CzechFolks.com PLUS

Loňského roku jsem po sedmadvaceti letech v emigraci slavila své narozeniny opět v Praze. Onoho sedmnáctého listopadu jsem projížděla tramvají po Národní třídě a zaslechla vedle sebe slova asi tak dvacetiletého páru. Komentovali hlouček lidí v podloubí Národní, který se tam shromáždil u příležitosti vzpomínky na počátek Sametové revoluce. Tehdy zde stejně staré děti jako mladý pár v tramvaji neohroženě čelily přilbám a štítům policie totalitního režimu. 

„Se tu asi dneska něco děje“, pravil s přehledem mladík. Partnerka jen mávla rukou, „No jo, a hele je tu televize, asi zase ňáká celebrita“. Sevřelo se mi srdce.

Než jsem se stačila podívat na hloupou omladinu, upoutal moji pozornost další, podstatně větší zástup blížící se od Národního divadla. Ač zakukleni od hlavy k patě v bílých mundúrech, nebyli to žádní komedianti, jednalo se o dav s nápisy protestujícími proti radaru. 

„Kdyby nebylo sedmnáctého listopadu před devatenácti lety, stěží by si někdo byl dovolil takto protestovat“ – blesklo mi hlavou. Totalitní vládci v zemi by sotva čekali na vyjádření lidu, zda mohou či nemohou něco někam umisťovat. Jak se však zdálo, dnešní protestující měli v té chvíli na mysli jen jedno – narušit svým pochodem tichou a civilní vzpomínku u památníčku 17. listopadu. 

Časy se mění a lidé s nimi. S tím už nic nenadělám, stejně tak jako s tím, že jsme rok od roku starší. Jsou však lidé moudřejší? Mnozí zapomínají, mnozí jsou lhostejní a mnozí zas jakoby ustrnuli v minulosti. A v tom je ten problém; kde je však klíč, jak jej řešit?

Já, podobně jako mnozí emigranti, zapomenout nemohu. Zaplatili jsme příliš draze, když jsme opustili rodnou zemi. Nestěžujeme si, dokázali jsme si, že se v širokém světě neztratíme, objevili jsme jeho krásy a vytvořili si své štěstí jinde, jinde si našli slovy básníka „chleba a slánku, vždyť muselo se žít“. Návrat svobody a demokracie do staré vlasti po čtyřiceti letech diktatury jsme však sledovali se zatajeným dechem a s vláhou na řasách. Domov je domov.

Ani lhostejnost, která je zárodkem zla, mi nemůže být lhostejná. Chápu, že se dnešní život a svět žene dopředu se stále větší rychlostí odpovídající modernímu tempu nové doby, některá stanoviska a názory je tudíž třeba revidovat, znovu zvažovat a přizpůsobovat potřebám budoucích dnů. Proč je mnohým tak zatěžko přehodnotit a pochopit například to, že dnes máme jiná politická seskupení, která ohrožují mír naší planety, než ta, která existovala před dvaceti lety? Pravda a poznání se posunulo zas o pár mil dopředu. Nebezpečenství je opět pouze v nás, pokud se nebudeme snažit o nová porozumění současna, pokud zůstaneme lhostejní a samozřejmě – pokud zapomeneme. 

Během mé letošní letní návštěvy České republiky se objevilo v kinech pár nových českých filmů. Filmová tvorba oslovuje dnes lidstvo po celém světě. Nebudu se kriticky pouštět do zahraničních, zejména amerických fantasmagorií, které naplňují multiplexy kin a vymývají mozky svým masovým konzumentům, zmíním jen dva poslední filmy české kinematografie, které byly cíleny především na mladou generaci naší země. 

Ten první – film „Veni, Vidi, Vici“ měl ohromnou propagaci přímo úměrnou hlouposti a plytkosti svého příběhu. Prý měl být moderní pohádkou, – příběh o obyčejném Honzovi, jak ke štěstí a bohatství přišel na golfovém hřišti mezi novodobými VIPy, celebritami a bohatou smetánkou, to vše podbarveno komerčními reklamami. Dlouho jsem neviděla něco tak nudného, trapného a bezduchého.  

