CzechFolks.com PLUS

Mayové… Fascinují lidé a kultura. Přestože v některých ohledech zůstali na úrovni mladší doby kamenné, jinde prokázali neuvěřitelnou inteligenci a zdatnost. V matematice počítali s nulou, bez moderního vybavení pozorovali vzdálené hvězdy a planety, zakreslovali jejich dráhy a předpovídali události jako zatmění Slunce. A v neposlední řadě měli – pro nás značně odlišný – posvátný kalendář. Na základě toho všeho učinili proroctví, které se stává den ode dne aktuálnějším: 21. 12. 2012 přijde konec. Konec světa? Ehm… ehm… Opravdu to tak staří Mayové mysleli, nebo se znovu (jako už tolikrát) jedná v první řadě o hledání senzace?

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Kocoura Mikeše z dětské četby známe všichni, kde se Mikeš i jeho autor narodili, zatím nevíme. Vesničku z obrázků Josefa Lady poznáme zdaleka. V okolí se změnilo mnohé, ale její stěžejní motiv, kostelík přehlížející širou krajinu zůstává stále stejně pohádkový.

Do Hrusic nejsnáze dorazíme po žluté značce z Mirošovic. Cesta pojmenovaná po mluvícím kocourkovi začíná na Horusické návsi, a pokud po ní vykročíme, čeká nás do cíle v Říčanech rovných dvacet kilometrů. Na vyznačených zastávkách se dočteme o jednotlivých příhodách putujícího Mikeše, děti mohou v předem určených místech obdržet razítka a v cíli za ně získat hezkou odměnu.

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Pátek 1. prosince 1989

Předsednictvo ÚV KSČ na základě programového vystoupení svého generálního tajemníka Karla Urbánka „nastolilo potřebu kritického přehodnocení událostí v roce 1968 včetně okolností, za nichž došlo ke vstupu vojsk pěti socialistických států na území ČSSR – jinými slovy konečně po 21 letech odsoudilo nezákonný vstup okupantských vojsk, vedených  sovětskými veliteli.● Na Hradě však nadále sedí nerudný stařec, kterému se zatím nechce odstoupit, protože mu prý bude v lednu příštího roku 77 let, že mu vyprší  smlouva 30. května 1990, kdy má být volba nového prezidenta. Nehoráznost! ● Čs. vláda na včerejším zasedání kromě schválení plánu rozvoje na rok 1990 schválila zpevnění kursu čs. koruny k převoditelnému rublu na 9,50 Kč a stejně tak změnu kursu k měnám nesocialistických zemí. Uložila ministru vnitra neprodleně zahájit práce na odstranění ženijně technických zařízení zatím pouze na státní hranici s Rakouskem. Čili opět „po česku“ – konečně padnou sloupy s ostnatými dráty, nášlapné miny a jiná zařízení, která činila po celá léta z čs. území jedno velké vězení. Kdy k tomu dojde i na hranici mezi SRN? Ptají se komentátoři zahraničních vysílaček.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

„Gröbovka“

Karel Klíma, který mi pomohl při zakládání Fortuny, zasáhl ještě jednou pozitivně do mého života. Po dvou letech živoření na volné noze vynuceného politickými potížemi mě externě zaměstnal jako organizačního vedoucího uměleckého souboru, jehož zřizovatelem byl městský výbor SSM. Trochu jiná polívčička než trampské kapely, ale musel jsem být rád, zvláště když se ukázalo, k čemu mi to pomohlo. Díky jednomu z členů sboru, jímý byl Jaroslav Kalačany, jsme zkoušeli v Ústředním domě pionýrů a mládeže, protože tam byl zaměstnán jako kádrovák. Prostředí vily, kterou postavil v 19. století ve stylu italského paláce stavební podnikatel Gröbe, bylo nezvykle velkolepé. Čtěte více ZDE »

V nedávno vydané mé knize Události pravdy, zrady a nadějí (Akcent Třebíč, září 2009) je také otištěna báseň ruského básníka Jevgenije A. Jevtušenka (* 1933), kterou napsal v prvních dnech okupace naší země v srpnu 1968. Její český překlad se složitou cestou dostal až do našeho tehdejšího provizorního rozhlasového studia Svobodného vysílače v podniku Tesla Hloubětín.

