CzechFolks.com PLUS

Ten, kdo ve svém životě nezažil pocit pekla na zemi, si neuvědomí, jak ho zažívá ten, jenž jím musel někdy projít. Jaroslav Čermák prožil vskutku dobrodružný život, doslova „odcházel a vracel se se smrtí v patách“.

Bývalý příslušník cizinecké legie, nad nímž komunistický soud vynesl rozsudek smrti, říká, že v předlistopadovém Československu 15 let pracoval jako tajný agent.

Již ve svých třinácti letech bojoval Jaroslav Čermák v oddílu francouzských partyzánů proti německé armádě. V patnácti se zúčastnil legendární operace Neptun, jež předcházela invazi spojeneckých vojsk do okupované Francie v roce 1944. Dalších patnáct let sloužil ve francouzské cizinecké legii. Vietnam, Kambodža a jiná krvavá bojiště – tím vším prošel, než se před pár léty vrátil zpět domů s pěti válečnými kříži. „Ani moje žena nevěděla, že jsem byl agentem tajné služby. Nebral jsem za to žádné peníze, dělal jsem to „z lásky k nepříteli“, říká Jaroslav Čermák. „V roce 1994 mně francouzský prezident Mitterand udělil jedno z nejvyšších francouzských vyznamenání – Válečný kříž. Když se dnes ohlédnu zpátky, neumím si vybavit, kolik lidí jsem vlastně zabil – ale určitě jich bylo tolik, kolikrát jsem já sám mohl být zabit.“

A právě ten, kdo se jednou, někdy i vícekrát v podobné situaci ocitl, jen nerad vzpomíná na ty krušné doby, které neodvane čas a rány na duši „nezalepí“ žádná vyznamenání, řády a medaile, protože to, co zůstává v nitru těchto lidí nazývaných hrdiny, někdy i dobrodruhy, ty stále živé rány ani čas nezacelí.

DĚTSTVÍ

Jaroslav se narodil východně od Prahy v Odolene Vodě v červenci roku 1929 jako druhé ze tří dětí. Byl to jediný potomek „po meči“, protože oba jeho sourozenci byla děvčata. Po světové hospodářské krizi, kdy mu bylo bezmála pět let, odstěhovali se Čermákovi na Moravu. Otec Čermák, bývalý český legionář z první světové války, absolvent Vyšší lesnické školy v Písku, inženýr hospodářských a zemědělských plodin, získal zaměstnání u barona Rotschilda – stal se správcem jeho statků na Hlučínsku. „Otec denně odjížděl vlakem do Hlučína a s námi dětmi zůstávala doma maminka,“ vzpomíná na dětství Jaroslav. Velkým zlomem v jeho mladičkém životě byl vstup do skautského oddílu v Paskově, kde byl „pasován“ do hodnosti vlčete. Velkým vzorem mu v té době byl jeho oddílový vůdce bratr Slíva, dvaatřicetiletý letecký instruktor – pilot, který na nedalekém letišti v Hrabové učil létat civilisty. Pro mladého Jaroslava se jeho skautský vůdce stal skutečným idolem – on a všichni ostatní z oddílu ho obdivovali nejen jako letce a skautského vůdce, ale i jako velmi zdatného teenagera, který, jak Jaroslav s pýchou přiznává: „Uměl v řece Ostravici chytat pstruhy do rukou i do drátěného oka, rozdělat oheň bez zápalek, střílet z luku a znal mnoho jiných obdivuhodných věcí. Skautské schůzky, výlety, táboření a hry u říčky Ostravice Jaroslavovi učarovaly. Měl dobrou partu kamarádů, s nimiž se nejen „po skautsku vyřádil“, ale všichni doslova hltali knížky Jaroslava Foglara a časopis Mladý Hlasatel se seriálem o Rychlých šípech.

