CzechFolks.com PLUS

Ranní autobus, plný lidí co se již třásli na pondělní budování socialistické vlasti, se k hlavnímu městu plížil, jako vždy, rozvážně. Prokličkoval úzkou silničkou okolo lesních rybníků. Na křižovatce u bývalé zájezdní hospody, kterou spotřební družstvo Jednota po stovkách let tučných přivedlo na pokraj krachu, dal přednost a pokračoval po již slušně frekventované komunikaci. Zpoždění, které cestou nabíral nebylo nic mimořádného, pracující také sebeméně nevzrušovalo. Na kraji velkoměsta mezi ohavnými průmyslovými podniky s funěním otevřel dveře, do bláta na chodníku vystoupil Poutník, rozvážně zažehl cigaretu a ještě rozvážněji se vydal k vrátnici stavebního podniku, který mohl existovat jen díky rozvinuté socialistické společnosti.

Ve vrátnici zběžně mrkl na kartu docházky a spokojeně konstatoval, že pracoviště již více než hodinu zdobí svou přítomností.

„Jak já to jenom dělám? Asi dřu, i když náhodou spím… Zase abych si vzal náhradní volno, přesčasy se platí jen vrchnosti; no neva, ono se třeba někdy hodí…“

Čtěte více ZDE »

RYBA NEJEN NA TALÍŘI

„V tom cinkl zvonek. Ze sakristie vyšel pan farář ve svátečním ornátu a rochetce, za ním kráčeli dva ministranti a rozestavili se u oltáře. Varhany zahřměly pleno organo. A do nich vpadl mnohohlasý sbor literáků a vokalistů: narodil se Kristus Pán, veselme se. A celý kostel se těšil z té krásy. Tedy šťastné a veselé Vánoce! Šťastné a veselé Vánoce…“

Takové prý byly první dojmy mladého Jana Evangelisty Purkyně, který se na Štědrý den 24. prosince roku 1796 spolu se svým mecenášem baronem Hilprantem zúčastnil prvního provedení později slavné Rybovy České mše vánoční „Hej, mistře.“ Mše, která svého tvůrce proslavila a jež patří k symbolům českých Vánoc. Čtěte více ZDE »

Nečekal u těch odpadků ani čtvrt hodiny, co na ten plácek vpochodoval párek krys. Zamířil malorážkou asi metr nad ně, skryt za plechovým sudem podobný těm, na které viděl nedávno ve filmu bubnovat skupinu trinidadských hudebníků, a pak pomalu nechal klesat hlaveň. Když se muška dotkla jednoho z krysích kožíšků-zmačknul spoušť.

Jedna z těch dvou, ta náhodou vyvolená, se bezhlučně svalila hřbetem k zemi. Jen několikrát směšně ještě předtím zahrabala tlapkou do prázdna, kde byl teplý večerní vzduch, lákající k pastvě a báječný k lovu. Slepě a rychle nabil. Zatímco očima sledoval vzhůru jakoby děsem posedlou prchající družku té, co už ležela tlapkami vzhůru na tom plácku pro odpadky s jedním plechovým sudem, schopným kupodivu sloužit také někomu za hudební nástroj.

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“ 

Provolání předsednictva ČNR z 20. listopadu 1989 k zásahu pořádkových sil proti manifestujícím studentům 17. listopadu bylo prohlášeno za chybné a neplatné. Předsednictvo ČNR odvolalo z funkce generálního prokurátora ČSR J. Krupauera První místopředseda vlády ČSSR V. Komárek přijal v Praze členy Kongresu USA R. Gephardta a T.Lantose, kteří předali představitelům Občanského fóra faximilii americké Listiny práv (Bill of Rights). Spojené státy jsou ochotny poskytnout Československu doložku nejvyšších výhod, podmínkou je však uskutečnění svobodných voleb, včetně voleb do místních orgánů. Ministr zahraničních věcí J. Dienstbier uspořádal v Černínském paláci v Praze první tiskovou konferenci po svém nástupu do úřadu.

