CzechFolks.com PLUS

V Lightning Ridge nebydlel lékař, přijížděl jen jednou za měsíc na několik hodin z asi padesát kilometrů vzdálené Goodoogy, kde byla malá nemocnice. Toník byl nachlazený a potřeboval nějakou medicínu. Doktor prohlásil, že má nemocné průdušky a musíme ho ještě tentýž den převézt do nemocnice. Zavezl nás tam Mirek, který bydlel nejblíže. Když jsme tam jeli potmě, po polních cestách a kolem nebylo živé duše, uvědomila jsem si, jak lehce  může člověk zemřít bez pomoci uprostřed pustiny.

Lidé dojížděli za lékařem do Walgettu anebo do Collarenebri. Přibližně stejná vzdálenost a stejně špatné cesty. Ano, ty cesty! Možná pro těžký naložený truck nebyly tak nebezpečné jako pro osobní auta. Vraceli jsme se od lékaře, cesta byla nově opravená a posypaná štěrkem. Jeli jsme z kopce a měla jsem pocit, že auto klouže. Než se kdo nadál, dostalo smyk a přeletělo cestu napříč přes příkop do buše, kde zůstalo zaklesnuté mezi stromy. Dveře nešly otevřít. Nalezl nás tam šofér, který si všiml příčných stop na silnici. Zastavil další auta, protože potřebovali sekyry, aby nás mohli vyprostit. Vytáhli nás na laně na silnici, a protože auto nebylo vážně poškozené, šťastně jsme dojeli až domů. Kolikrát si na tuto příhodu vzpomenu, tolikrát v duchu děkuji těmto lidem, kteří tak ochotně pomohli.

Jednou za měsíc dojížděl do Lightning Ridge i veterinář, aby ošetřil domácí zvířata. Operoval blízko staré silnice na Nobby u dobře známé rodiny. Athol Jenkins byl sekretářem Mining Association a jeho manželka Gwen vyráběla nejrůznější turistické suvenýry. Malovala pěkné obrázky, ale hlavně byla dobrou ošetřovatelkou zvířátek poraněných na silnici, která jí donášeli lidé z okolí. Měli ještě syna Raymonda, školáka, a často jsem přemýšlela, jak se všichni vešli do tak malého domečku. Vždycky tam byl volný přístup ke stolu, kde bylo možno usednout a vypít upřímně nabídnutý šálek čaje. Nevím, kde Gwen ještě našla čas vždycky něco čerstvého upéci.

U domu měli postavený caravan, ten sloužil Gwen jako studio. Ze starých svetrů a podobného materiálu našila pohodlné vaky, kam ukládala malé pacienty. Krmila je, koupala a starala se o jejich pohodlí. Vaky visely odevšad, kde bylo místo, z opěradel židlí, z každého knoflíku u šuplete. Nebyla to jenom mláďata klokanů, jejichž matky byly zabité na silnici, byl tam i králíček, posum, wombat a nejrůznější ptactvo. Někdy to vypadalo, že Jenkinsovi bydlí v zoo. Byla to záslužná práce a nikdy jsem neslyšela Gwen stěžovat si.

Díky těmto zvířátkům měla Gwen časté návštěvy, hlavně rodičů s dětmi, které se těšily, že uvidí klokaní mláďata. Divoká zvířata nebylo nikdy vidět za dne a už vůbec ne tam, kde se kopalo. Ale když jsme s Mirkem tehdy vezli Toníka do nemocnice, žasla jsem, jak za měsíčního svitu příroda ožila. Nebyli to jenom králíci, kteří ve světle reflektorů jakoby zkameněli a lovci by jich mohli postřílet, kolik by chtěli, byla tam i divoká prasata, která prchala před naším autem s houfem maličkých. Museli jsme hlídat hlavně klokany, aby neskočili přímo pod auto. Bylo na denním pořádku, že některý zůstal ležet zraněný u cesty.

Přes všechny potíže s velkými vzdálenostmi, se nám Lightning Ridge stal druhým domovem. Nikdy jsme neměli nové auto a staré, i když v dobrém stavu, na té dlouhé cestě vždy potřebovalo opravu. Jednou, asi v polovině cesty, začala z chladiče unikat voda. Zastavili jsme v garáži, kde nám dali nějaký prášek, který se nasype do chladiče a má zaplnit praskliny na dostatečně dlouhou dobu, abychom dojeli. S doplněným chladičem jsme pokračovali dál. Zanedlouho jsme museli doplňovat vodu u potoka a já přemýšlela, jak to zalepit. Měla jsem v autě čerstvý žitný chléb. Odřízla jsem kus a vyndala střídku. Hned jsem ji v dlaních, trochu zvlhčila a hnětla. Podala jsem manželovi žmolek, aby se pokusil, co může udělat. S pomocí špachtle zamazal chladič, kde se těsto okamžitě připeklo. Dolil vodu a jeli jsme dál. Nejen, že jsme dojeli domů už bez problémů, ale jezdil s tím ještě několik týdnů, než dal auto do opravny.

Jednou brzy po vánocích byly velké deště a Lightning Ridge byl opět široko daleko obklopen vodou. Čekali jsme v Sydney několik týdnů, až voda opadne, a nechali jsme auto řádně zkontrolovat, aby nás nic nemohlo zaskočit. Potom nám zavolal brusič Jožka:”Cesty jsou otevřené, můžete přijet.” Vyrazili jsme hned a v Dubbo jsme přespali v motelu. Bylo dobře, že jsme z Dubbo vyjeli hned ráno. Brzy jsme našli cestu uzavřenou a museli jsme jet objížďkou dlouhou asi třicet kilometrů. Cesty byly tak blátivé, že se nedalo ani vystoupit z auta. Dorazili jsme k potoku. Most byl stržený a v proudu už uvázlo asi šest aut. Zůstali jsme stát s nevyřčenou otázkou – co teď? Byli jsme zřejmě mezi prvními, protože provizorní přejezd nebyl připraven. Muži, kteří vytahovali auta z vody, překlenuli bystřinu dvěma úzkými dřevy a pokynuli nám, že můžeme jet. Dřevo nebylo širší než kolo auta, byla bych se bála je přejít pěšky a nedovedla jsem si představit, že to Toník s autem dokáže. Stačilo by maličko uhnout volantem a byli bychom ve vodě. Museli jsme to však zkusit, chabou útěchou nám bylo, že nás muži případně vyprostí.