Idol mladých skautů – bratr Slíva, byl později za okupace zatčen gestapem a v Berlíně popraven za odbojovou vlasteneckou činnost. Vlčata osiřela…

Na Hlučínsku, Těšínsku a Ostravsku se v té době stavěla mohutná vojenská železobetonová opevnění proti nepřátelskému ohrožení ČSR ze strany Polska. Klidné s šťastné časy skautování, plné slunce a pohody, skončily. Zfanatizované obyvatelstvo německé národnosti se začalo v pohraničních oblastech bouřit. Časté vojenské incidenty německé menšiny podporované z Německa způsobily, že v ČSR byla vyhlášena mobilizace. Ta se vztahovala i na Jaroslavova otce, který nastoupil na své místo v československé armádě jako důstojník, velitel kulometů motorizované jednotky. Československá armáda obsadila nedávno vybudované opevněné pásmo v pohraničních oblastech – chtěla bránit svou vlast, svou republiku. Národ byl ochoten obětovat v boji i životy za ideál svobody. Nastal ale okamžik, který většinu českého národa demoralizoval. Naši spojenci zklamali – nechtěli bojovat.

Psal se smutný podzim roku 1938. V Mnichově byla podepsána Mnichovská dohoda mezi garanty samostatnosti ČSR (Francií, Anglií, Itálií) a Německem. Podle této dohody, která měla zabránit vzniku nové světové války, musela ČSR podstoupit Německu část svého pohraničního území, na kterém žila většina obyvatel německé národnosti. Československá armáda dostala rozkaz bez boje vydat Němcům vojenské pevnosti, těžké zbraně a munici. Měla se stáhnout do území, která nebudou v německém záboru. Protože do zabíraného pohraničí měl spadat i Hlučín, zařídil Jaroslavův otec – hlavní správce zemědělských statků, aby jeho vojenská motorizovaná jednotka naložila na nákladní vojenské vozy z hlučínského statku všechen živý inventář (koně, krávy, prasata a pod), všechny zásoby obilí, potraviny, nářadí, hospodářské stroje, zkrátka vše potřebné, aby tam Němcům nic nezůstalo. Vše se odvezlo do Vratimova, Řepiště, Lískovce, do Frýdku-Místku a tento majetek se rozdal českým lidem. Bylo to záměrné porušení mezinárodní mnichovské dohody, ale naše čekoslovenské úřady mlčely.

„Když Němci zabrali Hlučín, přišel otec o místo hlavního správce statků,“ vzpomíná Jaroslav, „a tak nadále zůstal ve své vojenské jednotce, která se stáhla do kasáren v Místku a jako jediná se později postavila Němcům střelbou na odpor, když v březnu 1939 začali okupovat celou ČSR. O vánočních svátcích roku 1938 jsem viděl svého otce naposled.“ Počátkem roku 1939 se ještě otec Čermák přišel podívat na svoji rodinu. V březnu se také zúčastnil obrany vojenských kasáren v Místku. Když na rozkaz vyššího vedení čs. armády museli vojáci střelbu ukončit, složit zbraně a odevzdat je Němcům. Pak byli propuštěni domů. Ti, kteří měli důvod zmizet Němcům z očí, odešli krátce nato tajně přes Český Těšín do Polska. „Můj otec byl mezi nimi. To jsem se ale dozvěděl až po skončení války. Tatínek přešel tajně z Polska na Slovensko, které se v té době prohlásilo samostatným svobodným státem. Zamířil ke svému bratrovi, který se kdysi na Slovensko přiženil. Jeho žena byla maďarské národnosti. V jeho rodině se pak ukrýval a pracoval až do vypuknutí národního povstání v roce 1944, kterého se jako československý vlastenec osobně zúčastnil a ve kterém také přišel o život. Nevím, zda naše maminka věděla, kde se zdržuje a ukrývá před Němci. Ti by ho rádi dostali do rukou, neboť při záboru Hlučína zjistili, že to byl hlavně on, kdo jim ve velkém zemědělském statku zanechal pouze jeden jediný a ještě neopravitelný starý traktor. Jinak všechno zmizelo Němcům před nosem. My jsme žili v přesvědčení, že tatínek padl při přestřelce, když hájil kasárna v Místku.“

