CzechFolks.com PLUS

Nakladatelství Eroika přichází na knižní vánoční trh s reedicí biograficky laděného románu Blanky Kubešové, Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou. Ti, kdo znají Kubešové Horror Hill, uvítají jeho novou knižní podobu doplněnou o autentické fotografie z prostředí divoké a horké Arizony, kde žije jeden z hlavních hrdinů.

 

Když jsem po letech listoval románem, objevil jsem víceméně náhodou kapitolu, která zůstává až trochu nespravedlivě ve stínu tohoto arizonského úsměvného vyprávění. Je to kapitola věnovaná druhé hrdince, sestře Jence, která nemá dar Jerryho lehkého,

optimistického vidění světa a neovládá jeho schopnost radovat se ze stávajícího okamžiku, o to víc však nutí k zamyšlení. Jejími hlavními životními motivy se stává svoboda, láska a touha po domově. Její nejistoty jsou i našimi nejistotami a týkají se nejen problémů, které nám staví do cesty samotný běh života, ale i domova a jeho osudu.

 

V upoutávce nakladatelství se můžeme dočíst, že svým „poetickým a filozofickým přesahem se Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou stává nejen knihou o vskutku nevšedních osudech, ale zejména textem o smyslu lidské existence obecně, o potřebě někam patřit a o důležitosti odvahy a osobní svobody.“

 

V příštím pokračování otiskneme výpověď autorky k této, podle kritiky, stěžejní práci. Nejdříve však, vzhledem k listopadovému výročí, jsem (zejména pro její hlubší a obecnější platnost) vybral z románu kapitolu věnovanou vzpomínce na listopad 89 u nás a na to, jak ho mnozí z nás prožívali tady v cizině.

 

****

 

Blanka Kubešová

BRÁCHA  JERRY

aneb

ŽIVOT POD NEBESKOU HOROU

 

Kapitola XXIV. 

Když míra přeteče

           

Bylo to sotva před několika týdny. Seděli jsme s mým Hlavatkou právě takhle vedle sebe, drželi se za ruce a sledovali na obrazovce poslední minuty velkého Ceauscesca. Nevycházela jsem z úžasu. Imperátor ani v posledních okamžicích nepřestával být především imperátorem. On ani jeho žena. O utrpení svědčily snad jen propasti spánků a hlubiny očí, ale ti dva nepřestali být přesvědčeni o svém právu. Nepřipustili si pocit viny a bezbožná, nebetyčná zpupnost nedovolila, aby podlehli slabosti.

 

Ještě nikdy jsem nebyla přítomna okamžiku, v němž berou člověku život, to jediné, co má, co mu snad doopravdy patří. Skutečnost, že se to odehrávalo daleko a v jiné zemi, neubírala podívané na hrůze. Už třeskly rány. Už se dvě těla sesula ke zdi z šedivého betonu. A zdálo se jen spravedlivé, že ti dva, kteří vraždili bez ohledu na právo a důstojnost člověka, teď sami leželi na neznámém místě ve studeném bunkru, jako balíky špinavého zavšiveného šatstva.

 

Měla jsem radost? Pocit zadostiučinění? Těžko. Hrůza nevymaže hrůzu. Nebylo to tak dávno, co přišel Hlavatka s tím, že státy sevřené železnou obručí nabírají dech. Řetězovou reakcí chytlo východní Německo, Polsko a Rumunsko. Jásali jsme nad snímky obleženého zápodeněmeckého vyslanectví v Praze, nad masových úprkem občanů východního Německa. Ve zprávách se objevily snímky opuštěných dětských kočárků a automobilů. Zahrada velvyslanectví v Praze byla zpustošena a pak už se lidé nevešli ani do vily, ani do zahrady. Tábořili v ulicích a psalo se, že jich je několik tisíc.

 

Perestrojka v Rusku nabyla na rozměrech. Události v Maďarsku, Glasnost v Polsku a pád berlínské zdi. Co mohl chtít člověk víc?

 

– Lidem se nezavděčíš, posmutněl Hlavatka. – Možná, že se toho ještě dožijem. Uvidíš, že zas budou chodit k volební urně s červenou kandidátkou a nosit Ceauscescovi na hrob květiny.

 

Vrahovi květiny? Zatím nebyl hrob označen, prý neměl ani kříž. Ale všechno tohle tady už bylo.

 

Zavřela jsem oči… Nebyla jsem při tom v osmašedesátém a v devětašedesátém také ne. Neviděla jsem upálit se žádného z novodobých Janů, a to bylo mé štěstí, protože by mě mí ohniví mužíci museli popadnout a vhodit do ohně za nimi, abych si ověřila, jaké je zapotřebí odvahy a jakého zoufalství k jedinému škrtnutí sirkou.

 

Říká se, že člověk nezemře, dokud žije v lidské paměti. Žádný z českých Janů neodešel tedy navěky. Nebyla jsem přitom v listopadu osmdesát devět a v devětatřicátém samozřejmě taky ne. Dnes jako tenkrát – rakev s tělem zastřeleného Jana byla vystavena v kapli na Albertově – šli studenti Prahou. Tady v tom průvodu byl začátek dnešních listopadových událostí.

 

-SVOBODNÉ VOLBY! CHCEME NOVOU VLÁDU! skandovali.