V samotném Rusku byla báseň tehdy nelegální, šířila se opisováním a byla známa veškeré myslící ruské inteligenci. Vyjádřil tím v tragických srpnových dnech nálady a pocity, jaké tehdy tajně sdíleli mnozí sovětští občané. Nepátral jsem po autorovi překladu, ale teprve po vyjití mé knihy jsem obdržel znovu anonymně jiný překlad této básně. Protože ho považuji za kvalitnější, rozhodl jsem se požádat některé redakce o jeho otištění. Snad se tak jeho překladatel veřejně přihlásí k svému dílu, protože dnes by se neměl již čeho obávat. Čtěte více ZDE »

Svět populární hudby a jejích interpretů se ve většině moderních zemí každoročně přehodnocuje oficiálním vyhlášením nejlepších v branži.  V Austrálii jsou to ARIAs Rewards (Ceny Australian Record Industry Association), v České republice Český slavík, případně Akademie populární hudby Anděl.  Letos budou slavnostní vyhlašovací večery v obou zemích probíhat v téměř těch samých dnech.  V Austrálii se představí vítězové fanouškům pop-music 26. listopadu v Sydney Acer Areně, v Praze se jmenování letošních „slavíků“ uskuteční o dva dny později, 28. listopadu ve velkolepém prostředí Státní opery. 

Zatímco v Austrálii divák před televizní obrazovkou, která uvádí ceremoniál v přímém přenosu na kanále 9, velmi často ani do té doby netušil, že zpěváci, kteří si odnášejí trofeje, vůbec existují, český divák si své popové miláčky labužnicky vychutnává, raduje se a vzteká dle očekávaných či neočekávaných výsledků jedné z tradičně nejoblíbenějších anket v zemi.

Čtěte více ZDE »

aneb spousta psiny kolem pejsků

Nedávno mi fotograf lidské duše František Dostál daroval knížku o psech, kterou stvořil v tandemu se známým kreslířem a karikaturistou Jaroslavem Dodalem. Kniha má příznačný název: „Psy Dodal Dostál“ a co stránka, to fotky psů v typicky „Dostálovském stylu“, v kontrastu s Dodalovými karikaturami. U obojího je pak vtipný komentář, prostě nádhera. Beru telefon a volám Františka: „Co vás, chlapi, dohnalo ke zhotovení tak skvělého psího lexikonu?“ ptám se. Čtěte více ZDE »

Již dávno mě nehřeje horké slunce Východu, jehož teplo vždy po nocích spolykal chladný vítr, avšak ráno ho vyprahlá půda znovu vdýchávala do svých podzemních útrob. A zatímco v zemi české mě na rukou, na nohou i trochu na té mysli zebe, mé srdce touží znovu vychutnat turecké poklady.

Tolik mi chybí poznané krásy, že ani nevnímám rozhořčení své matky. Nezbylo mi už příliš sil z věčného dohadování o neřestech Turecka. A je naivní si myslet, že vyprávěním člověk poučí druhé, kteří jsou ovlivněni historií a pohádkami, a tvrdošíjně si stojí za svým, i kdyby to byla sebevětší lež.

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Středa 29. listopadu 1989. Světový tisk, agentury a rozhlasové stanice přinášejí každý den informace a komentáře o politickém a společenském dění v Československu. Namátkou několik titulků: Národní povstání, Demokratická revoluce, Sametová revoluce, Demokratické vzepětí celé čs. veřejnosti, Živela, svobodna Čechoslovačka! Občanské zrání je nutné, V jednotě je síla. Tou silou se dají vytvářet zázraky! ● Spisovatel Pavel Kohout hovoří o neuvěřitelné události: obdržel čs. vízum za 10 minut. „Vítaj domov!“ skandovali v Bratislavě, když se ukázal na zdejší manifestaci.

