CzechFolks.com PLUS

Již dávno mě nehřeje horké slunce Východu, jehož teplo vždy po nocích spolykal chladný vítr, avšak ráno ho vyprahlá půda znovu vdýchávala do svých podzemních útrob. A zatímco v zemi české mě na rukou, na nohou i trochu na té mysli zebe, mé srdce touží znovu vychutnat turecké poklady.

Tolik mi chybí poznané krásy, že ani nevnímám rozhořčení své matky. Nezbylo mi už příliš sil z věčného dohadování o neřestech Turecka. A je naivní si myslet, že vyprávěním člověk poučí druhé, kteří jsou ovlivněni historií a pohádkami, a tvrdošíjně si stojí za svým, i kdyby to byla sebevětší lež.

Také jsem byla taková, při zmínce o Turcích si představovala bojovníky v turbanech se zahnutými šavlemi, válčící na koních a rabující ještě nedobytá území západní Asie. O to větší bylo mé překvapení při zjištění, jaké novodobé Turecko skutečně je…

Poznat Istanbul, město ležící na dvou kontinentech, ještě ale neznamená poznat skutečnou zemi velkých sultánů. „Nemocný muž na Bosporu“, jak bylo Istanbulu přezdíváno v 19. století při počínající krizi Osmanského impéria, je dnes jednou z nejnavštěvovanějších, ale také jedinou metropolí, kde je až příliš patrný evropský vliv. Při příjezdu je člověk oslepen skvostnými paláci a mešitami s minarety drápajícími se k nebi. A ačkoli je první zaznamenání zpěvu muezzinů trochu šok (tento typ svolávání k modlitbě se skutečně nijak nepodobá evropskému stylu hudby), po delším pobytu vám onen cyklus jakýmsi způsobem splyne s prostředím.

                                                                                                                                 
Je velice snadné nechat se exotickým Istanbulem pobláznit, své o tom věděl například i známý finský spisovatel Mika Waltari, jenž tématice Istanbulu a Osmanské říše jako takové věnoval řadu svých knih. Ovšem jako každá moderní metropole, i toto město je poznamenáno pár vroubky. V porovnání s ostatními částmi Turecka je v Istanbulu míra laskavosti přeci jen menší. Domorodé obyvatelstvo může cizincům připadat unavené, někdy dokonce otrávené, jak se to Turkům žijícím na hranici Asie a Evropy podařilo „převzít“ od Západu. Obchodníci jsou známí svou neodbytností, trpělivostí ale také vychytralostí. Zejména v zimních měsících si začínají vydělávat peníze čističi bot, kteří jsou tak mazaní, že i samotní Turci, jež přijedou do Istanbulu na krátkou návštěvu, mnohdy naletí.

Nejvtipnější na tom jsou často naprosto banální triky, kterým se zdravý člověk pak již jen zasměje, a oněch pár kurušů za vyčištění ho mrzet nemusí. Když jsme se s přítelem jednou procházeli istanbulskými ulicemi, prošel kolem nás muž, jemuž těsně vedle mě upadl nějaký kartáč. Zvedla jsem ho a na muže zavolala, ten se přiřítil a srdečně mi děkoval, jako bych mu právě zachránila život a nedal jinak, než že mně i příteli za mou ochotu musí alespoň vyčistit boty. O co víc jsme ho přemlouvali, že to skutečně není zapotřebí, o to víc nás tlačil ke stoličkám stojícím opodál. To už se u nás objevil druhý čistič bot, který si v konečné fázi vzal do parády boty přítele, zatímco první čistil ty mé. Po procesu jsem hlasitě a slušně poděkovala, jak jsem se to naučila a chystala se odejít, ale oni páni čističi jakoby přeslechli ta kouzelná slůvka a nasadili naprosto výmluvný obličej, který jasně říkal, že ono vyčištění rozhodně nebyl pouhý dobrý skutek nebo poděkování za zvednutí kartáče. Přítel chtě nechtě vytáhl pár mincí a pak jsme se poraženě odporoučeli pryč (názorná ukázka, že i Turci samotní se nachytají, protože přítel je jedním z nich. 

