Václav Židek – Josef Krám: Lidé, nebuďme k sobě lhostejní! aneb Co se musí stát…
10.01.2010
Známý titul knihy “rebela” s dobrým srdcem Josefa Fouska Lidé buďme k sobě vlídní bych si dovolil ještě doplnit Lidé, buďme k sobě vlídní a nebuďme k sobě lhostejní, i když se jedná o naše již nežijící významné předky.
Předevčírem jsem našel v poště dopis s přílohou od záslužného rychnovského kronikáře a archiváře pana PhDr. Josefa Kráma, který mne rozhodně nenechal klidným, a řekl jsem si, že bude dobře ho přeposlat dál, aby bylo jiným českým úřadům známo, že jsou na světě ještě lidé, kteří si podobné věci nenechají jen pro sebe a snaží se různými cestami zjednat nápravu.
Je smutné, že se o nápravu věcí snaží především lidé, kteří svoji činnost vykonávají zadarmo, stejně jako Josef Krám http://www.rychnovskypruvodce.info/, který se stará o dobré jméno města Rychnova, zatím co kompetemtním činitelům, slušně placeným za jejich práci, jsou podobné problémy lhostejné. Proto jsem si článek pana Kráma vyzývající k nápravě nenechal jen pro sebe a touto cestou jej posílám dál.
Jak jinak nazvat počínání zastupitelských úřadů výkonné moci v městě Rychnově nad Kněžnou než pouhou lhostejností, když už mnoho let nejsou schopní nechat opravit fasádu školy, kterou navštěvoval český spisovatel, humorista, novinář a filmový scenárista Karel Poláček – reprezentant nejvýznamnější české prózy mezi dvěmi světovými válkami. Že by některým lidem, kteří o podobných věcech rozhodují, vadil autorův kritický pohled na tragikomiku maloměstského člověka? To se mi nechce věřit. Možné to ale je, vždyť například postavení sochy Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech v Praze mělo svou sedmiletou trnitou cestu a nebylo jen tak jednoduché – vadilo některým pánům pražského magistrátu. Jak se jeví, jsou i mnoho let po smrti oba velikáni české kultury stále aktuální – tnou totiž “do živého”.
A tak mě napadá, co bohužel nenapadlo některé rychnovské hodnostáře, jak by to bylo záslužné a pěkné, kdyby budovu školy “oblékli” do nového “kabátku” a v den 65. výročí úmrtí Karla Poláčka (jako bonus) spolu s odhalením dvou pamětních desek na tohoto spisovatele a T.G. Masaryka odčinili, co jejich bývalí kolegové zanedbali svou bezpříkladnou lhostejností. Bohužel už je ale pozdě.
Na závěr se sám sebe ptám. Jak dlouho bude ještě trvat, než bude zjednána náprava? Snad se to do příštího výročí 70 let úmrtí Karla Poláčka podaří? Máme na to 5 let, a nebo, že by Rychnovští byli tak pilní a stačili vše do dvou let, kdy bude 22. března 120 let od jeho narození. Krásné kulaté jubileum, ne? Moc a moc se za to přimlouvám už také kvůli těm dětem, co pod padající fasádou musí denně chodit do školy. Lidé, nebuďme k sobě lhostejní!
***
Co se musí stát?
O škole, do níž chodil karEL Poláček
Pár kroků od kolowratského zámku v Rychnově nad Kněžnou stojí žluto-bílá budova čp. 485 (v průčelí nahoře připomíná latinsky psaný nápis, že ji roku 1819 nechal vystavět František Ant. comes Kolowrat Liebsteinski, která bývala původně obecnou školou se třemi a později pěti třídami, do níž chodíval i Karel Poláček či, chcete-li, Petr Bajza z knihy Bylo nás pět. Teď v ní sídlí základní, donedávna speciální škola, jejímž zřizovatelem je Královéhradecký kraj. Uvnitř všecko O. K., ale stačí se podívat ven. Přitom po léta usiluje ředitelka Hana Fuksová o opravu, ale jak vidno na snímcích z 9. ledna 2010, bohužel bezvýsledně.
Od roku 1905 sloužila tato budova jako obecní úřad, poté městský národní výbor, až za komunizmu v ní sídlil Dům politické výchovy okresního výboru Komunistické strany Československa. V té době taky byla v přízemí mezi okny do ulice odstraněna pamětní deska, připomínající Masarykovu návštěvu Rychnova nad Kněžnou v roce 1926. Na jejím místě zůstal světlý obdélník, až deska byla po roce 1989 přenesena na Staré náměstí. A od té doby je v této budově zase škola, teď základní pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami.
Malá odbočka – citujme Karla Poláčka o této škole, než položíme závěrečnou otázku: „Školu máme pěknou novou a my máme taktéž pana učitele Veselíka, on nosí zlaté brejle a o přestávce jí housku a čte si v knížce, a když vidí nezdobu, tak uloží trest, jemu je to fuk. Že to znáte? Tak ještě kousek ze stejné knížky: Než nám pan učitel rozdal vysvědčení, tak nás napomenul, abysme ani o prázdninách nezapomněli, že jsme synové vlasti, pročež abychom ani o prázdninách nesložili ruce v klín a doma pomáhali. Abysme šli příkladem napřed a nedělali hanbu naší škole. Abysme zdravili dospělé a nejedli nezralé ovoce, což je zlých nemocí původce, a nelámali větve, poněvadž to je příroda. Abysme dbali čistoty těla a nemyslili si, že když jsou prázdniny, že můžeme chodit jako čuňata, pročež abysme se vzdělávali četbou.“
Dost, prázdniny ještě nejsou, pana učitele Veselíka si Poláček nevymyslel, opravdu existoval, chodit jako čuňata nebudeme, ale škola pěkná není ani náhodou. Na co se čeká? Až to někomu spadne na hlavu? Nedej bože nebo jak by řekl malý Mao, kdysi veliký rychnovský straník, aby si nezadal s pánembohem: Nedej příroda, aby z té školy něco spadlo na děti. Třeba římsa, Karle Poláčku.
