CzechFolks.com PLUS

Každé lidské dítě se musí učit poznávat vesmír znova.

Každé štěně nese v sobě celý vesmír.

Lidé zvěčňují svou moudrost –

ukládají ji v muzeích, v knihovnách, odborníci se jí učí.

Psí moudrost je v jejich krvi a kostech.

(Donald McCaig)

Bylo, nebylo…

V jednom kouzelném zámečku v Praze na Chodově s tajuplným jménem Cesta ke světlu bydlí ve vzájemném a přátelském soužití tři zvířátka: kocourek Bertík, trpasličí kníračka Amanda a středoasijský pastevec Dag II. Všichni tři žijí, až na nějaké maličkosti, jak už to v životě bývá, v naprosté shodě. Dag II. měl být po svém předchůdci, urostlém a statném irském vlkodavovi Dagovi I. na zámku původně vládcem, ale protože je z úplně jiného těsta, něco jako nebe a dudy, tak tohle nedokázal, vládnout je zkrátka nad jeho síly.

Dag I. byl panovníkem dobrého a čistého srdce, ani bleše by neublížil, a nejvíce ze všeho miloval děti. Jeho statná postava budila sice už na dálku respekt, ale to bylo všechno. Mírné, věrné a shovívavé oči dávaly tušit, že jde o dobráka od kosti. Byl tak společenský a hodný, že ho všichni na zámku i v podzámčí milovali a děti z nedalekého dětského domova ho navštěvovaly. Irský vlkodav Dag I. se s nimi dokázal bavit a skotačit a celé hodiny je vozil na zádech jako malý poník. Jeho život však bohužel nebyl dlouhý, a když mu bylo pět let, odešel do věčných psích lovišť. Tehdy zavládl na zámku smutek, a sotvaže odezněl, objevila se potřeba nového vladaře. Aby panství nezvlčilo, nesmělo se s volbou dlouho otálet, a tak byl po krátkém váhání vybrán nový nástupce – středoasijský pastevec Dag II. Ale nechme raději vyprávět jednoho z nejstarších zámeckých poddaných, Zdeňka Hajného, původním povoláním malíře a psychologa.

Vlkodav Dag I. byl velký jako malé tele, vážil sedmdesát kilo, možná i o něco víc. Často se stávalo, že jsem Daga I. brával s sebou do galerie coby součást kulturního programu. Když bylo zapotřebí večer trochu rozproudit, zaběhl jsem pro něj. Okamžitě vnesl do zábavy tolik života a šťávy, že s tím vystačil na celý náhradní program. Čirá radost tryskala proudem z Dagovy psí duše tak, že každého chytila za srdce.

Tohle bych s Dagem II. nikdy nedokázal. Prostory galerie by hrůza „vybílila“ v okamžiku, kdy bych ho přivedl na scénu. Na rozdíl od něj Dag I. budil na jedné straně obdiv, na druhé úzkost. „To není pes, ale kůň, kde máte sedlo?“ Nebo: „Kde má stáj?“ ptali se mě.

Jednou jsme šli spolu z Krčského lesa. Proti nám si po cestě vykračovala starší dáma. Daga, který se proháněl ve vysoké trávě a pak se před ní vynořil z houští, uviděla až na poslední chvíli. Vyděsila se a Dag zrovna tak, ale hned se vzpamatoval a pokračoval ve své oblíbené honičce za motýly.

„Paní, nebojte se, vždyť on si vás vůbec nevšim´!“, pokusil jsem se trapnou situaci napravit. „No dovolte, komu tohle budete vyprávět? Vůbec nevšim´, tááákový zvíře! Co si to vůbec dovolujete?!“ Asi měla pocit, že jsem jí ublížil. „Takové tele má být zavřené v chlívku pod zámkem!“ volala za námi rozhořčeně, když už jsme dávno byli z dohledu.

Další veselá příhoda se stala, když má přítelkyně Ema chtěla koupit nějaký krásný obojek. Vedoucí prodejny se podíval nejdřív na ženu, pak na psa a povídá: „Madam, nezlobte se, ale na koně ohlávky nevedeme, nejlepší bude, když si s nim zajdete do Chuchle.“

Tahle síla z Daga přeskočila asi i do nádherných obrazů na stěnách a schodišti celého zámečku. Vyzařuje z nich vesmírná pohoda, něco, co bychom mohli možná nazvat „síla z Neznámého“. Mezi tím se suverénně pohybuje další, v tomto případě samozvaný, vládce kocour Bertík. Vládne ostrou packou a pohlavky nejen trpasličí kníračce Amandě, ale i Dagovi II., silnému a nepřemožitelnému středoasijskému pasteveckému psu.

