CzechFolks.com PLUS

Na „pitomá padesátá léta“ dětství vzpomíná dnes už s úsměvem Petr Chalupa

Jednoho dne v hodině českého jazyka přišla paní učitelka s tím, že „na škole bude velká oslava k výročí VŘSR a naše třída byla určena k tomu, abychom předvedli recitační pásmo“. Paní učitelka nesnášela zkratky. Vždy jsme museli uvádět celé názvy. Ale kupodivu tenkrát skutečně řekla VŘSR. „Jako recitační pásmo byla určena přísaha Mladé gardy“, oznámila a spolužák Jäger vyprskl kvikavým smíchem. „Co je ti k smíchu Karle?“, zeptala se Peleška, jak jsme třídní říkali. Karel Jäger zčervenal ve své pihaté tváři a spolu se svými zrzavými vlasy jen hořel. Jägrova matka měla za manžela údajně Němce, za války vojáka. Mezi kluky se pochopitelně říkalo, že to byl esesácký důstojník, který v pětačtyřicátém roce zmizel a nyní že žije v Rakousku nebo v západním Německu. S určitostí lze říci, že Karel Jäger byl s maminkou sám. Byl velmi inteligentní a z nás kluků měl jedny z nejlepších známek. Nenáviděl komunisty, nosil do školy letáky, které bylo možné porůznu v té době nalézt třeba v lese. Čtěte více ZDE »

Omlouvám se uctivě laskavému čtenáři, jehož pozornost jsem se snažil zavádějícím názvem mého článku téměř podvodně získat. Článek, jak zjistíte (pokud ho snad budete číst) se nezabývá chrabrými mušketýry, jak nám je popsal pan Alexander Dumas, ale pojednává o svazcích klíčů, které jásavě zvonily téměř před dvaceti lety na Václavském náměstí v Praze.

Zdá se to být včera od doby, kdy jsme v listopadu 1989 sledovali s napětím na obrazovce televizoru přenosy z Prahy a byli svědky, jak se po čtyřiceti letech konečně sesouvá v prach nenáviděná „Železná opona“. I když Československo bylo bohužel prakticky posledním ze sovětských satelitů, který se odvážil odtrhnout od „Velkého bratra“, přesto jsme se slzami v očích sledovali dění na Václavském náměstí, desetitisíce Pražanů zvonících svazky klíčů. Když jsem následujícího rána vyšel na pravidelnou vycházku se psem, stále jsem měl před očima záběry z předcházejícího večera a než jsem došel z procházky domů, měl jsem již v hlavě připraven malý fejetonek, který jsem nazval „Klíče“ a který byl stejného dne večer použit v Českém vysílání stanice 2EA v Sydney.

Čtěte více ZDE »

Loňského roku jsem po sedmadvaceti letech v emigraci slavila své narozeniny opět v Praze. Onoho sedmnáctého listopadu jsem projížděla tramvají po Národní třídě a zaslechla vedle sebe slova asi tak dvacetiletého páru. Komentovali hlouček lidí v podloubí Národní, který se tam shromáždil u příležitosti vzpomínky na počátek Sametové revoluce. Tehdy zde stejně staré děti jako mladý pár v tramvaji neohroženě čelily přilbám a štítům policie totalitního režimu.  Čtěte více ZDE »

Bohužel se stále více zapomíná na to, v jakém Absurdistánu jsme před dvaceti lety v tehdejší ČSSR žili, a proto zcela určitě nebude na škodu, když si letos alespoň pár těch absurdit připomeneme. Vše, co bude teď následovat, je čiročirá pravda.

Tyto řádky píši 11.11.2009, tedy na svatého Martina. Právě před dvaceti lety se možná i tento světec zasloužil o to, že obyvatelé severočeských Teplic začali masově demonstrovat proti nesnesitelnému znečištění ovzduší ve své oblasti. Je dokonce možné, že toto datum a tyto demonstrace zaznamená historie jako jakési předskokany sametové revoluce v roce 1989!

