CzechFolks.com PLUS

Zahrada jeho duše

Ten plzeňský je dnes znám jako meditační zahrada Luboše Hrušky (autorka knihy o památníku a jeho tvůrci, Irena Kastnerová, svou knihu nazvala “Luboš Hruška a zahrada jeho duše”). Také je znám jako Památník obětem zla. Původně byl jeho tvůrcem zamýšlen jako památník obětem komunismu, o kterém v lednu 1998 napsal: “Dodnes nejsou vyčísleny všechny katastrofy, které způsobila komunistická moc ve světě. Desítky milionů mrtvých a duševně či fyzicky poznamenaných, tisíce rozvrácených rodin, zničené životní prostředí, zmrzačená ekonomika, ale především nemocné lidské duše. To jsou výsledky několika desetiletí vlády komunismu.” A konec konců “ten jejich bejčák pocítil na vlastním těle”. Ale pak si uvědomil, “že s námi sedělo nesčíslné množství hrdinů z druhé světové války, z nichž někteří bojovali už v legiích první světové války a jiní zase ve třetím odboji, změnil jsem to na Památník obětem zla. A je to památník i těm třem mladým americkým vojákům, kteří přišli osvobodit Plzeň, a pak zůstali v japonském moři.”

Ale to předbíhám. Brzy po “únoru 48″ byl Hruška se svým ročníkem vyřazen jako poručík. Jen o rok později se rozhodl pro útěk a pro odchod si zvolil 31. říjen 1949. Vystoupil z vlaku v Černé na Šumavě, už v šeru dosáhl počátek Schwarzenbergského kanálu asi sto metrů od hranic, skočil do kanálu a tam ho našla dvoučlenná hlídka SNB s vlčákem. Hruška skončil na Špilbergu, kde byl svědkem nelidského zmlácení spoluvězně a kde se také dozvěděl, že každého, kdo se pokusil o útěk z kriminálu, ztlučou do bezvědomí, přinesou do kovárny a zakovají do řetězů. Pak Hrušku převezli na Pankrác, kde byl necelé dva měsíce po zatčení odsouzen na osmnáct roků těžkého žaláře. Na Pankráci se Hruška setkal s člověkem, který převratně změnil jeho život: “Věděl jsem, že absolutní trest byl sice zažehnán, ale nevěděl jsem, co mne čeká. Vtom mi jde v ústrety drobný človíček v hnědém hábitu přepásaném bílou šnůrkou, na temeni vyholené kolečko. S úsměvem, rozpřaženýma rukama a srdcem na dlani mě vítá. Byl to páter Ondřej, civilním jménem Karel Frgal, představený kláštera menších bratří františkánů v Sokolově. Chvíli přede mnou byl rovněž za velezradu a špionáž rovněž odsouzen k 15 letům těžkého žaláře. Teprve později jsem si uvědomil, že jsem se tehdy poprvé setkal s Kristem.” Začátek cesty, na jejímž konci ateista Luboš Hruška našel Boha. Začátek cesty, která z Pankráce vedla přes Bory, Opavu, Leopoldov, Ruzyň a Bytíz u Příbrami (kde se setkal s Františkem Ottou z Rakovníka, manželem Edy Ottové). Cesty, která vedla k památníku obětem komunismu ve formě křížové cesty, k zahradě jeho duše…

Zahrada se nachází na místě, kde býval sad Lubošova otce, který otec předal synovi, aby si s ním dělal, co chce. Luboš, aby mohl vytvořit svůj památník, musel sad (kolem devadesáti dvacetiletých stromů) vykácet. Pak se naučil všecko, co potřeboval, o pěstování, roubování a řízkování jehličnanů i všecko, aby se stal odborníkem na rododenrody, azalky, letničky, trávníky… A naučil se dobře. Irena Kastnerová nám jeho zahradu popsala: “Dřeviny v desítkách odstínů zeleně, sametový trávník, dva rybníčky v létě pokryté pestrobarevnými lekníny, pod nimiž se prohánějí červení jeseni. Každý z těchto originálních kousků Luboš Hruška osobně narouboval, vysadil, tvaroval a ošetřoval. Přidejme ještě tucet působivých, v zeleni důmyslně usazených sochařských monumentů…” Ty monumenty, čtrnáct zastavení ve dvanácti skulpturách v životní velikosti, vytvořil z hořického pískovce v letech 1986 až 1991 akademický sochař Roman Podrázský a po dobudování kaple sv. Maxmiliána Kolbeho Luboš Hruška celý památník věnoval plzeňskému biskupství.