Čtěte více ZDE »

Vincka Cíců jsem uviděl hned, ve venkovní zahrádce restaurace III. Cenové kategorie, jak sedí sám u stolku a jeho upjatý pohled směřuje někam do nekonečna, jako by právě viděl vlkodlaka. Před sebou měl nedopité pivo, a když jsem přišel k němu, zjistil jsem na konzumním lístku také druhý rum. Tady nebylo něco v pořádku! Vincek nevysedával sám u rumu, naopak, byl ustavičně aktivita sama. Je typický všestranný kutil, skoro žádné řemeslo mu není cizí. Vyzná se v zámečnictví, truhlářství, elektrotechnice a snad celé další desítce řemeslných profesí. Navíc je poctivec k pohledání, takového nenajdeš ani v parlamentu, pravý chlap a jím dané slovo je jako ze železa. Prostě partie k pohledání, každá by mohla olíznout všech deset. Přesto je svobodný – snad právě proto, že současné ženské jsou pro něho nějak příliš protřelé – a on to hned pozná. Pro jeho vlastnosti by mu jistě každý odpustil jeho poněkud pokleslou češtinu, ostatně kdo z nás jsme bez chyby, a když někdy posloucháte rozhlas nebo televizi, hanba mě občas fackuje – no, asi jsem z hodně staré školy. Vincek si mě všiml, teprve když jsem k němu přistoupil.

Čtěte více ZDE »

Článek Václava Žídka „Listopadové dny“ s ukázkou z mého románu Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou vyšel poněkud naprudko, jak se dnes říká, slíbila jsem aspoň dodatečně krátce o knize poreferovat.

CO VYDÁNÍ PŘEDCHÁZELO

Vydání vlastní knížky je samozřejmě příjemné vždycky, o to víc pak vydání druhé. Přiznám se, že mě samotnou trochu zaskočilo. Ovšemže mile. Návrh nakladatelství mě překvapil tím víc, že „Horror Hill… jako zrnko písku“ svého času zvláštní ohlas neměl. Krom několika letmých zmínek v tisku přešel víceméně bez povšimnutí. Větší úspěch mělo rozhlasové zpracování, ve kterém pod názvem „Brácha Jerry“ načetli úryvky z knihy Valerie Zawadská a Ladislav Mrkvička, a to hned ve dvanácti pokračování. Především L.M. přednášel Jerryho přímo kouzelným „chraplákem“, prostě tak, jak si hlavního hrdinu s jeho věčnou vlastnoručně ubalenou cigaretkou čtenáři představují. Čtěte více ZDE »

Obec, vlastně větší vesnice Jakub, leží ve stínu slavné Kutné Hory již mimo pásmo kopců, okolní krajina se vzhledem blíží k Polabí. Na konci poklidného náměstíčka, v místech, kde by nezasvěcený jen těžko hledal něco zajímavého, je ale stavba, jakou jinde nenajdeme. Kostel svatého Jakuba pochází z dvanáctého století a jižní stěna je vyzdobena unikátními románskými plastikami.

Obcházíme trochu tajemnou stavbu z lomového kamene, v západní stěně, ve výšce přibližně prvního patra, je vidět náznak někdejších dveří… Navazovala na ně krytá chodba a umožňovala pohodlný přístup panstva z přilehlé, dnes již zaniklé tvrze přímo na kostelní kůr.  

Čtěte více ZDE »

Malíř a grafik Karel Šťastný (* 1929) byl odsouzený za velezradu na 12 let. Nakonec jich strávil v uranových dolech v Jáchymově  „jenom“ 8…

K tomu, aby člověk i v těch nejtěžších podmínkách mohl přežít a uchoval si při tom páteř, lidskost a rozum, a občas dokonce i smysl pro humor, napomáhali v lágru nevědomky samotní bachaři, respektive jejich nebetyčná hloupost a obrovská negramotnost. Ta lidem zbaveným všech práv a osobních svobod dávala pocit morálního vítězství, příležitost se v tichosti zasmát; hloupost jedněch byla pro ty druhé za drátem studnicí jasnějších a veselých okamžiků.

Karel Šťastný posbíral výroky bachařů, členů ozbrojených složek Ministerstva vnitra a po letech, když se těžké vzpomínky zotavily a přetavily, k těmto perličkám vytvořil kresby.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Život Milana Dubského je plný zvratů a náhod. Po každém životním přílivu následoval zákonitě odliv. Několikrát musel odejít ze zaměstnání, ale nestěžoval si a třeba i náhodou našel práci novou, která ho bavila a uspokojovala stejně jako ta ztracená. Ve své básni Překvapení píše:

„Neminulo mě překvapení.

