CzechFolks.com PLUS

Je to k nevíře, ale je to tak! Silvestr nám opět ťuká na dveře! A tak brzo po tom loňském! Zdá se to jako včera, když jsme se ženou Máňou oslavovali Silvestra jen my dva tím, že jsme se koukali chvílemi vzájemně do očí, chvílemi na přihlouplý program v televizi a hlavně toužebně na hodinky, aby konečně přišla půlnoc, my si přiťukli a vrhli se do postele nadšeni, že už je Silvestr za námi. Odchod strarého roku a příchod nového jsme neoslavili ani motolicí způsobenou nadměrným požíváním alkoholických nápojů, ani hlasitým zpíváním a tancem a, mám-li prozradit rodinné tajemství, ani něžným pomilováním. To je tím, že stáří způsobilo, že po opici se člověk jen tak nevzpamatuje, po pozření chlebíčků vás pálí ukrutně žáha, tancování je pro mladé a sex…ten je, jak jsem na to přišel už dávno, přece krajně nehygienická záležitost! Na ten zbývají jenom mlhavé, byť radostné vzpomínky. Tak co se unavovat nějakým prázdným slavením. Slavením ČEHO? ptám se. Čtěte více ZDE »

Bude to asi značně neobvyklé, ale já prostě alespoň občas potřebuji vyjet ze svých obvyklých psacích kolejí. Takže začnu tím, že při slově Silvestr se mi kupodivu jako první vybaví dlouho trvající pochyby o tom, zda se v tomto slově píše měkké „i“ či tvrdé „y“. Na chytrých stránkách jsem se dočetl, proč tomu tak bylo. Svatý Silvestr I. byl totiž v análech často psán právě s ypsilonem! Byl 33. papežem, jeho pontifikát trval od roku 314 do roku 335 a nastoupil na papežský stolec velmi mladý, údajně v jednadvaceti letech! 

Ti zvídavější jistě vědí, že se v historii se začátkem roku pořádně šibovalo, a že dokonce i v současnosti slaví nástup nového roku v některých kulturních oblastech jindy, nejčastěji v březnu. V počátcích křesťanství začal 1. leden jako začátek roku postupně vytlačovat 1. březen a církev s tím měla problémy. Koncil v Tours v roce 567 dokonce prohlásil 1. leden za starý omyl a hrozil exkomunikací těm, kdo by ho slavili. Důvodem velkých výhrad bylo, že tento den neměl žádný vztah ke křesťanství a navíc býval dnem všelidových nevázaných a tedy zřejmě i hříšných radovánek! A tak teprve v roce 1691 papež Inocenc XII. definitivně potvrdil začátek roku na 1. leden i pro katolickou církev.

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“ 

Čtvrtek 28. prosince 1989

Volba nových poslanců Federálního shromáždění a jejich slib byly na programu samostatné schůze, která se konala v Praze. Jak oznámil předseda Sněmovny lidu Josef Bartončík, rezignovali poslanci: V. Biĺak, J. Čumpl, V. Hajko, V. Herman, A. Indra, M.  Jakeš, J. Jirásek, A. Kapek, V. Rabas, E. Rigo, J., Říman, L. Stejskal,  Z. Sytný, V. Šalgovič, J. Šimůnková, G. Šlapka,  M. Štěpán,  L. Štrougal, J. Zahradník, J. Zelenka a Z. Žalman. Novými poslanci zvoleni byli (ve Sněmovně lidu): M. Kocáb, V. Benda, J. Bubeník, V. Šilhán, M. Peroutka, M. Jansta, M. Bartoš, L. Kudláček, J. Šabata, T. Hradílek, R. Harenčár, S. Stračár a K. Viktorin; (ve Sněmovně  národů): L. Lis, V. Mikule, K. Stoma, J. Šolc, J. Novotný, Z. Jičínský, P. Brodský, J. Glac, A. Dubček, J. Mesík.    Novým předsedou Sněmovny národů byl zvolen Jozef Stank, z této funkce odstoupil A. Blažej. Čtěte více ZDE »

Když vidím, jak za oknem poletují drobné sněhové vločky a postupně uléhají na zem, aby vytvořily souvislou bílou peřinu, nedá mi to, abych nezavzpomínal na svoje příhody z lyžařského kurzu. Byl to tehdy vskutku povedený týden. Kolik už to je let? Čtyři? Pět? Na tom zase tolik nezáleží. Vzpomínky v mé mysli dosud žijí a připadám si, jako bych se měl začít každou chvíli oblékat a chystat se na další sjezd, který bude všechno možné, jen ne bezproblémový.

