CzechFolks.com PLUS

Již po patnácté Český dialog připravil publikaci, která chce potěšit, ale i připomenout některé význačné osobnosti naší historie a kultury či události, na které by se nemělo zapomenout. Kromě článkù, o kterých by se dalo říci, že jsou poučné, přinášíme v kalendáři jako obvykle i články oddechové. Povídky, básničky, písničky, křížovky, obrázky a fotografie a praktické – recepty. Letos jsme navíc se svolením vydavatelství Portál zařadili ukázky z jejich knížky Řemesla ve hře, písni a tanci.

Doufáme, že se Vám i letošní kalendář bude líbit jako ty předešlé a předem Vám velice děkujeme, když o něm dáte vědět i svým přátelům a známým. A také Vás prosíme, pokud nejste odběrateli dvouměsíčníku Český diaog, věnujte mu též pozornost,vstupuje s velkou pravděpodobností do svého posledního, dvacátého ročníku. Který z nezávislých časopisù vzniklých po „sametové revoluci“ se tolika let dočkal? Ale třeba se stane zázrak, objedná si jej spousta čtenářù a my budeme ve vydávání pokračovat…

Český kalendář 2010 má 176 čb stran + barevnou obálku. Jeho cena Je v ČR 129 Kč, + event. poštovné 18 Kč, v Evropě 10 Eur a do zámoří 15 US. V obou případech se jedná o cenu včetně poštovného.

Není běžně k dostání v knihkupectvích. Je třeba si jej objednat na adrese Český kalendář, Sokolovská 179, 190 00 Praha 9, e-mailem: strizovska@seznam.cz, nebo zakoupit osobně v naší redakci v Klementinu (po telefonické dohodě – dopoledne: 266 311 241, odpoledne: 222 221 344, nebo mobil 739 091 057).

www.cesky-dialog.net

Redakce ČechFolksu ráda vybrala z kalendáře pro naše čtenáře ukázky a tak představila tento kalendář:

Martina Fialková: Ztráty a nálezy

„O umělcích se říkává, že bývají roztržití… Znám se se spoustou takto podivně zaměřených jedinců, vznášejících se v oblacích, kde zřejmě vyhlížejí své múzy“, vyprávěla jedna také trochu roztržitá žurnalistka. „To třeba takhle jeden – jinak moc hodný a milý člověk a opravdu moc krásně na ty housle hraje – byl také jako já onehdy na jedné konferenci v Budějovicích.

Všude s sebou vozí takovou velikou koženou tašku, asi v ní má noty, ale i hodně jiných důležitých papírů, dokumentů a věcí, protože byla hrozně těžká. No a když o něco dříve než já odjížděl, zapomněl ji v hale na univerzitě. Naštěstí jsem si toho všimla a volám mu… vracel se pro ni chudák od nádraží a mezitím mu ujel rychlík do Prahy. Nevím tedy, jak na tak velkou tašku mohl zapomenout, ale smál se a byl rád, že jsem mu ji ohlídala. Do Prahy prý toho jezdí naštěstí dost a zase tak nespěchal…“

„No to se mi tu tedy ještě nestalo“, podivil se pracovník na letišti u pásu, kde odložené věci procházejí kontrolou. Zůstala tam objemná peněženka nejen s penězi, a to hned v několika měnách, ale i s platebními kartami a nějakými – jistě důležitými – účty. A nikde nikdo, celé letadlo je už odbavené a startuje. Pečlivě peněženku zamkl do skříňky určené pro další zapomenuté deštníky, pouzdra s brýlemi a podobné podstatně méně závažné ztráty. Sepsal o tom krátký protokol a přemýšlel, kdo může být tak nepozorný, že si z pásu nevezme zpátky svoji peněženku. Možná nějaký roztržitý umělec… napadlo ho.

