CzechFolks.com PLUS

Co se také děje s problémy

Mnozí politikové, ve třídě obzvlášť pomazaných, vymýšlejí a také vytvářejí nesmyslnou aktivitou problémy a pak přicházejí s návrhy jak je řešit. A chtějí řešit problémy, které sami způsobili. Markantním příkladem je schodkový rozpočet republiky. Přijdou s návrhem, pak jej schválí a to tak, že výdaje nejsou kryty příjmy, což nedělá žádný soudný člověk a hospodář. A pak navrhují řešení na úkor těch, kteří problémy nezavinili.

Milý lide, milí občané, milí důchodci musíte se uskrovnit, jinak dojde k bankrotu, prodlouží se doba zavedení EURa, není na vzdělání, není na přídavky na děti atd. O vlastním uskrovňování ani řeči. Všichni naříkají – nejsou peníze. Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Mojžíš

Komické žánry nejsou v literatuře rovnými a širokými silnicemi první třídy, po nichž se žene početný peloton humoristů. Připomínají spíše zbojnické chodníčky pro věčné rebely, po nichž se moc nechodí.

Rodina komických žánrů je početná: humor, ironie, parodie, travestie, satira, groteska… atd. Přesto se s podivnou tvrdošíjností mluvívá pouze o dvou jejích členech: o humoru a satiře. Čím to je? Jistě tím, že to jsou žánry nejvýraznější a nejproduktivnější. Ale k tomu, aby se tato dvě slova vyslovovala jedním dechem, aby se z nich stal přímo populární tandem, musí být další důvody.

Čtěte více ZDE »

Pondělí 22. ledna 1990

Polského premiéra Tadeusze Mazowieckého přijali během jeho návštěvy v Československu všichni hlavní představitelé země včetně kardinála Františka Tomáška. Listopadová občanská revoluce vytvořila předpoklady pro významné prohloubení vzájemné čs.-polské spolupráce ve všech oblastech. Jednalo se o pohraničním styku, o polské národnostní menšině, o zlepšení signálu polské televize, o návratu římskokatolických kněží zpět mezi polsky mluvící občany, když byli v minulosti administrativně přemístěni z Českotěšínska. Čtěte více ZDE »

Geli Raubalová (nikoli Roubalová, jak ji jmenovala Lída Baarová) byla Rakušanka. I když někteří historikové, hlavně v České republice, spekulují o jejím alespoň částečně českém původu, nikdy nebyl prokázán. Ale kdo ví? V Rakousku a hlavně ve Vídni bylo v té době spousta obyvatel s českými kořeny…

Angela Maria Geli Raubalová byla neteří Adolfa Hitlera. Gelina matka, Angela Raubalová, rozená Hitlerová, pocházela z druhého manželství Hitlerova otce s Franziskou Matzelsbergerovou. Byla o šest let starší než její nevlastní bratr Adolf.

V roce 1903 se provdala za státního úředníka Lea Raubala, s nímž měla tři děti; Geli byla druhá v pořadí. Narodila se v roce 1908, tedy o devatenáct let později než její strýček Adolf.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

 
Co to má společného, že byl přesně dnes před sedmnácti lety zvolen první prezident ČR, a že před 74 lety naměřili v jedné sibiřské vísce 71 pod nulou, což je na severní polokouli dosavadní mrazivý rekord? Děti nám to dneska ráno na Radiožurnálu řekly, když si měly vybrat, co by jim bylo milejší. Jedno z oslovených děcek neváhalo: radši by si prý vybralo těch 71 pod nulou než být českým prezidentem. To pak totiž člověk už nemá žádné soukromí… 

Dodejme, že jak kdo. První český prezident byl na roztrhání a musel odmítat i velmi prestižní cesty, návštěvy a setkání. Václav Klaus je na tom v tomto ohledu zřejmě mnohem líp. Pokud jde o cestování, byl naposled 12. prosince v Londýně. A sice na večeři v Reformním klubu, kde svým hostitelům vysvětlil, že komunismus nebyl ve východní Evropě poražen, ale zhroutil se sám a role aktérů se přeceňuje. Čtěte více ZDE »

Možná, že už jste šli kolem výstavních panelů v Praze na Klárově, ale poputují i do dalších míst v republice, kterými nezisková novinářská agentura Post Bellum popularizuje příběhy lidí ne učebnicově, ale mediálně rozmanité, z nichž tak vzniká unikátní archiv. Český rozhlas – Rádio Česko je vysílá jako „příběhy 20. století“, je na ně divácký ohlas, ozývají se další a další pamětníci, svědkové, aktéři. Ten rozhlasový archiv již obsahuje více než tisíc celoživotních povídání našich lidí – a nebojme se nazvat je osobnostmi našeho národa.

