CzechFolks.com PLUS

Ranní autobus, plný lidí co se již třásli na pondělní budování socialistické vlasti, se k hlavnímu městu plížil, jako vždy, rozvážně. Prokličkoval úzkou silničkou okolo lesních rybníků. Na křižovatce u bývalé zájezdní hospody, kterou spotřební družstvo Jednota po stovkách let tučných přivedlo na pokraj krachu, dal přednost a pokračoval po již slušně frekventované komunikaci. Zpoždění, které cestou nabíral nebylo nic mimořádného, pracující také sebeméně nevzrušovalo. Na kraji velkoměsta mezi ohavnými průmyslovými podniky s funěním otevřel dveře, do bláta na chodníku vystoupil Poutník, rozvážně zažehl cigaretu a ještě rozvážněji se vydal k vrátnici stavebního podniku, který mohl existovat jen díky rozvinuté socialistické společnosti.

Ve vrátnici zběžně mrkl na kartu docházky a spokojeně konstatoval, že pracoviště již více než hodinu zdobí svou přítomností.

„Jak já to jenom dělám? Asi dřu, i když náhodou spím… Zase abych si vzal náhradní volno, přesčasy se platí jen vrchnosti; no neva, ono se třeba někdy hodí…“

Prošel vstupní halou, ujistil se, že výtahy, jak je pravidlem, nejezdí, s lehkým povzdechem zvolna stoupal opuštěným schodištěm do svého třetího patra. O parapet okna na chodbě se opíral spolubudovatel Jiří a se zasněným výrazem hleděl směrem, kde nebýt smogu, zdobily siluetu kamenného města betonové paneláky. Na parapetu se povalovalo, evidentně jen zběžně prolistované, Svobodné slovo.

Poutník na složené noviny ukázal a neodpustil si tradiční dotaz.

„Jo, to víš, že jo…“ radostně začal vyprávět Jirka. „Kapitalista se stále snaží narušit naše budovatelské úsilí, ale na to my nehledíme a řítíme se mílovými kroky… víš kam, že jo? Představ si, že mrcha nepřítel zase v táboře míru a sociálizmu vyvolal energetickou krizi. Hajzl jeden. Ale neboj se nic, strana a vláda již pracují na opatření, dáme imperialistovi pádnou odpověď. Sice nepíšou jakou, ale já věřím, že bude rázná. Bolševik nám třeba přidělí svatojánské broučky. Na klacku budou nalepený, prdelkama budou svítit…“    

„Jsem šťasten, že hned při pondělku rozdáváš optimistickou a radostnou náladu,“ navázal Poutník. „Jenom lituju, že ji tenhle týden nebudu moci často vstřebávat. Mám věčně, nějaké lítání, samej kšeft, moc se tu nebudu vyskytovat. Jen mě uklidňuje, že svou nepřítomností rozvoji našeho stavebnictví prospěju nejvíc…“

Jirka pokrčil rameny a klasickým pohybem ruky si přehladil šedivou kštici.

„Já zde též nebudu zbytečně často. Jedu ve fofru ještě dneska na Mělník pro auto a musím ho zítra odvézt na Slovensko. Nepojedeš se mnou na vystřídání?“

„Kruci, tos to nemohl říct v pátek? Ale jestli mě sebou moc potřebuješ a v úterý v noci budeme doma, dalo by se to zvládnout. Hele, tak dáme v rychlosti kafe, já zavolám pár lidem a můžeme vyrazit… Co sám veliký náčelník?“

„Klid, s tím se počítá. Soudruh vedoucí už dostal flašku vizoura. Za oba, pochopitelně. Tejden o nás neví… Jo, ale příští týden ji platíš ty, já nepřivedu rodinu na buben… De se vařit kafe, ať to lítá.“

Poutník hodil do kanceláře, kterou spolu již dlouho sdíleli, na dveřích byla ozdobena honosnou tabulkou s jejich jmény a nad nimi vyvedeným nápisem zásobování, svou zcela zbytečně nošenou tašku přes rameno, zmocnil se dvou relativně čistých kávových šálků, plechovky s mletou Standardní směsí za osm a svorně přistoupili k dalším dveřím. Štítek hlásil světu, že dveře ukrývají čajovou kuchyňku. Proč právě čajovou nikdo z početného pracovního kolektivu netušil, vařilo se v ní leccos, nejčastěji grog, ale čaj skutečně jen minimálně. Na malé kuchyňské lince, vedle dřezu, stál elektrický dvouvařič vedle něho dvě konvice na vodu. Poutník jednu uchopil, zpola naplnil mléčně chlórem vonící tekutinou a postavil na vařič. Do obou šálků poctivě nadělil delikatesní kávový prášek a podvědomě sáhl po kulatém spínači pod větší topnou spirálou.

„Mně snad klepne… No, podívej se na to, tady nějaká bestie čmajzla knoflík. A zrovna u rychlovařiče… To se na to vykašlu. Copak si nemůže dojít do skladu a poctivě si tam čudl ukrást? Kdyby nebyly zrovna k mání čudlíky, tak si sakra snad vezmu celej novej vařič… To je nějakej problém?“

Jirka nad lidskou nepoctivostí jen nevěřícně kroutil hlavou.

„Se na to… Přece nebudeme čekat, až vodu ohřeje ten slimákovařič… No ale já do skladu pro knoflík nejdu, to se spíš stavíme někde na cestě… Hele, tady je nalepená nějaká cedule, to tady v pátek, nebo kdy jsem tu byl vlastně naposledy, co si vzpomínám, nebylo.“

V kuchyňce, panovalo diskrétní příšeří, luxferová stěna která ji dělila do chodby, mnoho světla nepropouštěla.

