Barbara Semenov: Čtvrt, půl, třičtvrtě, celá, povězte hodinky kolik to dělá
03.01.2010
- zněla dětská říkanka v době, kdy čas neznamenal nic. Jeho jednotkami byl začátek a konec školního roku a prázdniny. Čas plynul pomalu i v letech rozmarného mládí; byly chvíle, kdy se až k zoufání vlekl. Mé bloumání ducha a snění rušil donekonečna tatínek stále opakovanou větou: „Čas je vzácný, nepromarni jej!“ Co pořád má s tou marnou frází, myslela jsem si. Sama dnes v jeho věku, dívám se na dceru a ačkoli vím, že se nedočkám valného pochopení, vzdechnu jejím směrem (marnost nad marnost):- “Cas je vzácný, … …!“
Už dobrých pár dekád mi míru a běh času symbolizuje vltavský jez v Praze na Novotného lávce. Naslouchám jeho šumu společně s v kameni tam zvěčněném Smetanou a v lámajícím se toku naší řeky spatřuji podobnost s lidským životem. Zprvu jen volný a pomalý říční proud nabírá na rychlosti, vesele zurčí v počátku svahu, v postupné gradaci přechází do mohutného splavu, hlasitě zpívá valem svého pádu, burácí v mohutné tříšti, dopadá do smírné rovnováhy plynoucí řeky, tiší se, zpomaluje, srovná svůj tok s vodní hladinou, odtéká do nenávratna.
Z relativy jednotky času mne však usvědčuje panoráma s mostem nad řekou, u které medituji nad životem a nad dobami. Jak čas chápat? Historicky, světově, moderně, osobně?
Vezměme pouhých dvanáct let. Představuji si, kdyby po tomto časovém úseku jako ve sci-fi filmu táta ožil, jak by svět vůbec nepoznával. Mobily, ipody, notebooky – žasl by nad věcmi, které ještě před dvanácti lety neexistovaly.
Žasnou konečně i všichni dnes žijící prarodiče. Narodili se v období mezi dvěma válkami. Říká se jim „tichá generace“. Celý život byli konzervativní, žili většinou v jednom manželství a pokud to jen trochu šlo, měli i jednu práci, jako rodiče se vyznačovali autoritativním přístupem. Jejich heslem byla loajalita. Nežili ve šťastné době, zejména ne ti, kteří se narodili na české a slovenské hroudě. Přivedli na svět generaci tzv. „baby boomers“. Těm se někdy také přezdívalo „šťastná generace“ – muži a ženy, kteří se narodili v průběhu poválečných a šedesátých let. Hromadili majetek, ale postrádali vyrovnanost mezi osobním a pracovním životem. Byli sebevědomí, chytří, úspěšní a změnili svými názory společenské a politické hodnoty. V Československu byly hodnoty mnohých pokřiveny komunistickým vývojem země. Obecně měli „baby boomers“ dokonalé pracovní návyky a dnes jsou frustrovaní z toho, že jejich děti a vnoučata je nesdílejí s nimi. Přesto se s nimi stále snaží udržet krok, protože nechtějí zestárnout.
Generaci sedmdesátých let se říká globálně „generace X“, v České republice mají bizarní označení „Husákovy děti“. Nejvíce se jich narodilo v v roce 1974 (asi dvěstě tisíc), kdy vrcholilo obdobi „normalizace“ a propopulační státní politika. Stát dával rodičům k dispozici levné novomanželské půjčky, rodinám s dětmi bylo poskytováno nové bydlení. Populární hudební skupina Chinaski charakterizovala Husákovy děti ve své stejnojmenné písni:
„Nechci tu hloupě vzpomínat / Koho taky dneska zajímá / Silnej ročník sedmdesát / Tak začni počítat / Tenkrát tu bejval jinej stát / A já byl blbej nakvadrát / Jsem silnej ročník sedmdesát / Tak třeba například / Naši mi vždycky říkali / Jen nehas, co tě nepálí / Jakej pán, takovej krám / Naši mi vždycky říkali / Co můžeš, sleduj zpovzdálí / A nikdy nebojuj sám… / Jsem silnej ročník sedmdesát / Nemoh´ jsem si vybírat / Tak mi to přestań vyčítat…“
Paradoxně je to právě část této generace, která dnes vzpomíná na doby totality shovívavě. Bylo to období pro ně relativně šťastného dětství, kdy rodina často fungovala jako stmelený celek a oáza jediného možného štěstí v ovzduší politického útlaku a nehostinné situace zvenčí.