Vybrané příběhy nebo jejich charakteristiky jsou už také k dostání v knihkupectvích pod názvem „My jsme to nevzdali“ (vydaly společně Post Bellum, Ústav pro studium totalitních režimů a společnost Fujitsu jako největší sponzor, Praha 2009, 264 stran). Zajímavé je chronologické a přehledné  uspořádání.

Čtěte více ZDE »

Michal Černík – tázající se

Břetislav Kotyza – odpovídající

- Mohl by jste se popsat a charakterizovat?   

Sebereflexe zkresluje. Dosažené míry a váhy a počet dioptrií nevypovídají o pisateli vůbec nic. Školní vzdělání, zaměstnání, úspěchy i neúspěchy jsou v čase minulém. Dnes jsem postarší muž, heterosexuál, snadno splývající s davem.

Avšak: “…sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům”.

- O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

Kmotřička, jejíž jméno se nevyslovuje, častěji než se dalo očekávat navštívila mé nejbližší. Přiměla mne, abych o ní přemýšlel.

- Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?

Ne. Všechno ze svého života podepíšu. Někdy, pravda, jen malými písmenky.

Čtěte více ZDE »

Již po několik let visí nad montrealským Generálním konzulátem České republiky (nadále GK ČR) hrozba jeho uzavření. Na podzim jsme se dozvěděli, že vláda ČR svým usnesením č. 1296 ze dne 15. října 2009 rozhodla o uzavření GK ČR v Montrealu k 31. březnu 2010, a dosavadní konzulární působnost (provincie Britská Kolumbie, Nové Skotsko, Nový Brunsvik, Ostrov prince Eduarda a Quebek) plně přechází na zastupitelský úřad ČR v Ottawě.

Dne 1. prosince 2009 České a slovenské sdružení v Kanadě zaslalo  dopis Úřadu vlády České republiky k rukám předsedy vlády Ing. Jana Fischera, CSc. Tato vrcholná krajanská organizace v Kanadě se v jednom z bodů dopisu zabývala situací montrealského GK a žádala předsedu vlády, aby vláda přehodnotila toto rozhodnutí.

Čtěte více ZDE »

Jsem prababička dokonce dvou pravnuků. Často myslím na moje rodiče, tatínek se dožil jen několika let jednoho vnuka, maminka byla šťastnější, dožila se čtyř vnoučat a mohla se dokonce, bohužel nedlouho před svou smrtí, potěšit s pravnoučaty, která se narodila v Austrálii. To třetí pravnouče mohla jenom pohladit přes bříško naší australské snachy, která měla tu odvahu v pěti měsících těhotenství cestovat s námi do naší rodné země.

Mám tedy dárek nad dárky, nejenom, že své pravnoučky vidím, mohu o ně společně s manželem také dva dny v týdnu pečovat. Ten starší je již pět a půl roku starý, ten mladší jen patnáct měsíců. Dohromady je máme jen výjimečně, většinou každého zvlášť. Vnučka totiž pracuje a studuje a její manžel právě tak.

Jeden pravnuk se jmenuje Zachariáš, ten starší, a mladší je Elijášek.

Čtěte více ZDE »

Těch několik set slov, s kterými v denním životě vystačíme, i slova tak posvátná a hutná jako chleba, sůl, žena, muž, jsou slova  ohmataná, šedivá. Ale jsou také slova, jimiž lidé nadaní zvláštním citem pro svůj jazyk, rozšiřují a prohlubují řečiště řeči a sahají po hvězdách.