Čtěte více ZDE »

Austrálie je parádní země. Na každém kroku vám servíruje neustálé vzrušení; jako například když si musíte s třeštihlavem pinzetkou vytahovat z nepřístupných míst jedovatá klíštata, neustále se ohánět po komárech, kteří, když vás hryznou, tak jste nadosmrti nemocní a chodíte jako Zombi, když vám komínem do bytu vnikne possum a z útulného, čistoučkého příbytku vám udělá kůlničku na dříví nebo když strachy nevlezete za parného dne se zchladit do mořských vln, protože by si na vás pochutnal buďto žralok nebo macatý krokodýl, a když byste měli výjimečnou smůlu, tak vás žahne medúza a proti tomu je sežrání žralokem či krokoušem procházkou po růžové zahradě. A to nemluvím o hadech, pavoucích a desítkách jiných příšer, které dělají Australii unikátní zemí, kterou miluji a na kterou nedám dopustit. Člověk je neustále ve střehu, musí se soustředit na to, aby ho něco nesežralo nebo aby ho nesežehlo žhavé slunce a nedostal rakovinu kůže. To všechno má však blahodárný vliv na duševní zdraví, protože opatrná chůze bušem nebo skotačení ve vlnách je zrovna tak dobré na koncentraci jako luštění křížovky nebo sudoku, což nám doporučují lékaři, abychom předešli hroznému měknutí mozkové kůry a senilitě. Čtěte více ZDE »

A pak se nečekaně ozval „ON“. V létě roku 1990 zazvonil telefon a z něj se ozvalo: „Tady je Mráz.“ Vůbec nic se mi přitom nevybavilo. Až když mi připomněl naše schůzky i to, že znal rodiče i pejska, pozvala jsem ho na kafe. Báječně jsme se bavili. Vyprávěl mi o tom, kde v jižní Kalifornii bydlí, jak je z něj – Jaroslava – Jerry, prostě byl šarmantní a veselý a vůbec se necítil dotčený tím, že jsem ho po těch letech hned nepoznala. Pak jsme byli spolu ještě na večeři a po jeho odjezdu jsem od něho dostala nádherný dopis, kterým mne zval do Kalifornie. Já ho zase dopisem pozvala na Vánoce s pravým smrčkem, svíčkami a kaprem, tedy tím, co v USA neznají. Bydlel vždy u svého bratra, takže to měl být jen Štědrý večer, ale slavení Vánoc se protáhlo přes Silvestr až do 4. ledna s tím, že v březnu za ním přiletím.

Čtěte více ZDE »

O propagaci své knihy se dokázal pan prezident náležitě postarat. Sotvaže přišel v pondělí 16. listopadu ve 14 hodin mezi studenty Právnické fakulty UK, aby s nimi pohovořil o 17. listopadu, hned byli účastníci informováni, že mu mnoho času nezbývá, neboť v 15:30 hodin se koná v Paláci knih Luxor autogramiáda jeho knihy „Kde začíná zítřek“. „Přijďte všichni, když se tak dívám, cena činí 199 Kč, to snad není mnoho ani pro studenta…“ říká autor v odpovědi na otázku naší budoucnosti. Přitom v knize cena uvedena vůbec není, ale budiž. Je však skutečností, že před Luxorem se táhla fronta čekajících až k podchodu metra. O zítřku jsem se však toho mnoho nedozvěděl ani po přečtení té nejkratší kapitoly.

Hned v úvodu říká Václav Klaus, že „kniha by ráda našla čtenáře i mezi laickou, avšak zainteresovanou veřejností, i když pro mnohé asi nebude lehkým čtením…“ Má čtyři srozumitelně nazvané kapitoly: Předvčerejšek (56 stran), Včerejšek (43 stran), Dnešek (25 stran) a Zítřek (14 stran).  Knihu vydal Knižní klub, redigovala Martina Benešová.

Čtěte více ZDE »

Čapkova manželka Olga v jednom z dopisů přítelkyni jakoby mimochodem poznamenává: „Máme kamenný dům v lesích u vody. Karel Čapek si vyhradil první patro a já přízemí. Tam píšeme dlouhé hodiny, vymýšlíme a k večeru běháme po lesích, často každý zvlášť, abychom se nerušili. Když už píšeme moc dlouho, odveslujeme si hodinu po rybníce, abychom seděním netloustli, což patří k povinnostem dnešního člověka.“