V další vlně nazvané „Y“ nejsou již žádné rozdíly mezi světovou a českou generací, která spatřila světlo stejně svobodného světa jako většina dětí moderní civilizace narozených v osmdesátých a devadesátých letech. Často však vzbuzují dojem, že jsou snad z jiné planety. Vyrostli odkojeni počítačem, přilepeni ke klávesnici mobilu a osobního notebooku. Internet, mobil a hudební přehrávač jsou pro ně samozřejmostí. Poznáte je snadno. Na ulici nevycházejí bez svého mp3 přehrávače, nakupují online, jsou mladí, často studující a firmy jako Apple nebo Google jsou pro ně pojmy. Nenávidí pomalý internet a slabý signál telefonního operátora v nich probouzí neurotiky. Většina používá mnoho zařízení, aniž by věděla, jak tyto předměty fungují. Pracují s představami a zprostředkovanými znalostmi. Žijí v dokonalé bublině komfortního života, který byl ještě před několika desítkami let pouhým sci-fi. Bez signálů a elektřiny by byli ztraceni.
Jejich časová náplň je nám také nepochopitelná. Většinu dne prosurfují po internetu, prohlíží si fotky přátel na Facebooku, sledují videa na Youtube a povídají si se známými o naprosto neodkladných a pro další existenci lidstva nepostradatelných záležitostech na ICQ. Na Facebook, Twitter a My Space jsou v podstatě čtyřiadvacet hodin. Je to jejich virtuální společenský život, bez kterého nejsou schopni existence. Uvízli dokonale v nekonečném a pohlcujícím světě internetu. Z něj načerpají okamžitou znalost o všem, kterou jejich šedá kůra mozková zapomene stejně tak rychle, jako ji nabyla.
A jak to vše vím? Mám jedno takové Y doma. Z osobní zkušenosti se všemi zástupci generací musím souhlasit s úsměvným a zároveň smutným vtipem, který nedávno koloval – kde jinde než – na internetu.
Sebejistý vysokoškolský absolvent se zastaví v parku, aby vysvětlil důchodci odpočívajícímu na lavičce, proč je naprosto vyloučené, aby stará generace rozuměla té jeho.
„Vy jste vyrostli v úplně jiném světě, dalo by se říci, ve světě téměř primitivním,“ konstatuje nahlas, aby jej všichni kolem slyšeli. „Dnešní mladí vyrostli s televizí, s tryskáči, lety do vesmíru, na Měsíc. Máme k dispozici atomovou energii, raketoplány, mobily, počítače, ipody a milion dalších věcí.“
Po chvilce ticha na to důchodce: „Máš pravdu, synku, ty věci jsme za našeho mládí neměli. Tak jsme je vynalezli. A teď vy, arogantní mladý muži, copak děláte vy pro příští generaci?“
Potlesk, kterým jej častovalo za uštědřenou odpověď okolí naslouchajících, byl jednoznačný.
Generace zatím poslední – Z je už na světě. Kam asi spěje a jaké podmínky ovlivní její zrání?
V nadcházejícícm roce zakončíme další dekádu času. Ručičky hodinek se točí rychleji a rychleji, a myslím, že nejen těm starším. Moderní doba zrychluje tep na každém kroku. Zpomalme občas na pár okamžiků, zastavme se a užasněme nad zázrakem života, vnímejme na chvilku věčnost přírody, uvědoměme si relativitu času, jeho stálý běh i zákonitou změnu a nezapomeňme – čas od času, ale často – potvrdit svým blízkým, že je máme rádi…
Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com




















Vážená a milá paní Barbaro,
po přečtení Vašeho článku jsem Vám trochu, ale opravdu jenom trochu záviděl analytické myšlení, vidění a perfektní hodnocení, jak se mění společnost v čase.
Změna je ovšem opravdu jako jediná co je věčné.
Dále chci složit velké uznání Vašemu prozaickému umění, jak napsat něco tak krásně, čtivě, s citem a perfektní znalostí popisované skutečnosti a látky.
Těším se na Vaše další příspěvky.
Přeji Vám ve všech Vaších aktivitách mnoho zdaru a uspokojení.
Milan Dubský
Vážený a milý pane Milane, Vaše slova jsou pro mne pokaždé krásnou vzpruhou, – jako každému psavci, který je kritický k vlastní tvorbě, mi občas dochází síla, chuť i odvaha psát. Vaše laskavé hodnocení je tak opravdu velkým povzbuzením do nové práce. Moc si jej vážím a děkuji. Také se těším na Vaše další moudré glosy a inspirující verše!