A jako první a asi největší absurditu si dovoluji přepsat doslova jedno usnesení z osmdesátých let, které dokumentuje, jak báječně se strana a vláda dovedla vyrovnat s touto životně důležitou problematikou. Čtěte více ZDE »

Znáte ten pocit, když se člověk na něco těší jako malé dítě? Večer jdete brzo do postele a nemůžete usnout, ráno pro změnu vstáváte o hodinu dřív a sami budíte budíka… Netrpělivost, nervozita, nedočkavost… Těžko ovladatelná radost, že užuž se to blíží, stejně tak špetka obav a úzkosti, že se něco pokazí… Je vám to povědomé? Nyní si tedy dovedete představit, v jakém rozpoložení jsem se nacházel, když jsem se chystal na Pražský hrad, abych zhlédl výstavu zasvěcenou dávným Inkům.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Středa 22. listopadu 1989. Pavel Pecháček, ředitel českého vysílání stanice Svobodná Evropa natáčel úterý v Praze rozhovory z nejmohutnějšího shromáždění, jaké naše hlavní město kdy zažilo. Od Národního muzea až po dolní část Václavského náměstí se vytvořila kolem 16. hodiny jednolitá lidská řeka, která končila až kdesi na Staroměstském náměstí a v Pařížské ulici – všichni lidé se na Václavské náměstí nemohli vejít! Nad jejich hlavami vlály státní vlajky, zvedaly se transparenty a v rukou mnoha účastníků hořely svíčky. K mikrofonu na balkoně budovy Melantrichu přistoupil nejprve zástupce redakce Svobodného slova, který přečetl prohlášení Čs. strany socialistické k událostem 17. listopadu.

Po něm hovořil k manifestujícím davům nejprve katolický duchovní a aktivista Václav Malý, který celou manifestaci řídil. Bouřlivě uvítáni byli zástupci Občanského fóra, ustaveného v neděli v pražském Činoherním klubu – Václav Havel a herec Jiří Bartoška (s nimi se jednání zúčastnili mj. hudební skladatel M. Kocáb, redaktor Mladého světa M. Horáček a zástupce studentů M. Mejstřík – vyprávěli o svém setkání s premiérem vlády L. Adamcem, který začíná chápat nutnost rozsáhlého dialogu s veřejností a prošetření neadekvátního zásahu policie proti demonstraci k 17. listopadu, proto se bude v těchto jednáních dále pokračovat). Po nich se střídali další řečníci Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Čs. helsinského výboru, Kruhu nezávislé inteligence, Hnutí za občanskou svobodu, Artfórum, klubu Obroda a dalších občanských aktivit. ●

Čtěte více ZDE »

Čtěte více ZDE »

Nakladatelství Eroika přichází na knižní vánoční trh s reedicí biograficky laděného románu Blanky Kubešové, Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou. Ti, kdo znají Kubešové Horror Hill, uvítají jeho novou knižní podobu doplněnou o autentické fotografie z prostředí divoké a horké Arizony, kde žije jeden z hlavních hrdinů.

Když jsem po letech listoval románem, objevil jsem víceméně náhodou kapitolu, která zůstává až trochu nespravedlivě ve stínu tohoto arizonského úsměvného vyprávění. Je to kapitola věnovaná druhé hrdince, sestře Jence, která nemá dar Jerryho lehkého,

optimistického vidění světa a neovládá jeho schopnost radovat se ze stávajícího okamžiku, o to víc však nutí k zamyšlení. Jejími hlavními životními motivy se stává svoboda, láska a touha po domově. Její nejistoty jsou i našimi nejistotami a týkají se nejen problémů, které nám staví do cesty samotný běh života, ale i domova a jeho osudu.

Čtěte více ZDE »

Nemocný, kterému přestaly pracovat ledviny, má  dvě možnosti, jak zůstat naživu. Buď musí trvale docházet několikrát týdně na dialyzační oddělení, kde mu napíchnou cévu a připojí ho na umělou ledvinu. Druhou šancí je transplantace.

Všichni dialyzovaní jsou zařazeni do počítačového registru a čekají, až se pro ně najde vhodný „dárce“. Pak následuje operace, při které se voperuje do těla nemocného ledvina člověka, který náhle zemřel a jehož ledvina zůstala nepoškozena. 

Někdy tělo nový orgán odmítne. Ten se musí opět vyjmout a nemocný čeká na svou další šanci. Když se transplantace podaří, člověk je opět zdráv a může znovu žít normální život. Dochází jenom čas od času na lékařskou kontrolu.  

V okénku kartotéky ambulance se objevila další tvář.

