CzechFolks.com PLUS

Když vidím, jak za oknem poletují drobné sněhové vločky a postupně uléhají na zem, aby vytvořily souvislou bílou peřinu, nedá mi to, abych nezavzpomínal na svoje příhody z lyžařského kurzu. Byl to tehdy vskutku povedený týden. Kolik už to je let? Čtyři? Pět? Na tom zase tolik nezáleží. Vzpomínky v mé mysli dosud žijí a připadám si, jako bych se měl začít každou chvíli oblékat a chystat se na další sjezd, který bude všechno možné, jen ne bezproblémový.

Popořádku. Přeskočím příjezd, ubytování a prvotní zděšení a přejdu rovnou na vršek nejbližšího kopce, kde se právě chystají všichni studenti hned čtyř tříd najednou, aby se předváděcí jízdou kvalifikovali do jedné z pěti skupin. Každý chová ty nejvyšší ambice a nejinak já. Chci do té poslední. Jsem ochotný pro to udělat vše. Klidně vrazím do posledního v řadě z těch, co už sjeli dolů a způsobím živý domino efekt.

Štěstí stálo při mně. Ještě jsem se ani nevydrápal nahoru na kopec a už jsem vypadal jako idiot. Levá bota a levá lyže se evidentně nesnesly a odmítaly držet pohromadě. Později jsem zjistil, že u školního vybavení se jedná o běžnou věc – buďto to nejde dohromady za nic na světě, nebo to za nic na světě nedostanete od sebe. Ale zpět k mé jízdě. Povedlo se a já se stal hrdým členem posledního družstva. Což bylo shodou okolností družstvo těch, které se za celou dobu nejméně nadřelo.

Další hezký moment přišel třetí den (asi), když jsme při jednom sjezdu museli projet úzkým tunelem. Abych vám co nejlépe přiblížil situaci, představte si, že jedete mírně z kopce, pak zatočíte o devadesát stupňů doprava a začnete prudce nabírat rychlost na mnohem strmějším úseku, na jehož konci musíte v přesný moment ostře zatočit doleva, abyste bez úhony prosvištěli úzkým tunelem a objevili se na druhé straně. Tušíte správně. Kdo se netrefil? Kdo to narval o metr vedle a rozmlátil se o tvrdou zeď? S odstupem času se divím, jak první věcí, která mě zajímala po těch několika dlouhých sekundách, kdy jsem si neuvědomoval, co se stalo, kde to jsem a kdo vůbec jsem, mohlo být to, jestli jsou v pořádku lyže. Asi proto, že jsem nehodlal za ty třísky platit ani korunu.

O tom, jak skvělé vybavení měli studenti školy k dispozici, krásně vypoví následující příhoda. Když jsme končili jeden obzvláště úmorný den na běžkách, zničehonic mi dala sbohem půlka podrážky pravé boty a zůstala viset jen na kousku gumy, tak jsem si ji aspoň hezky táhl za sebou cestou zpátky na chatu. Nedá se říct, že by mi do té boty teklo, prostě jsem šel sněhem. Co bylo ale horší, že každý, kdo šel kolem mě, si toho všimnul a neopomněl to rádoby vtipně komentovat. Proč muselo víc jak čtyřicet lidí reagovat slovy: „Hele, vole, chybí ti kus boty!“ Jako bych to nevěděl sám. Boty jsem vyhodil a dál jsem to neřešil. Nikdo to neřešil.

Netřeba se zmiňovat o tom, jak podobně znějí slovíčka „plužit“ a „zúžit“, když se řítíte s větrem o závod nekontrolovaně dolů prudkým svahem, v uších vám hučí a před očima probíhá celý život.

Velké nebezpečí číhá i při jízdě příliš blízko za sebou. Lehce se pak stane, že dojde někde na začátku ke kolizi a roztřískají se všichni. Stačí však jezdit na konci a nemusíte si s tím příliš lámat hlavu. Když se něco přihodí, žuchnete do měkkého, ale hlavně už nikdo nepřistane na vás. A to je v době vzrůstající obezity velké plus.

Tedy… Samotného mě překvapuje, na co všechno si vzpomínám a to jsem si ještě pár zajímavých zážitků nechal pro sebe. Ale všeho s mírou. Tehdy šlo o velmi náročný týden, a přesto přese všechno co se nepovedlo, přes ty věčné pády, objímání stromů v plné rychlosti, neplánované akrobatické lety vzduchem, přesto to pořád stálo za to.

Ilustrace pro CzechFolks.com © Zdeňka Nováková