Josef Čermák: Jan Zábrana – Celý život
04.11.2009
Nepamatuji se, že bych někdy četl (s výjimkou telefonního seznamu a seznamů “Kdo je kdo”) knížku tak tlustou: 1071 stran! Ale i knížku vydechující tolik hořkosti a intelektuálního zoufalství, knížku, jejíž autor čerpal z nejspodnějších pramenů člověčenství, knížku, která by tak brilantně (slovy často pubertálního sprosťáctví) zachytila život jedné generace v zemi právě se brodící v krvi a slzách jedné z nejtragičtějších epizod svých dějin, jakou je výbor z deníků 36 let Zábranova života. Byl to nedlouhý život (narodil se 4. června 1931 a zemřel 3. září 1984 v pražské nemocnici na Karlově náměstí).
Zanechal po sobě (cituji redakční poznámku Jana Šulce k prvnímu a druhému vydání ‘Celého života’) nejen jedno z nejobsáhlejších a nejhodnotnějších překladatelských děl v české literatuře našeho století, doprovázené esejí a úvahami o překládaných autorech, ale i velké množství dosud nepublikovaných vlastních textů. Do roku 2001 bylo vydáno šest Zábranových básnických sbírek, kniha povídek, deníky Celý život a Náruč plná vřesu, kniha esejí a úvah, tři detektivky (s Josefem Škvoreckým) a knížka pro děti (s Josefem Škvoreckým).
Vím příliš málo o Zábranově životě a díle, než abych se jedno nebo druhé pokoušel vážně hodnotit. Ale dost, abych porozuměl jeho hněvu vůči komunistům (současným i minulým) i jeho hořkosti a častým projevům zoufalství. Vybral jsem z knihy hrst citátů, abych čtenářům představil muže, který, a je to první nevyzrálý dojem, byl nejen geniálním pozorovatelem a básníkem, ale i svědomím své doby: “Intelektuálové všech zemí, spojte se! Nemůžete ztratit nic než své mozky.”
(Don Pasos) “Sám nevím, co se mi tak líbí na téhle historce o Freudovi a proč si na ni tak často vzpomenu: když mu po Anschlussu umožnili odjet z Vídně do Anglie, gestapo si od něj před odcestováním nechalo podepsat prohlášení, že se k němu chovalo naprosto korektně. Podepsal a připsal: Mohu gestapo každému vřele doporučit. Sigmund Freud.” “Největší ctižádost žen je vzbuzovat lásku. Moliére se mýlil. To platí o dívkách. O ženách něco jiného: konzumovat lásku…” “Žena je už celá tisíciletí nejvěrnější přítel člověka.” “Už abych začal držet redukční dietu. Jinak se nedostanu do rakve.” “Pořád se mi vrací ta věta z Danta (verš?), kterou Graham Greene zvolil za motto k Vyhaslému případu… Neumřel jsem, ale ze života nic nezůstalo… Nic jiného nevystihuje přesněji můj životní pocit těchto posledních let.” “Co jsem viděl ve 20. století? Jak se propuštění vězňové přidávali k věznitelům a ochotně věznili jiné.” “Jedna věc mi byla vždycky jasná, hned od roku 1948: že jsem a budu ochoten spojit se proti komunismu s kýmkoliv kromě komunistů… Jediná vteřina jakkoli volné a jakkoli přechodné aliance s “nimi” byla pro mne nemožná, nemyslitelná – popřel bych jí sám sebe, všechno. V mé celoživotní při s “nimi” šlo jedině o ryzost, hnusící se jejich špinavosti, podlosti, prolhanosti… Má se snad člověk smířit s tím, kdo ho dvacet let rdousí, umlčuje a zabíjí, kdo ho připraví o celé mládí a odepře mu jakoukoliv svobodnou lidskou existenci…?”
“Vzpomínky na matku, ostré, ostré, ale bez slz… Jak se v květnu 1960 vrátila z pardubického kriminálu a přijela ke mně do podolského bytu tak, jak ji propustili, ve vysokých šněrovacích botkách, v modrém kabátě, do něhož byl zažraný prach jedenáctiletého skladování, ve vytahaném zelenomodrém trikotu s jakýmsi nesmyslným fižím jako z minulého století, v němž ji toho nerozbřesklého deštivého listopadového rána 1949 v Humpolci zatkli…” “Máma odseděla: 10 let, 6 měsíců, 10 dní (od 6.listopadu 1949 do 10.května1960). Táta odseděl: 8 let, 8 měsíců, 2 dny (od 7.září 1951 do 9. května 1960). Celková bilance naší rodiny po prvních 12 letech “socialismu” v Československu: 19 let, 2 měsíce, 12 dnů kriminálu…”
“Příliš velký realista, než aby nevěděl, že se od života nedá očekávat nic jiného než smrt.” “Když se uviděli po pětadvaceti letech – pocit hrůzy, zděšení, urážky… proč nás čas takhle zničil? Co nám to dělá? Výčitka: nás zničil, právě nás, kteří jsme právě tady byli tak krásní, tak čerství, tak mladí.”
“Opravdu je druhá polovina života bezcenná? Nebo je de facto cenná jen jeho první třetina? Jak je to v Baudelairovi: ‘Poté, co měl své vinobraní, je tento život zlem’.” “Všichni, které kdekoliv na světě komunismus zničil, zmrzačil, zlikvidoval fyzicky nebo duševně, jsou mojí bratři.” “V mládí si člověk myslí, že zázračný příběh poznávání světa, lásky k ženám a vábného projektu vlastní budoucnosti patří jen jemu; jak stárne, pocítí náhle, že je to banalita společná všem.”
“Olga Hostovská vyprávěla, že v italském překladu Babelovy hry (zapomněl jsem se zeptat které) je prý ‘Job tvoju mať!’ přeloženo: ‘Přiveď matku do jiného stavu!’” “Jak se milovali čeští básníci: to poledne, kdy pohřbívali Nezvala, seděl jsem s Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem a Kamilem Lhotákem ve Slávii. Když počátek průvodu s rakví začal přecházet pod okny… zvedl jsem se, že se půjdu na pohřeb podívat. Kolář mi tehdy řekl: ‘Jdete se podívat, mladej, jak budou tu mršinu zahrabávat? Tu krysu udavačskou, co dělala kariéru, když druzí básníci seděli v kriminálech nebo nemohli publikovat, toho ješitnýho sráče, který na mladý kluky zavolal policajty?’… Mrtvý byl ve chvíli své smrti ve všeobecném opovržení, zradil solidaritu se všemi, zachránil jen svou vlastní kůži v době zatýkání, žalářování a poprav, byl za svou záchranu ochoten zaplatit jakoukoliv cenu, vyškrtal ze svých knih jména svých někdejších přátel, kteří upadli v nemilost (Teiga, Jakobsona, desítky jiných), za svého důvěrníka našeptávače si zvolil, ať už ze strachu či z prohnané liščí spekulace, Jiřího Taufra, Salieriho české kultury… Na tomto pocitu opovržení nad mrtvým neměnilo nic ani to, že si většina těch, kdo nad ním pronášeli soud, byla vědoma, že jde o jednoho z největších českých básníků 20, století…?
