Josef Čermák: Otec svého syna
05.01.2010
Na paměť Jana Waldaufa st.
Platí-li, že syn je hodným nástupcem svého otce, je snad možno také dedukovat, že otec si svého syna zasloužil. Suďte sami…
Město Borovany (městem se stalo v r.1973) v kraji českobudějovickém má dlouhou historii. Listina českého knížete Bedřicha ze 16.června 1186 se zmiňuje, že borovanští sousedé byli svědky při vymezování hranic pozemků, které kníže daroval klášteru v Světlé. Tuto informaci najdete ve sborníku k osmistému výročí prvé zprávy o obci Borovany. V tomtémž sborníku také najdete (v článku Františka Kadlece) záznam o událostech, které následovaly obsazení zbytku území bývalého Československa v březnu 1939: “Ihned po obsazení našeho území vyvinuli Němci nemalé úsilí k tomu, aby zde upevnili své pozice a moc. Verbovali proto do svých řad jednak lidi německé národnosti a jednak národnostně nepevné Čechy, kteří byli ochotni přijmout německou státní příslušnost… První, kdo přijal německou státní příslušnost v Borovanech, byl Jan Tyrpekl.” Tyrpekl se snažil získat občany (hlavně sociálně slabší rodiny) slibem balíčků. Ve Vrcově se mu na prázdný papír podepsalo 32 rodin. Tyrpekl jim řekl, že text přihlášky bude napsán dodatečně.Někteří se šli poradit s člověkem, ke kterému měli velikou důvěru, zaměstnanci podniku Colofrig, Janu Waldaufovi. Jan Waldauf jim řekl, že balíčková akce je podvod. šel s nimi do hostince, kde ještě Tyrpekla zastihli. “Mezi Waldaufem a Tyrpeklem došlo k prudké výměně názorů, jejichž výsledkem bylo, že…Tyrpeklovi zůstaly upsány pouze dvě rodiny… Krátce po této události začátkem července 1939 přijel Tyrpekl s několika gestapáky do Waldaufova bytu, kde ho vyslýchali. Dne 13.září 1939 byl Jan Waldauf zatčen a tento den byl pro něho začátkem pouti nacistickými věznicemi a koncentračními tábory.”
Waldaufova pouť začala na gestapu v Českých Budějovicích. Další zastávky: Pankrác, Lipsko, Halle, Berlín, Sachsenhausen (kde byl zraněn), Dachau. Z Dachau se vrátil s podlomeným zdravím 22. května 1945. V nálezu a posudku o zdravotním stavu, vystaveném státním lékařem MUDr. Emilem Váchou s datem 20.listopadu 1945, je citován Waldaufův popis týrání, kterým byl častován. Například v Sachssenhausenu: “Tam hned po příchodu a sdělení, proč tam je dopraven, byl pohrabáčem povalen na zem a rolován po zemi asi 20 minut, přičemž dostával kopance do zad. Ještě téhož dne byl nucen udělat asi 350 dřepů, načež byl se všemi ostatními doveden do koupelny, kde na ně bylo stříkáno horkou vodou střídavě se studenou a hadicí na citlivá místa na těle (varlata) a ihned po koupeli byli nuceni státi 2 hodiny na mrazu /v roce 1941 v únoru/…pro poznámku, že na ten klín bylo (dozorcem) špatně udeřeno, vrhnul se dozorce na něho a mlátil ho klackem, t.j. násadou z krumpáče do obličeje a po těle, až se svalil, načež na něho skočil a šlapal po něm tak, až přišel do bezvědomí a musel býti odnesen. Měl krvácející rány v obličeji, nohou, zlomená žebra, vyražené zuby v horní i dolní čelisti a nalomenou klíční kost levou. .”
Sdružení bývalých politických vězňů DACHAU v Praze vydalo 15.března 1946 potvrzení, v kterém se říká:
“Potvrzujeme, že Waldauf Jan, nar. 4.9.1902, bytem Borovany, okres České Budějovice, byl zatčen německými úřady 13.9.1939 z politických důvodů. Byl internován v koncentračních táborech v Sachsenhausen a Dachau až do konce války. Po celou dobu jeho pobytu v koncentračních táborech jeho chování jak po stránce národní tak po stránce morální bylo bezúhonné. Ač sám v těžké situaci, vždy pomáhal svým spoluvězňům, obětoval se, riskoval těžké tresty a v poslední době, kdy byl zaměstnán v táborové nemocnici, obzvláště vyznamenal se sebeobětováním a prací ve prospěch českých lid.
Proti jeho státní a národní spolehlivosti nemůže být námitek.“
O pět měsíců později (28.8.45.) tatáž organizace, již přejmenovaná na Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu Obvod Velká Praha, podobné potvrzení zakončila větou:
“Má zásluhu o to, že zachránil mnoho lidských životů svědomitým vykonáváním své služby.”
A MUDr. František Bláha, předseda nár. výboru československých vězňů v K.L.Dachau, ve svém svědectví napsal: “Potvrzuji tímto bratru Janu Waldaufovi, t.č. účetnímu internačního střediska v Českých Budějovicích, že byl jako politický vězeň od roku 1941 v koncentračním táboru Dachau, kde jsem měl příležitost pozorovat jeho chování po celou dobu, až do osvobození.