Těch, ale život je vždy pln.

Bez nich snad vlastně ani není.

Je jako moře plný vln.“

Milan Dubský se narodil 2. 8. 1929 v Netolicích a dnes žije, již přes padesát let , v Praze 10 – Zahradním Městě. V pěti letech ztratil rodiče. Proto byl dán do sirotčince v Českých Budějovicích. Díky štěstí se později dostal do Zlína k Baťovi, kde vystudoval chemickou průmyslovou školu. Následně chtěl studovat chemii i na vysoké škole, ale když dělali ve Zlíně nábor na Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze, tak odešel na ni. Již od roku 1949 byl korespondentem Mladé fronty ve Zlíně. Čtěte více ZDE »

Čtvrteční noviny přinesly radostnou zprávu: vedle Pardubic bude spalovna nebezpečného odpadu. Řekněte, co víc si může k ranní kávě člověk přát, než se dozvědět, že co by kamenem dohodil, budou pálit tuny kyanidu, arzenu, rtuti, azbestu… a kdoví čeho všeho ještě. To je přece skvělý důvod pro to začít den s úsměvem na rtech a radostí v srdci. To jsou ti páni politici a podnikatelé hodní, že nám tu takovou pěknou věc uvedou do provozu.

Spalovna už fungovala deset let. V roce 2004 ji zavřeli. Teď se chystá její modernizace a znovuuvedení do provozu. Ministerstvo životního prostředí dalo projektu zelenou. S návrhem posudku na dvanáct tisíc tun ročně. S možností navýšení. Takže se na těch vysněných dvacet vyšplháme raz dva… Největší spalovna v Evropě je prý ve Francii, kde údajně likviduje osmnáct tisíc tun ročně. To vypadá, že ji předstihneme. Sláva! Taková prvenství miluju.

Čtěte více ZDE »

Živočišná, zvířecí svoboda a svoboda člověčí

Svoboda patří k demokracii. Je její součástí, ale jenom jednou z jejích součástí. Demokracie je svou podstatou mnohem více. Je širší, hlubší, všestrannější. Jsou lidé, žijící v demokratickém státě, např. v Česku, kteří si z demokracie vybírají jen některou část z jejího vějíře. Např. pouze svobodu. A ta má sto tváří. Svobodu koupit si co chci. Má to dvě podmínky. Musíš mít na to peníze nebo si půjčit. A na to čekají věřitelé. Půjčí na všechno. Ani se neptají na co. A půjčí po telefonu. Bez ručitele. To je, co? Nebo banky vymýšlejí a nabízejí finanční deriváty derivátů z derivátů. Jako pomoc nebo výhodné investice. Jsou to finanční produkty z oblasti papírových peněz, peníze jsou zde zbožím nikoliv platidlem. Finanční sektor na nich vydělává víc než na investicích v materiální výrobě.

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Neděle 26. listopadu 1989 byla dalším historickým dnem bouřlivých událostí v Československu, které sleduje celý svět s velkou pozorností. Britská premiérka M. Thatcherová uvedla, že události vyvolávají velké naděje, že Československo se může stát skutečně demokratickým státem. Z dalších ohlasů zahraničního tisku a komentátorů (bez uvádění pramene): Nynější situace je koncem dlouhého spánku. ● Fakulty vysokých škol jsou nadále schopnými organizátory stávek, ale politický vývoj musí už začít řídit lidé z Občanského fóra, sdružující vyspělé představitele nezávislých aktivit.● Nestačí usilovat o svobodné volby, je třeba být schopen je organizovat. ● Obdobně jako v NDR i v Československu přišel tlak ze dvou stran: od občanů vedených inteligencí a od samých členů komunistické strany, kteří se již nemohli dívat na to, že „perestrojka a glasnosť“ jsou jen sovětskou záležitostí. ● Je nutné, aby se navrátilo do politického života více než 70 000 reformátorů, kteří byli existenčně postiženi husákovskou normalizací. Čtěte více ZDE »