Letní sídlo

Novomanželé Čapkovi získali empírový dům ve Staré Huti u rybníka Strž v roce 1935 svatebním darem k doživotního užívání od svého příbuzného Václava Palivce. Téhož roku se pustili do stavebních úprav, aby byl dům obyvatelný nejen pro Karla a Olgu, ale také pro jejich přátele. Přesto, že Čapek od roku 1925 obýval v Praze na Vinohradech moderní a pohodlný dům, Strž se mu brzy stala oblíbeným letním sídlem, kam se často a rád vracel. Čtěte více ZDE »

Spánek je úžasná věc. Ať už doma v posteli, nebo na nějaké přednášce. Teď asi čekáte vysvětlení, jak je možné, že občas usínám na přenáškách. Možná bych se měl začít obhajovat či dokonce kát. Ale… myslím, že to chápete. Stejně tak dobře se dá spát i ve vlaku, či v autobuse, i když to už není ono (my znalci pečlivě rozlišujeme každý detail). Drobný zádrhel ovšem nastává v momentě, kdy se cílová stanice vlaku neshoduje s vaší cílovou stanicí. Leckdy se pak může stát příhoda, s kterou sice s odstupem času pobavíte přátele, ale v danou chvíli vám moc směšná nepřijde. Třeba když sedíte v rychlíku, jehož nejbližší stanicí po Pardubicích je Olomouc hlavní nádraží…

Čtěte více ZDE »

Vltava je zatím ještě Studená, více než řeku připomíná lepší potok, protéká místy, kam před pár roky obyčejný smrtelník vstoupil jen velice těžko. Okolo řeky jezdí vláček, dříve posádky musely být pečlivě prověřeny, dostávaly se přece téměř ke zlým imperialistům. Železniční trať sice předělovala masivní kovová vrata, ale ostražitosti přece není nikdy dost. Rychlíky tehdy jezdily z Prahy do Volar, ale vybrané na přání vojenských pánů zajížděly až k hranicím do Nového údolí.

Do Stožce je nekratší cesta přes známý Soumarský most. Lesní silnička nás dovede do Českých Žlebů, které se probouzejí po dlouholeté izolaci způsobené těsnou blízkostí hranic, byly jednou z nejodlehlejších šumavských osad. Ve středověku zde procházela hlavní trasa Zlaté stezky z Pasova do Prachatic, na její stopy můžeme ještě dnes v okolí narazit. Osada, jejíž jméno je odvozováno od koryt, žlebů, ze kterých se napájeli soumaři, je ale písemně zmiňovaná až r.1709. České Žleby se zapsaly i do historie celkem nedávné. Nedaleko osady v září 1950 zahynul bratr krále Šumavy, Bohumil Hasil, když se společně pokusili přes hranice převést Bohumilova syna. Rozstřílené tělo je pohřbeno ze zdí hřbitova, pohraničníci byli „zaslouženě“ odměněni dovolenkami.

Čtěte více ZDE »

Lidi jsou různé praví zcela nespisovně stará česká moudrost a s přibývajícími léty jí dávám zapravdu. Již pět roků žiji v Domě s pečovatelskou službou, kam mě přivedla moje nemoc i život na vozíčku a kde jsem v každodenním kontaktu s desítkami převážně starých lidí. Život mezi seniory je zvláštní, oproti dřívějšímu shonu zdravého jedince relativně poklidný, v lecčems i záhadný. Čas od času se peru s doslova nevysvětlitelnými záhadami. Například – u vstupní branky je na domě instalován panel se zvonky. Je dokonalý – za tmy jmenovky obyvatel svítí, takže návštěvníci nemusejí shánět baterku. Můj zvonek však i přes časté opravy roky nefunguje, takže jsem ošetřovatelkám navrhla, aby z panelu odstranily moji jmenovku. „Jen ji tam nechte,“ sdělily mi přívětivě, „tak vás lidi hned najdou!“

Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“ 

Úterý 12. prosince 1989

Na společné schůzi obou sněmoven Federálního shromáždění vzali na vědomí rezignaci těchto poslanců: Vasil Biľak, Jozef Fekete, Karel Hoffmann, Alois Indra, Miloš Jakeš, Ján Janík, Marie Kabrhelová, Jozef Lenárt, Ján Marko, Viliam Šalgovič, Václav Štáfek, Vladimír Vedra, Miroslav Zavadil a Zbyněk Žalman. K své rezignaci vystoupil M. Jakeš s tím, že „nemíní zpochybňovat svůj podíl na politické odpovědnosti v rámci postavení v kolektivním vedení za vývoj v naší zemi, zejména za poslední dva roky, na řadě nedostatků, které ho provázely, a vyústily v událostech 17. listopadu…“ ●  V současném vedení Federálního shromáždění je předsedou St. Kukrál, místopředsedy J. Stank, J. Bartončík,. J. Pampúch a A. Blažej.

