CzechFolks.com PLUS

Zadumaně hledím ondy večer, v marné snaze dočíst se něco, co mne mimořádně neuvede do stavu nepříčetnosti, na stránky denního tisku. Celkem nic nového na první pohled nenacházím i v poslanecké sněmovně se politici stále dohadují, kdo je větší lotr a v nebývale shodě řeší, zda si z voličů udělat ještě jednou srandu snížením svých apanáží o procento či dvě.

Ale pozor, hledím na učený článek od tlupy klimatologů, věnovaný nejchmurnějším vizím. Zase prý taje ledovec v Grónsku. Jdu přiložit do krbu ekologické polínko, venkovní teploměr asi káže bludy, rtuť se klepe zimou hluboko pod bodem mrazu, na Sibiři si prý domorodci zapínají knoflíky u košilí. Na dveře klepe zoufalý soused a prosí o trochu nemrznoucí směsi do chladiče auta, uvěřil, prosťáček venkovský, meteorologům a čekal společně s nimi teplou zimu. Sousedova odchodu využívá náš Bernský salašnický pes, protahuje se nenápadně škvírou ve dveřích, z kožichu oklepává rampouchy a ztuhle klesá vedle žhnoucího krbu. Zjišťuji, že horký grog již pomalu nezabírá a vylepšuji ho ještě štamprdlí čistého lihu. Prý se tím zvýši jeho léčivost. Zimou začaly vibrovat i okenní tabulky.

Vyměním ještě v rychlosti kožené rukavice za vlněné palčáky a vracím se ke vzdělanému článku o globálním oteplení. Svět před sebou má prý více než chmurné perspektivy. Ledovce se drze mění v původní skupenství a vesele tají. Děs mě přepadá při představě, co by se všechno stalo, kdyby kdysi dávno z vody pomocí mrazu nevznikly. Třeba by ani lední medvědi nebyli bílí a představte si někdo zeleného medvěda… Hladina moří, píší učenci v článku, nenápadně, ale o to záludněji stoupá. Včera sice psali, že lidstvo strádá nedostatkem vody; ohleduplně jsem si také nenalil večerní whisku na led a obětavě jí konzumoval neředěnou. Povídání o oteplování je ale řádek od řádku hrůzyplnější, ke konci stránky mám již samým děsem zježených všech dvanáct vlasů na hlavě. Hladiny moří, píši, začnou stoupat stále rychleji a dříve či později bude pobřeží Baltu kousek za Drážďany.

Zkřehlou ručkou listuji v zeměpisném atlase. Měřím vzdálenosti, porovnávám poledníky, pilně vše propočítávám a koukám, že do Drážďan to máme z naší stověžaté metropole nad Vltavou přes Ústí nějakých 158 kilometrů. Pokud klimatologové nezjistí, že voda teče do kopce, stříbropěnná se nejspíš nerozvodní a na náplavce u Smíchova bude starosta Prahy 5 stále budovat letní písčitou pláž.

Když nás komunista ještě střehl před záludnostmi kapitalizmu a k moři raději pouštěl jen do bratrské NDR, kam se po válce houfně přestěhovali němečtí odbojáři a antifašisté, nejednou jsem k Baltu zavítal, občas i tělo do slané vody ponořil. K Arkoně to bylo poněkud dále než do Drážďan a nyní je přede mnou skvělá budoucnost. K moři to budu mít, povaluje se za volantem své přepychové limuzíny, slabé dvě hodinky, budu tam dříve než na chalupě v šumavských pustinách. Místo bramboračky s houbami se po příjezdu posilním mořskou žouželí, třeba i nějakou tu chaluhu v rychlosti zhltnu. Sídlo na Šumavě emigrantovi z bývalého Holandska výhodně prodám a za strženou hromádku eur nemovitost s vlastním molem a pláží u oceánu získám, zlé žraloky budu večerech harpunou lovit. Následkem celosvětového oteplení temperatura severní vody stoupne, a tak dny zaslouženého důchodu prožiji v plavkách a ne v huňatém svetru, zdravý jód do těla z mořských ryb získám, i fosfor z masa oploutvenců bude.

Známý lékař mi vysvětlil, že právě fosfor působí blahodárně na šedou kůru a činnost mozku vůbec. A tak mě napadá, zda by mořské ryby v hojném množství neměli požívat právě klimatologové a různí zelení. Při stavu většiny z nich minimálně urostlou velrybu denně.

Ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Pávek