Popořádku. Přeskočím příjezd, ubytování a prvotní zděšení a přejdu rovnou na vršek nejbližšího kopce, kde se právě chystají všichni studenti hned čtyř tříd najednou, aby se předváděcí jízdou kvalifikovali do jedné z pěti skupin. Čtěte více ZDE »

Zadumaně hledím ondy večer, v marné snaze dočíst se něco, co mne mimořádně neuvede do stavu nepříčetnosti, na stránky denního tisku. Celkem nic nového na první pohled nenacházím i v poslanecké sněmovně se politici stále dohadují, kdo je větší lotr a v nebývale shodě řeší, zda si z voličů udělat ještě jednou srandu snížením svých apanáží o procento či dvě.

Ale pozor, hledím na učený článek od tlupy klimatologů, věnovaný nejchmurnějším vizím. Zase prý taje ledovec v Grónsku. Jdu přiložit do krbu ekologické polínko, venkovní teploměr asi káže bludy, rtuť se klepe zimou hluboko pod bodem mrazu, na Sibiři si prý domorodci zapínají knoflíky u košilí. Na dveře klepe zoufalý soused a prosí o trochu nemrznoucí směsi do chladiče auta, uvěřil, prosťáček venkovský, meteorologům a čekal společně s nimi teplou zimu. Sousedova odchodu využívá náš Bernský salašnický pes, protahuje se nenápadně škvírou ve dveřích, z kožichu oklepává rampouchy a ztuhle klesá vedle žhnoucího krbu. Zjišťuji, že horký grog již pomalu nezabírá a vylepšuji ho ještě štamprdlí čistého lihu. Prý se tím zvýši jeho léčivost. Zimou začaly vibrovat i okenní tabulky.

Čtěte více ZDE »

O mýtusech v příslovích

Každý z nás zná anebo slyšel mnoho přísloví a mnohokrát jejich moudrost ve svém životě a praxi možná použil a citoval. Když se ale, v nějaké poklidné chvíli, zamyslíme nad jejich výpověďmi, ne vždy jim můžeme dát za pravdu, nebo s jejich moudrostí souhlasit. V příslovích jsou uloženy zkušenosti a poznání celých generací. Proto je považujeme za moudrá a pravdivá. Přesto, že je v nich mnoho zkušeností a pravdy, není to pravda celá. Pokusme se nad nimi trochu zameditovat.

Jedno z velmi starých přísloví a často vyslovovaných je dvouslovné moudřejší ustoupí.

Napadá mě, že kdybychom tak činili vždy a všichni, tak ti méně moudří budou mít navrch a ti chytří zůstanou stranou. Pak se může stát, že blbí zůstanou na scéně, jak někdy vídáme v politickém životě. Kolik těch moudřejších bylo pochováno nejen v životě, ale i v naší paměti.

Čtěte více ZDE »

Můj pes dokáže chrchlat jako kongresman,

aportovat jako vojenský sluha

žebrat jako novinářka

a hrát mrtvého jako recepční,

když zvoní telefon.

(Gerald Solomon, kongresman)

Upřímně řečeno nikdy jsem netoužil po tom, stát se majitelem psa. Ne, že bych psy neměl rád. Už jako pětileté dítě jsem měl nejlepšího kamaráda Bojara, německého ovčáka, na kterého byl můj otec právem pyšný. V jeho přítomnosti jsem se cítil naprosto bezpečný. Rodiče mne s Bojarem beze strachu pouštěli i na delší vycházky, protože dobře věděli, že se mi nemůže nic stát. Dokonce i kdybych zabloudil, pes by mě spolehlivě dovedl domů. Byl nejen starší než já, ale i chytřejší. Jeho přátelství ke mně šlo tak daleko, že když se otec rozhodl potrestat mě za nějakou lumpárnu, a že o ně nebyla nouze, klidně a rád se se mnou podělil o svoji boudu coby úkryt před hrozícím nebezpečím. Čtěte více ZDE »