V rodině, kde před léty vyrůstala malá dívenka, byl jedním z jejích členů pes. Urostlá kokršpanělka byla známá v celé čtvrti rodinných domků a vilek, v níž majitelé psa bydleli. Holčička si s ní ráda hrávala doma i na zahradě, ale dlouhé procházky, které tento – vlastně lovecký pes – vyžaduje, byly spíše záležitostí rodičů nebo prarodičů. Nejčastěji s ní chodila babička, čerstvá důchodkyně, která se střídala s dědou. Otec rodiny to obvykle řešíval tak, že sedl na kolo, hvízdl na psa a jelo se. Pokud se hlavní vycházka konala večer, vzal do ruky baterku, odešli spolu na blízkou louku, kde muž rozsvítil a zavelel „chyť světýlko!“ a pes nadšeně běhal sem a tam, v marné snaze dostihnout neustále unikající „kořist.“

Pejskovi dávno dohořela svíce, zůstala na něj jenom krásná vzpomínka.  Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

„Může mi někdo říci, kam můj život si cestu hledá?“ (R.M. Rilke)

Milan Richtermoc: Básník Rilke a Vrchotovy Janovice

Básník Rainer Maria Rilke v roce 1903 v úvodu své knížky o sochaři Auguste Rodinovi napsal: „Rodin byl osamělý, než dosáhl slávy. A sláva, která přišla, učinila jej snad ještě osamělejším. Vždyť sláva je konečně jen souhrn nedorozumění, která se kupí kolem nového jména.“ Slova, adresovaná Rodinovi, si mohl později vepsat na svůj štít i sám Rilke.

Pražský rodák   

Rainer Maria Rilke, jeden z nejvýznamnějších německých básníků a prozaiků přelomu 19. a 20. století, se narodil 4. prosince 1875 v Praze. Otec Josef Rilke byl magistrálním úředníkem. Matka Sophie svého syna až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala ho jménem Sophie. Čtěte více ZDE »

Začnu poněkud neobvykle a to skvělým bonmotem jednoho přítele, bodrého Jihočecha: „Brambory mám rád, zejména když kvetou, a pak když se proženou prasetem!“ 

Budete se možná divit, ale zodpovědět zodpovědně tuto na první pohled jednoduchou otázku na vaše oblíbené jídlo není snadné. Trochu mi to připomíná zákeřnou otázku pro děti, zda mají raději tatínka nebo maminku! Asi ji v dětství dostal každý z nás a vsadím se, že každého zaskočila.Takže na dotaz po mém nejoblíbenějším jídle musím sdělit sladké tajemství, že těch jídel je tolik, že si je ani nepamatuji. Určitě je snazší vyjmenovat jídla, která máte rádi nejméně, nebo dokonce bytostně nesnášíte. Přesto se ale pokusím vyjmenovat z obou těchto skupin alespoň některá. Musím ale předeslat, že skladba oblíbených a neoblíbených jídel se asi u každého a určitě u mne v průběhu let dosti měnila. Čtěte více ZDE »

O majestátu Pražského hradu, pokud mám na mysli historickou paměť, snad není zapotřebí debatovat. Nemohu zapomenout na dobu, kdy Hradčany zneuctili tam sídlící diktátoři, ať již za nacistické okupace anebo komunistického jha. Český národ obojí přijal. Vzpomeňme na Švejka – raději budu pět minut zbabělej než celej život mrtvej. Norové zabránili během nacistické okupace deportaci Židů do vyhlazovacích táborů, Češi takovou snahu neprojevili. Když prokurátor Urválek, který dlouho i po listopadu 1989 klidně užíval maximální důchod, poslal na smrt dr Horákovou, členové KSČ i jiní beze studu svým podpisem souhlasili s rozsudkem. Čtěte více ZDE »

Malíř a grafik Karel Šťastný (* 1929) byl odsouzený za velezradu na 12 let. Nakonec jich strávil v uranových dolech v Jáchymově  „jenom“ 8…

K tomu, aby člověk i v těch nejtěžších podmínkách mohl přežít a uchoval si při tom páteř, lidskost a rozum, a občas dokonce i smysl pro humor, napomáhali v lágru nevědomky samotní bachaři, respektive jejich nebetyčná hloupost a obrovská negramotnost. Ta lidem zbaveným všech práv a osobních svobod dávala pocit morálního vítězství, příležitost se v tichosti zasmát; hloupost jedněch byla pro ty druhé za drátem studnicí jasnějších a veselých okamžiků.