***
Fotografie © Josef Krám http://www.rychnovskypruvodce.info/
Pánové – jménem všech “nás hochů, co spolu chodíme” si vám oběma dovoluji poděkovat za tento dnešní příspěvek. Nesmíme dovolit, abychom zapomínali na naše velikány, nakonec jich tolik nemáme! Zdá se dokonce – a to je nejhorší – že noví se nyní u nás snad už ani nerodí!
Oba vás zdraví V.V.
Ziji uz dlouho v Nemecku, ale k Cesku a k ceske kulture mam asi lepsi vztah nez ti dobre placeni pani urednici, kteri nejsou schopni udrzet ceske kulturni pamatky ve slusnem stavu. Ti pani urednici se lehce dostali na uroven spickovych ceskych politiku, kteri maji jenom jediny zajem – a tim je mnozeni jejich osobni moci a penez na soukromem konte. Vsechno ostatni se tomu musi podrobit a proto nejsou penize na udrzovani skol, kulturnich zarizeni a pamatek.
Quo vadis, Bohemia?
Ctirad Pánek
Německo
Doufám, že tento článek přiměje městskou radu v Rychnově k urychlené opravě školy. Nejen proto, aby nikomu nespadla na hlavu, ale aby se také památný objekt nemusel stydět za svůj kabát.
Kdykoliv mi náhodně přijde na oči jmého tohoto malebného města, vždy se mi spojí s Karlem Poláčkem, který patří mezi mé nejoblíbenější autory a jehož dílo jsem přečetl prakticky celé. Když mne někdy přepadne splín, beru do ruky Poláčkovu “Vše pro firmu”, “Michelu a motocykl” nebo “Bylo nás pět”. A ty mě nikdy nezklamou! Proto by měli na rychnovské radnici změnít názor, že Poláček jejich město postavil do špatného světla, ale naopak, že je proslavil. A tou opravou školy by mu měli i tak trochu poděkovat. Byl to geniální vypravěč,viděl perfektně do lidí a psal tím okouzlujícím rakouským stylem, takže číst ho je požitek.
Jsem rád, žes mi ho, Václave, zase připomněl.
Škola je vizitka úrovně místních politiků. Budoucnost, vzdělání, úcta k historii a osobnostem….. To už dnes nikomu nic neříká? Po Poláčkovi zbyly krásné příběhy o živých lidech a době. Tyto knihy přitahují turisty do Rychnova. Chtějí vidět ta místa, kudy procházel čas a kde žili tak krásně běžný život “hoši co spolu chodili”. Hledají “Genia loci”. No… najdou rozbitou školu a uslyší výmluvy, že na opravu nejsou peníze. Je to smutné, ale třeba ti, co za všechny lidi v Rychnově rozhodují, svůj postoj přehodnotí a vrátí historické škole půvab. Moc bych se za to přimlouvala. Pan kronikář to sám nezvládne! Marie
Lhostejnost – to bude s největší pravděpodobností skutečné jádro problému. Lidská lhostejnost je jednou z nejhorších věcí, ať se týče čehokoli. Dotknout se srdcí mnohých a zůstat v jejich vzpomínkách a myslích se podaří jen málokomu. A ti, kteří to dokázali, si zaslouží víc než padající fasádu či římsu. Z lhostejnosti nám nepřestane být nikdy smutno.
Barbara Semenov
Austrálie
Po přečteni článků od Václava Židka a PhDr. Josefa Kráma mi vše přišlo moc líto. Kladu si otázku, proč vlastně zanedbáváme takové velikány jako byl Karel Poláček. Nejenom že si to tento český významný spisovatel nezaslouží, ale ani děti, které navštěvují školu, do které on kdysi chodil. Lidí, kteří obohatili naši literaturu a tím pádem naše životy, bychom si měli mnohem více vážit, což v souvislosti s případem školy v Rychnově nad Kněžnou se rozhodně neděje.
Jako praneteř Josefa Hory jsem již od útlého dětství pomáhala ráda s údržbou jeho muzea v Dobříni. Často jsem se vzdala pobytů na letním táboře a místo toho jsem raději v muzeu vypomáhala, kde se dalo, a byla jsem také k dispozici pro návštěvníky v době, kdy mí rodiče pracovali. Když mně bylo dvanáct let, tak jsem vymalovala světničku Josefa Hory a to léto přijela muzeum navštívit jedna skupina návštěvníků z východního Německa. Nejenom že jsem je provedla muzeem v němčině a odpověděla na všechny jejich otázky, ale byla jsem jako mladé děvče velmi hrdá na to, ze vše vypadalo tak nádherně. Za doby komunismu rozhodně nebylo nejjednodušší vše udržet, ale volný čas, který jsme tomu věnovali, se rozhodně vyplatil a velké množství škol z okolí pořádalo výlety do Dobříně za účelem poučit děti o někom, kdo pro českou republiku znamenal velmi hodně. Náš dům v Dobříni, kde se normálně nic moc nedělo, se tak stal kulturním střediskem, protože děti vždy rády přišly a recitovaly básně Josefa Hory, a nebo jsme zase rádi listovali všemi knížkami a chtěli jsme se dozvědět, jak se žilo za doby Josefa Hory. Myslím si, že většina čtenářů bude se mnou souhlasit, že i škola, kterou kdysi Karel Poláček navštěvoval, si zaslouží více pozornosti, tak jako kdysi rodná světnička Josefa Hory.
Myslím, že se všichni mohou podílet na zlepšeni vzhledu školy. Tady v Anglii, jestli nestačí finance od státu na opravu škol, center pro mládež nebo nemocnic a jejich uživatelé to nechtějí tolerovat, tak vlastní iniciativou seženou peníze sami. Zorganizují buď sponzorské běhy nebo pochody, kdy děti nebo dospělí, kteří se zúčastni závodu poprosí své příbuzné, aby je sponzorovali. Vysvětlí, že je to pro dobročinnou akci, a babička, dědeček nebo přátelé vždycky rádi přispějí. Nebo se zas zorganizují různé poutě, kde se pořádá plno zajímavých her, nebo se prodávají věci, které buď samy děti vytvořily, nebo hry, hračky či oblečení, které sami již nepotřebují. Kromě toho, že jsou takové dny velmi záživné pro celou rodinu, často se díky jim nasbírá natolik peněz, aby se daly různé problémy opět do pořádku.