Sedli jsme do vozu a Toník vjel opatrně na dřeva. Zapomněla jsem dýchat a sledovala jejich konec na protějším břehu. Toník to dokázal. Přejeli jsme. Cítila jsem se napětím tak unavená, jako bych auto sama přenášela.

Silnice dál byla stále pod vodou, jen úzký blátivý pruh uprostřed naznačoval, že vody ubývá. Jeli jsme prostředkem a modlila jsem se, aby nikdo nejel v protisměru. Šťastně jsme přejeli všechny mosty ve Walgetu. Všude voda, voda a hrozně mazlavé bláto. Kdyby člověk věděl, co ho čeká, asi by se mnoha věcem vyhnul.

Jindy nás míjelo těžké nákladní auto s přívěsem a jelo tak rychle, že náporem vzduchu se naše auto nadzvihlo. Zastavili jsme a s překvapením zjistili, že se utrhl nosič ze střechy, na němž byla uvázaná matrace a všechno se válelo na silnici.

Skoro slyším otázku, proč jsme tam vůbec jezdili. Kladla jsem si ji sama, když jsme tam jeli podruhé, potřetí a přála jsem si, aby to bylo naposled. Jedním z důvodů bylo to, že v Lightning Ridge bývalo v zimě mnohem tepleji než v Sydney a čas tam strávený se dal prospěšně a příjemně využít hledáním opálů.

Život v Lightning Ridge se odehrával všeho všudy na ploše čtyř čtverečních kilometrů. Obchody, motely, hotel, klub a modlitebny pro věřící. To bylo všechno. Většina obyvatel se znala křestními jmény a způsob života se velmi blížil tomu, jak se žilo v Evropě na vesnici nebo v malém městě, a tak jsme se snáze mohli cítit jako doma.

Jezdili jsme tam třináct let a město, které zpočátku vypadalo, jakoby zaspalo sto roků, spěchalo všechno dohonit. Myslím, že prvním smělým krokem byly noviny “Lightning Flash”, které začaly vycházet v roce 1969. Asi deset listů zajímavých zpráv a fotografií a také nezbytné inzeráty.

Mezi jinými byl také otevřen podnik “Walk – in – mine”. Velmi dobrá příležitost pro turisty, kteří tak mají možnost se podívat, jak to vypadá v podzemí. Za malý poplatek se mohou pohodlně dostat dolů po upravených cestách a mohou si i zakopat a ponechat si případný nález.

Dočkali jsme se také pěkné silnice do Ridge a to byl největší pokrok. Zlepšil se transport. Dvakrát týdně odjížděl moderní autobus do Dubbo, kde už stál připravený vlak do Sydney a stejně navazovalo i spojení nazpátek. Po všech těch letech trmácení na nesjízdných cestách to bylo k neuvěření. Zajela jsem si několikrát sama na týden do Sydney a vychutnávala tu vymoženost.

Už jsme nemuseli ani ručně prát. Mezi novými obchody byla i prádelna s řadou praček a sušičkou. Pod širým nebem byl postaven biograf “Marina”, kde v pohodlí z auta bylo možné sledovat dobré filmy.

V tom stálém ruchu už nestačila policejní stanice vyřizovat doklady týkající se dobývání opálů a důlní úřad musel pronajmout místnosti v příčné ulici, Morilla Street. Kde byly ty časy, kdy tam býval jen jeden policista a ten ještě dělal administraci důlního úřadu. A když si někdy zašel kopat opály, v kanceláři ho zastala manželka.

Jožkův partner Ignác se rozhodl pracovat sám. Postavil si velký dům a plánoval oženit se. Prodal i svůj důl. Když si do něj šel ještě naposled zakopat a také aby si vzal své nářadí, strop se zřítil a Ignác zahynul. Byl to asi jeho osud, který byl jen na čas oddálen.

Jožka brusič už obchodoval s opály a vlastnil malé letadlo, aby mohl rychleji cestovat. Jednou mě vzal s sebou do Sydney. Byl to ohromný zážitek . Vidět z výšky Modré hory bylo překrásné, ale přiznám se, že ve velkém letadle se cítím jistější.

Byla to vzrušující doba, stále se dělo něco nového a jsem si jistá, že se hodně změnilo i v samotné důlní práci. Ještě než jsem odešla, pracovala tam záchranná četa a často jsem přemýšlela, že každý, kdo dostane claim, by měl dostat i tištěnou příručku, aby věděl, čeho se má vyvarovat. Dolování je řemeslo a každý by měl znát alespoň základní pravidla.

Z Lightning Ridge jsem se odstěhovala, když Toník po krátké nemoci zemřel. A najednou to všechno byl jen neskutečný sen. Třináct roků poznávání úplně jiného života. Ještě teď, po dalších šestnácti letech, se mi zdává, že kopu pod zemí, barva opálů se mění jako obloha ze zelené do pomerančové a potom do zlaté. Držím je v sevřené dlani, abych je neztratila, a když se probudím, jsem zklamaná, že moje dlaň je prázdná.

Zdař Bůh.

Ilustrace pro CzechFolks.com © Miloslav Heřmánek