Karel Šťastný posbíral výroky bachařů, členů ozbrojených složek Ministerstva vnitra a po letech, když se těžké vzpomínky zotavily a přetavily, k těmto perličkám vytvořil kresby.

Čtěte více ZDE »

Z Vítězova vede na vrchol kopce úvozová cesta, ze začátku obklopená vzrostlými třešněmi, měnící se časem v polní. Možná stejnou trasou se na své stanoviště 18. června 1757 ubíral i pruský král Fridrich II, vrchní velitel armády, která se za pár okamžiků utká s přesilou vojáků Marie Terezie pod velením polního maršála Dauna. Cesta není strmá, vede po ní i cyklotrasa, k odpočinku nabízí několik laviček. Romantické duše ale spíše přilákají jezírka v zatopených lomech, na březích mohu s trochou fantazie vyhlížet skupinku vojáků připravenou k boji. Občas ji skutečně potkají, to když při výročí bitvy kluby vojenské historie pořádají vzpomínkovou akci.

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Pátek 24. listopadu 1989. Překotný vývoj událostí v Československu vyvolává stále nové a nové informace, komentáře a ohlasy ve světové veřejnosti. Středem pozornosti se stalo opět Václavské náměstí v Praze – dějiště největších demonstrací v zemi. Dnes zde byl poprvé po dlouhé době na veřejnosti uvítán A. Dubček, který se přihlásil svým projevem k Občanskému fóru, jeho myšlenkám o demokracii, svobodě. Neodpustil si však varování „před konfrontačními a extrémistickými tendencemi“. Prohlásil mj., že je potěšen, když „ideje socialismu s lidskou tváří žijí v další generaci…“ ● Čtěte více ZDE »

(Záznam projevu ze vzpomínkového večera na Karla Hašlera u příležitosti jeho 130. výročí narození, který byl uspořádán dne 30.10. tohoto roku v Městké knihovně v Praze)  

O Karlu Hašlerovi se dá vyprávět hodně, protože jeho život byl velmi pestrý, bohatý, ale nemáme tolik času, takže musím být stručný a vybrat jen pár drobností, abychom si ho přiblížili. Karel Hašler začínal vlastně jako rukavičkář, učedník, a netušil, dlouho netušil, že by z něho mohl být herec, případně písničkář. To všechno přišlo tak nějak náhodou. Bylo to v něm. Ten talent tam asi byl, ale za tím musela následovat veliká dřina. Takže on začal u ochotníků a později se dostal ke kočovnému divadlu a s tím divadlem vandroval po vlastech českých. Byla tam totiž jedna hezká dívka, do ní se on zamiloval, takže nešel ani tak za divadlem jako spíše za ní, i když ji pak cestou ztratil. Zůstalo mu ale to divadlo.

Čtěte více ZDE »

V polovině roku 1990 se otevřely hranice, a tak jsem dostal nápad podívat se tam, kam jsem celý život nesměl. Za kopečky. Sehnal jsem si pas, oblékl si čistou zelenou košili s domovenkou, připíchl si šerifskou hvězdu, na opasek si připnul velký nůž, vzal si bundu a stetson a vydal se vlakem k hraniční čáře do Aše. Od nás z Chodova to není vlakem daleko, ale přesto to byl příliš vzdálený svět. Ten mundúr jsem si vzal proto, abych se odlišil od ostatních mastňáků, kteří tam do Němec šli za nákupem zlevněného zboží a taky proto, že pro mne znamenal to, za co jsem celý život bojoval – svobodu.

Jelikož se zajímám i o historii útěků přes dráty, tak jsem si před lety přečetl knížku od J. Křivana „Zastavte Expres 63“ o „Vlaku svobody“. Knížka byla vydána v r. 1969 a byla poplatná době, ve které vyšla. Na její pravdivost se nedalo spoléhat, ale stejně byla zajímavá. Čtěte více ZDE »