Nejenom že esteticky škola nevypadá hezky, ale myslím si, že by takto neopravená fasáda je nebezpečná pro děti a všechny ostatní, kteří kolem ní chodí, kdyby na ně spadla.
A nakonec bych se chtěla zmínit o tom, že mám i takový pocit, že se neprávem všichni snaží ušetřit na dětech, které mají speciální potřeby. Jako matka syna, který do třech let nepromluvil a později měl až do deseti let silnou vadu řeči, jsem si dobře vědoma, jak vlády chtějí zmrazit rozpočty speciálních škol. Myšlenka za tím je, že takové děti stejnak nikdy nevrátí společnosti investice, které byly do nich vloženy. Ale není to pravda, i tyto děti mají později státu co vracet – můj syn je toho důkazem, že se zvýšenou péčí v jeho dětství se mu podařilo překonat všechny jeho problémy. Dokonce nyní patří k nejlepším studentům na střední škole.
Byla bych moc ráda, aby zastupitelské úřady výkonné moci v městě Rychnově si uvědomily důležitost této věci a zjednaly brzo nápravu a že až budu číst další článek na CzechFolksu, tak se dovím, že se konečně začíná něco dít.
Martina Roe
Anglie
Pan Václav R. Žídek a doktor Josef Krám prostřednictvím CF Plus upozornili na jev, který bohužel není ojedinělý a který se netýká pouze Rychnova n. K. I když, popravdě řečeno, Rychnov mne v tomto případě nemile překvapil, protože jsem se vždy domníval, že ve Východních Čechách (často a rád jsem tam jezdil, maje spolužáka z konzervatoře v Opočně) se popisovaný stav udát nemůže, protože si zde osobností české kultury a vědy – svých rodáků – neobyčejně váží.
Když jsme s Petrou Haasovou připravovali příspěvek do CF Plus k výročí úmrtí Jana Palacha, byli jsme zaskočeni stavem, v jakém se ve Všetatech (u Mělníka) nachází dům, ve kterém Jenda s rodiči žil. Vytlučená okna, zanedbaný a zarostlý dvůr, sešedlá a špinavá omítka, do které je přesto vložena pamětní deska…
Vůbec jsme do našeho článku nechtěli tento dům vyfotografovat “in natura”, protože nám bylo před čtenáři stydno.
Vzpomínám si, že v regionálních novinách se o tom vedla diskuse. Výsledek? Prakticky žádný. Jeden hodnostář se vymlouval na druhého. Respektuji názor, že situace není prostá, protože dům bohužel není v majetku obce, ale soukromé osoby (Palachově rodině dům již dávno nepatří). Domnívám se však, že by úřednící státní správy i za těchto okolností našli cestu, aby byl dům vykoupen a zveleben, a bylo v něm např. zřízeno muzeum nebo důstojný památník. Je třeba přiznat, že úředníci státní správy nejsou hloupí či neschopní, to by bylo laciné a nepravdivé tvrzení. Chtějí-li a je-li vůle jejich nadřízených, leccos zařídit dovedou.
Na druhé straně mám dosud v živé paměti vzletná slova našich předních politiků, letící až do nebe, když u příležitosti kulatých výročí úmrtí Jana Palacha řečnili na všetatském urnovém háji, v základní škole či v kostele, ale co dělají oni, páni poslanci, senátoři a představitelé politických stran a státní správy k tomu, aby pomohli obci k vyřešení tohoto nepříjemného problému? Možná nakonec pomůže středočeský hejtman dr. David Rath, který se, pokud vím, cílevědomě snaží pomoci místům, která jsou spojena s významnými rodáky. Za všechny bych připomenuljeho pomoc při obnově muzea J.J. Ryby v Rožmitále pod Třemšínem, dotaci v Bránově (u Křivoklátu) na podporu rozvoje památky spisovatele Oty Pavla a podporu pro postavení první jezdecké sohy T.G. Masaryka před muzeem TGM v Lánech. A vůbec mé příklady s hejtmanskou podporou nespojujte s tím, že bych snad byl politickým příznivcem sociálních demokratů. Ovšem takovéto iniciativy si jako občas cením. Možná by v tomto ohledu mohl přijít se svou do mlýna náš kolega známý žurnalista ing. Miroslav Sígl, který tento region dobře zná a leccos o něm ví.
S pozdravem Milan Richtermoc
Třeba ta iniciativa a reakce ze zahraničí rozhoupe nejen radní v RnK, ale i někoho výše! Moc bych si to přála.
Jitka Titzlová
Praha
Není to ani týden, co jsme se se spolužačkou rozpovídaly o našich plánech. Jak budeme studovat na vysoké, jak budeme chodit kdykoliv do divadel… A jak budeme věčně procházet místy, kde tvořili naši spisovatelé, kteří po sobě zanechali ve svých dílech kousky svojí duše, moudrosti, filosofie, kousky jich samých. Během osmnácti let, co kráčím po tomto světě, jsem přilnula ke knihám stejně jako spousta mých přátel a milionů dalších lidí na tomto světě.
Osobně mám spoustu knih, které jsou mému srdci neskonale blízké. Jedním z autorů, který je můj ,,VIP spisovatel“, je i Karel Poláček. A jsem skálopevně přesvědčena, že nejsem jediná, kdo miluje knihy tohoto velikána. Bylo by fascinující a prostě úžasné poznat místa, kde tento spisovatel pobýval během svého života. A co víc, kam chodil do školy!
