CzechFolks.com PLUS

Omlouvám se uctivě laskavému čtenáři, jehož pozornost jsem se snažil zavádějícím názvem mého článku téměř podvodně získat. Článek, jak zjistíte (pokud ho snad budete číst) se nezabývá chrabrými mušketýry, jak nám je popsal pan Alexander Dumas, ale pojednává o svazcích klíčů, které jásavě zvonily téměř před dvaceti lety na Václavském náměstí v Praze.

Zdá se to být včera od doby, kdy jsme v listopadu 1989 sledovali s napětím na obrazovce televizoru přenosy z Prahy a byli svědky, jak se po čtyřiceti letech konečně sesouvá v prach nenáviděná „Železná opona“. I když Československo bylo bohužel prakticky posledním ze sovětských satelitů, který se odvážil odtrhnout od „Velkého bratra“, přesto jsme se slzami v očích sledovali dění na Václavském náměstí, desetitisíce Pražanů zvonících svazky klíčů. Když jsem následujícího rána vyšel na pravidelnou vycházku se psem, stále jsem měl před očima záběry z předcházejícího večera a než jsem došel z procházky domů, měl jsem již v hlavě připraven malý fejetonek, který jsem nazval „Klíče“ a který byl stejného dne večer použit v Českém vysílání stanice 2EA v Sydney.

Leží tu přede mnou na stole svazek klíčů. Některé vyleštěné častým užíváním téměř dozlatova, jiné zašlé, s trochou rzi na vybroušených zoubcích. Obyčejné klíče, navléknuté na kovový kroužek, užitečná věc, kterou bereme denně do ruky, abychom zavřeli dveře bytu, otevřeli dveře auta, otevřeli poštovní schránku. Obyčejná věc říkáte. I já jsem si donedávna myslil totéž. Až jsem klíče ztratil. Všichni máme tu zkušenost. Před chvílí tu byly a nyní jsou bůhví kde. Obyčejně je však nalézáme po nedlouhém úsilí, omylem přidané k nákupu do ledničky, zapadlé za televizor či stále visící na dveřích bytu, kde jsme je zapomněli. Ne tak v mém případě. Klíče byly nenávratně pryč, veškeré hledání na pravděpodobných i méně pravděpodobných místech se neshledávalo s úspěchem a nezbývalo než zajít za místním zámečníkem a požádat o výměnu všech zámků a o nový svazek klíčů. A na tuto chvíli klíče patrně čekaly. Duch klíčů jaksi uznal, že jsem byl již dostatečně potrestán, a když jsem navlékl staré sako, abych navštívil zmíněného řemeslníka, klíče vesele zazvonily v jeho levé kapse. A v tu chvíli jsem poprvé začal tušit jejich kouzelnou moc.

Moje tušení bylo nade vší pochybnost o několik dní později. Sledoval jsem s napětím televizní záběry z Václavského náměstí a tu se to stalo. Čtvrt milionu občanů Prahy, vzdorujících nevlídnému počasí pozdního podzimu, občanů obklopených obrněnými vozy policie, vybavené nerozbitnými štíty a pružnými obušky, sáhlo do levých ale i pravých kapes a k jejich údivu našlo ty klíče, které již dávno považovali za nenávratně ztracené. Tím však zázrak nekončil. Když lidé Prahy, shromáždění pod sochou svatého Václava, vyjmuli ze svých kapes svazky klíčů, zdánlivě ztracených před mnoha lety, klíče obživly. Jako v pohádce se svazky klíčů rozezněly a spojily se v mohutný chorál o mnoha hlasech. Zazníval v něm hluboký hlas zvonů z chrámu svatého Víta, velebný a vznešený, bylo tam slyšet i ponuré zvonění umíráčku pro ty, kdo přeslechli hlas dějin, jiné svazky klíčů se dožadovaly, aby jich bylo použito k otevření brány k tomu nejcennějšímu, brány vedoucí ke svobodě. Malé veselé klíčky zvonily jako hlásky dětí, kterým bude snad přáno vyrůstat v lepší a svobodnější společnosti.

Dlouho jsem ještě seděl před ztemnělou televizní obrazovkou, ohromen magickou silou klíčů, ale hlavně v hluboké pokoře před těmi, kteří přes brutální zásahy zdiskreditovaného režimu našli po mnoho dní sílu a odvahu zaplnit ulice Prahy i jiných měst.

Krok dějin, jindy tak liknavý, tentokráte však milosrdně spěšný, přinesl s sebou v několika posledních dnech mnohé změny, ve které jsme, ne bez obav o naše milé doma, doufali. Modleme se, aby klíč ke svobodě znovu nalezený otevřel všechna dosud ještě zavřená vrátka a zůstal pevně v rukou těch, kterým po právu patří.

***

Bohužel, jak se později ukázalo a ukazuje dodnes (patrně záběry televizních kamer nebyly dosti jasné), v mnohém svazku zvonících klíčů byl mezi normálními klíčky již ukryt i paklíč, pomocí kterého mnohý ze „zvonitelů“ mohl zanedlouho otevřít nejeden trezor a vytunelovat to málo, co po čtyřiceti letech bolševického „hospodaření“ ještě zbylo. A kdyby mi snad někdo tehdy řekl, že za dvacet let, od (domnělého) pádu komunistické nadvlády bude v zemi pod Řípem (ale i pod Špilberkem) komunistická strana třetí co do velikosti a jedna ze dvou nejsilnějších stran nebude mít k bolševikům příliš daleko, patrně bych ho považoval za blázna a asi bych se mu hlasitě vysmál.

Když jsme poprvé po více jak dvaceti letech přijeli do Prahy, využil jsem hned první neděle a vypravil se, jak bývalo mým zvykem, na mši ke Svatému Jakubu. Nevešel jsem však do chrámové lodi, ale vystoupal na kůr, kam jsem často doprovázel prof. Emila Špolce, varhaníka a ředitele kůru v tomto chrámu. Tak, jak jsem si to pamatoval, součástí mše byla hudba, v tomto případě to byl malý pěvecký sbor, který společně s varhanami mši doprovázel. Současně se mnou byl na kůru i mladý muž, povoláním matematik, který tam čekal na svoji snoubenku, která zpívala ve sboru. Dali jsme se do řeči a já si jeho slova často připomínám. Podle jeho názoru očekával, že bude trvat nejméně deset let, nežli se ekonomika trochu vzpamatuje. Dalších deset let potom potrvá, než se příroda vzpamatuje z devastace, způsobené bolševickým režimem. Odstranit ale škody způsobené na lidských myslích bude trvat nejméně dvě generace. A myslím si, že to pan matematik měl vypočteno dosti přesně.

Originální ilustrace pro Czechfolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com