                                                                                                                                 
Skutečně není radno za vší dobrotou hledat právě nádherný Istanbul. Pokud člověk touží spatřit opravdové Turecko, každé město, jež není vyhlášenou turistickou destinací mu bude podrobným návodem a mapou poznání. Až skrze „normální“ Turky se člověk seznamuje s poklady, kterých se mu doma ne vždy dostává. Vyhlášená pohostinnost přesahuje svou nekonečností všechny zvěsti. Turci mi mnohdy připadali, jakoby se narodili pro plnění potřeb a přání druhých k jejich všeobecné spokojenosti. Ano, tento zvyk se sice vztahuje převážně spíše na okruh rodiny (která ale svým počtem značně převyšuje počty průměrných rodin v Čechách), ovšem pokud je cizinec hostem v tureckém domě, má se skutečně dokonce lépe než v mnohahvězdičkovém hotelu. Nezáleží, na jak dlouho se host v domě Turků „uvelebí“, vždy se mu dostane všeho, co potřebuje, bez toho, aniž by hostitel pomýšlel na jakoukoli revanš.

Turci jsou dost zvídavý národ. Zajímají se o svět ciziny, který většina z nich prozatím nenavštívila (ať již z politického, nebo jiného důvodu, vyjma těch, kteří emigrovali – nejčastěji do Německa), ovšem obzory spousty z nich se omezují pouze na dávnější historii. Například Českou republiku neznal nikdo jinak, než Československo a Evropany vnímali i sebevíc vzdělanější Turci obecně jako katolíky (já jako evangelička jsem si pak připadala trochu jako jedna z „odnoží“ katolické církve). Nicméně jejich dychtivost pro pochopení evropských zákonitostí, a to i těch náboženských, byla nesmírná. Když jsem jakž takž vysvětlila, jaký je tedy rozdíl mezi Slovenskem a Českem, a jaké rozdíly jsou právě mezi katolíky a evangelíky, jali se mí turečtí hostitelé vysvětlovat situaci jejich.

Dá se říci, že každé turecké město (vyjma východu Turecka, který je stále dost odlišný od Turecka dnes již dosažitelného pro zbytek světa), je rozděleno pomyslnou čarou na dvě části. V jedné části žijí Turci sice muslimské víry, ovšem jsou to ti, kteří islám neberou příliš přísně. Jsou částečně otevřeni evropskému stylu života a pokud jsem si na sebe vzala tričko s větším výstřihem, nemusela jsem se obávat jakéhokoli pohoršení z jejich strany. Tito Turci západní tradice ne vždy přijímají za své, ale respektují je.

Druhou část města obývají ti, u nichž jsou náboženské zvyky a povinnosti naprosto striktně dodržovány a jakékoli modernosti se netrpí. I vzezření žen se značně liší od těch, co daly zelenou svobodnějšímu žití. Některé jsou zahalené téměř celé kromě obličeje, jiné nosí podlouhlé kabátky a hlavu si obvazují barevnými šátky, což může alespoň trochu evokovat vývoj doby. Jako cizinka jsem neměla potřebu vyvolávat zbytečný rozruch nebo urážet něčí tradice, tudíž jsem tyto čtvrtě města (Çorum) nenavštěvovala. I tak jsem však se svými světlými vlasy a vysokou postavou (Turci jsou vesměs menšího vzrůstu) vzbuzovala pozornost a to, že nejsem žádná turecká žena, poznalo i tříleté dítě. Je fakt, že Turky ve městech, kde nejsou až tak zvyklí na turisty, by ani nenapadlo skrývat svou zvědavost, takže si tam cizinec může trochu připadat jako chodící atrakce.

Snad ale jednu zásadní věc mají Turci obecně společnou nehledě na míru dodržování pilířů víry, a sice pohled na fyzický vztah muže a ženy. Skutečně jen ti nejmodernější Turci neakceptují staré tradice, kdy je sex před svatbou tabu. Většina i moderně založených žen tento zvyk velice ctí. Pokud jde ale o muže – vesměs ty mladší generace, ti dokud se neožení, najdou si zdroj „zábavy“ jinde, a stejně jako všude jinde, i v Turecku se vyskytují rozlehlé harémy, které náruživé muže uspokojí. Ovšem nehledě na četnost návštěv nevěstinců či momentální milostný stav (někdy i muž mající před svatbou ony domy rozkoše beze studu navštíví), v mnoha případech sex se snoubenkou budoucí manžel skutečně nepraktikuje.