Literární časopisy

Koncem sedmdesátých let mi táhlo na padesátku a to přiměje člověka k zamyšlení nad tím, co v životě dokázal, jakou bilancí se může prokázat. Součet mých aktivit, převážně kulturních a hudebních, byl řádně dlouhý, vystřídal jsem několik bydlišť, vyzkoušel si dobrovolně i z donucení řadu profesí, ale něco tomu chybělo, nějaký vrchol či vyústění dosavadních snah. V této fázi života mi připadlo nejvhodnější věnovat zbývající síly literatuře. Nejsa v podstatě náruživým psavcem, nepomýšlel jsem na romány či jiné velké formy, ale na útvary, které by byly krátké a pokud možno zábavné. Nejvíce se mi dařilo uplatňovat v časopisech epigramy, fejetony a povídky, a tak jsem se držel této příležitosti.

Čtěte více ZDE »

Tak, už to máme za sebou. Co? No, přece ty Vánoce!

Ta parafráze v nadpisu mě napadla, když slyším v autobusu: „Eště, že už máme ty pitomý vánoce za sebou …,“ jinde: „Nejlepší, když ty vánoce sou pryč …,“ známí: „Já si vždycky tak voddychnu, když je po vánocích …,“ přítel píše: „Čím dál víc jsem nejraději, když jsou ty konzumní vánoce za námi!“

No, teda Waldemare (já si někdy říkám Waldemare, ale menuju se Ferda Ajnfach), jak je to možný? Hulákají do nás z televize, z rádia, z novin, a vodevšad možně vo těch nejkrásnějších svátcích v roce, jak je plno lásky, jak se všichni těší, rozzářený voči a tak podobně, a najednou tohle! Opravdu se všichni tak těší? A těch, co takhle hudrají není zrovna málo! Ferdo, tohle stojí za zamyšlení, pokud možno přímo hlavou!

Čtěte více ZDE »

Tenhle příběh mám od své vnučky Margaret, která pracovala po dva roky v kalifornském San Diegu jako au pair u jedné mladé rodiny s dvěma dětmi – čtyřletou Barbarou a dvouletým Davidem. Dalším členem týmu byl i roční zlatý retriever Danny, milé a přítulné, ale trochu neukázněné zvíře. Dále si to ale vyslechněte již přímo od ní.

***

Pán domu, musela jsem mu od počátku říkat Bert a on mně Peggy, měl slušný job v jakési bance a jeho manželka Cindy pracovala jako real estate broaker. Zkrátka střední společenská vrstva. Obývali hezký dům uprostřed asi sto dvaceti akrové zahrady v příjemné a čisté části města.  

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“ 

Pátek 22. prosince 1989

Za prezidenta republiky doporučili občané při rychlém šetření Ústavu pro výzkum veřejného mínění V. Havla (73 %), L. Adamce (10 %), Č. Císaře (4 %), jen ojediněle uváděli A. Dubčeka, V. Komárka a některé další možné kandidáty.

Jednání u kulatého stolu ve Valdštejnském paláci v Praze se zúčastnili zástupci rozhodujících politických sil v Československu a dospěli k vzájemné dohodě o dalším rozvoji demokracie, humanity a národního porozumění. Zejména se shodli v souladu s veřejně projevovanou vůlí občanů a považují za uznávaného představitele země na úřad prezidenta republiky V. Havla a na úřad  předsedy Federálního shromáždění A. Dubčeka. 

Čtěte více ZDE »

V co vlastně věříme?