Kdybych však zvážila cestu a jela bych se na tuto budovu podívat, nevím, zda bych nelitovala. Co by mě čekalo? Podle opravdu velice ,,reprezentativních“ fotografií bych si přibalila ochrannou přilbu, kdyby se čistě náhodou odloupl nějaký kus omítky a spadl mi na hlavu. Pro děti se speciálními potřebami jsou snad tyto ztížené podmínky (neodpustím si slovo ztížené) v rámci tréninkového plánu? Nechci malovat čerta na zeď, ale znáte to… Tak dlouho se se starým domem nic nedělá, až se omítka utrne! Když toto píšu, myslím na děti, učitele a rodiče, kteří kolem chodí téměř každý den…
Kromě faktorů, které mohou mít ryze blahodárný účinek na zdraví, zůstává však opomenuta další důležitá skutečnost. Vlastně osoba. Člověk, kterého milují mladí i staří. Spisovatel s velkým ,,S“. Na světě neexistuje jediný důvod, který by ospravedlňoval fakt, že škola, kterou navštěvoval jeden z Pátečníků je ve zchátralém stavu a bez vzpomínky na něj. Tolik dialogů, které lidi mezi sebou prohodí o tom špatném světě, jak jsou lidé zlí a lhostejní a jak si nikdo dneska ničeho neváží… A když přijde na lámání chleba, kde nic, tu nic. Nikdo se k ničemu nemá. Že, páni byrokrati? Naštěstí nejsou takoví všichni. Existují lidé, kterým naše historie a kultura není lhostejná a uvědomují si její hodnotu. Těmto lidem jsem vděčná. Bojují za dobrou věc. Bohužel, jak už se to stává, kompetence bývají v rukou lidí, kteří se spíše než o rozkvět české literatury a vlastenectví starají o její degradaci.
Existují dva možné důvody, proč se s ubohým stavem tak velkolepé budovy nic neděje. Buď to je proto, že úředníci nevědí, kdo Karel Poláček byl a přijde jim proto zbytečné se obtěžovat kvůli někomu, koho ani neznají. A nebo znají tohoto muže, který uspokojil čtenářský apetit několika generací, velice dobře, a odmítají uctít jeho památku. Snad ne pro lenost…
Nevím, který z těchto důvodů je horší a trapnější. Nezbývá než doufat, že tak ohromná ostuda bude v co nejbližší době napravena. Protože osobně znám spoustu lidí, kteří by si rádi připomenuli památku Karla Poláčka, a zároveň se pokochali pohledem na školu, kde tak významná česká osobnost trávila svá mladistvá léta.
Katka Jandová
Škola kdysi bývala pýchou každé obce. Pořádné obce. Vím to třeba proto, že můj pradědeček přenechal za symbolickou cenu městu, kde dnes žiji, část pozemeku na kterém stojí škola.
Radní v obci jsou, nebo by měli být reprezantanty vůle a přání občanů. Pokud je vůlí obyvatel Rychnova aby škola, kde získal základy pro budoucí tvorbu velikán jako Karel Poláček, vypadala poněkud lépe než vypadá dnes, nejsou jejich radní patrně dobrými radními. A nad tím by se měli v příštích komunálních volbách lidé z Rychnova zamyslet.
Kdyby chátraly jenom školy, protože škola v Rychnově nad Kněžnou není jediná v tak ubohém stavu, tak se dá leccos a rychle udělat. Pokud toho nejsou konšelé v Rychnovcě schopni, neměli by je více občané tohoto města, kde chodil do školy Karel Poláček , volit. Ale ono v té naší české kotlině toho chátrá daleko víc. Je to kulturnost našeho života, malá pozornost ke vzdělání a vzdělávání. Jan Komenský říkal a měl pravdu, že škola je základ života. Ale kdo si tuto pravdu uvědomuje a kdo ji svým způsobem života vyznává? Jistě jsou mnozí, kteří patří do této kategorie. Ale nepatří k nim úředníci Ministersva školství, mládeže a tělovýchovy. Ani Národní památkový ústav, který zřizuje a spravuje Ministerstvo kultury a řada dalších institucí, které takovou péči mají v popisu práce. Dnes jsem slyšel v ČRO 2 takovou větu v rozmluvě na téma přihlašování žáčků do 1.tříd, což právě probíhá v těchto dnech, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší, ale nemají mnozí peníze je dát zapsat do soukromých škol a tak jim zbývají jen školy státní. Zatrnulo ve mně. Tak podle této paní redaktorky nejsou státní školy tak dobré jako školy soukromé. Podle mne je státní školství a výchova, vzdělávání tím základním a rozhodujícím pro další budoucnost národa. Patří to také k základním povinnostem státu vedle několika hlavních dalších. Ale naše společnost se v posledních 20.letech proměnila ve společnost soukromých podnikatelů, ve společnost konsumentů nejen zboží, ale také zábavy, dost povrchního stylu života a začala zapomínat na trvalé hodnoty a základní
předpoklady rozumného života, k nimž vzdělání a kultura patří. Vůbec si nemyslím, že je všechno u nás špatné. Pesimismus není cestou a stěžování na mnohé anebo nejlépe na všecko není program. Jak všichni víme a známe, tak 99% výmluv v takových případech jako Rychnovská škola, ale i jiné vážné jevy, začne tím, že nejsou peníze. A v tom je zakopán pes. Peníze jsou, ale ne vždy tam, kde mají být. Podívejme se na mramorové, skleněné a bůhvíjaké paláce bank, pojištoven a podobných modliteben kapitálu. Na to peníze jsou. A z čeho tyto instituce zbohatly? No z peněz obyčejných občanů této zemičky. Potřebujeme Senát, který stojí víc jak miliardu ročně a sám sebe deklaruje jako pojistku ústavnosti. Houby s octem. Žádnou garancí není, jak to ukázaly nedávné události po pádu vlády. Však pány senátory volí pouze 20% oprávněných voličů. Potřebujeme 200hlavou poslaneckou sněmovnu?
Je opravdu třeba tolik ministerstev pro 10,5 milionu občanů? A tak by se dalo pokračovat. Mluví se o schodku státního rozpočtu. Kdo jej zavinil? Lidé z ulice? Starou belu. Naši páni poslanci a vysocí státní úředníci. Obyčejný občan se selským rozumem ví, že když na něco nemá, tak si to nemůže koupit. Až našetří a vydělá, pak si to může dovolit. Ne tak naši demokraticky volení zástupci. Ti nakupují, rozdělují, přerozdělují a výdaje nejsou kryty příjmy. A nyní to budou opět občané, ti dole, v podhradí a v podsenátním a podsněmovním terénu, kteří to mají a budou muset zaplatit. Jedna taková chytrá hlava, ne z podhradí, se nechala slyšet, že čeští penzisté jsou na tom dobře. Statisíce z nich mají doma kočičky, pejsky a podobné miláčky. To prý svědčí o tom, že na to mají. Všichni bohové od Olympu až po svaté hory se museli chytit za hlavu. Protože statisíce našich penzistů mají tyto kočičky a pejsky jako jediné živé bytosti, které jsou s nimi v jejich samotě a osamění, v čemž je nechali často nejen jejich příbuzní, ale i sousedé a celá společnost. Takže problém rychnovské školy má společného jmenovatele. A na ni lze položit jedinou otázku. Kam ve své podstatě směřuje celá naše společnost v naší zemi? Bohužel se to týká nejen společnosti naší, nýbrž globální. Rozplétat tyto složitosti je a bude nelehké. Ale není zbytí.