Jeden z návštěvníků památníku (Jirka z Liberce), zanechal tento vzkaz: “Máte nádhernou duši a pane – Vy, který to máte všechno na svědomí, voníte člověčinou.”

Památník v Ottawě

Před dvěma roky se Českého a slovenského dne na Masaryktownu zúčastnil člen kanadské federální vlády, ministr Jason Kenney. Při formálním zahájení stál vedle velvyslance České republiky v Kanadě, Pavla Vošalíka, v blízkosti památníku “Znovuukřižovaný“, vybudovaného klubem československých politických věznů v Kanadě (jeden z nejvýznačnějších byl František Otta, spoluvězeň Luboše Hrušky v Bytízu). Chvíli se na památník díval a pak prohodil k velvyslanci Vošalíkovi: “Škoda, že to nestojí někde, kde by to vidělo vícv lidí.” Velvyslanec Vošalík se myšlenky ujal, pozval si do Ottawy grafičku Zuzanu Hahnovou a projekt památníku obětem komunismu spatřil světlo světa. Hahnová, která má v Torontu vlastní charitativní organizaci Hearts Open Toronto, vytvořila se Sokolem Canada a Dare Theatre pracovní skupinu Open Books Group (OBG), organizovala několik velmi úspěšných schůzek tuctu etnických skupin (České a slovenké národní sdružení zastupovaly Blanka Rohnová a Radmila Locherová). Později se odtrhla skupina, která si dala jméno Tribute to Liberty (TTL). Dnes obě skupiny rámcově spolupracuji, podali společnou žádost National Capital Commission (NCC). V žádosti se praví, že “OBG by měla mít vedoucí roli v plánování a realizaci akcí na získávání finančních prostředků a vůbec celého projektu,” O žádosti rozhodovala na svém zasedání 10. září 2009 ředitelská rada NCC. Ředitelská rada byla ochotna přijmout koncept projektu, ale nebyla spokojena s jménem projektu “Památník obětem totalitárního komunismu” (navrhovala, aby památník byl věnován obětem jakéhokoliv útisku), někteří členové rady měli s navrhovaným jménem problém tak zásadní, že by prakticky anulovali účel památníku. V podstatě odmítali jakoukoliv zmínku o komunismu, poněvadž “by to mohlo být viděno Kanaďany, kteří s komunismem sympatizují, jako přehnaně kritické.” Tímto pozoruhodným zasedáním se dost podrobně zabývaly – a ne právě lichotivě – dva vedoucí kanadské deníky “The Ottawa Citizen” a “National Post“. Jejich články vyvolaly mohutnou odezvu mezi jejich čtenáři, která nepochybně hrála roli v rozhodnutí ředitelské rady NCC zorganizovat dvě telefonní konference s mluvčími obou skupin. Jejich výsledkem bylo schválení jména “Monument to victims of totalitarian communism. Canada, a land of refuge.”

V příštích týdnech bude vypsána soutěž na formu památníku. Zatím se obě skupiny vynasnaží získat fondy na realizaci projektu. Všechny peníze, získané naší skupinou budou uloženy na zvláštní účet a použity – s výjimkou nákladů nutných k jejich získání – na soutěž a vybudování památníku obětem totalitárního komunismu v Ottawě.

Nemyslím, že se nám podaří v Ottawě vytvořit druhou meditační zahradu. Spolky obyčejně postrádají lyricismus jedince z rodu Luboše Hrušky. Budeme spokojeni, když vybudujeme památník, který důstojně připomene této i budoucím generacím oběti na životech, duších i statcích v rozsahu, s jakým se často nesejdeme ani v dějinách tak krvavých, jaké za sebou nechávají potomci Adama a Evy. A doufám, že my, kteří jsme třeba i jen z dálky a nepřímo – v životech svých rodin a známých – okusili trpké plody komunistické moci, přispějeme svou mincí k vybudování památníku i jejich obětí. První příležitost nám nabízí Gala večer v Great Hall v Torontu, 26. listopadu. Těším se na viděnou.