Josef Čermák: Československo, stát, který zklamal
07.01.2010
Autorka knihy “Czechoslovakia: The State That Failed” Mary Heinmannová, je americká historička, která učí na Strathclyde University ve Skotsku. Její kniha byla vydána Yale University Press.
Podle recenze (která by měla sloužit jako vzor, jak recenze psát) v Economist (21. listopadu 2009), slečna Heinmannová vidí bývalé Československo jako politickou jednotku zrozenou v podvodu, za niž je zodpovědná prohnaná dvojice Tomáš Masaryk a Edvard Beneš, kteří umluvili vítězné Západní spojence, aby vytvořili nový stát, který ignoroval zájmy všech etnických skupin (obzvláště německé) s výjimkou Čechů a Slováků; jehož zacházení se Sudetskými Němci v první republice slečna Heinmannová považuje za hlavní důvod zhroucení první československé republiky; stát, který po mnichovské dohodě pěstoval antisemitismus - v podstatě (podle slečny Heinmannové) jen pokračování existujících tendencí; činnost Edvarda Beneše a Jana Masaryka během druhé světové války vidí jako příběh české lstivosti a západní důvěřivosti a tři poválečná léta před komunistickým zmocněním se moci jako odporné údobí rasové msty, znásilňování, loupeží a deportací uvalených na Němce, na ty, kteří se provinili i na ty nevinné. A Pražské jaro bylo prostě vedlejším produktem zápasu mezi frakcemi komunistické strany.
Kritik časopisu Economist se zmiňuje o české hudbě, literatuře a „skvostné architektuře” a třem případům zrady Československa Západními spojenci (1938,1948, 1968) jako o důvodech vysvětlujících sympatie Západu k Československu. Oceňuje „výborný výzkum” slečny Heinmannová a uznává její „právo” upozornit na nečistý oportunismus při rozbití habsburské říše”. Souhlasí s ní, že Československo bylo umělým výtvorem, „ale umělými výtvory jsou nakonec všechny země.” A o českém zacházení s Němci a Židy: „Československo mezi dvěma válkami zacházelo s Němci špatně. Ale přesto to byla daleko přitažlivější země v oblasti lidských práv (například v zacházení s Židy) než kterýkoliv z jejích sousedů, zvlášť Hitlerovo Německo.” Poválečné potrestání Němců považuje za politováníhodné („ale následky válek jsou často chaotické”) a československé komunisty pravděpodobně zvlášť odporné („ale demokraté byli často nádherní”). Jeho závěr: Ano, Československo bylo státem, který zklamal. Ale ne úplně; příběh obrození českého jazyka v 19. století si “zaslouží víc než posměch”; když (slečna Heinmannová) popisuje rozložení Československa, čtenář skoro slyší její potlesk”; „škodolibost její knize nepomáhá; Češi a Slováci mají hodně důvodů ke studu. Ale také mnoho důvodů k hrdosti.”
Nemám v úmyslu číst knihu slečny Heinmannové: ve věku pětaosmdesáti let nemám na škodolibé knihy čas. Ani s ní nebudu argumentovat. Místo toho předložím stanovisko lidí, kteří jsou obeznámeni s tématem, o kterém slečna Heinmannová píše a připojím několik svých.
Československo
Profesor S. Harrison Thomson (University of Colorado) v eseji uveřejněné v University of Toronto Quarterly v červenci 1949: “Existovalo sotva dvacet let. Ale v tom čase, se všemi chybami, kterých si byl Masaryk snad víc vědom, než kdokoliv jiný, přiblížilo se více cíli, který ve své filosofii stanovil, než kterýkoli stát v naší Západní politické historii. Od žádného národa nemůžeme požadovat víc.”
Tomáš Guarrigue Masaryk
George Bernard Shaw ho považoval za jediného kandidáta na prezidentství Spojených Států Evropských.
Winston Churchill o něm psal jako o “velkém” Masarykovi.
S. Harrison Thomson (v University of Toronto Quarterly z července 1949): “V moderní historii civilizace není muže, který lépe zosobňuje Platonův ideál filosofa na trůně, než Thomas Masaryk, první prezident Československé republiky… Přesto, že přichází z jednoho z malých a skoro neznámých evropských národů… Ale rozměry neurčují kvalitu a historie nakonec soudí kvalitu. Řecko pátého století bylo – i ve své době – malé, ale zplodilo muže a myšlenky, a společnost, a kulturu, které dnes pokorně závidíme a přijímáme..”