„Dobrý den, vaše jméno?“

„Josef Sobotka.“ Čtěte více ZDE »

Banjo band, Hoboes, Porta

Byla druhá polovina roku 1971, byl jsem v Praze a musel likvidovat podnik Fortuna, který jsem založil, a přemýšlel, čím se budu živit. Z možnosti pracovat v hudebním oddělení ministerstva kultury sešlo, ale naskytla se mi příležitost dělat v Propagační tvorbě obchodního náměstka. Zdálo se mi to lákavé už proto, že v tomto družstvu svého času pracoval Jiří Suchý, a tak jsem tam nastoupil. Než jsem se však stačil pořádně rozkoukat a něco udělat, zavolal si mě předseda, ukázal mi kádrový posudek, který na mě přišel z Karviné – a na hodinu mě propustil. Čtěte více ZDE »

Hořice v Podkrkonoší jsme si spolu již prohlédli, ale okolí určitě stojí za další návštěvu. Podíváme se na zajímavou rozhlednu a ještě ochutnáme místní cukrářské speciality. Hořické trubičky jistě znáte, na něco zajímavého však narazíme i ve vedlejším městečku.

Z náměstí v Hořicích se vypravíme po červené turistické značce která nás dovede na hřeben Hořického chlumu k Hlohové kapli. Pod větvemi mohutné lípy stojí od roku 1826, kdy jí nechal jako dík za odvrácení cholerové epidemie postavit místní rodák doktor Josef Jandera. Proti kapli odbočíme polní cestou a ta nás po několika krocích dovede k první zajímavosti dnešní poutě, k Masarykově věži samostatnosti. Čtěte více ZDE »

Kdyby podle ničeho jiného, tak podle stavu poštovních schránek je možno spolehlivě poznat, že rok 1989 přinesl nějakou významnou změnu. Zatímco před tímto rokem stačilo podívat se do poštovní schránky jednou za týden, teď to nestačí pomalu dvakrát denně. Dříve sem tam nějaká ta složenka, občas dopis a hotovo. Dnes nabídky všeho možného zboží, od potravin po průmyslové výrobky, od prodeje a koupě akcií po různé kurzy, podezřelé zprostředkování zaměstnání a podobně. Čtěte více ZDE »

Před pěti lety jsem si myslela, že se můj život ubíral správným směrem. Podařilo se mi skloubit studium s prací na částečný úvazek a starala jsem se o své dva syny, kterým se velmi líbilo na jejich základní škole, kde jsem také pravidelně vypomáhala. Chtěla jsem pracovat s dětmi a rozhodla jsem se proto, že si udělám učitelský kurz, abych mohla učit cizí jazyky. I když jsem začala se spoustou nadšení a dařilo se mi dobře, v polovině kurzu jsem onemocněla natolik, že jsem musela vzdát myšlenku stát se učitelkou.

Ráda se s Vámi podělím o svůj příběh, ve kterém se vydám na cestu sebepoznání a hledání svého místa v životě.

Narodila jsem se v bývalém Československu a vyrostla za komunizmu, což nebyl příjemný režim. Nesměla jsem nikdy mluvit, o čem se hovořilo doma – od politických záležitostí až k náboženskému přesvědčení. Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Neděle 19. listopadu 1989. Zprávy ze soboty, jak o nich referují rozhlasové vysílačky ze zahraničí. Po oznámení zprávy o údajném zabití 20letého studenta Matematicko-fyzikální fakulty UK při demonstraci 17. listopadu , se zvedla nová vlna odporu vůči režimu. V Praze v podchodu na Národní třídě se zapalují svíčky, u sochy sv. Václava se shromažďují demonstranti, ale silné kordony policajtů z pohotovostních pluků je rozhánějí až do večerních hodin. Komentátoři hovoří o smrtelných křečích komunistického režimu. Komunisté jednají jako fašisti před 50 lety. Čtěte více ZDE »