Loni jsem dostal od Dády a Vládi Rydlových malou knížečku  veršů, Hrubínovu “Romanci pro křídlovku” (vyšla v roce 1962 a byla zfilmována). Je to příběh o dvacetiletém chlapci, který vypráví  o své lásce k Terině, patnáctiletému děvčeti. Ale to jsou všední slova. Ten chlapec (nebo Hrubín) je jedním z těch, kteří svými slovy sahají po hvězdách. A o Terině říká: ” Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt.” Terina vybírala peníze u kolotoče na pouti v Lešanech, vesnici, kam chlapec jezdil k tetě; u kolotoče, kde Viktor hrál na křídlovku a občas “nechal u hvězd zatřepat se solo,” u kolotoče, na kterém chlapec chodil jezdit, Terina si k němu vždycky vyskočla na sedačku “opřela se mi koleny o lopatky a má křídla se rozprostřela v její krvi…”  

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Trpkost bilancování uplynulých dvaceti let ani znechucení ze současné situace nechci zdůrazňovat, tím méně prohlubovat či rozmazávat. Jen se od těch pocitů “odrazím”, protože mě více zajímá otázka, co s tím. Co dělat, když se ukáže, že za poměry, které ty pocity právem vyvolávají, vězí již ustálený systém nadaný velkou setrvačností? 

Je dobré trpělivě doufat, že vytrvalým anonymním úsilím těch, kdo nerezignovali, dojde k postupné nápravě, i když to bude trvat dlouho, jednu, dvě generace. Máme pro to ve svých dějinách poučný model. Tím byl proces vytváření moderního českého kulturního národa, který vyplnil celé 19. století. Na jeho počátku jsme byli plebejci, jimž sláma čouhala z bot. Ještě Josef Dobrovský, velká postava našich dějin, hodnotil naše šance s krajní skepsí. Vida, po stu letech jsme se stali národem, jehož kulturní výkony představovaly lepší evropský průměr. Na počátku byli zapadlí vlastenci. Sto let poté tu byli lidé jako Masaryk, Goll, Pekař, byl tu “Manifest české moderny”, s nímž přišla tzv. generace 90. let s F. X. Šaldou. Měli jsme Smetanu, Dvořáka, z malířů Slavíčka, Preislera, řadu lyrických básníků, kteří k nám promlouvají dodnes, a dobré školství – to nebyl špatný výkon. Umožnilo ho to, čemu Masaryk říkával “drobná práce”.

Čtěte více ZDE »

„Jak jsi vykročil do Nového roku?“ byla moje první otázka.

„Pomateně!“ Vincek Cíců byl často stručný.

„To je náhoda, já také – už jsem se chtěl pochlubit!“

„Mě netrumfneš! Jen jsem vylez z baráku, zkřížila mi cestu milostpaní Škubánková. To je něco jako černá kočka přes cestu – špatné znamení. Já jí říkám milostpaní, ona si na to potrpí, protože pracuje ve výzkumném ústavu, kde má vysoký post i její syn. Ona mě za to považuje za vzdělance a inteligenta. Okolní jazykové sice říkají, že tam meje záchody a syna tam má naloženýho v lihu jako patologický exponát evropského významu, ale kdo ví, jak to je!

„To jsem moc ráda, pane Cíců, že vás hned po Novém roce potkávám, to je moc dobré znamení, co tomu všemu říkáte, já jsem z toho celá pryč??“ Čtěte více ZDE »

Je buď bohužel nebo možná i bohudík velmi nevděčné vytipovat místo, které je vám nemilejší. Těch míst je totiž jistě několik habadějů. Na některá během svého života člověk trochu zapomene a další nová – také velmi milá místa – naopak nalezne. Na místo svého rodiště však asi musí s láskou a často i s dojetím vzpomínat každý. 15 stupňů 22 minut východní délky, 50 stupňů 26 minut severní šířky – okolí tohoto zeměpisného bodu s nadmořskou výškou kolem 280 metrů – to je ta má oáza, na kterou určitě nikdy nezapomenu. Nebudu napínat, je to můj rodný Jičín.  

Čtěte více ZDE »

Toho večera se v útulné hospůdce kousek od smíchovského Anděla vlastně nic zajímavého nedělo, parta štamgastů u svého vydrženého stolu byla značně nekompletní. V lokále převládalo neobvyklé ticho jen občas narušované halasným zíváním hostinského Orobince.