Pochází z pradávných asijských plání dvanáctkrát větších než současná Evropa, kde po generacích desítky a desítky let toto plemeno ve velice tvrdých podmínkách žilo a učilo se hlídat obrovská stáda. V podmínkách, kde by jiný těžko vydržel, na rozsáhle nekonečných pastviskách byli tito věrní a odolní psi ponecháni po mnoho měsíců jen sami s dobytkem a s důvěrou, že se o stádo postarají. Uvykli žít na místech i zcela opuštěných majitelem a naučili se být tak soběstační, že dokáží nejen uhájit a ochránit svěřené stádo, ale sami si získat obživu, zabít nemocné nebo zchromlé zvíře a uživit se jeho masem. Vypráví se, že jsou schopni dokonce sami uhasit žízeň mlékem velbloudice ve svém stádě.

Tihle psi jsou nejen nesmírně učenliví, ale především odolní; přežijí v nejtvrdších podmínkách. Jsou nezlomní. Před takovým psem by měl mít každý pán tak trochu respekt, úctu a ohled k jeho potřebám a nárokům. Toho není možné vlastnit, mít ho jako ozdobu a maskota galerie, něco co mi slouží téměř jako dekorace. Takovému psu je třeba se denně věnovat, denně s ním cvičit. Musí se k němu přistupovat velmi laskavě, velmi přátelsky, dokonce snad jako rovný k rovnému, ale zároveň zásadově a rozhodně. Od začátku z vás musí vycítit autoritu, přirozenou, všeobecnou vážnost. Násilí by jen ublížilo jeho psychice a později by se mohlo vymstít chovateli samému.

S Dagem II. přišel na chodovský zámek i kocourek Bertík. Oba spolu nádherně vycházeli, ale jen do chvíle, než Bertík povyrostl. Nikdo tehdy netušil, že jen za pár měsíců se z něj stane despota, který si autoritu vydobude po dobrém nebo po zlém a třeba i drápky. A tak opravdovým vládcem na zámku není demokraticky zvolený Dag II., ale obávaný a samozvaný mocnář kocour Bertík. Přestože je monarchou k pohledání, všichni na zámku mu trpělivě a věrně slouží jako správně vychovaní poddaní. Bertík má snad jedinou slabost – paní Emu, přítelkyni Zdeňka Hajného. Pokud respektuje jeho rozhodnutí, miluje ji oddanou láskou. Pokud ne, dá ihned najevo, kdo je skutečným vládcem.

Trojice by nebyla úplná bez dvanáctileté trpasličí kníračky Amandy. Její velitelkou i paní nad jiné oddanou je moje dvaadevadesátiletá maminka. Jedna druhou milují a jsou živým příkladem nádherného vztahu plného vzájemného pochopení, tolerance a lásky.

Na mě vybyl Dag II., kocourem Bertíkem odstavený mocnář, který mě uznává jako vůdce smečky. Aspoň prozatím. Někdy zkouší, kam a jak daleko až může zajít, a mně pak nezbývá, než mu jeho práva a povinnosti znovu připomenout. Před kocourem Bertíkem jsme ovšem oba takhle malincí. Když se snažím sebevíc vlichotit se mu do přízně, kocour se na mě dívá z nadhledu. Dávám mu nejvybranější lahůdky, žvatlám na něj, kocour nic. Občas na mě zašvidrá a uvolí se dát mi najevo, že mě slyší, že dobře ví, co chci, ale že nejsem nic víc než řadový poddaný.

Mám rád všechno živé ve vodě, ve vzduchu i na zemi a musím přiznat, že tenhle vztah mě hluboce citově zatěžuje. Možná na Emu trochu žárlím… Tu Bertík totiž skutečně miluje a respektuje skoro jako pes. Ema zavolá: „Bertíku, ke mně!“ A Bertík, ať je, kde je, skutečně letí, div se nepřerazí, jen ten vypláznutý jazyk mu chybí. Stačí, když řekne, tohle nesmíš, a Bertík si to skutečně pamatuje. Mají k sobě velice zvláštní a zajímavý vztah.