S čím se setkáváme doma i ve světě

Tak třeba na jedné straně s dlouholetými studenty bohatých rodičů, kteří si z vysokoškolského studia, dnes většinou na soukromých školách, udělali téměř celoživotní povolání a na druhé straně se studenty, kteří normální 3-4 i pětileté studium sfouknou za pár měsíců až týdnů. To je jeden z úkazů české současnosti Po pravdě řečeno, není to jen úkaz český. Není a ani nemůže být ale vnímán všemi. Copak to může být středem pozornosti a zájmu člověka z té půlmilionové armády nezaměstnaných v Česku, kterého trápí skutečnost, jak vyjde v měsíci s nerovnováhou příjmů a vydání? Jeho mysl a pozornost nesměřuje také k tomu, kdo vyhraje v humbucké soutěži Československé superstar na Nově, nebo co je za snahou slučovat zdravotní pojišťovny. I když se ho to velmi týká, aniž si to v těchto dnech uvědomuje. Ti v pozadí chtějí nalévat své peníze do jimi vlastněných zdravotnických zařízení. Nemůže také věnovat moc času, aby přemýšlel, proč úředník prezidentské kanceláře pan Hájek radí Klausovi, aby ČR vystoupila z Evropské unie.

Čtěte více ZDE »

„Tak nám, Fero, ty posranci zase hodili lano. Teďkom už se nemusíme klepat před poldama strachy. Vo živobití máme nafurt postaráno, jen se holt musíme se starou střídat. Jednou za šest neděl pudu do sámošky já a podruhý vona, no a mezitím tam pošlem haranti, co jim eště neni patnáct. Jenom toho nesmí bejt za víc něž pět litrů, ale to je fajn ne? A taky se vrátěj z krimu pidlovokej Lojza a Pepka-Placatice páč vono to prej platí i zpátky. A ani nemusej do žádný Kanady, tady to teď bude porád lepčí. Hned skočím pro pár flašek a voslavíme to!“

„Co to kecáš? Kde si vzal takovou krávovinu?“

„Žádná krávovina, vole, sou toho plný noviny!“

„A vod kdy ty umíš číst, srágoro?“

„Neumim, ale čet nám to vodpoledne pingl „U vystřelenýho voka“ z Blesku.

„Z Blesku, jo? Tak to bude sichr na beton!“

  Čtěte více ZDE »

Čtenáři CzechFolks.com PLUS sledují seriál o tom, co vysílaly zahraniční vysílačky v posledních týdnech totality a v prvních dnech sametové revoluce do Československa. Jak ukázaly právě v minulých dnech zveřejněné výsledky, měla média a zejména pak zahraniční vysílačky svůj největší podíl na informovanosti českého i slovenského obyvatelstva. Potvrdilo to 86 % dotázaných při výzkumu, který zkraje podzimu letošního roku uskutečnili pracovníci Centra pro výzkum veřejného mínění (je součástí Sociologického ústavu Čs. akademie věd). Byl jsem pozván k prezentaci výsledků šetření velkého vzorku 1046 dotázaných od 15 let v českých zemích a rád se podělím o velmi zajímavé informace. Bez čísel a procent se to bohužel neobejde, ale jsou k dispozici i nějaké ty statistické „koláče“. Čtěte více ZDE »

V Lightning Ridge nebydlel lékař, přijížděl jen jednou za měsíc na několik hodin z asi padesát kilometrů vzdálené Goodoogy, kde byla malá nemocnice. Toník byl nachlazený a potřeboval nějakou medicínu. Doktor prohlásil, že má nemocné průdušky a musíme ho ještě tentýž den převézt do nemocnice. Zavezl nás tam Mirek, který bydlel nejblíže. Když jsme tam jeli potmě, po polních cestách a kolem nebylo živé duše, uvědomila jsem si, jak lehce  může člověk zemřít bez pomoci uprostřed pustiny.

Lidé dojížděli za lékařem do Walgettu anebo do Collarenebri. Přibližně stejná vzdálenost a stejně špatné cesty. Ano, ty cesty! Možná pro těžký naložený truck nebyly tak nebezpečné jako pro osobní auta. Vraceli jsme se od lékaře, cesta byla nově opravená a posypaná štěrkem. Jeli jsme z kopce a měla jsem pocit, že auto klouže. Čtěte více ZDE »

Na poloostrově Yucatán dovedli před více jak dvanácti staletími k vrcholu kulturu, která nás fascinuje dodnes. Kamenná města, nahlodaná zubem času a tropickou vegetací, se tyčí vzhůru v horkém podnebí jako dosud živoucí svědkové událostí dávno minulých. Rozkvětu a pádu jedné z nejúžasnějších civilizací, jaká kdy existovala na naší matičce Zemi. Mayové. Skvělí astronomové, matematici a náboženští fanatici, při jejichž rituálech tekla krev proudem. Lidská červená. Přesto se od nich jejich bohové odvrátili a v 9. století přišel pád. Náhlý. Nevysvětlitelný. Celá mayská civilizace ze dne na den zmizela!