„Pánové, takhle to dál přece nejde,“ usoudil sochař Makovička, dopil smíchovskou desítku otočil prázdný půllitr uchem k hostinskému a zasněně vyhlédl ušmouraným oknem na ulici. „Ticho, jako v chrámu páně, venku poeticky leje, za měsíc a pár dní Vánoce, doma bába povídá něco o mytí oken… Tohle přece nejde, něco by se mělo zorganizovat.“

Čtěte více ZDE »

Snad žádná jiná fakulta naší Alma mater – Univerzity Karlovy, ale ani jiné instituce vysokého školství u nás  – nebyla pod takovým drobnohledem, přesněji „policejním dohledem“, ale tím pádem i středem veřejné pozornosti, jako Filozofická fakulta. Spojena se jmény známými doma i v literárním světě, jejichž nositeli byli mj. Jan Mukařovský, Albert Pražák, Bohuslav Havránek, Karel Krejčí, Felix Vodička, Květuše Sgallová, František Buriánek, Antonín Jelínek, Emil Lukeš Milena Honzíková, Jaroslava Janáčková  a následovat by mohl   dlouhý seznam z přebohatého rejstříku, uvedeného v čerstvě vydané knize  Tato fakulta bude rudá! (Akropolis,  Praha 2010, 728 stran).

Původcem, editorem a redaktorem knihy je profesor PhDr. Jiří Holý, DrSc. (v redakční spolupráci Mgr. Katky Volné, známé již z první knihy „Prověřená fakulta“ z roku 2009, o níž jsme v CzechFolks.com psali 28. 5. a 1. 6. 2009), jemuž se podařilo v ucelené podobě prostřednictvím 18 autorizovaných rozhovorů s pamětníky (pedagogy i studenty), dokumentů a dalších historických textů obsáhnout jedno dějinné a významné půlstoletí. Připravit vlastně základ ke zkoumání dějin české literárněvědné bohemistiky a vlastně dějin filozofické fakulty, které je zatím v počátcích.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky.

  Čtěte více ZDE »

Někteří Bedřiši se trápí rozhodováním, který literární obor si vybrat. Ne však proto, že by chtěli poslechnout hlas srdce a dát přednost oboru, který je nejvíce láká a přitahuje, ale proto, že kalkulují, v kterém se dá nejrychleji či nejsnadněji vyniknout. V poezii a próze je to obvykle těžké, je tam největší konkurence a nový adept slávy se příliš často setkává s tím, že ať napíše cokoli, vždy v tom nějaký rejpal najde nápodobu nebo ohlas toho, co už napsal někdo před ním. Řekne si proto, že je snadnější něco kritizovat než vytvořit, a začne uvažovat o jiné dráze.

Jednomu z takových snaživců jsem poskytl několik rad.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Mojžíš

Rád bych Vám povyprávěl pohádku, která je zvláštní tím, že se opravdu stala…

Na počátku tohoto příběhu bylo kolo. Vlastně několik kol. Zpočátku se kutálela přes díry a kameny, vykotlané pařezy, louže i trávu. To však milá kolečka brzy omrzelo, a tak se díky chytrým pánům rozhodla, že si ulehčí život. A vznikla první kolejnice. A pak druhá. A další a další. Některé vysoké, některé nízké, jak bylo právě potřeba. Hned se začaly spojovat v trať. Vznikaly tratě hlavní, vedlejší, s normálním rozchodem i s úzkým. A na něj se naše kolečka zaměřila. Však si je také zakoupil sám pan hrabě Adolf Richter, majitel kolínského cukrovaru a panství kol Kolína. Jak už jistě tušíte, měl onen podnikavý pán krom cukrovaru i pole s cukrovou řepou, a jelikož jak víme byla kolečka, která řepu svážela utahaná, pořídil jim ony úzké koleje. Na kolečka pak nechal posadit podvozky, na ně korby a vznikly řepařské vagonky. Na jiná kolečka nechal osadit rámy, kotle, parní stroje a vznikly parní mašinky. Tyhle malé řepné vláčky projížděly kolínským Zálabím, kol Ovčár, přes Býchory, kol dvora Eleonorov až do Jestřabí Lhoty. Tento příběh začal se psáti léta páně roku tisícího osmistého devadesátého čtvrtého.       