V jednoho Boha věřiti budeš – Většina z nás (alespoň těch, kteří věří, že jsme víc než součet svých svalů a kostí) v jednoho Boha věří, ale prodíráme se k němu rozdílnými cestami; někdy tak rozdílnými, že se ve jménu Boha vraždíme… Co Bůh spojil – Jenom 8% žen (a 14% mužů) mladší generace věří v celoživotní manželství…

Nezabiješ – Na bojištích, a dnes častěji uprostřed měst, vybuchují smrtící a mrzačící bomby; ulicemi našich měst se potulují lidé s nenávistí v srdci, připravení zabíjet čistě pro potěšení…

Nepokradeš -.Kolik způsobů vymyslil člověk, aby okrádal své bližní – od drobných zlodějíčků až po prezidenty světových společností, senátory a vládce států…

Čtěte více ZDE »

Neměl jsem tušení, kdo všechno začal číst má pokračování o posledních týdnech totality očima zahraničních vysílaček, která plynule přešla do dnů pravdy, lásky a nadějí… Ozývají se první přátelé, známí, jak už to bývá. Jedním z nich je patriot v dobrém slova smyslu svého města Rychnova nad Kněžnou – Josef Krám. Mnozí jeho jméno znáte, protože se proslavil i jako osobnost, která nedala zapomenout ani na chvíli na památku rychnovského velkého rodáka, jakým byl spisovatel Karel Poláček. Stačí se do jeho města někdy příležitostně zajet podívat a určitě se s jeho jménem setkáte také.

Nu, a právě od něho v těchto listopadových dnech, kdy jsme před dvacet lety mrzli na Václavském náměstí a potom na Letenské pláni, kde už začal poletovat sníh, mně pošta přinesla jeho zásilku. A u ní dopis:

Čtěte více ZDE »

Konec roku, prosinec, Vánoce doslova za rohem. To není možné přátelé, vždyť ten stromek jsme odstrojovali teprve nedávno. No snadnější bylo rozhodně to odstrojování než strojení. Totiž když jsme ho pěkně ozdobili, dali kolem elektrické svíčičky, bylo potřeba pod stromek podvléci ty šňůry od těch svíček. Žádný problém, oba pěkně na kolena, manžel stromeček pozdvihnul, já podvlékla šňůry a bylo hotovo. No jistě, ale oba jsme pěkně u stromečku klečeli a nikde nikdo, kdo by nám podal ruku a zvednul nás. Nejdříve jsme se hezky zasmáli a potom po kolenou jsme se nakonec doplazili k piánu a už jsme stáli a mohly přijít Vánoce. Letos tuhle chybu opakovat nebudeme, i když Vánoce se budou slavit samozřejmě opět se stromečkem. Rodinka je totiž chytrá. U nás se slaví Štědrý večer, samozřejmě i s dárky a Christmas Day potom v rodině naší australské snachy. Dětičky si Vánoce užívají dvakrát. My samozřejmě také, pečení, vaření a to vše co k tomu patří.

A to jsou nákupy a to vy jistě také znáte. U nás je to trochu složitější, musím se přiznat. Ne, asi bych měla začít trochu jinak.

Čtěte více ZDE »

(k životnímu jubileu Hugo Pavla)

Na svátek svatého Štěpána slaví Hugo Pavel své životního jubileum – 85. narozeniny. Nekorunovaný král rybářů na Berounce, chatař, kulinář, nezištný propagátor odkazu svého bratra Oty Pavla, pečlivý správce jeho literárního archívu, básník a báječný člověk žije od svého odchodu do penze převážnou část roku na své chatě u malebné Berounky. Jen zde se cítí ve své kůži.

Hugo Pavel, nejstarší bratr slavného spisovatele Oty Pavla (1930- 1973), se narodil v Mariánských Lázních jako prvorozený syn manželů Lea a Hermíny Popperových (později si pozměnili jméno na Pavel) na druhý svátek vánoční, tedy na sv. Štěpána 26. prosince 1924. S rodiči se záhy přestěhoval do Prahy. V roce 1939, v době nacistické okupace, byla celá rodina (tatínek Leo, maminka Hermína a bratři Hugo, Jiří a Ota) násilně vystěhována z hlavního města. Čtěte více ZDE »

Nejkritičtější dny Vánoc pomalu míjely. Přežili jsme bez potíží se žlučníkem, žaludkem a dalšími ohroženými orgány Štěpána a zdálo se, že před námi již není žádná katastrofa.

„Stejně je to podezřelý,“ pronesl po setmění vedle na stromku hořících svíček otec.

