CzechFolks.com PLUS

Nedlouho po konci druhé světové války (v červnu 1947) obdrželi brněnští manželé Kapounovi dopis, který je musel alespoň trochu přivést z rovnováhy. Dopis přišel z Aby v Nigerii, tedy z místa, s kterým si brzy po válce moc lidí v Československu asi nedopisovalo.

Dopis začíná docela zdvořile a nevinně:

Předně bych Vás chtěl poprosit o prominutí, že Vám píši, aniž mě znáte. A hned v druhé větě bomba: Jistě je Vám však již známo od Svatavy (Kapounovic dcerušky ), že jsme se domluvili o tom, že přijede za mnou do Afriky, aby se stala mojí ženou. Následuje filosofická úvaha: Jelikož mi není možno požádat Vás o ruku Vaší slečny Svatavy osobně, dovoluji si Vás požádat touto nezvyklou cestou a sice dopisem. Za příští větu by se nemusel stydět ani Clark Gable v Jihu proti Severu: Jistě je to pro Vás velmi těžká věc dát někomu dceru, koho neznáte (příštích pár slov mne uzemnilo): …a kterého nezná osobně ani Vaše dcera.

Po takovémto začátku zbytek dopisu je docela střízlivý: Jistě je Vám též známo, že jsme si již před válkou dopisovali a po válce zase naši korespodenci obnovili. Poznali jsme se totiž jen dopisy a věřím, že natolik, abychom věřili jeden druhému, že budeme šťastni. Jsem zaměstnán u firmy British Bata Shoe Co. Ltd., Tilbury v Anglii a jsem zde v Aba v Nigerii pověřen nákupem, produkcí na našich plantážích a exportem gumy a zároveň vedoucím dvou prodejen. Jelikož pracuji z větší části na provisi, činí průměr mého příjmu L 100 měsíčně to je asi 20.000 Kčs. Životní standard je zde poněkud vyšší než u nás doma, ale přesto dá se snadno ušetřiti polovina příjmu. Slibuji Vám, že se budu o Svatavu starat a poskytnu jí klidný, pohodlný a hlavně šťastný život, po kterém sám tolik toužím.

Doufám, že mi prominete tento velmi krátký a nesmělý (tak docela nesmělý se mi dopis zase nezdá) dopis a že nebudete činit námitek proti našemu sňatku.

Podpis je nečitelný, ale pachatel se přiznal. Jeho jméno? František (nebo také Frank nebo Franta) Tesař, kterého jsem měl potěšení navštívit v jeho torontském domově dva měsíce před jeho pětadevadesátkou (a odnesl si aktovku plnou dopisů a jiných dokumentů), kterou oslaví 2. prosince 2009. Nejstarší dopis je datován ještě před válkou (5.8.1939). Jeho autorem je Frank Tesař a je adresován Milé slečně Svatavě : Jistě Vás překvapí, kdo Vám píše, ačkoliv Vás nezná… Byl jsem pověřen zařizovati naše nové prodejny na severu Nigerie a moje nové působiště je nyní v Kanu. Bydlím s panem Neumanem, který mne hned na uvítanou hlásil, že nějaká slečna si chce ráda se mnou dopisovat. Mile mne překvapilo, když jsem hned první den po příjezdu.našel na stole lístek, kde jsem viděl své jméno… Opravdu pozdrav z domova. Ale od koho. Slečna Svatava, tak krásné jméno, až jsem se nad ním zamyslil… Osud – cesta, která vede člověka po celý život, aniž by věděl, jak si s ním zahrává. Byla to náhoda, že jste dostala od p. Neumana jeho fotografii, na které jsem byl snad šťastnou náhodou i já?… Snad se budete strašně divit tomuto dopisu a oslovení – vždyť Vás vůbec neznám a Vy neznáte mne, ale přece mne něco donutilo takto psát. Nerad bych, abyste to brala nějak tragicky, ale můžete se tomu zasmát a říci si tak a teď zas já odepíši a snad se Vám podaří najíti tu nejvhodnější cestu, která nám udrží naše přátelské dopisování. Prosil bych Vás, milá slečno, abyste mně sdělila, co Vás donutilo k tomu, aby jste mně psala nebo lépe řečeno si chtěla se mnou dopisovat... (Odpověď slečny Svatavy jsem bohužel nezahléd’).

