CzechFolks.com PLUS

Hořice v Podkrkonoší jsme si spolu již prohlédli, ale okolí určitě stojí za další návštěvu. Podíváme se na zajímavou rozhlednu a ještě ochutnáme místní cukrářské speciality. Hořické trubičky jistě znáte, na něco zajímavého však narazíme i ve vedlejším městečku.

Z náměstí v Hořicích se vypravíme po červené turistické značce která nás dovede na hřeben Hořického chlumu k Hlohové kapli. Pod větvemi mohutné lípy stojí od roku 1826, kdy jí nechal jako dík za odvrácení cholerové epidemie postavit místní rodák doktor Josef Jandera. Proti kapli odbočíme polní cestou a ta nás po několika krocích dovede k první zajímavosti dnešní poutě, k Masarykově věži samostatnosti. Základní kámen věže byl položen 10. července 1926 za přítomnosti prvního prezidenta  T. G. Masaryka, ale plány na její stavbu jsou podstatně starší. Futuristické představy se objevovaly na pohlednicích začátkem století krátce po zakoupení pozemku hořickou Galerií plastik. Definitivní projekt vypracoval architekt František Blažek, návrhy sochařské výzdoby připravili studenti profesora Otakara Španiela který provedl závěrečné korektury.

Původní plány předpokládaly čtyřicet metrů vysokou rozhlednu která by zároveň sloužila jako letecký maják na lince do Varšavy, ale věž je o patnáct metrů nižší. Na vrcholu můžeme vystoupit na ochoz okolo hvězdářské kopule, pohlédnout blízkou Zvičinu, v dálce zahlédnout celé Krkonoše a opačným směrem za optimálního počasí prý až část střední Čech. Pískovcové reliéfy byly za okupace zakryty plachtou, značně je poškodila střelba z nacistického děla, ale hned po válce celou stavbu hořičtí opravili. Vlastenecká tématika sochařské výzdoby nebyla trnem v oku jen německým okupantům, vadila i v roce 1962 panujícímu komunistickému tajemníkovi a sochy musely být opět pečlivě zakryty. V devadesátých létech došlo k celkové kompletní rekonstrukci, umístění monumentálního sousoší Legie za hranicemi a celé místo se stalo památníkem obětí obou válek i komunizmu.

Ctitelé motorizmu dojdou polní cestou ještě o pár metrů dále a objeví tribuny, okolo kterých se téměř padesát ročníků jezdí legendární motocyklový závod 300 zatáček Gustava Havla. Vrátíme se okolo věže k Hlohové kapli, pokračujeme k Lukaveckému kříži a od něj se silničkou vrátíme do města. Za namáhavou cestu jistě zasloužíme sladkou odměnu, slíbili jsme si konečně i něco z místních cukrářských specialit.

Píše se rok 1812. Okolím Dvora Králové bloudí zbytky Napoleonových armád vracejících se z pro ně  neslavné bitvy u Moskvy. Jednoho churavého důstojníka se ujímá paní Ličková z Hořic, pečlivě ho ošetřuje, zachraňuje mu vlastně život. Nešlo o nikoho menšího, než o francouzského generála a osobního kuchaře císaře Napoleona. Z vděčnosti předává zachránkyni starobylý recept na sladké pečivo, v jeho rodné zemi prokazatelně známé již v roce 1630. Návod na jeho výrobu putuje rodinou až do doby, kdy se přižení cukrář Karel Kofránek a pod názvem Hořické trubičky s ním udělá doslova díru do světa. Po znárodnění všech místních provozoven trubičky sice částečně upadly do zapomnění, ale dnes získávají původní věhlas, v okolí Hořic se jejich výrobě věnuje patnáct výrobců.

Posilníme se Hořickou trubičkou a silnicí do Dvora Králové dorazíme do Miletína. Po kratším pátrání zde určitě potkáte někoho se jménem Erben, a půjde li o výrobce Miletinských modlitbiček, souvislost s Karlem Jaromírem nejspíše popře. Třeba ale dojde řeč i na dvojici bratrů žijících v 18. století, a pak už mu nezbude než přiznat, že zatímco jeden z nich byl jeho předkem, ten druhý zase otcem slavného spisovatele. Jeden člen rodiny se věnoval cukrářskému řemeslu a našel zajímavou inspiraci v kapesních modlitebních knížkách, základní potřebě věřících při návštěvě kostela. Knížky bývaly v pevné vazbě, často s kováním a vždy s ozdobným křížkem na titulní straně. Perníkář Josef Erben dlouho neuvažoval a v roce 1864 se prvně na trhu objevily krájené perníčky s marcipánem, cukrovou polevou a mandlí zastupující křížek. Výroba nové pochoutky se ujala a dlouhé roky byla více než úspěšná. Stejně jako trubičky i perníčky po vítězném únoru 1948 prakticky upadnou do zapomnění, vymazán měl být i náboženství připomínající název pochoutky. Cosi podobného vyráběli v místní komunální pekárně pod názvem Miletínky. Po restituci domu na náměstí rodina Erbenova výrobu obnovila a modlitbičky se opět stávají vyhledávanými.

Jako suvenýr z cesty si tentokrát můžeme přinést návod na výrobu pravých Hořických trubiček, ten na modlitbičky je utajován téměř jako receptura na Karlovarskou becherovku. Těsto na trubičky vypracujeme z kilogramu mouky, dvou až čtyř žloutků, 10 až 20 dkg cukru a půldruha deci plnotučného mléka. Zatoužíme li po trubičkách tenkých jako mušelínový závoj musí být těsto řidší, dáme tedy více mléka. Z těsta upečeme kulaté oplatky které je dobré nechat tři dny rozležet. Oplatky potřeme kvalitním máslem a posypeme cukrem, může být s vanilkou nebo i se skořicí, a položíme na perforovaný kulatý plech a položíme do páry z vodní lázně. Oplatka rychle změkne, my ji opatrně dřevěnou hůlkou svineme do tvaru trubičky a na drátěném sítku v troubě vysušíme.

Před dnešní poutí okolím Hořic by vlastně měla být položena otázka, zda si přát šťastnou cestu nebo dobrou chuť.

Fotografie pro CzechFolks.com © Pavel Pávek