Tohle nemusí skončit dobře, říkala jsem si. Lidé jen pálili hromničky, drželi květiny a zpívali, ale někdy je i tohle moc. A tak za malou chvíli kamera najela na čelo průvodu, které policisté obklíčili a oddělili od ostatních demonstrantů. Přiblížila člověka s tržnou ránou na hlavě, obličej zalitý krví, a nad ním kloučka, urostlého strážce pořádku, plnícího pouze svoji povinnost. Ukázala studenty na zemi a v podřepu před pořádkovými jednotkami v bílých helmách. Zpívali hymnu a v doumetrovém kruhu mezi nimi a hradbou štítů hořely snad stovky svíček. Zabrala dívky zastrkávající za štíty policistů květiny… A pak už to bylo i na kameru moc a viděli jsme jen strach a běs. Masu obklíčenou z jedné strany obušky a z druhé policejními vozy. Lidi drcené oddílem komanda v červených baretech.

 

Kamera přebíhala a padala, jak měl i ten za ní strach, ale něco ještě silnějšího mu drželo prst na spoušti.

– Jménem… odejděte! Jménem… rozejděte se!

– Nechceme násilí… Máme holé ruce ! Gestapo, gestapo!

– Ukážeme vám, že umíme být horší!

 

Ti na kraji byli kopáni a biti, ti uvnitř tlačeni tělo na tělo. Vysoké vojenské kanady rozšlapaly hráz z hořících svíček

 

– I tohle vám vadí?

 

Jako nepříčetný chytil policista dívku za vlasy a otloukal ji o sloup.  

 

A bylo hůř. V Mikulandské vypusili psy bez náhubků a v Plavecké šlapali lidi jeden po druhém. Nazdařbůh a jako líté saně se vrhala milice na náhodně vybrané oběti, vytahovala je za bundy, za nohy a za vlasy a tloukla je obušky přes záda a do hlavy, muže i ženy bez rozdílu věku,

 

Do zvláštního bojového útvaru MV byly zařazeny i ženy. Uniformy a bílé helmy jim vzaly všechno, co na nich bylo ženského.

 

Něco podobného jsem dosud viděla jen v televizi ve speciálních výcvikových komandech izraelských a arabských teroristů a pak nyní v armádě socialistické. A nešlo mi na rozum, zda je možné, aby se tyhle saně ještě kdy objímaly a milovaly s milým, aby měly a milovaly děti. A poprvé v životě jsem viděla také u nás znovu a znovu dopadat obušky.

 

A Pražané nevěřili očím a byli zděšeni. Vždyť dokud se tohle dělo na Pankráci za tlustými zdmi, bylo to strašlivé, ale oni za to nemohli, svým způsobem se jich to netýkalo, a neměli to na očích. Proti Židům proti Němcům, to všechno už znali. Ale tady a teď docela veřejně a beze studu pochodovali v helmách a baretech Češi proti Čechům, rodiče proti dětem.

 

V několika řadách, obušky před sebou, a už je strkali. Nikdo jim to nenařizoval, nikdo v tom zmatku nesledoval, jak moc a s jakým elánem pracují nad plán, ale oni dál kopali kolem sebe a dál se oháněli jako sedmihlavý drak.

 

– Nenechte mě mlátit!

 

– Kdo tě mlátí?… Vlekli ho tak, že mu záda otloukali o chodník. Vysvlékli ho z bundy a bušili obušky do nechráněných zad.

– Prosím vás, on nic neudělal. Jardóóó!

 

Ukryla jsem hlavu na Hlavatkovo rameno, ale viděla jsem, jak od sebe násilím odtrhli dvojici, člen pohotovostního oddílu vysvlékl dívku z kabátu a jak ji táhl, bez bot a bez punčoch, kreslil za ní krvavou stružku.

 

To už od Národního divadla přijížděl pancéřový vůz a bez ostychu šlapal po koberci z květin. Lidé utíkali, lezli a plazili se po čtyřech. Speciální jednotky v uniformách hnaly demonstranty od ochranné zdi domů do ulice. Ale nebylo kam a kudy utéct. Kdo by upadl, musel by být ušlapán. Byli zatlačeni do úzkého podloubí, dusili se a křičeli.

 

A bylo ještě hůř. Do davu lidí, kteří měli ruce nad hlavou a mnozí plakali, vjely dva obrněné transportéry s rozhrnovacími rošty a odstrkovaly lidský plevel.

 

A znovu se z kordonu elitních jednotek z Perštýna ozývaly tlampačem ironické výzvy k rozchodu. Směr k Národnímu divadlu a ústí Mikulandské uličky však byly uzavřeny a ti, kteří uposlechli výzvy, byli jako bumerang vráceni zpět.

 

A bylo pořád hůř. Na jednom místě policisté uvolnili sevření a vytvořili uličku. Kordonem pendreků prchali lidé v krupobití a dešti ran.

 

Po dvaadvacáté hodině byl v centru Prahy opět pořádek a klid. Když přešel poslední policejní řetěz, válely se za ním už jen boty, tašky a kabáty a rozšlapané brýle, bundy a zkrvavené prádlo. A já jsem se s Hlavatkou styděla, že nejsme tam, že si tu docela pohodlně sedíme. Po stříbrné obrazovce stejně jak po tváři nám tekly slzy. A došlo nám, že buď zvítězíme, anebo nás pobijí.

 

/konec ukázky/

 

Příště: Blanka Kubešová o svém románu BRÁCHA JERRY aneb ŹIVOT POD NEBESKOU HOROU, který se počátkem prosince objeví na knižních pultech.

Zde se můžete dozvědět něco více o autorce tohoto článku:

Pro zvětšení obrázku, klikněte na poslední ikonu v pásu pod prezentací

 

Fotografie pro CzechFolks.com PLUS © archív autora