A tak kocourek Bertík vládne jistou, pevnou packou s drápky mně i oběma psům. Ale že by byl morous, to zase ne. Občas Dagovi dokonce dovolí, aby si s ním zašprýmoval a projevil mu svoji náklonnost po psím způsobu. Jedna taková psí hubička znamená, že se nad Bertíkem roztáhne plachta Dagova jazyka a kocouří hlava na chvíli docela zmizí, utopí se pod obrovskou uslintanou hmotou. Jak moc je to Bertíkovi příjemné, nevím, jisté je, že si to nechá líbit a teprve když hubičky neberou konce, zvedne packu a vystrčí drápky, jako by říkal, co si o takové dotěrnosti myslí. Dag zoufale zakňučí, pochopí, že čeho je moc, toho je příliš, a odklidí se do kouta. A takhle jako spráskaný, pokorný a se staženým ohonem vyklízí pozice před malým kocourkem Bertíkem nepřemožitelný asijský pastevecký pes, velký asijský démon.

Na zámek přinesli čertíka Bertíka v košíku, prý jen na 14 dní. Pobyt malého přistěhovalce se protáhl na šest let a z kočičky s původně něžným jménem Betinka se vyklubal kocour Bertík. S Dagem I. vyrůstali společně, málem jako dva bratři. Tehdy na zámku ještě bydlela i kníračka Kolinka, která se, seč síly stačily, snažila kotěti svědomitě nahradit mámu.

Kolinka si asi moc přála štěňátka. Bertíka přijala okamžitě za svého, a nejenže si s ním hrála a nechala se trápit a mordovat, nejenže ho učila se prát a prosazovat proti staršímu a silnějšímu Dagovi. Jako pravá máma mu dovolila, aby se jí Čertík stulil na bříško mezi tlapky a sál jí z bradavek, nechávala si líbit, když ji žužlal, dřel a trápil drápky. Sotvaže trochu povyrostl, učila ho bojovat a vůbec se mu snažila vštípit všechno, co má správný knírač umět. Malý kocourek skákal do výšky, Kolinka ho packou napadala a on napadal ji, a tak se spolu váleli a kočkovali. Výchova to byla asi vskutku svědomitá, ale – právě tady se Čertík naučil útočit a bojovat a – vždycky, vždycky vyhrát.

Když Kolinka umřela, nejnešťastnější byla naše maminka. A tak jsme jí pro radost přivedli kníračku Amandu, kterou máme dodnes.

Amanda jako by Kolince z oka vypadla. Ani Bertík změnu nepoznal. Hned první ráno se na Amandu vrhl jako by se spolu kočkovali odjakživa. Hned na ni zkoušel všechny možné psí a kočičí zápasy, jak se je naučil od Kolinky. Na ty však Amanda nebyla zvyklá, a tak z toho zůstala úplně paf. Proč ten kocour na ni stále dotírá, proč jí ani na chvíli nedá pokoj, proč se u ní rozvaluje, dokonce i když si chce zdřímnout, a proč chce spát na jejím bříšku?

Ne, těmhle kočičím moresům Amanda nepřišla na chuť a ohromená je z nich dodnes, dokonce má z Bertíka tak trochu vítr. Tohle kocour samozřejmě časem vypozoroval, možná to přišlo jeho panovačné nátuře dokonce vhod. Schová se za dveře, číhá, až se Amanda půjde venčit, a pak po ní mohutným skokem skočí. Amanda se samozřejmě lekne, utíká a Bertík za ní jako čertík. Od té doby Amandu ovládá a časem si takhle osedlal všechny členy rodiny.

Protože jsem nikdy nepřipustil, aby byl Bertík zbaven svého kocouřího mužství, zachovává si svoji kocouří osobitost. Má samozřejmě své nevýhody, velkým problémem je například, s jakou chutí si všechno a všude značkuje. To se pak galerií line velmi zvláštní, nenapodobitelný ozon, a nám nakonec nezbývá, než tu osobitou vůni nějak zamaskovat. Docela přehlušit nejde, ale osvědčilo se ji doplnit vonnými tyčinkami, které jsou nyní v galerii běžně zapálené. Došlo dokonce k velice zajímavému efektu, s nímž jsme předem nepočítali. Kocouří vůně dohromady s tyčinkou vyvolává nenapodobitelnou atmosféru, který asi nepůsobí tak špatně. Cože to máme za zvláštní parfém? Ptají se nás a labužnicky nasávají. My samozřejmě žertujeme a – neprozradíme!