Druhý den se na dotyčné pracoviště konečně dovolá až ze Švédska nějaký mladý pilot. Tatínkovi prý se ztratila na lucemburském letišti peněženka. Jestli ji tu máme, prý se má poslat služební cestou na letiště do Stockholmu, kde ji syn pro něj vyzvedne. Tatínek měl prý v Lucemburku koncert. „No, tak jsem měl pravdu, usměje se v duchu letištní zaměstnanec. Ještěže ji pan umělec nechal tady. Nebude mít potíže se ztracenými bankovními kartami a tak… Zapomenout peněženku někde v restauraci, asi by se s ní tak lehce neshledal. Zase jednou něco dobře dopadlo.“

Řidič autobusu v nejmenovaném švédském městě po skončené cestě prochází jako obvykle vozidlo. Uklidí pár svačinových sáčků po muzikantech, které vezl ze zájezdu, a jde také domů. Sotva odemkne, zvoní telefon. Trošku nešťastný hlas se ptá, zda se v autobuse náhodou nenašly klíče v  takové pěkné kožené zánovní klíčence. Je to důležité, jsou to klíče od domu, kde momentálně nikdo jiný není. Ztratil je jeden z umělců, které řidič vezl. „Bohužel, autobus jsem důkladně prošel a nic takového tam nebylo, pane… asi jste je vytrousil někde jinde, je mi líto…“ a opravdu mu bylo toho člověka líto. Vypadalo to, že bude mít skutečně problém se dostat domů. A prý tam má i klíčky od auta, kterým se potřebuje z centra odvézt na kraj města, kde bydlí… No, to si bude muset asi vzít taxi…

Dotyčný nešťastník mezitím obíhá sousedy, jestli by mu nepůjčili nějaký šperhák, aby se dostal do svého domu oknem. Jsou ale prázdniny a všichni někde cestují. Konečně uspěje – a tak se tedy po několikahodinové únavné cestě a marném hledání klíčů a shánění sousedů konečně může vloupat do vlastního bytu (a ovšem rozbít si při tom otvírání vlastního okna). Povedlo se. Naštvaně znovu prohlíží všechna zavazadla – i pouzdro s houslemi… Kde jen ty zatracené klíče můžou být, když nejsou ani v tom autobuse!

Řidiči to nedá a vrací se do garáže. Ten nešťastný umělec mu nejde z mysli. Prohledává znovu okolí popisovaného sedadla – a ejhle! Klíčenka byla zapadlá v polstrování. Ten pán bude mít radost, říká si řidič a vytáčí jeho telefonní číslo. Taky že měl! Letěl totiž druhý den do ciziny a musel by zase z domu lézt oknem…

Na nábřeží u Labe bylo ještě příjemné posedět na lavičce. Svítilo sluníčko, vládl konec babího léta, a tak si královéhradečtí bezdomovci, studenti a další, kdo mají dopoledne čas, užívali krásný den. Na jedné z laviček před královéhradeckou filharmonií trůnila velká černá kožená taška nápadně podobná té z budějovického příběhu. „Co má tohle znamenat?“ pomyslela si studentka, mířící po nábřeží na přednášku. Chvilku uvažovala. Snad ten zapomnětlivec brzy zjistí, že něco podstatného postrádá a přijde si pro ni. Radši tu počkám, ti bezdomovci támhle nevypadají zrovna důvěryhodně. Posadila se na lavičku.Uplynula dobrá čtvrthodinka… přednáška za chvíli začne. “Budu se muset podívat dovnitř, jestli zjistím, komu by taška mohla patřit“, pomyslela si dívka.

Vtom se přiřítilo auto a z něj vyskočil viditelně rozrušený člověk. Když spatřil dívku naklánějící se nad taškou, téměř slyšitelně mu spadl nejmíň tunový kámen ze srdce a obličej roztál do přešťastného úsměvu.