S o to větší obavou jsem šla na film „Klíček“. Celá akce měla téměř ilegální, podzemní ráz. Když jsme si s přítelkyní zakoupily večer dva lístky u pokladny kina Slováč, obsluhující kasy s významným pohledem vytočila číslo projekce se zprávou „Bude se promítat“. Před sálem se v minutě sešlo několik uvaděčů, aby si nás prohlédlo na vlastní oči. Sedm předchozích promítání bylo totiž zrušeno, stejně tak jako předchozí dny. Byly jsme prvními diváky tohoto filmu. O nové dílo, které předcházely divné zvěsti, byl nulový zájem.

Připadne mi navýsost smutné, že odvážný a důležitý počin režiséra Jána Nováka, který si vzal za cíl připomenout dnešnímu mladému člověku moderním způsobem hrůzu a tragédii politických vězňů z padesátých let, zůstal nepochopen jak širokou veřejností, tak většinou filmových kritiků.

Film odmítli mladí, že je prý banálním milostným příběhem s přehnanými hororovými scénami, kritici zas tvrdí, že se tvůrci vůbec neměli pokoušet zobrazit takové složité téma filmovou zkratkou a komunisté pochopitelně popírají, že by se něco takového vůbec kdy mohlo odehrát. Ostatním k zamítnutí filmu postačila zpráva, že je o mučení ve věznici dnes už v „prehistorických“ časech. Opět triumfovala lhostejnost, zaujatost a krátká paměť. Diváci film jednoduše odsoudili, aniž by se nad ním zamysleli, či dokonce aniž by jej zhlédli! 

Přítelkyni a mne vtáhl do děje okamžitě. Obě nás jako dlouholeté novinářky zaujal už neobvyklými stylistickými postupy, kde současnost prolíná s minulostí, fikční svět se střídá s černobílými dokumentárními záběry, které stroboskopickým efektem dokáží záměrně vyvolat v divákovi až nepříjemné pocity. Ve velmi uceleném útvaru pouhých sedmdesáti minut vypoví film konkrétní příběh bez zbytečných průtahů. Navíc musí zákonitě zaujmout právě mladého netrpělivého diváka svou dnes tolik populární formou sci-fi thrilleru s prvky hororu. O to hororovějšího, že se jedná o skutečnou nedávnou historii.

Do zpustlých prostor věznice v Uherském Hradišti, neblaze proslulé obzvláště brutálním zacházením s vězni během politických procesů v 50. letech, se jedné noci zatoulá dnešní mladá dvojice. Je přenesena v čase do roku 1953 a na vlastní kůži zažije peklo komunistických lágrů. Zkratkovité zobrazení charakterů, které kritici vytýkají filmovým tvůrcům, mne osobně naopak příznivě oslovilo. Nebylo třeba zacházet do podrobností, citlivý divák nemusí být veden za ručičku, aby pochopil, že je mladý pár naivní, sebestředný, dosud neznalý životních hodnot, že vězni jsou málomluvní mučedníci s čistým charakterem, provokatér je svině a bachař ještě větší. Nad těmito nejhrůzněji převyšuje brutální velitel věznice Koníček alias Grebeníček, skutečný sadistický bachař, na kterého si stále živě pamatují přeživší bývalí političtí vězni. Ti se také podíleli na natáčení, mezi nimi byl například devadesátiletý trenér Emila Zátopka Jan Haluza či Jan Janků, který v Uherském Hradišti přežil rok v cele smrti. Postavu Aloise Grebeníčka, který mučil své oběti elektrickým proudem, ztvárnil vynikající český herec Jan Přeučil, jehož otec byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou.

Sedmdesát minut nabídne divákovi víc než pohled na strašné týrání nevinných lidí. Je o zrání a poznání, o víře, o solidaritě, i o té současné malosti, omezenosti a nepochopení. Jako fantazijní thriller končí malou, leč dojemnou pointou, na kterou nelze hned tak zapomenout.

„Klíček“ nabízí podle mne klíč. Klíč k porozumění a lepšímu uchopení dneška. Věřím, že kdyby více lidí zhlédlo podobné dílo, více umělců točilo filmy k zamyšlení a inspiraci spíš než čas a ducha zabíjející hlouposti, člověk by musel zákonitě přestat být lhostejný a nevědomý. A přitom by to šlo i zábavnou formou, jakou je návštěva kina. Když už to nejde, jak by mělo, prostřednictvím škol, tak by se mohla omladina dozvědět alespoň v romantickém přítmí filmového sálu třeba něco o hrdinství Jana Opletala, o zvonění klíčů svých rodičů a prarodičů a o tom, jak neopakovat historické omyly a chyby.

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com