„Ani obyčejná kapří kost nikomu nezůstala viset v krku… Já mám pocit, že se ještě něco musí semlejt, taková třeba jen malá povánoční katastrofa; třeba by mohl přijet strejda Pavel na Silvestra.“ Strejda Pavel byla , rodinným slangem řečeno, kráčející katastrofa, jeho nápady děsivé a strejda je ještě ke všemu většinou realizoval. Stále se třeba vzpomínalo, jak loni na Silvestra usoudil, že jde o svátek nudný a nezajímavý, že daleko půvabnější by bylo oslavit s koncem roku všechna významná výročí. Čtěte více ZDE »

Mám rád zelenou barvu, ale ne funkcionáře české Strany zelených. Pana Bursíka převlečník si nyní po sjezdu zelených oblékl pan Liška. Hned na začátku příspěvku upozorňuji, že nemám zhola nic proti členům Strany zelených a jejích příznivců, kteří jednají tak, jak jim ukládá občanský smysl pro povinnost a mají snahu, jako já, žít v občanské společnosti, obhajovat její zájmy tj. zájmy mé a mých spoluobčanů, jak je shrnuji níže ve svém kredu.

Navíc si myslím, že česká Strana zelených se vymyká rozumným snahám jiných stran zelených v Evropské unii i mimo ni. Mámivý a pomíjivý byl lesk Strany zelených, ně nějž se ale podařilo nachytat dost hlasů, aby se dostali do sněmovny. Tam předvedli tolik kotrmelců a salt, že až oči přecházely.

Čtěte více ZDE »

Pokaždé, když doznívá vánoční píseň a blíží se Nový rok, mám stejné přání. Ať zář dětských očí, vlídnost, něžná píseň kostelních zvonů, dojímání se nad blahopřáními z dálek, ta starodávná pohádka štědrosti a vzájemné pospolitosti zůstanou s námi všemi co nejdéle a neztratí se s druhým lednovým dnem nového roku.

V těchto svátečních chvílích věřím, že dobro se zlem neprohrává. Modlím se, abychom dokázali odpouštět, pomáhat si navzájem, nezávidět si a myslet pokorně na cestu, kterou máme všichni bez rozdílu před sebou. Od dětství mám ve vzpomínce namalován obrázek papírového Betlému, který je rodinou dobrých lidí, šťastných dětí, žijících uprostřed lásky, beze zloby, hádek a beze strachu. Vím, že mé myšlenky jsou staromódní, tisíckráte vyřčené, ale zůstávám věrný přesvědčení, že žádným bohatstvím nelze nahradit obyčejný domov, kde je porozumění a kde zní ta nejkrásnější věta: “Mám tě rád.” Čtěte více ZDE »

K Vánocům neodmyslitelně patří dárky. Pod stromečkem se dá najít takřka cokoliv. Dárky můžou být různé a to nejen podle toho, o co se konkrétně jedná. Některé v nás vzbudí jen těžko popsatelnou radost a nadšení, jiné už o něco menší, některé tak trochu čekáme, další jsou skutečným překvapením, kdy pouze nevěřícně zíráme, když se prodereme skrz balicí papír. Existují dárky, na které nikdy nezapomeneme a které s námi proplují kus života, další se v tom ohromném moři rychle a beze stopy ztratí.

Asi před půl rokem mě napadlo, že se zamyslím nad různými typy dárků. Jak už u mě bývá dobrým zvykem, zůstalo u nápadu načmáraného na utržený cár papíru, který jsem hodil do posledního šuplíku k desítkám dalších. Možná ho někdy použiju… Nakonec jsem se k tomu odhodlal až teď. Koneckonců, kdy jindy psát o dárcích než o Vánocích?

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“  

Další významný den v novodobé historii naší republiky. Na společné schůzi obou sněmoven Federálního shromáždění bylo na programu jednání o programovém prohlášení nové čs. vlády a změna ústavního zákona, týkající se volby prezidenta republiky. Do Prahy se sjely průvody občanů z nejrůznějších míst naší země, převážně mladých posluchačů z nejrůznějších mimopražských vysokých škol – všichni podporují kandidaturu Václava Havla na úřad prezidenta republiky. Přijeli zvláštními rychlíky až z Prešova, Košic, Bratislavy, Olomouce a Bohumína. Hlavní manifestace se odehrála na Václavském náměstí od 12:30 hodin. Byla zde umístěna velká obrazovka, přibližující prostřednictvím přímého přenosu Čs. televize jednání z parlamentu.