Před několika lety se nám stal opravdu komický příběh. Do galerie nám chodí vypomáhat přítel Jiří, mimořádně vzácný člověk, byť poněkud citlivější na to, co řekne okolí. Nechával si přezůvky v předsíni, což se mu jednou opravdu nevyplatilo. Kocourka totiž napadlo, že si je označkuje, a jak si usmyslel, tak se i stalo. Náhoda tomu chtěla, že přítel Jiří měl navíc pořádnou rýmu. Nic zlého netuše, odešel z galerie s botami skrz naskrz prosáklými kocouří vůní. V dobré náladě si to namířil na schůzku přímo do kavárny. Už po krátké chvíli začaly jeho jindy přátelské společnice ohrnovat nosánky, nakonec se omluvily a urychleně odešly. Náš Jiří byl nesmírně smutný a v duchu si říkal, to je už se mnou opravdu moc zlé, když se ode mne každý odvrací. Celý zničený přišel domů, kde ho maminka už zdaleka vítala slovy: „Jiří, ty smrdíš jak starej kocour!“

A Jiří? Štěstím celý zářil!

Lucifer Bertík vládne neochvějně na chodovském zámečku již šestý rok a svou moc drží pevně ve svých kocouřích drápkách. Trpasličí kníračka Amanda se chová snášenlivě, ale člověk, natož pes nikdy neví. Občas pocítí potřebu ukázat, kdo je zde hned po Bertíkovi pánem. A protože si netroufne na kocoura, musí dát aspoň Dagovi na srozuměnou, že když nic jiného, ona je rozhodně starší. V takových chvílích neváhá kousnout Daga třeba do čenichu, aby si pamatoval, že přílišné důvěrnosti se netrpí.

Jakás´ takás´ hierarchie u nás tedy je vládne: nejmenší Bertík, pak Amanda a až úplně nakonec nejsilnější a nejdémoničtější Dag II., který dle potřeby slouží oběma. Těmhle třem vypečeným přátelům jsou k službám všichni zámečtí poddaní, jak ostatně dokazuje vizitka Zdeňka Hajného: „Vám oddaný a Dagův poddaný…“

Od té doby, co k nám přišel Dag II., se k nám nikdo nevloupal. Jen jednou se hosté domnívali, že se k nám dostanou zadním vchodem do zahrady. Asi právě proto, že byli známí, vůbec nerespektovali upozornění POZOR PES, na kterém je pro větší názornost i Dagova fotografie. Možná se domnívali, že ho přelstí, a nejdřív mu do zahrady vhodili něco k snědku. Pak odemkli závoru a v bláhové naději, že budou rychlejší, se rozeběhli k domovním dveřím. Kdo na všechny vyzrál, byl samozřejmě Dag. Stačil si přinést v zubech nejen dárek, ale i zadržet nezvané hosty. Kdybych neslyšel křik, mohlo to dopadnout hůř, i tak byl nutný okamžitý převoz na lékařskou pohotovost, kde následovalo mnohonásobné šití..

Jednou se stalo, že jeden nezvaný host, který se k nám snažil dostat zadem přes zahradu, zůstal po Dagově útoku úlekem jak přibitý. Možná zůstal takhle nehnutě stát schválně… Stál doslova jako solný sloup a náš pejsánek ho chňapl a držel za půlku zadnice. Netrhal, jen trpělivě držel, zatímco host zoufale volal o pomoc, než jsem k nim já celý vystrašený doběhl. Z návštěvy mu zůstalo na hýždi modré razítko, silný otisk Dagova mocného chrupu, za který by se nemuseli stydět ani na hlavním magistrátu.

Kdysi u nás byla na návštěvě známá z Brazílie, bylo jí něco kolem třicítky a zabývala se šamanstvím. Spolu s jiným dobrým známým, sedmdesátilým inženýrem K., jsme seděli v ateliéru, bavili se o umění, obrazech a různých způsobech a otázkách terapie. Za oknem na zahradě pobíhal Dag a já neopomněl upozornit, jaké je to nádherné zvíře, ale také nebezpečné, pokud někdo nezvaný vstoupí do jeho teritoria. I tentokrát jsem návštěvu varoval, ať za žádných okolností nikdo nevchází do Dagova výběhu.

Asi po hodině se s oběma loučím a vyprovázím je z galerie, když vtom zazvonil telefon, a já se vrátil. Ještě jim, říkám, jděte rovnou k východu. Uběhlo sotva pět až osm vteřin, když se zvenku ozve úděsný křik a kvílení. Ve mně by se krve nedořezal. Praštím sluchátkem a letím ven. Na zemi v Dagově výběhu leží sedmdesátilý inženýr K. a na něm sedmdesátikilový Dag. Vrhl jsem se na něj a s námahou ho odtrhl. Okamžitě jsme pana inženýra naložili do vozu a odvezli na pohotovost krčské chirurgie…

Až později jsem se dověděl, jak se všechno sběhlo. Než dáma odešla, dostal od ní telepaticky pokyn, aby vstoupil za psem do ohrady. I když si prý uvědomoval, jak je to nebezpečné, pocit, že prostě musí, byl tak nutkavý, že mu podlehl. Nevycházel jsem z údivu, nesmírně mě překvapilo, že je něco takového možné. Ani jako psycholog se nechci pouštět do nějaké analýzy, ale je velice těžké příběh vysvětlit jinak než hypnotickou sugescí. S dotyčnou dámou jsem se již nikdy později neviděl, i když by bylo jistě zajímavé se dovědět pravdu.