Ke komentáři Milana Dubského: Pane Milane, toto je víc než komentář k problému rychnovské školy, je to výborné zamyšlení se nad celkovým skutečným stavem věcí. Škoda, že to čteme pouze my, kteří to vše chápeme a nikoli ti, kteří by s tím mohli třeba udělat i něco více než my. My bychom snad mohli udělat alespoň to, co píšete. Jít k volbám a navrhnout/volit ty, kteří s tím budou chtít něco dělat.
Je neuvěřitelné, jaký ohlas Žídkův a Krámův příspěvek vzbudil. Paní dr. Barbara Semenov a ing. Milan Dubský už vložili celý rychnovský problém do širších souvislostí. Je to již politikum a asi to tak má být. Podstata se jeví a jev je podstatný, jak říkají (někteří) filosofové.
Skutečně se v poslední době dějí věci neuvěřitelné, dopadající téměř na každého. Poláček je na jedné straně uznáván, ale škola, do které chodil, chátrá. Palach je uctívám, ale z bezpečné vzdálenosti. Jeho rodný dům připomíná vybydlený dům s komunitou (některých) bezdomovců.
Stát na jedné straně chce podpořit odbyt při prodeji automobilů (ČR je na jejich výrobě nesmyslně závislá, i když toto odvětví průmyslu logicky nemá budoucnost, ale to je už jiná kapitola), na druhé straně jsou motoristé zase první na řadě, když se zvyšuje už tak vysoká cena pohonných hmot. Stát na jedné straně žehrá, že se rodí málo dětí, populace stárne a prý brzy už nebude na důchody… Našinec by tedy očekával, že v tomto ohledu bude podporována porodnost, matky a rodiny s malými dětmi. Ne. Ono se výrazně sníží mateřská atd. Divím se, že to ekonomům nedojde. Na jedné straně sice do státní kasy zdražením dostaneme něco zlaťáků, na druhé straně tím samým opatřením o spoustu zlaťáků státní kasa přijde. Je tohle cesta vedoucí k cíli?
Podívejte se na výsledky hospodaření některých bank a podniků (i těch se státní účasti). Jsou skvělé a zisky, krize nekrize, mimořádné. Na druhé straně se stát neštítí ubrat hasičům, maminkám na mateřské, postiženým spoluobčanům atd.
Když jdu ráno do trafiky pro noviny, jsem překvapen. Milá dáma, která tam prodává, kupodivu není majitelkou, ale jen zaměstnankyní. Trafika není její ani ji nemá v pronájmu. Nepracuje v ní ona a její rodina, jak to kdysi bývalo a jak by to mohlo a mělo být i nyní. Pán, který trafiku vlastní, má jich v okolí dalších jedenáct! Sám nepracuje. Ani jeho rodina. Mohou si to dovolit. To samé vidím u opraváře hodinek a obuvi. Myslel jsem si, že by stát měl výrazně podporovat řemeslníky, živnostníky a drobné podnikatele tak, jak se o tom uvažovalo v roce 1989 a 1990. Možná by teď u nás na začátku roku 2010 nebylo přes 500 000 nezaměstnaných! Jak známo, to je síla, která může hnout dějinami. Nejde jen o 500 000 nezaměstnaných, ale také o jejich blízké. Všichni jsou tím krutě postiženi. Reakce státu? Raději nekomentovat!
Mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Použiji příměru: Někdy mi situace připomíná majitele rybníka, chovajícího kapry pro vánoční trh. Na jedné staně rybník opečovává, opravuje hráze a platí si správce i hlídače, na druhé straně do něj pravidelně vypouští močůvku z nedalekého chovu vepřů a před Vánoci se pak nesmírně diví.
Jsem toho názoru, že zásadní problémy jsou v tzv. nepřímé demokracii, která se ukázala na prahu 21. století zastaralá a nefunkční. Problém je také ve státu – instituci, zřízené kvůli občanům a ve prospěch občanů. Obé se občanům toho kterého státu vymklo z ruky. Obojí si žije svým vlastním životem. Velký francouzský spisovatel Saint – Exupéry v jednom ze svých spisů, znechucen společenskými a politickými poměry, napsal: “Cožpak to nechápete? Někde jsme sešli z cesty.”
Nevím, jestli tohle vyřeší nové volby a naši noví či staronoví zástupci? Mohli by. Ale to by se občané museli probudit a v rámci obvyklých demokratických pravidel jednat! A jsme zase obloukem u rychnovské školy a u pana spisovatele Poláčka.
Přátelé, dík za Vaše ohlasy, jsem velmi rád, že i Vás můj text, byť nejsem kronikář, ale docela obyčejný 73letý kantor v.v., zaujal. Pokud se chcete podívat na dvě powerpointové prezentace o Karlu Poláčkovi z mého průvodce naším městem (o této práci http://www.rychnovskypruvodce.info), nahrávám Vám je na http://leteckaposta.cz/798069735, kde zůstanou tři týdny. V prezentacích Vám však nepůjdou všecky zvuky, přece jen jsou vázány na celé DVD. Uvidíte tam mj. i rodný dům Karla Poláčka, zlikvidovaný za komunistického režimu; na bourání onoho domu se podíleli i sovětští vojáci
Po dobu povinné školní docházky od roku 1944 do roku 1953 jsem chodil každé ráno z podzámčí do chlapecké školy okolo bývalé školní budovy, která je předmětem tohoto zajímavého článku. Vím, že se zde vystřídaly nejrůznější samosprávní, či politické instituce, ale jako rozený rychnovák jsem neměl ani tušení, že se zde rodila taková osobnost, jako byl Karel Poláček. Opravdu asi máme jako národ co dohánět v péči o velké i malé památky našich často velmi pohnutých dějin. Podle diskuze se dá soudit, že mnoho lidí to zajímá a já jsem vděčen Dr. Krámovi i CF za snahu poukázat na problémy, které jsou na okraji, ne.li za hranicí zájmů současných elit. Ještě jedna poznámka pro ty, kteří Rychnov neznají. Bylo zde několik obecných škol, učňovských a středních odborných škol, gymnázium, takže bylo stále do čeho investovat. Ale to jsou věci které si musí vyřešit radní sami a se vší zodpovědností.