Edvard Beneš
Winston Churchill (v ” Closing the Ring”): “Ve všech svých myšlenkách a úmyslech důsledně udržoval základní principy, na kterých je Západní civilizace založena, a vždycky byl věrný své zemi, v jejmž čele stál dvacet roků. Byl mistrem administrace a diplomacie. Věděl, jak trpělivě a statečně přežít dlouhá období nepříznivého osudu. Kde zklamal – a to jemu i jeho zemi přišlo draho, bylo, že v rozhodném okamžiku neuměl použít sílu. Byl příliš zkušeným diplomatem, příliš bystrým každodenním politikem, aby vystihl okamžik a vsadil všecko na vítězství nebo prohru.”
Margaret McMillan (“Paris 1919″) ho popisuje jako politika, který sice postrádal charisma, ale čirou tvrdou prací pro svou vlast udělal hodně.
Jan Masaryk
William Shirer (v ” The Rise and Fall of the Third Rich: a history of Nazi Germany”): Poté, co Neville Chamberlain 28. září 1938 oznámil v parlamentu, že přijme Mnichovskou dohodu (oznámení bylo přijato vyhazováním papírů do vzduchu a mnozí lidé měli v očích slzy), Winston Churchill protestoval: “Utrpěli jsme totální, naprostou porážku.” Jan Masaryk se dotázal Chamberlaina a ministra zahraničních věcí, Lorda Halifaxe, zda Československo bude pozváno na mnichovskou konferenci. Oba dotazovaní odpověděli záporně. Masarykova odpověď (možná nejvznešenější odpověď, pronesená zástupcem země, právě opuštěné všemi spojenci): “Jestliže jste obětovali můj národ, abyste zachránili světový mír, budu první, kdo vám bude tleskat. Ale jestliže ne, pánové, Bůh buď milostivý Vašim duším.”
Antisemitismus v Československu mezi dvěma válkami
Podle všech záznamů v údobí mezi oběma světovými válkami Praha byla střediskem pravděpodobně neopakovatelného kulturního millieu, během kterého česká, německá a židovská kultura spoluexistovaly v tvořivém míru. Spisovatelé jako Franz Kafka a Max Brod vytvořili Pražský kroužek, který se scházel v kavárně Arco, kam také často přicházeli Franz Werfel a E.E. Kisch. Brod pomáhal svým německy píšícím přátelům, Franz Werfelovi a Franz Kafkovi proniknout do světové literatury a současně představit německému publiku Haškova ‘Dobrého vojáka Švejka’ a hudbu Leoše Janáčka.
Stejně kladný názor na život v Masarykově Československu měl hudební skladatel Oskar Morawetz a nedávno jsme ho slyšeli i od dvou z jednoho sta terezínských vězňů, kteří přežili válku, George Bradyho, který inspiroval knihu, a nyní i film ‘Haniččin kufr’ ['Inside Hana's Suitcase'] a Johna Freunda, autora knih ‘Once Again’ a ‘Udolí stínů smrti’, který se také podílel na dokumentárním filmu ‘I Will Not Die’ ['Neumřu']
Židé v Československu po Mnichovské dohodě
Kdyby bylo pravdou, že – po Mnichovské dohodě – Československo pěstovalo antisemitismus, bylo by obtížné vysvětlit, proč – na výzvu Československé národní rady v Londýně, které předsedal president Beneš, aby se záložníci ve spojeneckých a neutrálních zemích přihlásili do armády – četní židé, včetně 2 000 českých židů v Palestině, se přihlásili do jednotek československé armády se spojeneckými armádami na Středním východě (ve skutečnosti v těchto jednotkách představovali většinu) a podobně, trochu později, v některých jednotkách československé divize v Sovětském svazu, až 70 % příslušníků byli židé.
Potrestání Sudetských Němců po válce
Souhlasím s recenzentem Economist, že potrestání Sudetských Němců v Československu po válce bylo politováníhodné, ačkoliv žádný trest, jemuž byli Sudetští Němci vystaveni, se jenom přibližuje v měřítku a brutálnosti akcím nacistů: všichni muži celých vesnic postříleni a jejich domovy spáleny (v Československu, ku příkladu, Lidice a Ležáky), tisíce popravených nebo pomaleji povražděných v koncentračních táborech. Několik čísel (skoro otupujících) o osudu židovských příslušníků českého národa v Čechách a na Moravě:
počet židů deportovaných: 80,614
počet židů, kteří nepřežili Terezín: 6, 392
počet židů, zavražděných v koncentračních táborech: 64,172.
Na konci války se jako navrátilci přihlásilo 10,000 židů.