Jak už jsem řekl, Dag je bojácný, snadno ovladatelný pes. Myslel jsem si, že je až hypersenzitivní tvor a podobně jako na čertíka Bertíka bude reagovat i v jiných situacích. Proto mě překvapilo, jak se statečně projevil v soubojích.

Procházím se s ním Zakouřilovou ulicí, když najednou ze zahrady jednoho domu zaslechnu hrozivé temné vrčení. Otočím se a vidím neskutečně obrovské zvíře, ještě větší a silnější než Dag. Mastif křížený s bernardýnem. Ještě jsem si stačil uvědomit, že plot, který nás dělí, je velmi nízký, asi metr deset. Ať už jsme raději pryč, říkám si. Snad jsem to ani nestačil domyslet, když za sebou slyším, jak zvíře přeskočilo plot a řítí se bezhlavě na nás! Ten pes byl asi stejně vysoký jako Dag, ale mnohem mohutnější, jistě vážil víc než devadesát kilo, před tímhle monstrem neměl můj sedmdesátikilový pejsánek žádnou šanci. Hlavou mi prolétlo, utečeme, a pouštím vodítko. Dag vezme do zaječích a já už nějak přežiju, asi.

Dag neutekl. Bleskurychle se otočil a vystřelil po útočníkovi jako šíp. Zakousnul se mu pod oko a skusem do spodní části tlamy ho nemilosrdně držel jako v kleštích. Slyším příšerný řev, jako když kvičí podsvinče. Pes běhal po ulici s Dagem zakousnutým v tlamě a nepříčetně skučel bolestí i hrůzou. Byl jsem strachy o něj téměř bez sebe. Snažím se Daga strhnout, aby ho nezabil. A to jsem neměl dělat. Ve chvíli, kdy Dag poslechl a povolil sevření, se po něm ta cizí obluda znovu ohnala a oba se do sebe zakousli s ještě větší silou. Všechno se opakovalo. Dag vítězil a agresor se zoufale a za každou cenu snaží dostat nazpět domů. Posledními silami rozrazil branku s Dagem na zádech a vběhl dovnitř zahrady. Já samozřejmě za nimi. Z domu vybíhají majitelé v domnění, že náš Dag je roztrhaný, ale kdo byl rvaný na kusy, byl jejich pes. Zoufale na ně křičím, ať si ho odtáhnou, a oni mě v naprostém šoku přesvědčují, že asi Dag přeskočil branku.

Skončilo to dobře a já byl vzdor rozčilení nakonec překvapen, že se Dag ve chvíli vážného ohrožení dokázal zachovat statečně. Oba jsme odcházeli tak trochu hrdě, Dag si vykračoval jako srnka, parádním přehlídkovým krokem. Po chvilce otočil hlavu, podíval se na mne, zda si uvědomuju, co se všechno semlelo, a s chloubou po mně loupnul okem.  A já ho uznale a s obdivem podrbal za ušima.

(Podle námětu Václava Židka zpracovala Blanka Kubešová)

ZDENĚK HAJNÝ, psycholog a malíř. Narozen na Vsetíně 1942. Malířské tvorbě se věnuje od roku 1983. Vystavuje doma i v zahraničí. S americkým spisovatelem a výtvarníkem R. Fulghumem otevřel v roce 1994 unikátní galerii Cesty ke světlu. Náměty jeho obrazů jsou používány nejen jako ilustrace knih, CD, televizních filmů, ale jsou i součástí různých projektů zahraničních interpretů. Hudebně obrazová fantazie Starvoice japonské pěvkyně Yoshié Ichige, putuje po světě již deset let. Od roku 1998 spolupracuje na interiérové výzdobě kostelů v České republice, na Slovensku, v Maďarsku. Zajímá se o letectví, psychologii umění, etický a duchovní vývoj společnosti. Nyní realizuje projekty interaktivního propojení psychiky člověka s výtvarným artefaktem. Stálými členy jeho domácnosti jsou zvířátka, od kterých, jak říká, se může člověk pořád učit.

Foto © z archívu Zdeňka Hajného a Václava Židka

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.