Čtěte více ZDE »

Vánoce, svátky miliardy lidí na této planetě, podivuhodný a čarovný čas. Bohužel ale ne po všechny. Jsou také miliardy lidí, jejichž kultura tyto svátky nezná, nebo neuznává, a miliardy jiných, kterým jsou lhostejné, či dokonce trnem v oku, jako celá křesťanská víra.

A přece se tak či onak slaví i tam, kde Boha neznají, přinejmenším pracovním klidem a dobrým jídlem. Měly by tedy být Vánoce svátky míru a lásky, jak to hlásají nejen křesťanské a jiné monoteistické církve, ale i světská media a politici.

Pro nás sice svátkem míru a lásky jsou, ale přesto k nám i v onu sváteční dobu doléhají z různých částí světa výkřiky nenávisti, střelba a pláč. Proč? Co vede některé lidi, společnosti, či státy k ubližování jiným, ba dokonce ke snaze je vyhubit?

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Opět tu máme ten kouzelný čas Vánoc. S ním přichází i doba klidu a míru, pohody a odpočinku, čas k vydechnutí a nabrání nových sil, příležitost k mnoha milým a dojemným setkáním, období, kdy se na sebe snažíme být hodní, chováme se slušně a těšíme se z nejrůznějších maličkostí, chodíme na dlouhé zimní procházky zasněženými ulicemi a lesem, je to zároveň i období pravidelného přibírání na váze, rozbíjení vánočních ozdob a hledání jedné prasklé žárovky ze sta, doba štěstí a radosti, kdy se vracíme do dávné minulosti, abychom oživili staré tradice a zvyky, stejně jako do minulosti nedávné, když vzpomínáme na zábavné příhody a lapálie let předešlých, zpíváme koledy, recitujeme Erbenův Štědrý den a vzduch kolem nás je prosycen jakousi zvláštní a tajemnou atmosférou…

No, ale buďme upřímní, co z toho dlouhého výčtu dnes vlastně platí? Skutečně tak vypadají současné Vánoce, nebo se jedná o pouhou iluzi? Představu a slova, co se dobře poslouchají, ovšem nic neznamenají?

Čtěte více ZDE »

O MYŠÍCH A LIDECH

Příběh vzniku nejznámější vánoční písně Tichá noc (Heilige Nacht) je stejně neuvěřitelný jako pravdivý. Hlavními aktéry děje jsou kostelní myši, mladý kněz a varhaník. Dějištěm dramatu se šťastným koncem pak farní kostel St. Nikolause (sv. Mikuláše) v Oberndorfu, v malém rakouském městečku, ležícím 20 kilometrů severně od Salzburku.

Na Štědrý den 24. prosince 1818 časně ráno nečekaně vyrušil tehdy šestadvacetiletého kaplana Josepha Franze Mohra, který si v klidu svého příbytku „dolaďoval“ kázání na slavnostní mši, varhaník a učitel ve škole v nedalekém Arnsdorfu Franz Xaver Gruber, který mu s politováním oznámil, že letošní půlnoční mše bude bez hudby. Čtěte více ZDE »

Krásná je doba vánoční, pro mnohé z nás, zejména pak pro děti, možná nejkrásnější v roce. Takže i já, důchodce 70+, stále rád vzpomínám na ten vánoční čas, a protože jsem stále profesionálně značně deformován, nemohu si odpustit nejprve připomenout počasí, které si s námi o Vánocích zahrávalo už od mého útlého mládí. Na něco si pamatuji právě zásluhou Vánoc už od svých tří let a nebudu předstírat, že paměť jsem si osvěžil z klementinských záznamů.