Čtěte více ZDE »

Pondělí 15. ledna 1990

Návštěvu Brna vykonal prezident republiky V. Havel za velkého zájmu obyvatelstva, které ujistil, že postavením Moravy v demokratickém a svobodném Československu se bude zabývat, že navrhuje, aby v národním znaku naší republiky byla zastoupena moravská orlice, ale že není prezident–spasitel, protože mu chodí denně deset až patnáct tisíc dopisů, nelze proto očekávat a spoléhat na jednoho člověka. „Snažím se plnit všechny sliby, ale přesto vás prosím, abyste sázeli více sami na sebe. Musíte to být vy, Moravané, kteří uděláte něco pro své vlastní sebevědomí a národní sebeuvědomění. Demokracie, to je spoluúčast a spolupráce všech.“ Při své návštěvě se sešel také s nově jmenovaným rektorem zdejší univerzity (nyní již Masarykovy univerzity) Milanem Jelínkem, besedoval se studenty, s pracovníky První brněnské strojírny a posluchači Vojenské akademie, navštívil představení v Mahenově divadle.

Čtěte více ZDE »

…léta páně 2010 se v měsíci lednu v městě Kolíně v Polabské kotlině roztrhla nebeská duchna. Již se přesně neví, který čerchmant zrovinka spěchal a rohem o spodní cípek nacpané peřiny zavadil, ale pravdou je, že se peří vysypalo na vše, co venku zůstalo nezakryto. Sníh, hustě rozsypaný po kraji, pokryl silnou vrstvou střechy, ploty, silnice, gumokolná vozítka, vlakové soupravy, děti před domem a vůbec vše, co bylo možné pokrýt. Když byla peřina téměř prázdná, uznali Nebešští, že je možné ji na chvilku zašít. Aby jim peří někdo na Zemi nerozfoukal, stmelili je na nějaký čas mrazivým vzduchem.

Kolínští však nevěděli, co s nečekanou nadílkou počít. Někteří to vzali zgruntu a proházeli si svou cestu lopatami, hrably i košťaty aby tak mohli jet za svým denním chlebem. Ti, kteří se museli spolehnout na vlaky, měli na vše času dost, protože vlaky byly zpožděné a některé ani nejely. Slabší povahy přiložily do kamen a nikam nevyjížděly.

Čtěte více ZDE »

Výročí znamená nejen důležité datum v kalendáři, ale také může zrcadlit, jak si připomínaného člověka vůbec ceníme. Schválně jestli média zachytí, že dnes uteklo pětašedesát roků ode dne, kdy v koncentračním táboře popravili dvaapadesátiletého spisovatele a novináře (taktéž) Lidových novin Karla Poláčka? Já vím, je v tom zádrhel. Dlouho se totiž tvrdilo, že zemřel o tři měsíce dřív v osvětimské plynové komoře. V devadesátých letech se však podařilo najít svědkyni, účastnici pochodu smrti, která potvrdila, že přežil transport do tábora v dnešním polském Zabrze a napsal tam ještě divadelní aktovku, v níž pamětnice hrála. Teprve pak ho odvezli zesláblého na saních do Gliwice, kde zahynul.

Z Rychnova nad Kněžnou mi přišla neuvěřitelná zpráva, jak se staví radní Poláčkova rodného města k jeho památce. Léta nejsou schopni či ochotni nechat spravit fasádu školy, kam chodil. Žlutobílá budova stojí nedaleko kolowratského paláce, byvši vystavěna majitelem panství Františkem Antonínem Kolowratem Liebštejnským v roce 1819 jako obecní škola se třemi a později s pěti třídami. Čtěte více ZDE »

Je neuvěřitelné, jaký ohlas Židkův a Krámův příspěvek vzbudil. Paní dr. Barbara Semenov a ing. Milan Dubský už vložili celý rychnovský problém do širších souvislostí. Je to již politikum a asi to tak má být. Podstata se jeví a jev je podstatný, jak říkají (někteří) filosofové.

Skutečně se v poslední době dějí věci neuvěřitelné, dopadající téměř na každého. Poláček je na jedné straně uznáván, ale škola, do které chodil, chátrá. Palach je uctívám, ale z bezpečné vzdálenosti. Jeho rodný dům připomíná vybydlený dům s komunitou (některých) bezdomovců.