Z židů, kteří nebyli deportováni, 5,201 bylo buď popraveno, nebo spáchali sebevraždu nebo zemřeli přirozenou smrtí; 2,208 přežilo…
Souhlasím s recenzentem Economistu, že Češi a Slováci – jako každý jiný – mají mnoho důvodů ke studu, ale také mnoho důvodů k hrdosti. Dovoluji se zmínit, že Němci mají mnoho důvodů k hrdosti, ale také – a zvláště ve dvacátém století – mnoho, mnoho důvodů ke studu.
***
[...] I agree with the Economist reviewer that the Czechs and Slovaks – like everyone else – have much to be ashamed of, but also much to be proud of. I beg to suggest that the Germans have much to be proud of, but also – particularly in the twentieth century – much, much to be ashamed of. *** Česká verze ZDE [...]
Autor nečetl článek, otištěný na tomto serveru 1. listopadu 2009? A zejména všechny ohlasy pod ním, které vesměs knihu M. Heimannové odsoudily! Historikové odmítají vůbec se tímto pamfletem o Československu zabývat.
Ještě malou opravu: čísla, uváděná v závěru v Čermákově článku, jsou v miliónech, což není uvedeno…
Nevím dobře, oč panu Síglovi jde. Jeho komentář naznačuje, že si myslí, že já si myslím, že Československo jako stát zklamalo. Ale to si nemůže myslit, jestli moji reakci na knížku paní Haimannové četl. Ale jestliže mu nejde o korektnost mého názoru na Československo a knížku M. Haimannové, pak nevím, čím jsem se provinil, leda snad tím, že jsem napsal svou reakci na knížku “Czechoslovakia: the State That Failed”, aniž bych si přečetl “článek na tomto serveru 1. listopadu” a ohlasy na něj. Předpokládám, že autorem zmíněného článku je pan Sígl a jestli ano, pak se omlouvám, že jsem jeho článek nečetl. Ale člověk opravdu nemůže číst všecko. Zvlášť když je mu 85 let a je už jednou nohou v hrobě. Já dokonce nečetl (- na rozdíl od článku pana Sígla úmyslně -) ani knížku M. Haimannové. Recenze v Economistu byla tak znamenitá, že nic jiného jsem nepotřeboval číst. Já si totiž myslím, že mám právo napsat svůj názor, aniž bych četl všecko, co o tématu napsali všichni mí psaví kolegové.Pak je tu ovšem ještě možnost (ale nevěřím, že ta přichází v úvahu), že pan Sigl je přesvědčen, že všecko, co lze o knížce M. Haimannové moudře říci, již bylo řečeno. Panem Síglem.
Soudím podle – pokud tomu správně rozumím – páně Síglovy souhlasné poznámky, že historikové knížku (pamflet) M. Haimannové ignorují, že není (knížku neignoruje) historikem. Já také ne. I já odmítám hrdě mlčet. Ale myslím, že je dobře, že se ozývají alespoň nehistorici. Je asi dost lidí, kteří se na knížku vydanou Yale University nedívají tak přezíravě jako pan Sígl. Zřejmě i noviny tak významné jako Economist považovaly za nutné otisknout o knížce výraznou recenzi.
Poslední spornou kůstkou, o kterou se s panem Síglem laškovně poperu, je jeho poznámka, že čísla uvedená v závěru mého článku jsou v milionech, což není v článku uvedeno. Tady – jak lidé mluvící anglickou češtinou by asi řekli – mne pan Sígl “ztratil” úplně. Jde o čísla studeně mluvící o brutálnosti osudu Židů, žijících v Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Na příklad v článku uvádím, že z protektorátu bylo deportováno 80,614 Židů, že v Terezíně zemřelo 6,392 Židů a v koncentračních táborech bylo zavražděno 64,172 Židů. Chce pan Sígl říci, ze z protektorátu Čechy a Morava bylo deportováno 80 milionů Židů?
Nic ve zlém, pane Sígl. Myslím, že jsme na stejné straně.
Josef Čermák
I didn’t read “Czechoslovakia: The state that failed ” but I grew up in TCH and read and heard a lot about Czechoslovak Republic.Im not mentioning in depth casualties of WWII. as almost all nations were affected by this terrible war.Huge amount of people died were humiliated tortured and murdered during WWII. regardless of nationality religion or opinion.Czechoslovakia was used badly several times in past for pursuses of others and decisions were made about us without us.We failed when state of TWO nations reached dissolution in 1992.It isn’t point to talk about past as it won’t help us make right what we have done for our future generations.Dissolution was consequence of spoiled society which had high living standard.Im not quoting any of articles or books but I remember!