Všechny troje Vánoce v rocích 1938, 1939 a 1940 byly u nás velmi mrazivé a i v nížinném Jičíně bílé! Ve všech těchto třech letech se mrazy v druhé polovině prosince pohybovaly až kolem -15°C. a jen v roce 1939 se během svátků dostavila slabší obleva. Nejvíce sněhu pokrývalo naši krajinu sice koncem roku 1938, ale já dostal první lyžičky s bačkorovým vázáním až o dva roky později. Z těch prvních Vánoc si pak matně pamatuji, že rodiče, jakožto stálí zákazníci místního lahůdkáře, dostávali pod stromeček dárkový košíček. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“  

Sobota 16. prosince 1989

Předseda vlády M. Čalfa přijal generálního tajemníka Italské socialistické strany Bettina Craxiho, kterého doprovázel vydavatel exilového časopisu Listy Jiří Pelikán. Italského hosta rovněž přijal ministr zahraničních věcí J. Dienstbier.

Setkání zástupců Občanských fór krajských a okresních měst mj. schválilo radu koordinačního centra, přijalo stanovisko k volbě prezidenta republiky, a to ještě do konce roku, a připraví  návrhy nových poslanců na uvolněná místa.

Čtěte více ZDE »

“Přátelství je věrnost. A kdyby se mě někdo zeptal, co je věrnost, odpověděl bych, že je to přátelství.” Své dnešní zamyšlení jsem začal citátem od španělského zpěváka Julia Iglesiase, který napovídá o čem chci asi dneska psát.

Lakmusovým papírkem pro opravdové přátelství je i jeho délka, čím je delší, tím přibývá na kvalitě. Dejme si ruku na srdce, kolik takových přátel máme? Když je spočítáme na prstech jedné ruky, bude to moc a můžeme si fandit. Během života potkáváme lidi, se kterými prožíváme přátelství a pak přijde čas, že se rozcházíme z různých důvodů, ale ty nechci dneska rozebírat, ba naopak se chci nad ně povznést a vrátit se k jednomu z mých přátel nejvěrnějších – se kterým se znám již zanedlouho 40 let. Za tak dlouhý čas se dva lidé musí zákonitě dobře poznat, a tak tomu bylo i v našem případě. S Vladimírem Kulíčkem, tak se můj mnohaletý přítel jmenuje, jsem se poprvé setkal na podzim roku 1970 v I. oddílu otužilců a plavců vytrvalců Tělovýchovné jednoty – Praha Hostivař, kde byl Vladimír už 22 let organizačně činný jako poradce a pravá ruka sportovní veřejnosti známého nestora československých otužilců Oldřicha Lišky. Čtěte více ZDE »

Bylo mu 85 let, když Otakar Štembera  (1914 – 1999) před deseti lety umíral na sklonku roku. Jinak jsme mu v redakci neříkali, než Otík, Oťas, Oťásek, aniž jsme si uvědomovali náležitě tu kouzelnou moc češtiny, jakou hned tak žádný světový jazyk nemá.

Věčně klidný, usměvavý, rozšafný, chápající nás mladé, naopak uspěchané, nervní a netrpělivé kolegy – novináře. Denně nakreslil desítky tzv.“zarážek“, malých kresbiček k našim článkům, ale i větších kreseb k reportážím, fejetonům, dokonce jsme v Mladé frontě, prvním poválečném deníku mládeže v Evropě, tiskli Otíkovy komiksy na pokračování – a to hned nad titulní hlavičkou novin. Anebo když jsme za ním přiběhli, že máme domluven rozhovor s tehdejší „celebritou“, Otík popadl své ohromné desky s připravenými archy a pádil s námi, abychom včas stihli uzávěrku.

Čtěte více ZDE »

Ta socha byla vidět z mnoha míst hlavního města, nejméně zapomenutelným dojmem působila při pohledu ze Staroměstského náměstí Pařížskou třídou a přes Čechův most. Její monumentalitu jistě oceňovaly oběti politických procesů s dalšími postiženými socialistickou zákonností.

Koncem tohoto roku uplyne dlouhých šedesát let od památné chvíle, kdy na základní kámen budoucího, 17 000 tun vážícího symbolu kultu osobnosti, který neměli ani v samotném SSSR, poklepal sám druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký. Čtěte více ZDE »