Čtěte více ZDE »

Nikdy jsem nepatřila k mladým dívkám, které si říkají: „Kdybych se tak stala filmovou herečkou!“ To spíše moje maminka, která milovala umění, toužila, abychom se já a můj bratr dali na dráhu „kumštýřů“. Už v pěti letech jsem se učila hře na klavír a bratr na housle. Později se mnou máti obětavě jezdila do Prahy (bydleli jsme tehdy v Mělníce) do taneční školy. A protože jsem projevila značný talent, zdálo se, že právě tanec bude znamenat moji budoucnost. Ale Osud všechno změnil.

Rozhodly jsme se, že se pokusím dostat na konzervatoř, a tak jsme se rozjely do Prahy, abychom získaly bližší informace. Na chodbě konzervatoře jsme potkaly dívku, která se s námi dala do řeči a nabídla mi, že mně poradí, co si připravit ke zkoušce. Jenom pro zajímavost – jmenovala se Eva Prchlíková a později emigrovala do USA, kde zpívala pod jménem Eva Liková.

Čtěte více ZDE »

V životě každého kulturního člověka zaujímá důležité místo hudba. Není náhodné, že hudba – vedle básnictví, tance a malířství – patří k nejstarším druhům umění vůbec. Její výjimečné postavení a specifické poslání je umocněno při zvláštních příležitostech, ke kterým patří požehnané období Vánoc.

Je potěšitelné, že i v současnosti hudba, aktivně provozovaná profesionálně nebo jen tak pro radost amatérsky či pasivně v reprodukované podobě, zůstala výrazným atributem českých Vánoc, začínajících Adventem a vrcholících při Štědrém dni, Božím hodu a na svátek svatého Štěpána. V mnoha rodinách a domácnostech vánoční hudba sehrává nezastupitelnou roli, a to hned vedle krásně vyzdobeného a osvětleného stromečku, ručně vyřezávaného betléma, chutného kapra z jihočeských rybníků, bramborového salátu, připravovaného podle tradičního babiččina receptu, voňavé vánočky a dalších zdobností.

Čtěte více ZDE »

Film Inside Hana’s Suitcase jsem viděl předposlední den jeho promítání (také předposlední den existence biografu (Carlton cinemas), v němž byl promítán. Je to technicky znamenitě udělaný film, založený na dětské knížce stejného jména, inspirovaný kufrem Haničky Brady, která zemřela v Osvětimi. Ve filmu se kufr zatoulal do Japonska, do instituce, která se snažila vychovávat děti k rasové a ideologické snášenlivosti  poukazem na hrůzy holocaustu. Hanička – až do příchodu nacizmu - prožívala se svým bratrem Jiřím (Georgem) šťastné mládí v Masarykově republice, která se nikoho neptala, v jakého Boha věří a v níž jejich rodiče žili dobrým životem středostavovské profesionální rodiny. Až do příchodu nacizmu. Gestapo si nejdřív přišlo pro maminku, potom pro tatínka a nakonec pro Haničku a Jiřího, které odvezlo do Terezína.

Čtěte více ZDE »

V UNIFORMÁCH HITLERJUGEND

„V polovině v září 1943 dostala makistická skupina rozkaz vysvobodit sestřelené a zajaté spojenecké letce z věznice v Pontarlier. Pokusilo se o to několik desítek našich makistů, ale neuspěli. Navíc utrpěli velké ztráty na životech. Pod střelami německých kulometů zde padlo kolem dvaceti partyzánů. Do opevněné zděné věznice se vůbec nedostali. Ve štábu naší partyzánské skupiny navrhl velitel Poláků, aby tam poslali nás, kluky, oblečené do uniforem Hitlerjugend, kteří by granáty zlikvidovali německá kulometná hnízda. Zavolali nás do štábu a sdělili nám, co požadují. Měli jsme se rozhodnout, zda úkol přijmeme. Za to nám slíbili, že když se takto aktivně zapojíme do boje proti Němcům, budeme mít po válce všechny výhody jako francouzští občané. Za naše bojové zásluhy budeme moci ve Francii studovat, dostaneme zde ubytování, nebo budeme moci zůstat a studovat ve francouzské armádě. Souhlasili jsme. Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Sobota 9. prosince 1989