Příští Frankův dopis (jeho tehdejší adresa: St/Sgt. Frank Tesar, Czechoslovak Army Depot UNRA, Southend on Sea, England) je datován o šet let později - 10.10. 1945. Ten už není tak sebejistý, jako ten z 5.8. 1939. Když z žádného jiného důvodu tak asi proto, že Frank neměl ponětí, co se se Svatavou za šest roků mohlo stát. A vy ještě nevíte, co se vlastně dělo s ním. A také nevíte, kdo ten St/Sgt. Frank Tesar vlastně byl – a ještě je.

Tož tedy: narodil se 2. prosince 1914 v Nedakonicích u Uherského Hradiště. Vyučil se v koloniálním obchodě. V roce 1934 jako dvacetiletý začal pracovat v Baťově prodejně v Prostějově. Rok nato byl přeložen do Zlína, do hlavní prodejny; později převzal dámské oddělení a ještě trochu později se stal přednostou Americké Etáže. Byl také poslán do kurzu hindustánštiny – čekal, že ho asi pošlou do Indie, ale… V pondělí 14. února 1938 byl šéfem poslán do zlínské nemocnice na prohlídku,  den nato si ho pozvali do kanceláře, zeptali se ho, má-li pas, a když odpověděl záporně, oznámili mu, že pas opatří a že v neděli, 20. února (tedy za 4 dny), jede ze Zlína ranním vlakem (v 6.hodin) do Afriky (pochopitelně s několikerým přesedáním na různé dopravní prostředky) a… opatřete si informace o Nigerii. Když přišel domů a řekl mamince, že jede lodí do Nigerie, maminka řekla: …ale Bože a kde to je? a  – ale nechme mluvit Franka: Když jsem jí ukázal na mapě Afriku a Nigerii, zalomila rukama a hned se křižovala.  Frank se spakoval, dal si u Nehery ušít “nějaké šortky a lehký oblek”, na loučení čas neměl (s bratry se rozloučil lístkem už z Londýna). Do Nigerie jela, ale jinou lodí,  také jedna slečna – jela se vdávat za  Baťova zaměstnance. Proč ne stejnou lodí? Frankovo vysvětlení: Baťovská taktika: žádný z nás neznal anglicky, kdyby jsme jeli stejnou lodí, mluvilo by se česky, když jsme jeli zvlášť tak za tři týdny lodí jsme se něco anglicky museli naučit. A taky naučili… ti baťovci halt byli fiškusové, ti věděli, co dělají… (ale o tom někdy jindy).

V Nigerii Frank začal v Lagosu a pak byl poslán otevřít prodejnu na severu Nigerie, v Kanu. No a v říjnu 194O se dobrovolně přihlásil do Československé armády v Anglii (ale o tom také někdy jindy, pro účely tohoto článku války a podobné pohromy prostě slouží jako atmosférické pozadí romance mezi Svatavou Kapounovou a St/Sgt. Frankem Tesařem), snad jenom podotknu, že mimo jiné absolvoval parašutistický kurs, a pak ”šli skákat, napřed několik skoků  z balonu a potom na letadla” a nakonec skončil v Dunkerque, kde ho zastihl mír.

A už jsme nazpět u Frankova dopisu Svatavě datovaný 10.10. 1945. A laskavě si povšimněte, jak opatrně Frank dopis začíná:

Milá Svatavo,
předně se chci omluvit u Vašeho p. Manžela (to se Frank zřejmě naučil ve válce – vysílá výzvědný oddil, aby omrknul pozice) což předpokládám, že již jste jistě vdaná. Dnes jsem dělal zase pořádek v korespondenci po moha letech, kde jsem našel Váš dopis a fotografii třech rozkošných českých děvčat. Jsem Vám dlužen odpověď, a proto to činím omluvou předně u Vašeho pana manžela (ten si to u možného pana manžela žehlil!). Chtěl jsem Vám už napsat z domova (po konci války se Frank vrátil s čs. armádou do Prahy – kde ho jeho šéf, ředitel Baťa z Anglie pozval na snídani, – ” byla tam i stará paní Baťová” - a krátce se zastavil doma), bohužel jsem neměl adresu, až teď jem ji našel zase zde v Anglii… Těšilo by mě, kdybych slyšel též o Vás něco pěkného. Nebuďte překvapená, jelikož jsem Vám slíbil, že nezapomenu. S pozdravem Franta. (Ale když ho Svatava v odpovědi oslovila jako ‘Frantu’, tak se naježil).