Nevím, zda pouze můj žaludek je tak nemožně nepřizpůsobivý, ale i přes sebevíc chutnější jídla jsem trpěla neustálými trávicími potížemi. Dokonce ani po dvou měsících pobytu se mi nepodařilo uklidnit můj žaludek, ať jsem se snažila sebevíc. Je samozřejmě pochopitelné, že chvíli trvá přivyknout si na neznámá jídla cizí kultury, ale kdo není zvyklý na každodenní přísun zeleniny připravované alespoň na padesát způsobů, bude mít nejspíš stejné problémy jako já (známé kebaby, lahmacuny a jiné pochoutky se prodávají ve stáncích či restauracích, ale v domě tureckých rodin se jídlo značně liší).

Jídlo obyčejných Turků je zcela specifické, srovnatelné nejvíce asi s řeckou kuchyní. Mě tam kromě zvláštních vařených ruliček, udělaných z listů rostliny hroznového vína plněných jakousi zeleninovou směsí, nejvíce překvapilo nepřeberné množství druhů pečiva z velké části pečeného doma. Už díky mé skvělé hostitelce, která uvařila a upekla vše, jen abych se dosyta najedla tak, jak potřebuji, jsem měla možnost ochutnat téměř všechny možné sorty chleba, od klasického bílého (chuťově podobný naší čerstvé!! vece), přes pletené houstičky a smažené bochánky po pečivo ve tvaru placek (opět jich je několik druhů, od téměř „listových“ po silnější). Bochník bílého chleba je ve městě možné koupit téměř na každém rohu u pojízdných stánků nebo jednoduše v supermarketu, ovšem mnohem větší zážitek je přihlížet pečení chleba doma u toho, kdo má pec.

A stejně jako příprava chleba (vše se dělá ve velkém, aby z toho každý něco měl), tak se například i nudle (nebo také börek či sladká baklava) chystají společně se členy rodiny, přáteli či sousedy. Tyto práce většinou přísluší ženám, ovšem ty mi pokaždé připadaly naprosto šťastné a spokojené, i když krájením oněch nudlí strávily celý den (já krájela deset minut a pak jsem chytla křeč). Jednoduše přijdou a vůbec jim nedělá problém brát celou záležitost jen jako možnost popovídat si s milovanými lidmi. Turecké ženy jsou dokonce tak ochotné, že jsou schopny celý svůj den obětovat třeba na ono krájení nudlí, které si nakonec odnese domů jen jedna z nich – představa, že bych někoho v Česku poprosila, jestli by mi v sobotu nepomohl nakrájet nudle na zimu, je dost směšná, zvláště když vím, jak Češi „rádi“ dělají něco pro druhé, aniž by z toho cokoli měli…

Turecko pro mě bylo a je zemí mého neustálého údivu. I drobnost, která je běžnou každodenní záležitostí Turka pro mě byla téměř neskutečná, jejich nepatrné zvyklosti mě dodnes vyvádějí z míry. To, že Turci jsou národ naprosto jinak smýšlející než kupříkladu my Češi, je zřejmé již při prvním nahlédnutí do jejich světa.

Líbí se mi turecké zvyky při dojíždění. A kromě toho, že miluji pozorovat turecké asistenty, kteří na každém odpočívadle u čekajících autobusů směle vyvolávají směr jízdy a lákají lidi k cestě do Samsunu, Izmiru či kamkoli jinam, je pro mě cestování v Turecku jako takové pokaždé zážitek. Ve větších městech funguje městská hromadná doprava, a aby s ní mohl člověk jet, musí mít koupený buď žeton, nebo kartu, která se ovšem musí dokupovat, jakmile je prázdná. Nespočetněkrát jsem však viděla nastoupit lidi, kteří se obrátili k ostatním cestujícím a poprosili o půjčení karty, protože ta jejich byla prázdná (koupit si žeton je možné jen někde). A kupodivu, bez delšího čekání jim byla vždy poskytnuta.

To, že je také pro Turka naprosto samozřejmé, že svého hosta odveze v jakoukoli noční i denní hodinu domů, bylo zase pro mě novum, protože z domova jsem zvyklá si pokaždé před plánovanou návštěvou někoho zjistit ještě spoje zpět… Vůbec setkávání jako takové probíhá v Turecku mnohem spontánněji než u nás. Stačí při nákupech nebo zařizování věcí potkat známého a domů se nakonec člověk vrátí klidně až k ránu (což je velice běžné; i turecké děti si v tomto směru užijí své, protože pokud je návštěva právě u nich, zůstávají jaksi součástí dění po celou dobu a nikoho nenapadne dát je spát).