Dobrý den,
mockrát děkuji za články, ani jsem netušila, kolik lidí, a z kolika států, se zajímá o památky našeho města. Ještě jednou děkuji a pevně věřím, že škola, do které chodil karel Poláček, bude zachráněna.
S pozdravem Renata Šreibrová
ZŠ Kolowratská je zřejmě popelkou mezi Rychnovskými školami. Na oficiálních stránkách Rychnova nad Kněžnou jsem našel dvě velké krásné základní školy, které byly nedávno (soudě dle fotografií) úspěšně renovovány. Již kusý web (na bezplatném hostingu) školy v Kolowratské ulici svědčí o tom, že se její vedení potýká s nedostatkem financí.
Fotografie zveřejněné u tohoto článku dávají tušit, že problém fasády nebude jen “kosmetický” – trhliny v korunní římse a nadokenním překladu by si zasloužily statický průzkum. Opravu nelze provést bez stavebního projektu a ten musí odsouhlasit památkáři (předpokládám, že barokní objekt školy je památkově chráněný). Pravděpodobně průzkum odhalí další poruchy stavby či instalací a i ty bude nakonec nutné opravit. Finanční náročnost tak stále narůstá. Svého času byla šance podobné akce financovat z evropských fondů.
Dnes se domnívám, že nezbývá, než aby škola s oporou v zastupitelstvu Rychnova vzbudila zájem zřizovatele – Královéhradeckého kraje a jeho hejtmana. Aby spolu s malou školičkou neskončil časem na skládce i kus naší historie, je třeba o kulturním dědictví mluvit nahlas. Tak nahlas, aby to bylo slyšet až zde: http://www.kr-kralovehradecky.cz/CZ/kraj-volene-organy/volene-organy/Uvodni-zprava-do-sekce-Hejtman-25104/
Po pravdě, když jsem začala číst tento článek, napadlo mě: „Vždyť o nic nejde, nová fasáda, no a, děti by spíš potřebovaly, aby se učitelé poctivě drželi rámcového vzdělávacího programu, místo aby sice vypisovali nové papíry pro ministerstvo, ale učili stále postaru, tak aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Jenomže stačilo se podívat na přiloženou fotografii a pořádně se nad ní zamyslet. Nejen že je situace vážnější, než působí na první pohled. Ale je zkrátka hrozné, jak jsme my v Čechách otupělí vůči některým věcem. Jak pokládáme za samozřejmé něco, co by jinde bylo ostudou. Zůstal v nás ze staré éry děsivý pozůstatek lajdáctví a ignorace lajdáctví. Bohužel i ve mně, jak mi došlo.
Ale jak jinak bychom měli vychovávat děti k tomu, aby přemýšlely jinak, vážily si věcí, měly úctu k předkům, chtěly samy budovat krásu, než je k této čistotě (duševní i fyzické) vést příkladem? Když budou mít o co pečovat, budou si mít čeho vážit, stane se jim to samo motivací… A tak se rozhořčeně nad celou touto situací i nad tím, co jsem zjistila sama o sobě, hlásím k těm, kteří volají po nápravě celé věci. Jak je psáno již v názvu článku: „Nebuďme lhostejní!“
Ráda bych upozornila, že Karel Poláček a jeho literární tvorba spolu s Rychnovem, kde se narodil, je známá i Švédům. Mnohým z nich, díky němu, neunikl význam politického dění Československé republiky, a tak mnozí vědí i o jeho přáteství s Karlem Čapkem, s významným publicistou Ferdinandem Peroutkou, T. G. Masarykem, Janem Masarykem, Vladislavem Vančurou, Josefem Šustou, Eduardem Bassem a mnoha dalšími. Všichni se scházeli mnoho let o pátcích ve vile bratří Čapků na Vinohradech (ul. bř. Čapků 1853/28 a 30).
O škole v Rychnově také píše ve své knize „Můj otec Karel Pláček“ jeho dcera Jiřina Jelinowizcová.
Psal se rok 1946, byl to rok mého narození a také se v tom roce narodila krásná knížka
’’Bylo nás pět’’ Kdo z nás ji v padesátých a šedesátých letech nečetl?
Možná by stačilo P-Ě-T významných politiků, kteří by dokázali zachovat v důstojném stavu školu v Rychnově nad Kněžnou, jež dala tomuto významnému člověku základy vědění.
Ze Švédska i za Švédy !
Srdečně zdraví všechny lidi dobré vůle
Olga Wister.