V dalším dopisu (z 9.listopadu 1945), upokojen, že Svatava byla dosud slečna, Frank se začal trochu odkrývat:
Již jsem si na to toulání světem navyknul a ani by mě snad již netěšilo nic jiného. Svět je příliš velký a příliš krásný, nesmíme dovolit, aby si s námi zahrával, ale musíme se snažit, abychom si my zahrávali s ním (Už se zase cítil v kramflecích, ačkoliv o kousek dál píše (po mírné sebechvále), že se neoženil jako někteří jiní vojáci: Konečně nevím ani, co by to muselo být za děvče. které by si již chtělo vzít mě? Nedovedu si ji ani představit (Tohle mu nevěřím. To je pokrytecká falešná mužská skromnost, založená na naději, že ti, kteří se ponižují, budou povýšeni.) Snad jsem Vám psal již před lety, jak asi vypadám a nepřejte si mě vidět teď. No přímo katastrofa. Raději, když Vám to nenapíši (právě to napsal) Třicet let starý “Frank”, no to už snad stačí.

Ti dva pak vyměnili desítky (ne-li stovky) dopisů. Tón dopisů se měnil, hlavně něžněl.  Začali se krásně oslovovat, Svatava měla daleko větší představivost: Pusinko, Milý protivo, Milovaná pusinko, milovaný rošťáku, Mazlíčku, konvalinko… Frank se zmohl jen na: Milá Svatuš, Milá Svatulinko… A psali si milá a  časem milostná slovíčka, až Frank požádal Svataviny rodiče dopisem o její ruku, jak jsme si přečetli hned na začátku tohoto říkání. A Svatavin tatínek odpověděl (i za svoji ženu) dopisem datovaným v Brně 18. června 1947:

Vážený pane Tesař!

Právě jsem dostal od Vás dopis, za který Vám srdečně děkuji. Prosíte mě o ruku dcery Svaty. Vím, tak jak Vám bylo těžko se rozhodnouti, co neznáte, také mě to není právě nejlehčí. Mě moji rodičové také nebránili, a také nebráním já.

Dávám rád souhlas, protože pevně věřím, že co slibujete, také dodržíte… Budeme se těžko loučit se Svatou, ale není jiného východiska… Dostanete Svatu, hodnou, skromnou, vzdělanou a pořádnou. Chtěl jsem z ní mít Dr.M. Bohužel ta německá bestie zmařila všechno.

Nyní prosím Boha, aby vše dobře dopadlo, a dal Vám své požehnání, by jste byli oba šťastní.

Ku lidskému štěstí  jest potřebí velmi málo, hlavně lásky a porozumění, jeden druhému… Budeme se modlit za Vaše budoucí štěstí.

Ať jejich štěstí bylo vymodlené, nebo ho dosáhli proto, že byli dva dobří a laskaví lidé, kteří v sobě našli zalíbení a chtěli jeden druhému štěstí dávat, rozhodně ho našli. V Nigerii, kde se vzali v roce 1947, i později v Kanadě, kde šťastně žili a vychovali své dva syny, Petra a Pavla (jak biblické) až do dubna 2005, kdy Svatavě vypršelo její pozemské vízum. A Frank, pořád ještě rovný jako voják, usměvavý a přátelský, zdravotně v dobrém stavu (občas má trošku problém se sluchem nebo s něčím jiným), když je někdy naměkko, otevře si složku s dopisy, které si se Svatavou psali a jsou zase spolu.

Ilustrace pro CzechFolks.com © Miloslav Heřmánek