Miroslav Sígl: Totalita a první dny svobody
26.12.2009
Neměl jsem tušení, kdo všechno začal číst má pokračování o posledních týdnech totality očima zahraničních vysílaček, která plynule přešla do dnů pravdy, lásky a nadějí… Ozývají se první přátelé, známí, jak už to bývá. Jedním z nich je patriot v dobrém slova smyslu svého města Rychnova nad Kněžnou – Josef Krám. Mnozí jeho jméno znáte, protože se proslavil i jako osobnost, která nedala zapomenout ani na chvíli na památku rychnovského velkého rodáka, jakým byl spisovatel Karel Poláček. Stačí se do jeho města někdy příležitostně zajet podívat a určitě se s jeho jménem setkáte také.
Nu, a právě od něho v těchto listopadových dnech, kdy jsme před dvacet lety mrzli na Václavském náměstí a potom na Letenské pláni, kde už začal poletovat sníh, mně pošta přinesla jeho zásilku. A u ní dopis:
Před chvílí mně donesl domů Josef Martinec (*1927), bývalý učitel Lidové školy umění v Rychnově nad Kněžnou, pozoruhodný soubor jeho neznámých kreseb z doby před 20 lety, mezi nimi je jeden linoryt, který udělala jeho tehdy 14letá žákyně Lucka Valachová (nyní žijící v USA). Přinesl i soubor plakátů z té doby.
Dávám je k dispozici pod vlivem krásného koncertu na Křižovatce, který jsme zhlédli v České televizi v neděli večer, a který odpovídal našemu duchu. V čase sametové revoluce jsme se s dětmi z rychnovské lidové školy umění, kde jsem učil výtvarnou výchovu, dost exponovali. Tam jsme tomuto tématu také samozřejmě věnovali naše práce. Jednou takovou nejlepší ukázkou byla skutečně práce Lucky Valachové, která sama od sebe přinesla vyrytý linoryt, a tam na něm je scénka z manifestací proti potlačování lidských práv na Národní třídě a závěrem: Za co? Děti se ptaly: Za co dostávají ty rány?
Já sám jsem potom pracoval během několika vystoupení v Praze, dokonce jsem byl v listopadu v pražském Mánesu a nabízel jsem svoje služby coby výtvarník, a podobně i v Rychnově nad Kněžnou. Dále jsem se zúčastnil ve Vinohradském divadle spolu s herci těch akcí a na Malostranském náměstí jsem částečně hlídkoval. Snažil jsem se celou tu věc podchytit výtvarně a zároveň všelijaké ty typické osoby, jako byli vůdcové studentů Pánek, Mejstřík a ostatní. Jsou na mých kresbách včetně autentických záznamů jejich řečí či projevů.
Díky, pane profesore Kráme, díky i ostatní, kteří byť jednou větou vyjadřujete svůj obdiv, jak jsem si zprávy z pěti rozhlasových stanic stačil zaznamenávat . Můj sešit je k dispozici. Naskenoval jsem tedy nejen kresby od pana Kráma a snímek jeho přítele Josefa Martince, ale i ukázku aspoň jedné stránky mých záznamů. Samozřejmě, že od 17. listopadu – spíše však až o několik dnů později – začaly také naše noviny svobodněji psát a mohl jsem tak konfrontovat skutečnosti z více stran, a to do té doby, než jsem se aktivně zapojil do ustavení Občanského fóra v zaměstnání, odkud mne v roce 1988 propustili za šíření samizdatových Lidových novin (tenkrát už se nezavíralo), a já se tam hned v těch převratových dnech vrátil, potom jsem byl u zrodu svobodného Syndikátu novinářů České republiky namísto bývalého Svazu… Tolik na vysvětlenou…