Představitel iniciativy Most M. Kocáb referoval v koordinačním centru OF o svých rozhovorech na Úřadu předsednictva vlády ČSSR, kam doručil návrh OF a VPN na složení federální vlády. Pracovníci úřadu mu tlumočili, že M. Čalfa je rozhodnut přistoupit téměř na všechny požadavky OF a VPN. Představitele Úřadu předsednictva vlády nepřekvapila ani kandidatura V. Havla na úřad prezidenta republiky, o níž je informoval, a také pro další představitele federální vlády je v zásadě přijatelná. ● Na 127 místech republiky byly zahájeny jednodenní mimořádné obvodní a okresní konference KSČ a KSS, jejichž hlavní náplní byla volba delegátů na mimořádný sjezd KSČ, svolaný na 20.-21. prosince 1989. ● Plenární schůze ÚRO schválila návrh na odstoupení předsednictva ÚRO a ustavení jedenáctičlenného akčního výboru ROH s tím, že bude doplněn dalšími 17 členy z řad zástupců všech odborových svazů při zachování principu federálního uspořádání státu. ● Člen ÚV KSČ L. Štrougal odstoupil z funkce poslance Federálního shromáždění a člena ÚV KSČ. ● Ve 20 hodin vystoupil v Čs. televizi prezident G. Husák s krátkým projevem, v němž uvedl, že ihned po jmenování nové vlády v neděli 10. prosince odstoupí z funkce prezidenta ČSSR v souladu se stanoviskem politických stran Národní fronty, aby „ulehčil další vývoj“.

Čtěte více ZDE »

Nevím jak vy, ale já jsem ve svém dlouhém životě zažil dost pitomostí, vlastních i cizích, že si pořád lámu hlavu, jaké jsou to přírodní zákony, které člověka nutí takové skopičiny provádět.

Když jsem nedávno v televizních zprávách viděl, jak policie jakémusi pouličnímu výtržníkovi nasadila pouta, připomnělo mi to jednu dávnou příhodu ze Šumavy.

Bylo to na jaře roku 1964, kdy mne Vojenská správa opět, a již po šesté, zavolala na cvičení, a já se ve stanovaný den hlásil u příslušného útvaru v Sušici. Po zkušenosti z minulých cvičení jsem se připravil na další pětitýdenní rekreaci, tentokrát v krásné šumavské krajině. A tušení mne nezklamalo.

Čtěte více ZDE »

Co s tím – by také řekl Jan Neruda

Začíná se mi líbit, že se stále většímu počtu občanů nelíbí profláknuté nejen „tváře“ staronových politiků, užvaněných matadorů, z nichž mnozí si z poslaneckých mandátů a křesel udělali trvalé zaměstnání, přeběhlíci, kteří běží ne za programem, ale za prebendami, lobisté s hlubokými mošnami „žebravých mnichů“, jež ve svých klášterech měli bohaté vinné sklepy a ti dnešní je mají ve svých vilách, statcích a tučných kontech.

Že naše země nezkvétá, není pravda. Ten rozkvět není oslnivý, mohl by být plnější a přinášející více ovoce, ale je patrný a to navzdory všem takovým, kteří pracují ne pro prospěch naší země, ale pro sobecký, přízemní prospěch pouze pro sebe. Mnoho užitečného a krásného vzniklo z hodnototvorné práce stovek tisíců pracujících fyzicky i duševně. Aktivitou a úsilím desítek tisíc podnikatelů a jejich aktivního přístupu k životu v zájmu jejich rodin i spoluobčanů. Čtěte více ZDE »

Je to asi tři roky, kdy jsem jela rychlíkem směrem na Mladou Boleslav s tím, že přestoupím na vlak směr Bezděz a dál. Usadila jsem se na čtyřsedadle doposud prázdném, když tu přišli čtyři mladí lidé, tři muži a jedna žena, nevím, byli-li to rytíři nebo lapkové, ale ti pánové byli ozbrojeni až po zuby.