Karel Poláček a pan učitel Veselík nám všem vzkazují:
„Školu máme pěknou novou a my máme taktéž a o přestávce pana učitele Veselíka, on nosí zlaté brejle jí housku a čte si v knížce, a když vidí nezdobu, tak uloží trest, jemu je to fuk.“
Že to znáte? Tak ještě kousek ze známé knížky „Bylo nás pět“:
„Než nám pan učitel rozdal vysvědčení, tak nás napomenul, abysme ani o prázdninách nezapomněli, že jsme synové vlasti, pročež abychom ani o prázdninách nesložili ruce v klín a doma pomáhali. Abysme šli příkladem napřed a nedělali hanbu naší škole.“
Bohužel dnes škole dělají hanbu jiní a bez trestu
Je téměř nezbytné přidat se svým pojetím problému k tak početné skupině lidí, pro něž je, ve většině případů, Karel Poláček nezapomenutelnou osobností. Ovšem já patřím do generace, která vnímá onoho spisovatele a humoristu spíše z pohledu „školních lavic“. Znamená pro mě povinnou četbu a memorování děl, přesto však právě jeho oceňuji jako kritiky schopného a zábavného autora, jemuž podobných se paradoxně ve svobodné současnosti objevuje poskrovnu. Přesto pro mě není Karel Poláček tím pádným důvodem k opravení budovy s ním spojené. To, co zde hraje skutečně důležitou roli je žalostný stav domu, který se k mé hrůze s naprostým klidem téměř všech okolo využívá jako vzdělávací instituce. Představa, že děti chodí do rozpadající se školy, je skutečně děsivá, dokonce o to víc, že se obyvatelé města ještě nevzbouřili. Přitom by stačilo, kdyby každý občan ČR vytáhl ze své peněženky ne více než jednu korunu. V této zemi mě ale již nic nepřekvapuje. Jako v mnoha jiných případech, i zde se patrně čeká na smutnou událost, kdy se část budovy již neudrží a sesune se na její žáky. Teprve pak se příslušné ministerstvo začne zabývat špatným stavem oné školy, aby k něčemu podobnému již nedošlo. U nás se holt čeká na tu nehodu, až pak „chytré hlavy“ vlády zvednou zadek a poklop české pokladny a uvolní příslušný obnos peněz na opravu.
Daniela Tkadlečková
Karel Poláček byl jeden z géniů české literatury, ukázal perfektně klady i vady české společnosti a především dovedl být úžasně lidský. Jeho dílo stále může hodně říct i té nejmladší generaci. Věříme, že radní v Rychnově n.Kněž. vyřeší problém se školou tak abychom se nemuseli stydět, že jsme Češi.
B. a M.Lipárovi
Dobrý den,
posílám link na video o Karlovi Poláčkovi a jeho studiu na rychnovské škole.
http://www.youtube.com/watch?v=HPyMFZq1_4o
Milý Václave, chtěl bych poděkovat Tobě a panu Dr.Krámovi za velice informativní článek o této tristní situaci. Ještě dobře že Rychnov má tak vzácného člověka, který má zájem o nápravu a dělá pro to co může. Je mi smutno jak si vedení města neváží svého (a národního) kulturního dědictví. Myslím si že to je specificky českým fenoménem. Zaráží mne skutečnost, že se v Česku prošustruje co se dá (viz třeba náklady na dálnice, které jsou kolikrát větší než jinde, Opencard, a jiné), a na kulturní památky není? Nebudu zabíhat do detajlů o “poctivě” vydělaných milonech českých politiků a dalších “šikovných” lidí. Jsem si vědom že asi v každém státě existují někteří politici a lidé, jejichž hlavním zájmem je pro sebe něco utrhnout. Ovšem na údržbu památek asi každá země pamatuje více než Česko. Třeba u nás v Kanadě či v USA, jak je jen něco trochu historické, tak se udržuje a šlechtí, aby se s tím mohlo město a národ chlubit. I když žijeme venku již přes čtyřicet let, tak jsme byli již za posledních 21 let doma několikrát. Vždy se snažíme dětem ukázat naší vlast a jsme hrdi co jim vše můžeme ukázat (takových pokladů zase na severoamerickém kontinentu nemáme). Musím konstatovat, že je situace daleko lepší než před 1968, kdy na člověka všude dýchala jen šeď. Hodně se zkrášluje, takže se turisté mají na co dívat. Bohužel ne všude. Je mi opravdu líto, že jinak pěkné město Rychnov si neváží této památky. Pokud jim “chybí” finanční prostředky tak se snad mohou obrátit na kraj, na vládu, či na EU, nebo si udělat vlastní sbírku. Náš vnouček chodí do školky ve škole která byla pojmenovaná po jednom zahynulém kanadském vojenském letci. I když je to pomalu zapadákov na pokraji Toronta, tak by každý mohl být překvapen jak město dbá na vzhled školy. Samozřejmě že je na škole umístěna památní deska, kanadské vlajky, a skoro stále nějaké čerstvé květiny. Také sama škola se snaží vydělat nějaké peníze, třeba prodejem kalendářů, časopisů, čokolád a pod. Karel Poláček byl vždy můj jeden z nejoblíbenějších autorů, proto jsem se rozhodl také připojit k této diskuzi. Také mne šokovalo v příspěvku pana Richtermoce v jakém stavu se nachazí dům, kde žil Jan Palach. Kdysi jsem napsal pár článků o J.Palachovi, a udělal rozhlasový pořad, ale nikdy by mne ani ve snu nenapadlo jak se stát (či město) postará o jeho rodný dům. Závěrem bych chtěl Česku a Čechům připomenout pár slov z jednoho chorálu: DĚDICTVÍ OTCŮ ZACHOVEJ NÁM, PANE !
Chci vyjádřit podporu panu učiteli v v. dr. Krámovi za jeho záslužnou činnost i vytrvalost. A také těm, kteří se na článek v komentáři ozvali. Dobrou polovičku jich znám. Jsou to lidé, kteří neboří ale tvoří. A to nezištně díky své ušlechtilé povaze.
To – bohužel většinou – neplatí o našich zastupitelích. Jak by bylo pěkné, kdyby se do funkcí dostávali lidé, kteří chtějí udělat něco dobrého pro ostatní, pro město, pro obci. A ne tací, kteří chtějí jen dostat peníze za sezení na židli.
Doufám ale, že to tak zcela neplatí pro zástupce Rychnova a že se škola brzy opravy dočká.