Poutník si, právě v okamžiku, kdy do neútulné místnůstky zvědavě nakoukla mladá, zářivě se culící sekretářka Olinka, zapaloval benzíňákem další z řady ranních nikotinových smotků.

„Květe žití mého bědného, ozdobo chmurných chvil na pracovišti promarněných, pověz mi, perlo orientu, nevíš, který hovado nadpozemský ukradlo tady ten čudlík od vařiče? Že bych ho šel hned praštit, vandráka línýho. To si nemůže doběhnout do skladu?“

Dívka si způsobně urovnala minisukni, potřepala kaštanovou kšticí a zasmála se ještě zářivěji:

„To já nevím, ale hned ráno tady něco dělal ten chlap přes elektriku. A taky sem nalepil ten papír. Já jsem vařila vodu na tom pomalém vařiči a čekala tady jakou dobu…“

„No jo,“ děl moudře Jirka, „tý práce, co by zatím člověk mohl udělat… Jenom aby to nebyla snaha o zbrzdění zdárného rozletu našeho drahého podniku. To by mě vážně strašně mrzelo. Poslechni, dítě moje nejmilejší, míníš snad chlapem toho šaška energetika? Ten, že by někam dával ceduli? Nesnaž se mi namluvit, že je alespoň částečně gramotnej, dělá přeci předsedu rudý buňky, to se vylučuje.“

Olinka radostně odsouhlasila identifikaci podezřelé osoby.

„To se na to podívejte,“ zachmuřil se Poutník. „že by soudruh byl vlkem v rouše beránčím? Že by pod pláštíkem party lidí ukutých ze zvláštního materiálu dělal agenta západním imperialistům a páchal nám tady záškodnickou činnost? To by se nemohlo trpět, to by se muselo hlásit. Nejlíp snad rovnou zmobilizovat naše bohatýry z Lidových milicí, to by s ním po dělnicku zatočili, pitomci.“

Jirka se sklonil k izolepou přilepenému papíru…

„Fakt je,“ konstatoval po marné snaze rozluštit v šeru jeho obsah, že takhle ničemně to snad nikdo jinej pověsit nemohl. Ten by měl dělat nástěnkáře na ústředním výboru. Jdeme s tím hadrem na světlo boží.“

Papír odlepil a následován Poutníkem i zvědavou Olinkou důstojným krokem opustil kuchyňku a přešel k oknu na chodbě. Zahleděl se na listinu, na papír s hlavičkou podniku, kde předstírali usilovnou práci a podnik předstíral, že je za ni platí. Pomalu a dlouze četl nedlouhý obsah. Jednou, dvakrát… Přečetl ještě po třetí, nejprve poněkud nechápavý výraz nahradil pohled přímo rozjásaný a s milým úsměvem podal úřední listinu s otiskem razítka Poutníkovi. Přečetl i on, ale to již oba řičeli smíchem a působili nejasným dojmem, že je náhle opustily poslední zbytky zdravého rozumu. Záchvat u obou trval delší dobu, Olinka, jak se sluší na mladé děvče, čekala, zda se třeba neuklidní a nesvěří se s příčinou náhlého záchvatu. Dočkala se, poutník, dusící se dílem smíchem a dílem dýmem z cigarety jí bez komentáře podal papír a  hřbetem ruky si utíral slzy valící se mu z očí.

Sekretářka Olinka papír lemovaný zbytkem lepící pásky opatrně uchopila nalakovanými nehtíky a četla:

„Z důvodu energetické krize a nedostatku elektrického proudu budou až do odvolání v rámci snížení spotřeby od vařičů v čajových kuchyňkách v celé budově odmontovány ovládací prvky u vařičů s vyšším výkonem. Zaměstnanci budou používat jen ta tělesa vařičů, která mají spotřebu proudu menší. Uspořená elektrická energie bude využita ve výrobních složkách závodu. Václav Grábner, podnikový ředitel v.r.“

Oba spolubojovníci se opět chechtali a mezi záchvaty smíchu se marně snažili o cosi jako artikulované projevy. Olinka se uculovala, jakoby měla obavy o jejich duševní zdraví, ale ještě plně nepochopila obsah sdělení soudruha podnikového ředitele, sdělení tak závažného, že bylo potvrzeno i razítkem jeho sekretariátu.

„Tohle není na kafe,“ lapal po dechu Jirka. „To je na panáka. Dvojitého a pokud možno absintu. Hele, po absintu prej pár lidí i zešílelo… Ten náš blbec ředitelská ho musí chlemtat na kýble…“

Sekretářka Olinka se sice k všeobecnému veselí přidala, ale zdálo se, že důvod k němu stále plně nechápe.

„Děvče, děvče,“ slitoval se konečně Poutník. „Tys maturovala před rokem, že jo? A ještě ke všemu na ekonomce, co? To je ta vysoká úroveň socialistického školství. Poslední polyhistoři v celé Radě vzájemné hospodářské pomoci, koukám, jsme my dva… Copak my to všechno můžeme zachránit? Fyzikou vás na ekonomce zase moc nezatěžovali, že? Víš, ono je jedno, zda litr vody ohřeješ za minutu, hodinu, nebo měsíc… Energie prostě vařič musí dodat vždycky stejně a je mu úplně jedno, jaký má příkon…“

Jirka jeho slova potvrzoval moudrým pokyvováním své šedinami pokryté hlavy:

„A tohle ví učedník na začátku prvního ročníku. Netušit to, mistr ho přizabije. Jenomže, co bys asi musela udělat se soudruhem podnikovým ředitelem…“

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Pávek