CzechFolks.com PLUS

Když jsem se snažil před několika málo dny vnést do naší malé kolekce audiokazet jakýs-takýs pořádek, padla mi do rukou kazeta se záhadným názvem Sydney – Praha, kterou jsem, patrně díky mé stárnoucí paměti, nevěděl kam zařadit. Vsunul jsem tedy již zmíněnou kazetu do příslušného přehrávače a stiskl tlačítko „play“. A hned jsem byl doma a nejen doma, ale vrátil jsem se o více jak třicet let zpět, na jeden z pořadů, který připravovala pobočka SVU (Společnost pro vědu a umění) v Sydney. Snad jen pár slov o této společnosti. Po řadu let se SVU zabývala, mimo jiné, přípravou různých kulturních pořadů, jako byly pořady z děl českých básníků a spisovatelů. Současně poskytovala vzácným hostům, jako byl například spisovatel Josef Škvorecký, Zdena Škvorecká – Salivarová, prof. Ota Ulč, Karel Kryl, Vladimír Škutina, Mons. ThDr. Jaroslav Škarvada a mnohým jiným možnost promluvit ke krajanům v Sydney. Díky tomu, že jedním ze zakládajících členů SVU byl dr.Oliver Fiala, který přednášel na herecké fakultě Univerzity státu NSW, měla tato společnost otevřený přístup do malého divadelního sálu, kde se pořady většinou konaly.

Já sám jsem se na těchto pořadech podílel obvykle důležitou funkcí, jako například ztlumit světla a ve správnou dobu je opět navrátit k plné zářivosti. Občas mně byl svěřen i zodpovědný úkol promítnout na plátno barevné či černobílé obrázky a spouštět a vypínat hudební doprovod. Jako známý „rejpal“ jsem se neubránil tomu, abych po jednom takovém úspěšném programu, kdy jsme si my Češi opět poklepávali na ramena, jací jsme to kabrňáci, nepronesl rouhavou větu. „Co takhle udělat pro jednou pořad nejen v české řeči, ale současně v jazyce země, ve které žijeme?“ Vím, neměl jsem to říkat a byl jsem za to ihned a náležitě potrestán. „Když jseš tak chytrý, tak něco připrav sám“, bylo mi řečeno. A tak jsme do toho spadli, nejen já, ale i moje ubohá žena, která se na mnohých pořadech SVU podílela a jiné sama připravila. A tak vznikl nápad, porovnat Prahu, matičku stověžatou, se Sydney s její unikátní operou a přenádherným přístavem.

Bylo tedy nutno vyhledat a uspořádat povídání, písničky a poezii, které by se vztahovaly ke každému z těchto měst. A zde nastal opravdový problém. Zatímco písniček, básní a povídání o Praze bylo v naší knihovně a mezi přáteli jak se říká „habaděj“ (nevím ovšem jaká je jednotka habaděje), sydneyská sklizeň byla o mnoho chudší. Navštívili jsme kdekteré knihkupectví, kdekterou knihovnu a ani Univerzitní knihovna UNSW, kde Jana pracovala, nám mnoho radosti neposkytla. Ne, že by australská poezie neexistovala, existuje a je dokonce dosti bohatá, zabývá se však většinou „outbackem“ (venkovem).

Nakonec se nám podařilo shromáždit dvě, i když nestejně bohaté hromádky, jednu českou a druhou anglickou a dr. Fiala, který se ujal režie, přivedl dva ze svých žáků, aby přednesli čtení anglického textu. Po několika krátkých zkouškách byl pořad připraven představit se publiku. I když jsme se snažili poměr sil trochu vyvážit, byla to česká hromádka, která nepatrně vychylovala ručičku vah na její stranu.

Musím se však zmínit o jednom faktoru, který nakonec výsledek „utkání“ Sydney – Praha rozhodl.

Jedna naše velice dobrá kamarádka zde měla v té době na návštěvě maminku a tatínka z Prahy. Tatínek, bývalý známý operetní zpěvák Oto Bláha, ale stále vysoký „fešák“ (jak říkal někde pan Horníček, že dámy se chodily dívat do operety na zpěváky – fešáky). Nerozvážně jsme ho požádali, aniž bychom o tom předem řekli jeho dceři, zda by nebyl tak laskav a nezazpíval na závěr pořadu nějakou píseň. No, hned druhý den nám kamarádka, jeho dcera vyčinila do telefonu, co že jsme si to vymysleli, že tatínak je slabý na srdce a že ho to vzrušení, opět si veřejně zazpívat, může zabít. Pokorně jsme se omluvili a hledali východisko z nouze, jak se starému pánovi taktně omluvit a současně mu vymluvit jeho účast na pořadu. Nežli jsme však našli vhodné řešení, volala jeho dcera zpět. „Proboha, nechte tam tatínka zpívat, vždyť by ho to mohlo zabít, kdyby si nezazpíval“. A tak, když se už pořad chýlil ke konci, starý pán vstal, přidržel se piána, za jehož klávesnicí usedla Danička Černá, dcerka dalších milých přátel, dobrá klavíristka a začal zpívat. A co jiného, než nám všem milé a blízké písničky Karla Hašlera. Nerad používám otřelé fráze, ale v tomto případě nutno říci, že „ani jedno oko nezůstalo suché“ by bylo na místě. Ale to už zpíval s panem Bláhou celý sál. Když končil písní „Praha je krásná“, nebylo již o výsledku utkání měst nejmenší pochyby. Matka Měst, Praha stověžatá vyhrála se značnou převahou.

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com