CzechFolks.com PLUS

Ta socha byla vidět z mnoha míst hlavního města, nejméně zapomenutelným dojmem působila při pohledu ze Staroměstského náměstí Pařížskou třídou a přes Čechův most. Její monumentalitu jistě oceňovaly oběti politických procesů s dalšími postiženými socialistickou zákonností.

Koncem tohoto roku uplyne dlouhých šedesát let od památné chvíle, kdy na základní kámen budoucího, 17 000 tun vážícího symbolu kultu osobnosti, který neměli ani v samotném SSSR, poklepal sám druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký. Po opěvované i zatracované soše do dnešních dnů zbyly jen žulové základy s rozsáhlými podzemními prostotami. Posloužily jako podstavec občas nefunkčnímu metronomu. Zároveň je známý jako vyhlídková plošina ze které, pár metrů nad úrovní Letné přehlédněte podstatnou část Prahy. K někdejší frontě na maso, jak sousoší nazvala lidová tvořivost, se dostaneme buď ze Třídy Milady Horákové nebo stoupáním Letenskými sady od Čechova mostu.

Největší skupinové sousoší vzniklo z iniciativy vládních činitelů v létech 1953 až 1955 podle návrhu akademického sochaře Otakara Švece, úpravu okolí zpracovali manželé Štursovi, dohled měli akad. sochař O. Velínský a ak. sochař Antonín Nykl. Již v roce 1962, po zveřejnění části Stalinových zločinů, byl pomník pokud možno v tichosti zbourán. S návrhem na likvidaci nepřišel nikdo jiný než prezident Antonín Novotný. Co na tom, že pomník před sedmi roky osobně slavnostně odhaloval. Na podzim 1962 proběhl první odstřel – nepodařil se a Stalin přišel pouze o hlavu, teprve další snaha střelmistrů byla úspěšná. Lidé si nosili úlomky jako suvenýry, a tak dodatečně bylo rozhodnuto, že z pomníku nesmí zůstat vůbec nic – žulový kámen byl rozdrcen a použit jako navážka na stavbu silnic v okolí Prahy, část žulových desek odvezena na stavbu divadla v Brně, část drtě zaplatila podzemní prostory pod pomníkem. Náklady na bourání dosáhly výše blížící se pěti milionům korun.

Nebyl by to Jan Werich aby v televizním šotu v roce 1968 neprohlásil, že právě stojí na nejdražším krechtu v celé republice. Zbytek podzemních prostor byl využíván jako sklady zeleniny.

Sochař Otakar Švec při zpracovávání návrhu prý nepočítal, že právě ten jeho by mohl být vybrán, je tragická postava české výtvarné scény – autor stále bouraných pomníků. Vytvořil řadu vynikajících plastik, které ho řadí mezi významné tvůrce první poloviny 20. století. Dovedl přímo zázračně znázornit pohyb, ale později se zaměřil  převážně na portréty významných osob. Sochy legionářského plukovníka Švece, Jana Husa a T.G. Masaryka zničili nacisté, pomník generála D.D. Einsenhowea komunisté. Další rozpracovaná díla po roce 1948 odmítli objednavatelé převzít. Vlastně výborný sochař krátce před odhalením svého posledního díla spáchal sebevraždu a oficiální činitelé sousoší označili za dílo všeho lidu. Mezi spolupracovníky autora kamenného monumentu není nezajímavý ani sochař Antonín Nykl. Proslavil se hlavně sochou vězně, která je dnes v koncentračním táboře Mauzhauzen. Autor tam byl sám vězněn na stejném baráku s budoucím prezidentem Antonínem. Novotným. Měl díky tomu později život na výsluní, stal se i prorektorem na Akademii výtvarných umění. Později se Antonín Nykl angažoval v dění okolo roku 1968 a do konce života mu nezbylo než se věnovat téměř sériové výrobě byst Fučíků, Gottwaldů a dalších předních politiků.

Podzemí někdejšího pomníku vstoupilo do dějin ještě jednou. Krátce po sametové revolucí odtud začala vysílat první česká pirátská rozhlasová stanice nejprve pojmenovaná Rádio Stalin.

Ilustrace pro CzechFolks.com © archív Pavla Pávka