Rozesadili se v mém nejbližším okolí, ba jeden našel dokonce oblibu v mé blízkosti a vrtěl sebou velmi intenzívně, no ale měl zavěšený na krku toulec se šípy a já měla strach o svůj zrak. Pod dlouhým pláštěm skrýval lněnou košili, soukenné kalhoty a jakési škorně s dlouhými zobci. Když konečně pověsil toulec na háček, jal se pomáhat kolegovi umístit na zavazadlové polici taky kopí, na háček pověsil dále luk. Pak si sedl naproti mně. Vlasy měl blonďaté rovné, delší – svázané do gumičky. Svůj strach z jejich zbraní jsem projevila sdělením, že by se jeden bál, ale lučišník říkal, že on se taky bojí, ale průvodčího, protože neví, kdo má lístky. Nakonec je měla dáma.

Čtěte více ZDE »

V minulém týdnu se v pražské obřadní síni ve strašnickém krematoriu loučili četní smuteční hosté s doc. PhDr. Jaromírem Hořcem (1921 – 2009), s naším českým novinářem, básníkem, spisovatelem, textařem a pedagogem, který celý svůj život zasvětil mimořádně rozsáhlému dílu. Jsou jimi tisíce článků, komentářů, rozhovorů, více než stovka jeho knížek a sbírek básní, desítky textů pro jazzové skladby a písničky, které téměř zlidověly (Dva modré balónky, Docela všední obyčejný den…).

Připadl mi těžký úkol rozloučit se s mým prvním šéfredaktorem. Takže, milý Jaromíre, píšu pro Tebe svůj poslední článek.

Bylo mu teprve 23 let, ale jeho autoritu vedoucího jsme uznávali všichni, nejen my mladší, ale i starší kolegové – profesionální novináři, ať již to byli Karel Balák, Jan Beran, Vladimír Bor, Jiří Drtina, Mira Holzbachová, Vladimír Kovářík, Bohouš Vávra, Ivan Osvald, Karel Petrů, Eduard Petiška nebo Otakar Štembera. Čtěte více ZDE »

Váhal jsem. Dlouho. Mám se do toho pustit? Psát, či nepsat? Nevěděl jsem. Spoustu dní. Pořád jsem si opakoval: Už jsi stromům věnoval celý fejeton, to stačí. Vlastně ne, to je přímo ažaž! Dej od toho ruce pryč. Najdi si jiné téma. Jenže… Když jsem ve čtvrtek odpoledne pospíchal na autobus, vedla mě cesta lipovým stromořadím. Však se také zastávka jmenuje V Lipkách. A jak jsem si to šinul svižným krokem, ucítil jsem najednou lehké škrábnutí na pravé ruce. Zastavil jsem se a všiml si, jak mi kolem prstů padá dolů malý, žluto-oranžový, žilkami protkaný čerstvě spadlý list. Pomyslel jsem si: Aha, znamení! Tak se do toho tedy dám.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Pokračování úspěšného seriálu, který byl publikován pod jménem „Události posledních týdnů totality očima zahraničních vysílaček (1-6)“

Čtvrtek 7. prosince 1989

Události tohoto dne se valily jedna za druhou. Prezident republiky přijal demisi předsedy vlády L. Adamce a řízením vlády pověřil jeho prvního místopředsedu Mariána Čalfu, kterého současně pověřil sestavením nové čs. vlády. ● Předsednictvo ÚV KSČ vyloučilo M. Jakeše a M. Štěpána z řad členů KSČ. Současně vyzvalo ty členy ústředního výboru, kteří jsou v důchodovém věku a už nikoho nezastupují, aby odstoupili. Rozhodlo svolat mimořádný sjezd KSČ na dny 20. – 21, prosince. Zřídilo také komisi k prošetření závažných případů zneužívání pravomocí některých funkcionářů. Rozhodlo o změně velkého formátu deníku Rudé právo (přestává být zároveň „největším a nejčtenějším“, jak hlásalo po všechna minulá léta.) Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Ať žije naše Česká republika
voláme všichni z plných plic.
Ctíme a milujeme Masaryka
ale sami neděláme nic!