V Turecku ovšem i kouzlo dopravy ztrácí svůj lesk v porovnání s tureckou svatbou. Svatby kdekoli jinde mi teď připadají tak titěrné, když ta turecká se běžně slaví tři dny. První den není vždy součástí ceremonie, protože ne pokaždé si na tento zvyk snoubenci potrpí. Ovšem tradiční páry dodržují první a svatbu zahajující večer, původně věnovaný pouze ženám. Tehdy se tancuje a slaví a ke konci večera se přechází ke zvláštnímu rituálu. Nejprve se nevěstě i ženichovi udělá speciální tetování na dlaň, které se později rozdá i mezi hosty (jsou to malé pytlíčky s barevnou hmotou) a poté se určená zpívající žena snaží nevěstu svým zpěvem rozplakat.

                                                                                                                                     
Druhý den se věnuje svatbě celý. Od rána se připravuje jídlo a zdobí prostředí většinou na zahradě ženichovy či nevěstiny rodiny (ty páry, které nemají k dispozici žádnou takovou plochu, mají tuto část svatby před apartmány na ulici). Přípravy i celý večer pak doprovází davul a zurna používané na svatbách – právě ty je možné slyšet obzvláště v létě každý den, protože většina svateb se slaví v tomto období.

                                                                                                                                     
Třetí den je dnem nejdůležitějším, kdy se někdy kolem poledne jede vyzvednout nevěsta a průvod troubících aut pak společně s nevěstou objíždí celé město. Předávání prstýnků a uzavření manželství probíhá ten večer většinou v pronajatých sálech hotelů, restaurací apod. Nocí hýří tanečníci i ti, co si jen tak skotačí (turecký tanec, kdy se v kruhu „poskakuje“ je snadný i pro ty nejnepohyblivější typy) a předávají se dary novomanželům. Ovšem darovat v Turecku na svatbě sadu talířů by mohlo více Turků zarazit, než rozveselit. Obvykle se dávají zlaté mince, které se dají obstarat ve zlatnictví, od nejmenších po větší. Ty po svatbě novomanželé mění, dostávají za ně peníze, a koupí si pak sami, co zrovna potřebují.

Turecko je plné zvláštních tradic a obyčejů a na mnohé z nich si člověk zvyká jen pomalu. Ovšem všímavý člověk zde ocení spousty maličkostí, které ze společenského života klasického Evropana již dávno vymizely. Projevování úcty ke starším lidem ve všech situacích může být pýchou Turecka oproti třeba Čechům, pro něž je každý člověk nad šedesát otravnou věcí, na kterou musí brát ohled. I trávení volného času místo u televize raději s rodinou je v Turecku stále oblíbeným „trendem“. Při každé možné příležitosti se všichni příbuzní a přátelé sejdou, užívají si čas strávený spolu, jedí, pijí rakı, zpívají za doprovodu bağlamy, a přitom nikomu nevadí, že si někdy každý pěje tu samou píseň v jiné tónině.

Třebaže Turecko neoplývá zrovna něžnou a mírumilovnou minulostí a je stále zapotřebí množství času, než se celá tato země a ne jenom její jednotlivé části, bude moci zapojit mezi ty skutečně demokraticky smýšlející, zůstane už asi pořád jedním z nejlákavějších cílů všech cestovatelů.    

Vysvětlivky:

kuruš – měnová jednotka (1 turecká lira = 100 kurušů)  

Çorum – město ležící SV od Ankary

lahmacun – „turecká pizza“ (člověk si obdrženou placku se směsí poklade listovou zeleninou a pokape citrónem, poté zabalí a jí podobně jako třeba palačinky)

börek – pokrm připraven z více vrstev těsta, někdy prokládaný zeleninou

baklava – dost sladký zákusek z několika vrstev listového těsta posypaný ořechy, slazený většinou medem        

davul – turecký hudební nástroj (podobný bubnu)

zurna – tur. hudeb. nástroj (česky šalmaj, předchůdkyně hoboje)

bağlama (saz) – strunný nástroj (může připomínat naši mandolínu)

rakı – turecký národní nápoj

Fotografie pro CzechFolks.com © Daniela Tkadlečková