Počátkem léta 1939 se maminka Čermáková rozhodla vrátit s dětmi zpátky do Čech ke svým rodičům v Nebušicích u Prahy. To již byla celá republika okupována Němci a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Jaroslavu Čermákovi bylo tenkrát deset let. Bydleli u prarodičů v Nebušicích ve stavení č. 5. V Nebušicích pokračoval Jaroslav ve školní docházce a dál se učil německy. Každou volnou chvilku prožíval s místními kluky. Byly to idylické časy! Výpravy do okolních lesů a na skály v nedaleké Divoké Šárce. „Několikrát mě babička vzala s sebou na návštěvu své sestry, která se kdysi provdala na Kladensko do rodiny Horáků v Lidicích. Pokud si vzpomínám, tak jsem se při těch krátkých návštěvách docela nudil. Až mnohem později si všichni tehdy přítomní uvědomili, jakou úlohu sehrají právě Lidice v roce 1942, co budou znamenat pro osud jejich i celého národa.“

V Nebušicích ve staré obecné škole dokončil Jaroslav pátou třídu. Přišly prázdniny a on se pramálo staral o to, co přijde po nich. Měl jít na měšťanskou školu, ale ta v Nebušicích nebyla, a tak musela zasáhnout náhoda. Jako z nebe dar přišel mamince Čermákové dopis od kamarádky z Mnichova Hradiště. Následovalo pozvání do Nebušic a pak rozhodné slovo: „Vždyť váš Jaroušek může bydlet u nás a chodit tam do měšťanky!“ Jaroslav se tedy na konci prázdnin stěhoval do Mnichova Hradiště ke Šnajdrům a od začátku školního roku 1941 – 42 tu začal chodit do měšťanky.

Psal se rok 1942. Po zimě přišlo i válečné jaro a s ním 27. květen, den, kdy byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora, generála policie a SS Reinharda Heydricha. V Protektorátu Čechy a Morava německé gestapo zatýkalo a popravovalo lidi za schvalování atentátu, za ukrývání a podporování nenahlášených osob, pro poslech cizího rozhlasu. Němci hledali ukryté atentátníky a běsnili. Za trest byla vypálena obec Lidice u Kladna, všichni muži z Lidic byli zastřeleni na zahradě Horákovic statku, ženy a děti byly poslány do koncentračních táborů. Vesnice byla srovnána se zemí a vymazána z mapy Protektorátu. V Praze platilo vyhlášené stanné právo, konaly se obrovské policejní a vojenské razie.

V červnu 1942 byli zradou odhaleni pachatelé atentátu, kteří se ukrývali v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Byli to čs. parašutisté vyslaní sem z Anglie. Po velkém boji s německou přesilou, v obklíčení, když jim docházela munice,většinou sami ukončili své životy.

„Zanedlouho potom nám nastaly školní prázdniny,“ líčí svůj další životní příběh Jaroslav Čermák. „Nejel jsem z Mnichova Hradiště domů do Nebušic, kde byl velký smutek, ale po celé prázdniny jsem byl u dědečka a babičky z otcovy strany na Českomoravské vrchovině v Lukavci u Pelhřimova. Užíval jsem si volna, krásného letního počasí, přírody a samozřejmě se skamarádil s místními kluky. A tím to všechno vlastně začalo!“

S partou kamarádů z Lukavce náhodně objevili na Českomoravské vrchovině skupinu místních lidí, většinou Židů, skrývajících se v okolních lesích před gestapem. Byli mezi nimi příbuzní pana drogisty z Lukavce, jehož manželka byla Židovka a byli tu i ti, kteří utekli z totálního nasazení na práci v Německu.