Chování bratra Waldaufa bylo jak v pracovním komandu tak i na bloku vždy kamarádské a důstojné politického českého vězně Obzvláště při jeho službě jako ošetřovatele vězňů na táborovém revíru vykonal jmenovaný pro vězně všech národností bez rozdílu velikou, poctivou a namáhavou práci a patřil mezi nejlepší a nejosvědčenější ošetřovatele v posledních létech. Stejným způsobem se choval, i když byl z trestu poslán do tábora v Allachu, kde byl pro své české a odvážné chování týrán, zavřen v bunkru a bylo mu značně na zdraví ublíženo.
Po osvobození jsem jako vedoucí lékař tábora a táborové nemocnice ustanovil bratra Waldaufa jako osvědčeného a zkušeného ošetřovatele vedením ambulance, kde v nepřetržité práci každodenní od rána do večera vykonal veliký kus záslužné práce.
Veliká řada vězňů všech národů hlavně vězňů českých, jihoslovanských i ruských, vzpomíná vděčně a mnozí děkují mu za záchranu svého života.”
Boh. Opočenský, jiný dachauský vězeň, v dokumentu z 10.března 1946 dosvědčuje, že Jan Walauf se v táboře Dachau choval “vzorně jako na slovo vzatý a uvědomělý Čech a také pro toto své vyhraněné vlastenecké cítění byl od nadřízených a strážců velmi často pronásledován a týrán. Jan byl v táboře členem podzemní ilegální organizace ‘Mafie’, která dostávala tajně zprávy, z nichž připravovala letáky, které Jan dále v samém táboře šířil a naprosto nedbal nebezpečí, které jemu z toho hrozilo a při prozrazení znamenalo jistou smrt. Přímo vynikající pak byla práce Jana Waldaufa, kterou konal jako ošetřovatel nemocných na prvním bloku revíru /nemocnice/. Řada příslušníků našeho národa mu vděčí za záchranu svých životů… Zvláště sluší vyzvednout obrovskou obětavou službu, „kterou pan Jan Waldauf prokazoval panu Františku Korandovi, štábnímu strážmistrovi státní policie v Chebu, který ležel na oddělení Jana Waldaufa více jak dva roky a po celou tu dobu se mu dostalo takového ošetření a pomoci, jak je vůbec jen možno. Pan Jan Waldauf jej chránil, jemu pomáhal, živil jej, vařil jemu a byl ochoten přinésti pro něho každou oběť.”
Kdo vlastně byl tento Jan Waldauf, o němž tolik očitých svědků podalo tak obdivná svědectví? Jeho curriculun vitae (alespoň prvních třiceti let jeho života) mnoho nepomůže: narodil se 4.září 1902 v Dluhošti, okres Kaplice; (zemřel 11.listopadu 1949 v Českých Budějovicích); ve čtrnácti letech začal pracovat jako dělník v cihelně svého otce; vojenská presenční služba; listonoš; sokolník; dělník u firmy Calofring; účetní… Až na jeho sokolskou činnost:náčelník sokolských jednot v Nových Hradech, v Olešnici a v Borovanech; místonáčelník a župní vedoucí dorostu v Sokolské župě Husově; závodil v nářaďovém tělocviku, v lehké atletice, v plavání a v lyžování; cvičil na všesokolských sletech IX, 1932, X. 1938, XI. 1948; organizoval a řídil sokolská veřejná cvičení, závody, cvičitelské školy, vystupoval v sokolském ochotnickém divadle. Tedy činnost, která vyžadovala vlastnosti jako odvahu a obětavost, vlastnosti, které se projevily v incidentu s Janem Tyrpeklem brzy po okupování zbytku Československa německou armádou. Jan Waldauf musel vědět, že riskuje zatčení gestapem, a, ačkoliv akce nacistického kolaboranta se ho přímo netýkala, byl ochoten obětovat svou svobodu.
O tom, jak vlastenecká byla generace té doby, píše ve své vzpomínce na dřívější život v tělocvičné jednotě SOKOL II. v Českých Budějovicích, datované 25.května 1993 Josef Kubát: “Září 1938 – zrada na našem národě!! Celý národ byl ochoten bránit svoji drahou vlast a svobodu. Táži se sám sebe: Mohou to pochopit mnozí mladší lidé, co za duševní muka jme prožívali? Milovat svůj národ, milovat svoji vlast, být ochoten kterýkoliv okamžik obětovat pro ně vše, i to nejcennější!…” A o kus dále vzpomíná na květen 1945: “Vraceli se i bratří z koncentračních táborů. Z těch bych chtěl vzpomenout alespoň Vladimíra Hlaváče, župního náčelníka, bratra Jana Waldaufa staršího, župního náčelníka dorostu (jeho syn Jan Waldauf zůstal vždy oddán a věren ideám svého otce)…” (Mezi těmi, kteří se nevrátili, byli starosta, náčelník, vzdělavatel, pokladník a osm dalších členů jednoty).
Byly doby, kdy národ, k němuž patříme, měl čestné místo mezi národy nejpřednějšími… Díky lidem jako byl Jan Waldauf starší. A díky lidem jako je Jan Waldauf mladší, ani jeho generace není beze cti.