(Karel Hašler 1919)

Pojďme tedy něco udělat!

Pomozte nám vrátit zpět do Jihlavy Masarykovu sochu, která stávala před jihlavským gymnáziem. Sochu zakladatele naší republiky, státníka, jehož hodnoty, které vyznával – pravda, tolerance, svoboda, demokracie, humanita – je nutno stále připomínat a ctít.

Čtěte více ZDE »

Do života “na plný plyn”

„Po dlouhé jízdě do Německa se poprvé otevřely zamčené těžké dveře našeho dobytčáku až v Norimberku, kde náš vagón stál skoro půl dne. Každý z nás dostal kafe a menší bochánek chleba a odpoledne v kastrůlkách i tzv. „Eintopf“ – rozvařené zelí a brambory. Němci vyložili děti z osobního vagónu a někam je odvezli. Pravděpodobně je přes organizaci Lebensborn předali do Německých rodin k převýchově, lépe řečeno k poněmčování. Podobná selekce nás čekala ve Stuttgartu, který byl druhou zastávkou našeho dobytčího vagónu. Němci vybrali děti do 10 let a ostatní pak pokračovali v dobytčáku do dětské polepšovny pro děti do 15 let, která se nacházela u Villingenu v pohoří Schwarzwald. Na nádraží ve Villingenu jsme všichni zbývající z vagónu vystoupili a Němci nás autem převezli asi 4 kilometry za město, kde byl velký koncentrační tábor pro dospělé.

Čtěte více ZDE »

Všude v obchodech jsou již vánoční ozdoby, do poštovní schránky přicházejí letáky s nabídkami ozdob do oken domů, nabídky na dárky, ale člověk si říká, to ještě počká, ještě je čas.

Vraceli jsme se s manželem z nákupu ani ne vánočního a já jsem si vzpomněla, že se zastavím v malém obchodním středisku nedaleko našeho bydliště. Rozhodně jsem tím manžela nepotěšila, ale slíbila jsem, že tam dojdu jen pro tu jednu maličkost (znáte ty maličkosti, když vejdete do obchodu a rozhlédnete se?) docela sama a on může zůstat sedět v autě. Ještě mě napomenul, protože mne za těch téměř padesát let manželství zná: „Jdi přes přechod a nepřebíhej ulici jen tak“. Poslechla jsem, on manžel je o dost větší, je třeba poslouchat. Nebylo to mnoho maličkostí, jen opravdu pár, ale nevím, co mě napadlo koupit půlku velkého melounu, je to těžké, no ale koupila jsem. Dali mně ho do mé nákupní tašky, když jsem ale viděla, že z něj vytéká šťáva, vzala jsem to raději jen tak do rukou. Přes rameno kabelku, v které nosím „moc“ věcí (naprosto zbytečných, jak říká manžel), přes ruku nákupní tašku a v obou rukou meloun, z kterého stále vytékala pěkně lepivá šťáva, jsem vyšla z obchodu.

Čtěte více ZDE »

Cesta od Vitic vede zčásti pod kopcem správně nazývaným Lipská hora. Do hory má sice daleko, ale je známější, než mnohé, podstatně vyšší vrcholky. Proslavila se 30. května 1434 bitvou mezi koalicí katolíků a umírněných kališníků a radikálních husitských vojsk. Obě strany při vzájemném střetnutí používaly tradiční husitskou výzbroj i taktiku, výsledek bitvy je dostatečně známý.

Radikální husté v čele s Prokopem Holým se opevnili ve vozové hradbě a vyčkávali útoku koaličních sil. Ty, po předstíraném útoku, začaly jakoby zmateně ustupovat, radikálové otevřeli vozovou hradbu a vyrazili pronásledovat ustupující. Čtěte více ZDE »

„Zklamu vás, ale recept na veselý život nemám!“ (Miloslav Švandrlík)

V pondělí 26. října 2009 zemřel v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 77 let  spisovatel, scénárista a humorista Miloslav Švandrlík. Patřil k tvůrcům, které proslavilo jediné dílo, přesto že byl autorem nesmírně plodným. Vedle Černých baronů napsal ještě dalších sedmdesát titulů. Ale jenom „Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky“ svému autorovi přinesli nesmrtelnost.  Čtěte více ZDE »