CzechFolks.com PLUS

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Počátek roku nám v médiích naservíroval bezmála ideální politické elity. Působily důstojně, moudře, konsensuálně, skoro až vstřícně. Radostí určitě zaplesali experti na český jazyk a etiketu, možná i pár politologů a komentátorů. Jenže za uhlazenými slovy a ušlechtile působícími záměry se místy zaskvěly nelogičnosti, ne-li přímo čertoviny. 

Například když předseda ODS Mirek Topolánek v Otázkách Václava Moravce nejprve hovořil o potřebě shody na poli zahraniční politiky, aby následně vystavěl hloupé dilema Východ, nebo Západ. To dvojnásob zaráží u bývalého premiéra země, která donedávna předsedala Evropské unii a která má již léta ve své zahraničněpolitické koncepci mimo jiné vytyčenou takzvanou “východní politiku”. Šéf ČSSD Jiří Paroubek zase přesně odhadl nutnost reformy volebního systému až po zohlednění zájmů menších stran. Leč o pár chvil později se hrdě přihlásil k námětu na “karlovarizaci” volebního systému, tedy k rozšíření počtu volebních obvodů, který by partaje, jako jsou lidovci či zelení, mohl definitivně vyšoupnout z parlamentních lavic.  

Zatímco ale lídři největších stran překvapili poměrně věcnou debatou a nezvykle gentlemanským chováním, prezident Václav Klaus v novoroční desetiminutovce předvedl kombinaci vlídnosti, účelovosti a učebnicové ideologie.

Z kraje svého projevu sice načrtl klíčový hlavolam, který spočívá v paralelní nechuti občanů jednak ke zvyšování daní a jednak k omezování služeb poskytovaných státem. Na rozdíl od Václava Havla, který v listopadu mluvil o problémech, jejichž řešení čeká na budoucí generace, Václav Klaus uvedl, že “budoucnost začíná už teď a o tom, jaká bude, rozhoduje to, co uděláme dnes, zítra a v každém následujícím dni.” Tuto pravdu nadšeně aplikoval v rozpočtové oblasti. O hospodářský pokles bychom se podle prezidenta měli podělit dnes a neřešit to “na úkor našich dětí”. Podobnou logiku ale hlava státu nepoužívá v enviromentální rovině. V souvislosti s poptávkou po šetrném chování k přírodě Václav Klaus poznamenal, že si “neumíme dobře představit, jaká bude technická úroveň, vyspělost a bohatství generací, které přijdou po nás.” Domnívá se také, že “nežijeme z jakékoli benevolence minulých generací a zatím nic nedlužíme generacím budoucím.” Na námitku, že by si naši potomci díky své píli a čerstvým poznatkům určitě dokázali poradit i se státním dluhem a drhnoucím hospodářstvím, patrně prezident připraven není.

Povinný optimismus Václava Klause provázený černobílými slogany na mne působil tísnivěji než mystifikace, o níž se poskládáním jeho starších výroků ve falešný prezidentský novoroční projev postarala na Silvestra redakce internetového Deníku Referendum.

Václav Klaus je nejpřesvědčivější, když podrobně hovoří k samostatnému tématu, když analyzuje a vysvětluje. Přeskakování z jedné otázky na druhou, o něž se postaral ve svém autentickém vystoupení prvního ledna, které jakoby spíchl na poslední chvíli, vypadalo pouze coby formální výplň schránky pravidelného televizního projevu. Na státnicky pronesené věty přitom reagovali nejvlivnější politici přívětivě, své si v nich našli občanští i sociální demokraté. Těžko říct, zda se jim tak líbily, nebo jen chtějí mít ve volebním roce prezidenta na své straně.

Přitom výstižnější by bylo zvolání, že purkmistr našeho Kocourkova je nahý. Václav Klaus vám jedním dechem vychválí občanskou aktivitu a pohaní občanské aktivisty. Povzdechne si nad postupováním pravomocí Bruselu a vyprosí si v Lisabonské smlouvě českou výjimku z evropských sociálních práv. Stručný novoroční proslov se nesl v podobném duchu. Václav Klaus je vždy pečlivý: ukloní se neoliberálnímu božstvu, uspokojí nějakou ze svých libůstek – ať už euroskeptickou, nebo antizelenou – ale zejména se snaží vzbudit dokonalý dojem a příjemně zapůsobit na občany. V tom u nás nemá konkurenci.

Rituální tance politiků ale mají jeden háček. Kulturní, civilizované chování a kultivované vystupování ještě není politickou kulturou. Ta se netýká ani tak blýskavého obalu jako seriózního obsahu. Politici mohou být sebelépe oblečeni, používat spisovnou češtinu s libozvučnými archaickými či zapomenutými výrazy, mohou se usmívat a být galantní. Nicméně ani v takové atmosféře by jim nemělo být dovolenou vypouštět z úst prázdné bubliny, nesplnitelné sliby nebo nekonzistentní stanoviska.

Takový premiér Jan Fischer v nedělním rozhovoru pro televizi Prima zadrhával, opakoval se, hýřil úřednickým ptydepe plným cizích výrazů. Náplň jeho sdělení ale byla racionální, věrohodná, umírněná. Odmítal bulvární otázky, bránil se silným slovům. Věcnou analýzu doplnil náčrtem reálných vládních kroků. Držel se zkrátka při zemi. Neefektně, neideologicky.

Fischerova popularita je vysoká nejen proto, že v parlamentu nemá proti sobě semknutou opozici, ale také proto, že ví, jak silnou zbraní je neokázalost, střídmost a mravenčí pracovitost. Přejme ostatním tuzemským politikům, ať se z těchto premiérových předností letos dokáží co nejvíce poučit.

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/