„S ostatními kluky jsem jim přinesl párkrát něco k jídlu, ale to se neudrželo v tajnosti. V Lukavci se začalo šuškat, že v okolních lesích jsou ukryti partyzáni a že někteří kluci s nimi mluvili. Pan řídící učitel ze školy v Lukavci tyto zvěsti ze strachu před německými represáliemi ihned oznámil gestapu. Skupina, která se ukrývala na Strážném, však byla někým včas varována a skryla se jinde. Gestapo sebralo všechny kluky z Lukavce, ale po výslechu zadrželi pouze tři. Ostatní pustili domů. Pochopitelně, že jsem mezi zadrženými byl i já. Bylo mi tehdy necelých třináct let. Němci nás převezli do Prahy a tady nás ve své úřadovně strašně zmydlili, že jsme si to opravdu pamatovali po celý život. Při dalším výslechu měli již na stole moji přihlašovací kartu v Lukavci a hned na mě uhodili, kdeže mám tátu. Odpověděl jsem, že táta nežije, že padl v boji v Místku. Na chvíli někam odešli – snad do jejich archivu a zjistili, že otcovo jméno není na seznamu padlých vojáků. Při dalším vyšetřování mého případu byla zjištěna i adresa mojí maminky v Nebušicích a vyšel najevo příbuzenský vztah k lidickým Horákům. A tak poprvé „spadla opona.“

Na gestapu dostal Jaroslav novou „nakládačku“ a byl odvezen do zámečku Jenerálka nedaleko Nebušic. Zámeček sloužil po první světové válce čs. legionářům – válečným invalidům a snad i patřil do katastru Nebušic. Při Jaroslavově příjezdu byl na zámečku pouze jeden jediný z bývalých obyvatel – pan Valenta. Současní obyvatelé se skládali z několika četníků, ze dvou německých dozorkyň z gestapa a hlavně ze zhruba padesáti internovaných dětí ve věku od tří do osmnácti let. Byly to děti po zatčených, odsouzených či popravených rodičích. Každý den přiváželi Němci na zámeček „nové přírůstky“, a tak počet dětí stoupal. Byly umístěny v několika pokojích, kde se musely zdržovat, přes celou dlouhou chodbu se mohlo jít jednotlivě jen na WC. Na chodbě hlídal jeden četník. Hlavní dozor měla Němka z gestapa Karla Gallová. Děti si musely samy na pokojích uklízet, v kuchyni, kde pro všechny obyvatele zámečku vařil pan Valenta, škrábaly brambory, pracovaly na zahradě a pod.

Žádné hry, žádná zábava. Byly zde děti Čiklovy a další z akce „Atentát“ i řada jiných. K dětem se nesměl nikdo cizí přiblížit ani při společných procházkách. O to se starali četníci s puškami, kteří děti hlídali v zámečku i mimo něj. Jídlem jim občas přilepšoval strážník Mašek, který míval hlídku na chodbách, ale i pan Valenta – invalida, který ve své protéze pronášel tajně do zámečku potraviny od paní Kulhánkové, která měla hospodu hned u zámečku. Potraviny k ní nosili někteří příbuzní dětí tajně, když zjistili, kde jsou děti internovány. Malý Jaroslav Čermák takové štěstí neměl i přesto, že jeho rodina bydlela pouhý kilometr od zámečku ve větším zemědělském stavení u serpentiny silnice na Tuchoměřice. Jeho rodiče v Nebušicích vůbec netušili, že je jejich syn tak blízko nich. Snad by to tenkrát možná stejně nebylo mnoho platné, protože třináctiletého Jaroslava po několika dnech převezli „za trest“ do německé polepšovny.

Jaroslavova „dětská anabáze“ světem příkoří, hrůz a nelidských podmínek začala naostro. „Jednoho krásného letního dne z nás Němci vybrali asi 60 dětí a odvezli do Prahy – Libně na vlakové nádraží. Kluky i holky ve věku od 5 do 15 let nacpali do uzavřeného dobytčáku a připojili za osobní vlak. Ve vagónu pro dobytek, do kterého nás zavřeli, byl jen kbelík s pitnou vodou a nádoba místo záchodu. Děti ve věku dvou až pěti let, kterých ale nebylo mnoho, cestovaly před námi v osobním vagónu třetí třídy s německými ošetřovatelkami a s německým důstojníkem, který transport doprovázel. Potom se osobní vlak rozjel směrem na jihozápad Protektorátu, do Německa. Poprvé jsem opouštěl svou vlast, svůj domov, maminku a sestry. Obě babičky i oba dědečky jsem již nikdy živé nespatřil.“

Pokračování 08. 12. 2009