Čtěte více ZDE »

Školství a výchova další budouctnosti národa

Kdyby chátraly jenom školy, protože škola v Rychnově nad Kněžnou není jediná v tak ubohém stavu, tak se dá leccos a rychle udělat. Pokud toho nejsou konšelé v Rychnovcě schopni, neměli by je více občané tohoto města, kde chodil do školy Karel Poláček, volit. Ale ono v té naší české kotlině toho chátrá daleko víc. Je to kulturnost našeho života, malá pozornost ke vzdělání a vzdělávání. Jan Komenský říkal, a měl pravdu, že škola je základ života. Ale kdo si tuto pravdu uvědomuje a kdo ji svým způsobem života vyznává? Jistě jsou mnozí, kteří patří do této kategorie. Ale nepatří k nim úředníci Ministersva školství, mládeže a tělovýchovy. Ani Národní památkový ústav, který zřizuje a spravuje Ministerstvo kultury a řada dalších institucí, které takovou péči mají v popisu práce.

Čtěte více ZDE »

„Vášeň přináší utrpení.“ (J. W. Goethe)

Johann Wolfgang Goethe se narodil 28. srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem v dobře situované rodině. Jako mladý právník působil u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, kde se seznámil s Charlottou (Lottou) Buffovou. Její životní příběh se stal základem pro jeho slavný román Utrpení mladého Werthera. V listopadu 1775 přijímá pozvání vévody Karla Augusta k jeho dvoru ve Výmaru. Ve vévodových službách Goethe setrval třiapadesát let. Roku 1782 byl císařem povýšen do šlechtického stavu. O osm let později vydal své osmisvazkové sebrané spisy. Rok před smrtí dokončil Fausta – své životní dílo. Básníkova pozemská pouť se uzavřela na jaře 22. března 1832. Je pohřben na čestném místě – v knížecí hrobce ve Výmaru.

Čtěte více ZDE »

Je mnoho, nespočet novinářů, spisovatelů, básníků, umělců, tvůrců a badatelů, kteří byli, jsou a budou okouzleni fenoménem Boženy Němcové.

Mezi nimi celá řada známých jmen přes půldruhého staletí staré minulosti – Karel Havlíček Borovský, Čelakovský, Mácha, Neruda, Hálek, Světlá, Klácel, Dyk, Jirásek, Frič, Hellich, Švabinský, Kašpar, Štursa, dlouhá šňůra obdivovatelů vede přes Tilleho, Fučíka, Halase, Seiferta, Nezvala až k současníkům Františku Pavlíčkovi, J. A. Pitínskému, J. Pokornému ba dokonce k mladému rockovému hudebníkovi Noidovi, který složil moderní muzikál o hvězdné spisovatelce. 

Čtěte více ZDE »

Podzimní vítr pečlivě pročesával větve stromů. Seděl jsem před počítačem u otevřeného okna ve svém domě v Kolíně nad Rýnem a chystal se konečně začít psát, když vtom slyším vzdálené volání.

„Fendóóó!“ … „Fendóóó!“ … „Fendóóó!“…

A hned vzápětí přišla od mého Kolji rada: „Podívej se přece z okna!“

Nejdřív jsem se podíval po Koljovi, ale ten spal. Asi to bude moje vyšší instance, pomyslel jsem si trochu nevrle a odešel do pokoje, kde u televizoru seděla moje žena Ela.
„To se ti muselo něco zdát“, povzdechla si nade mnou soucitně, sotva jsem se objevil mezi dveřmi, tohle se totiž nestalo poprvé. Pokrčil jsem rameny a odešel zase do své pracovny. Právě jsem se chystal začít pracovat, když tu slyším znovu o něco zřetelněji:

„Achóóój, Fendóóó!“ … Čtěte více ZDE »

(Brilantní mladý český historik Vojtech Kyncl, je Ph.D. kandidátem v oboru českých dějin na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde promoval.  V roce 2003 strávil 3 měsíce na studijním pobytu v Trinity College v Dublinu, v letech 2004-2006 studoval jako stipendista na Universitat Jena, SRN, v letech 2006-2007 na Humbolt Universitat v Berlíně a letos na York University v Torontu).

Kynclova kniha vyšla v roce 2009 v Nové tiskárně Pelhřimov za finanční spoluúčasti Grantové agentury Jihočeské univerzity. Původní diplomová  práce s názvem  Akce Ležáky. Obyčejná vesnice, obhájená na Historickém ústavu Filozofické Fakulty Jihočeské univerzity v roce 2007, získala Cenu Edvarda Beneše I.stupně a Cenu děkana Filozofické Jihočeské univerzity.

Čtěte více ZDE »