„Slečno, vy ani nevíte, jak jste mne zachránila, že jste tu tašku hlídala! Já tam mám úplně všecko! Doklady, mobil, pas a ještě i všechna pracovní lejstra k turné, co tady vyjednávám pro náš orchestr. Kdyby se to všechno ztratilo, to by byl průšvih jako Brno – tedy asi ještě větší! Já totiž jsem v Česku jenom na pár dní a musím ještě dneska pokračovat na jednání do Ostravy a zítra do Bratislavy a to by bez dokladů, telefonu a bez lejster asi vůbec nešlo!“

Umělec prý dostal předtím pokutu za špatné parkování zrovna na tomhle místě. No a jak byl trochu naštvaný a trochu nervózní, když ji platil, položil si tašku tady na lavičku. A protože trochu spěchal… dál už to známe.

Ztráty a nálezy jsou zřejmě mým údělem, myslí si trošičku roztrpčeně umělec. Potřeboval bych nějakého anděla strážného. A budu se muset nad sebou zamyslet. Ale vlastně… vždyť já jsem  dosud NIC NEZTRATIL! A možná jsem dokonce i NAŠEL!

***

LEDEN

Vážení čtenáři,

Mezi nejrozšířenější patří bezesporu pampeliška – smetanka lékařská – Taraxacum officinale W. Kdo by pampelišku neznal? Je to vytrvalá bylina s mléčným, jakoby do vřeténka pokrouceným kořínkem. Její kopinaté, podlouhlé listy jsou nepatrně chloupkaté. Ze středu růžice listů vyrůstají duté stvoly, které se chlubí žlutě zářícím úborem asi dvou stovek jazykovitých, hustě směstnaných kvítků. Celou rostlinu prostupují jemné mléčnice, které, jak všichni dobře známe, při utržení roní bílou hořkou šťávu.

Pampeliškám se dobře daří na loukách, mezích, podél polních cest, ale také v zahradách (tam je rádi nevidíme) parcích, sadech. Svědčí jim mírně vlhký vápenitý podklad.

Užíváme hlavně kořen, zdravý je i jarní salát, připravený z listů. Kořen sbíráme v březnu a dubnu před rozkvětem, umytý rychle sušíme při 50 °C, aby nezplesnivěl. Obsahuje mnoho účinných látek, které podporují tvorbu trávicích šťáv. Zanedbatelné nejsou také přítomné vitaminy, připomínající začátek abecedy, totiž A, B, C, D.

EM

***

LEDEN

Sýrové sendviče s pažitkou

8 plátků toustového bílého chleba, 250 g taveného smetanového sýra, 100 g pomazánkového másla,

50 g másla, 1 lžička mleté sladké papriky, špetka mletého chilli, pažitka,4 stonky řapíkatého celeru.

Změklé máslo našleháme s pomazánkovým a taveným sýrem. A směs rozdělíme na poloviny. Do jedné části přidáme sladkou papriku, chilli a podle chuti můžeme obě pomazánky přisolit. Polovinu chlebů potřeme pomazánku s paprikou, přiklopíme zbylými chleby a ty potřeme bílou sýrovou pomazánkou. Dáme ztuhnout do lednice a potom s každého sendviče vykrojíme srdíčka. Namazanou část posypeme pažitkou nebo ji obtiskneme do nakrájené pažitky. Srdíčka složíme do čtyřlístků. Jako stonek použijte kousek řapíku celeru. Pomazánku můžete připravit i z taveného uzeného sýra, brynzy. Sýry či jejich kombinace a paprikovou část dochutíte trochou hořčice nebo sardelové pasty.

Křenová omáčka 

1 a 1/2 litru hovězího vývaru, 1/4 sladké smetany, 4 lžíce hl. mouky na kvásek, 10 dkg křenu, sůl

Ve sladké smetaně rozmnícháme mouku. Takto připravený kvásek vlijeme do vařícího vývaru. Do hotové omáčky přidáme rozstrouhaný a se solí rozetřený křen. Příloha – kynutý knedlík.

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com