CzechFolks.com PLUS

Nejkritičtější dny Vánoc pomalu míjely. Přežili jsme bez potíží se žlučníkem, žaludkem a dalšími ohroženými orgány Štěpána a zdálo se, že před námi již není žádná katastrofa.

„Stejně je to podezřelý,“ pronesl po setmění vedle na stromku hořících svíček otec.

„Ani obyčejná kapří kost nikomu nezůstala viset v krku… Já mám pocit, že se ještě něco musí semlejt, taková třeba jen malá povánoční katastrofa; třeba by mohl přijet strejda Pavel na Silvestra.“ Strejda Pavel byla , rodinným slangem řečeno, kráčející katastrofa, jeho nápady děsivé a strejda je ještě ke všemu většinou realizoval. Stále se třeba vzpomínalo, jak loni na Silvestra usoudil, že jde o svátek nudný a nezajímavý, že daleko půvabnější by bylo oslavit s koncem roku všechna významná výročí. Během hodinky v hospodě zorganizoval, jak pravil, „Kolektivně koncentrovaný mejdan na počest vítězného února, prvního máje, památky zesnulých a velké říjnové socialistické revoluce“. Oslava proběhla důstojně a dlužno říci, že pobavila i vyšetřovatele tehdejší Veřejné bezpečnosti, kterého aktivně informoval předseda MNV, soudruh Karel Záruba.

Do svátku svatého Silvestra ale ještě pár dní zbývalo, naděje umírá poslední, a tak jsem nenápadně doufal, že se oblíbený strejda ještě objeví. Jeho nápady, v dospělých obvykle vyvolávaly děs, já co dítko desetileté přijímal s nadšením.

Čekání bývá dlouhé a sluší se ho něčím zpestřit. Zadumaně hledím na mihotající se plamen svíčky, pozoruji světelnou hru v zakřivených plochách skleněných ozdob. V jedné se neodráží jen plamen, ale i jeho světlem přibarvený kousek pamlsku nazývané pěnové cukroví. Bílé jako sníh, nadýchané jako peruť andělská, když kousek vezmete do úst, bleskurychle se rozpustí a zůstane po něm sladká chuť i vůně.

Myšlenka byla toho podvečera rychlejší než soumrak, měnící se v černou tmu, vycházela z vědeckého zápalu, badatelské touhy a snahy o poznání dosud neznámého.

„Hoří pěnové cukroví? A pokud hoří, jakou barvu má plamen? Žlutou jako svíce nebo snad bílou jako žárovka?“

U mladého vědce není od myšlenky k experimentu nikdy daleko. Jen zatrpklí sousedé myslí, že ten lotr od vedle jejich okno rozbil schválně, z rozjívenosti a proto, že nad ním nevisí Damoklův meč pevné ruky. Ten lotr ve skutečnosti jen chtěl experimentálně zjistit, je li pevnější kámen, nebo skleněná tabule. Stejně rychle jako ke zkoušce pevnosti skla došlo k pokusu s hořlavostí vánočního cukrblíku.

Zdroj tepelné energie nebyl problém získat, elektrické svíčky byly tehdy ještě věcí prakticky neznámou a ta z vosku, zručně přiložená pod výrobek Orionu v Modřanech, udělala rychle své. První poznání bylo, že pěnové cukroví je hořlavé a plamen vydává ostře modrou barvu. Druhé pak, že plamen je vysoký a nějak rychlý a cukroví se stává tekutým, neb kape. Směrem dolů, směrem ke koberci a hoří i na něm. I mladý vědec chápe, alespoň rámcově, cenu koberce a bystře usoudí, že profesi badatele je nezbytné v několika krátkých okamžicích zaměnit za profesi požárníka. Bleskurychlý úder pěstičkou a lítý řev přicházejí součastně. Třetí poznání říká, že cukr nepřestane zase tak rychle hořet ani na ruce, že nemile pálí a puchýř se pracce vytváří velice rychle. Čtvrté je vcelku mile překvapivé, ukazuje, že každý vědecký pokus nemusí být zákonitě odměňován rodičovským pohlavkem, a páté, že pan doktor Tejnský na zdravotním středisku dokáže velice dlouho vrtět hlavou.

Doma, v křesle u stromečku, nejevil zřejmé stopy po požáru, seděl strejda Pavel. Na klíně měl balíček, lehce opožděný dárek k Vánocům. Poslední poznání toho dne bylo. že sada mladý chemik nemusí vždy vzbudit nadšení.

Ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Pávek