Stop bulváru! Jako vždy, pravda leží trochu jinde. Už od chvíle, kdy první badatelé vkročili do měst dávno opuštěných, kladli si otázku, co dokázalo přimět jejich obyvatele k odchodu? Proč a kam se vydali? Čtěte více ZDE »

Ještě v sobotu se, s jistou dávkou fantazie, dalo mluvit o vcelku slušném počasí. Občas sice lehce sprchlo, vláha však nepadala po vědrech, často zasvítilo již jarní sluníčko, na zahradě vykukovaly z trávníku, podle mě sněženky, podle v květeně se lépe orientující ženy něco úplně jiného. Bez ohledu na druh kvítí padlo s podvečerem rozhodnutí. Dlouho jsme se nikam nepodívali, zítra se jede na výlet.

“Takový Benešov nad Ploučnicí… Kdy jsme tam vlastně byli naposledy? Nebo Děčín; člověče, byli jsme tam vlastně spolu někdy?“ Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Středa 15. listopadu. Cestovatel a spisovatel Jiří Hanzelka vítá rozhodnutí čs. vlády o zrušení výjezdních doložek stejně tak jako všichni občané. Jde tu o návrat k zdravému rozumu, o návrat do Evropy, do světa. Je to však jen první písmenko v abecedě, musí dále zmizet ostnaté dráty a všechny překážky na cestě ke skutečné demokracii. A ty jsou mnohem obtížnější než zrušení výjezdních doložek. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

 „Za tu radost sršící z dětí v publiku a jejich chuť zapojovat se do virtuálního příběhu o záchraně planety Země to stálo.“ 

(L.N.) 

Na začátku byl nápad herečky Lenky Novotné a Pavla Jeřábka z Hnutí Brontosaurus: Jak vysvětlit a přiblížit dětem nutnost chránit naši Zemi? Zemi, kterou jsme si v minulosti svou neznalostí a bezohledností sami zničili a zaneřádili? Po generace jsme se chovali tak, jako kdyby její bohatství bylo bezedné a schopnost regenerace nekonečná, tak co teď s tím? Čtěte více ZDE »

Po krátké nemoci zemřela v Kalifornii ve čtvrtek ráno česká herečka Stella Májová. Dožila se 86 let. Určitě si na ni mnozí čtenáři starší generace vzpomenou. Byla známou divadelní a filmovou herečkou. Začínala u Oldřicha Nového, hrála a zpívala v Divadle na Fidlovačce, odtud ji v roce 1958 vzal do angažmá Jan Werich a do roku 1991 byla členkou Městských divadel pražských. Hrála také v mnoha filmech, jako Příklady táhnou, Barbora Hlavsová, Žíznivé mládí, Stříbrný vítr, z pozdější doby Co je doma, to se počítá, Zítra to roztočíme drahoušku, Pane, vy jste vdova. Nejvíce asi utkvěla divákům jako jedna ze tří sester, Zpěvanka, ve filmové pohádce Sůl nad zlato, uváděné pod názvem Byl jednou jeden král, v hlavní roli s Janem Werichem.

V roce 1991 se pomalu chystala do důchodu, když se stalo něco neuvěřitelného. Z Ameriky přijel její dávný přítel, původně redaktor, Jaroslav Mráz. Psal o Stelle na počátku její kariéry, jenže emigroval a 50 let se neviděli! Dávná jiskra sympatií znovu přeskočila. Pozval Stellu k sobě do Kalifornie, následovala svatba a sedm společně prožitých idylických let. Čtěte více ZDE »

Je tomu již týden, co v Městské knihovně v Praze zahájil Štěpán Rak svou virtuózní hrou na kytaru slavnostní koncert na počest 130. výročí narození Karla Hašlera, Dále pak pokračoval v moderování pořadu veřejnosti známý literární a hudební historik Přemysl Rut, který se stal průvodcem celého Hašlerového večera:

„Díky Štěpánu Rakovi jsem schopen si představit, jak by vypadaly staropražské písničky, kdyby byl Hašler Španěl… Hašler ale nebyl Španěl, narodil se v Praze, vlastně tenkrát ještě za Prahou, na Zlíchově, před 130 roky a tak dlouho to taky trvalo, než se dočkal pomníku. Kdyby se mohly pomníky stavět v den narozenin k narozeninám, tak by to tak dlouho netrvalo… trvalo to od jeho smrti roku 1941 68 let a trvalo to 8 let, než se občanskému sdružení Písničkař podařilo realizovat tu myšlenku před osmi lety předsevzatou. Čtěte více ZDE »

Za onoho času, když krávy chodily bez ocasu a slunce bylo ještě v pytli, aby se nerozsypalo, žil byl na světě poloop jeden jménem Roupec. Spolu s ním sdílela prostor rozsáhlá říše flory s mohutnými přesličkami a plavuněmi a děsivá fauna mastodontů, ještěrů a draků, mezi nimiž nechyběli ani ptáci Noh, Fénix a holubovitý, leč nelétavý dodo, alias Raphus cucullatus, vulgo blboun nejapný.

Plynuly desítky milénií, přišly strašlivé přírodní katastrofy a vyhynuli dinosauři, ještěři, draci i mamuti. Není známo, jak zmizel v propadlišti těch temných dob opeřenec Noh. Přežíval sice ještě nějakou dobu v dávných bájích a pohádkách, ale živého ho nikdo nepamatuje už věky. Údajně nesmrtelný Fénix definitivně shořel kdysi za říše římské a patrně neshledal žádný důvod ke svému dalšímu znovuzrození. Čtěte více ZDE »

Ve středu 8. listopadu v Maďarsku včera poprvé neoslavovali veřejně VŘSR; jen komunisté z bývalé MSDS uspořádali malou oslavu. ● Maďarská televize vysílala rozhovor s Václavem Havlem (už v pondělí večer), který vysvětloval mj., proč čs. veřejnost má námitky vůči vodnímu dílu Gabčíkovo – Nagymaros na Dunaji. Je tomu tak proto, že nezná všechny ustavičně zamlžované argumenty. Bude tomu jinak, až i v Československu zavládne skutečná svoboda projevu a tisku. ● V některých sovětských městech (Kišiněv, Vilnius, Riga, Jerevan) se namísto oslav VŘSR konaly demonstrace, aby zabránily vojenským přehlídkám. Občané přitom pálili sovětské rudé vlajky se srpem a kladivem. ● Prezident USA G. H. W. Bush se vyjádřil o nejdramatičtějším hnutí za svobodu za posledních 40 let, kterým jsou desetitisícové vlny emigrantů z NDR do sousední SRN. Jen v posledních třech dnech opustilo své domovy dalších 30 000 občanů, většinou přes území sousedního Československa. Od pátku do úterý přešlo z NDR přes čs. hranici do SRN 45 000 utečenců, každou hodinu 300, denně více než 11 000 občanů NDR! Čtěte více ZDE »

Perníkářka Jindřiška Dvořáková ze Křenku u Staré Boleslavi je diplomovanou mistryní lidové umělecké tvorby. Sebe, obec, ve které léta spokojeně žije, i svoji vlast proslavila medovými perníčky, které nejenže lahodně chutnají, ale také dobře vypadají. Mohu dosvědčit, že perníčky od Jindřišky jsou uměleckými díly. Paní Dvořáková je totiž jednou z mála perníkářek, které se při zdobení perníčků dotýkají výšin umění, aniž by přitom překročily onu tenkou hranici, dělící umění od neumění a krásu od nevkusu. Čtěte více ZDE »

Zahrada jeho duše

Ten plzeňský je dnes znám jako meditační zahrada Luboše Hrušky (autorka knihy o památníku a jeho tvůrci, Irena Kastnerová, svou knihu nazvala “Luboš Hruška a zahrada jeho duše”). Také je znám jako Památník obětem zla. Původně byl jeho tvůrcem zamýšlen jako památník obětem komunismu, o kterém v lednu 1998 napsal: “Dodnes nejsou vyčísleny všechny katastrofy, které způsobila komunistická moc ve světě. Desítky milionů mrtvých a duševně či fyzicky poznamenaných, tisíce rozvrácených rodin, zničené životní prostředí, zmrzačená ekonomika, ale především nemocné lidské duše. Čtěte více ZDE »