CzechFolks.com PLUS

Film Inside Hana’s Suitcase jsem viděl předposlední den jeho promítání (také předposlední den existence biografu (Carlton cinemas), v němž byl promítán. Je to technicky znamenitě udělaný film, založený na dětské knížce stejného jména, inspirovaný kufrem Haničky Brady, která zemřela v Osvětimi. Ve filmu se kufr zatoulal do Japonska, do instituce, která se snažila vychovávat děti k rasové a ideologické snášenlivosti  poukazem na hrůzy holocaustu. Hanička – až do příchodu nacizmu - prožívala se svým bratrem Jiřím (Georgem) šťastné mládí v Masarykově republice, která se nikoho neptala, v jakého Boha věří a v níž jejich rodiče žili dobrým životem středostavovské profesionální rodiny. Až do příchodu nacizmu. Gestapo si nejdřív přišlo pro maminku, potom pro tatínka a nakonec pro Haničku a Jiřího, které odvezlo do Terezína.

O Terezínu bylo mnoho napsáno. Tak Jiří Weil, v předmluvě ke knize ‘Motýla jsem tu neviděl: “V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město, vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, které vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce Marii Terezii ” A o Terezínu první poloviny čtyřicátých let minulého století:” Terezín byl v letech války městem hladu a strachu. Někde daleko, v Berlíně, se konaly porady lidí v uniformách. Tito lidé se usnesli, že vyhubí všechny židy v Evropě…a vypracovali plány, ve kterých stanovili země, místa, lhůty a také zastávky na cestě smrti. Jednou z těch zastávek byl Terezín.”

Terezínským táborem prošly desetitisíce odsouzenců k smrti. 1 000 jich bylo – počínaje zářím 1943 – převezeno do ‘rodinného tábora’ v Birkenau. 7 000 jich bylo zavražděno ve dvou dnech, 11. a 12. července, mezi nimi 45letá matka torontského Johna Freunda, s kterým se ještě sejdeme. V září a říjnu 1944 největší skupina terezínských vězňů byla v dobytčích vagonech deportována do Osvětimi – cesta trvala 18 hodin a mnozí vězni umřeli zadušením, nemocemi, žízní a hladem. Z těch, kteří cestu přežili, nejsilnější byli vybráni na práci, ostatní zemřeli v plynových komorách Terezínským táborem prošlo 15 000 dětí. Některé z nich měly dar vnímat a přetvářet ten obludný svět, v němž žily: chlapci většinou psali básně a reportáže, děvčata kreslila a malovala a jejich práce byly otištěny v táborovém časopise Vedem  a výtisky, které přežily válku, vyšly knižně. V předmluvě k té knížce (“Motýla jsem tu neviděl”) Václav Havel napsal, že je “důstojným připomenutím hodnot, překonávajících čas, smrt a zmar.” 

Mezi ty hodnoty myslím určitě patří svědectví čtrnáctiletého Hanuše Hachenburga:
Ta troška špíny v špinavých zdech
a kolem ta trocha drátů
a 30 000 kteří spí
kteří se jednou probudí
a kteří jednou uvidí
 rozlitu svoji vlastní krev.

Jen asi sto z těch 15 000 válku přežilo. Mezi nimi dva naši současní torontští spoluobčané, bratr Haničky, George Brady  a již zmíněný John Freund.

Titul knihy “Motýla jsem tu neviděl” byl inspirovaný básní Pavla Friedmana ‘Motýl’:

Ten poslední ten zcela poslední
tak sytě hořce oslnivě žlutý
snad kdyby slunce slzou zazvonilo o bílý kámen
taková taková žluť – A pak už nic – na sedmý týden už tu žiji…pampelišky tu na mne volají
i bílá větev v kaštanu/ motýla jsem tu neviděl/ ten tenkrát byl poslední
 motýli tady nežijí v ghettu.

A tato kniha nadchla Ruth Eamet Fazal ke zkomponování skladby “Oratorio Terezin”, které bylo poprvé provededno v Torontu 1.listopadu 2003 a při zatím nejpamátnějším provedení v Carnegie Hall 8.února 2007 (padesátičlenný orchestr a víc než 150 zpěváků) řízeném anglickým dirigentem s bratislavskou základnou, Kirkem Trevorem, 12letý Ezra Pearlman zpíval zhudebněnou báseň “I never Saw Another Butterfly”. A o tom, jak Oratorio Terezin vznikalo, byl udělán vynikající film,”I Will Not Die” který jsme měli příležitost v Torontu vidět minulý rok. Jméno filmu, v němž se objevili i George Brady a John Freund, dala jiná terezínská báseň: “The world’s abloom and seems to smile/ I want to fly, bur where, how high? If in barbed wire things can bloom,/ why couldn’t I – I Will Not Die”.

Tento film mně také dal příležitost se blíže seznámit s Johnem Freundem a přečíst si jeho knížky, včetně Again a Udolí Stínů smrti. Jeho příběh – a konec konců i příběh George Bradyho – navazují na mé vlastní mládí: na nižším gymnáziu byl mým nejbližším kamarádem baculatý židovský chlapec ze slánské rodiny Benešů (jeho křestní jméno jsem zapomněl, až mi ho našel v dávných záznamech John Freund). Ten bohužel válku nepřežil. Tu ohyzdnou epizodu ‘zdobení’ lidí od dětských let žlutými hvězdami, protože podle papírových záznamů se od nás trochu liší, a pak je v dobytčích vagonech svážet do plynových pecí, jsem viděl zblízka a nikdy jsem nepochopil, že někdo (člověk je jediný tvor schopný  zabíjet z jiného důvodu než z hladu) mohl něco podobného vymyslet a realizovat za potlesku milionů údajně inteligentních a civilizovaných lidí (a ovšem o pár let pozdější zkušenost s komunistickými režimy dokazuje, že nejde o úkaz ojedinělý).

Znám tedy Johna Freunda lépe než George Bradyho a snad je mi i bližší jeho vyrovnanější postoj k vlastnímu osudu. Zatímco John Freund hraje podstatnou, ale rozhodně ne dominující roli ve filmu I WILL NOT DIE, film Inside Hana’s bag mohl být goetheovsky nazván Utrpení stárnoucího George Bradyho. Utrpení je vryto do jeho tváře a zrcadlí se v jeho očích. Zaznívá i z textu, třeba ve větě, že každý den George Bradyho je naplněn bolestí. Vytýká si, že nesplnil slib (jak by mohl?), který dal tatínkovi, že se postará o Haničku.