Vážení, nezdá se vám, že k dané situaci přistupujeme špatně, že jsme nesoudní a nespravedliví? Že nejdeme s dobou, nebereme v potaz soudobé trendy? Společnost se vyvíjí, směřuje vpřed k lepším zítřkům! Nemůžeme přece přešlapovat na místě a zabývat se jednou rozpadající se školou. Víte, kolik takových v naší zemi je? Kolik významných objektů se pod dohledem odborníků rozpadá? A my bombardujeme chudáky pány radní svými požadavky! Uvědomme si, že penízků na přerozdělování mají tak zoufale málo, pročež s rozumem investovat musejí. Škola! Neblázněte! A že ji dal postavit Kolowrat? A že se v ní učil i Karel Poláček? No co! Všechno je pomíjivé, lidé umírají, budovy se hroutí. Již dnes pomalu nikdo neví, že byl Karel Poláček vedle Karla Čapka dalším mistrem slova, nač se tedy zabývat „jeho“ školou, vždyť je zachycena na fotočce v místním muzeu. Rozpadá se? Počkáme a uvidíme, třeba přijde nějaký ten bakšiš z fondů EU. A spadne-li budova historická? Postavíme novou. Anebo ještě lépe! Děti v rámci integrace rozptýlíme do škol ostatních, každý přece ví, že žáci ubývají a školy se slučují. A co kdybychom na jejím místě vybudovali nějaký další super-hypermarket, autosalón, penzión, zábavní středisko, aquapark s mizivou návštěvností, co? Těch není nikdy dost?! Spřízněným firmám slušnou zakázku poskytneme, pracujícímu lidu takto i práci dáme a ve výsledku umnožíme drobné příjmy do městské pokladny, i jinam, třeba. A co taková herna, když už o tom mluvíme? Pojďme, nečekejme, pusťme se do toho ihned! Kdo dřív přijde, ten dřív mele. A jestliže nám sovětští vojáci zbořili Poláčkovu rodnou chaloupku, zbořme my nyní školu, již navštěvoval. My Češi.
K zamyšlení vás vyzývá Dagmar Guhryová
Vážení autoři i čtenáři,
nepíši ohlas na stránky CzechFolksu, ale dovolila jsem si poslat přímo otevřený dopis panu starostovi Rychnova nad Kněžnou, který Vám tímto zasílám na vědomí a všem děkuji za podporu Vás všecvh, kterým odkaz Karla Poláčka není lhostejný.
Vážený pan
Jiří Rokl
Starosta města Rychnov nad Kněžnou
Praha, 17.1.2010
Věc: Otevřený dopis panu starostovi města Rychnov nad Kněžnou, p. Jiřímu Roklovi týkající se opravy budovy školy
Vážený pane starosto,
dovoluji si Vás oslovit v záležitosti opravy budovy školy v Rychnově nad Kněžnou, kterou navštěvoval náš oblíbený a slavný spisovatel, novinář- Karel Poláček, jehož literární odkaz patří k nejvýznamnějším hodnotám české meziválečné prózy a kterého si většina našeho národa velice váží a vždy se bude k jeho literárnímu odkazu vracet.
Jak jistě víte, tomutoVašemu rodákovi byl v roce 1995 propůjčen Řád T.G. Masaryka II. Třídy a za doby fašistické okupace prokázal svoji osobní statečnost a nakonec zaplatil svým životem v koncentračním táboře.
Myslím si, že je naší povinností nenechat takovýmto způsobem chátrat zmíněnou budovu a co nejrychleji se snažit jí opravit, aby nebyla ostudou pro Vaše město a ukázala i snahu zastupitelů Vašeho města, že si tohoto spisovatele také váží. Zároveň z obrázku který Vám zasílám v příloze vyplývá, že již ohrožuje kolemjdoucí.
Vážený pane starosto, jste představitelem města Rychnova nad Kněžnou již 16. rokem a jistě jste vykonal pro toto město spoustu prospěšné práce, a právě proto, že se za celou dobu Vašeho volebního období nepovedlo provést realizaci opravy této školy, apeluji na Vás, aby jste pomohl v této záležitosti provést nápravu.
Dovoluji si Vám zaslat v příloze článek z internetového magazínu CzechFolks.com, p. Václava Žídka a p.Josefa Kráma: Lidé, nebuďme k sobě lhostejní! Aneb co se musí stát…, který mimo jiné otiskuje články autorů, které jsou věnovány českému a slovenskému kulturnímu dědictví. Spoustu jeho autorů žije v zahraničí, kde pojem demokratického státu má podstatně delší tradici a není jim lhostejný vývoj té naší, která se musí ještě hodně učit. Mnoho z nich se snaží naší zemi pomáhat a předávat zkušenosti, které tolik potřebujeme. V příloze najdete i spoustu ohlasů, který článek vyvolal a věřím, že Vás zaujmou a přivedou k zamyšlení.
Vážený pane starosto, velice bych ocenila, zda by jste mi mohl odpovědět, zda Vaše zastoupení města Rychnova nad Kněžnou plánuje opravu této památné budovy a v jakém časovém horizontu.
Předem Vám děkuji za odpověď nejenom svým jménem, ale i jménem všech, kterým není osud budovy lhostejný.
S pozdravem
Jaroslava Turková
e-mail: tujr@seznam.cz
Mnoho nezasvěcených, ale spousta zapálených.
Dovolte, abych napsal svůj názor na problém opravy Základní školy a Praktické školy v Kolowratské ulici. Budova měla svou historii a dokonce do ní chodil i Karel Poláček. Z Rychnova později odešel studovat do Prahy. Tečka. V Rychnově byl jeho rodný dům, který po roce 1968 bourala Sovětskaja Armija. Cihly nádo. Na náměstí měl jeho jeho otec krám. Budova byla málem v 70. letech zbořena. Později došlo k její rekonstrukci . Dnes je na ní i pamětní deska připomínající K. Poláčka. Díky městu. K. Poláček se narodil v Rychnově nad Kněžnou a byl spisovatelem, kterého si vážíme.Určitě nezapomenutelným zážitkem je rozhlasové čtení Františka Filipovského knížky “Bylo nás pět”. Tečka.
Po roce 1989 nastaly změny a v roce 1990 byly první volby, které již nebyly v režii KSČ. Nově zvolení zastupitelé byli postaveni před celou řadu problémů ve městě. Nemá cenu vypisovat dlouhý seznam všeho co a kde bylo zapotřebí konat a jednat. Když Karel Poláček, tak mohu hned psát o rychnovské synagoze, která sloužila v minulosti jako prodejna topného plynu a později sklad OPBH. Přijďtě se dnes podívat do synagogy. Je z ní muzeum judaismu a spisovatele K. Poláčka. Před synagogou je vybudovaný památník rychnovským obětem holocaustu. Kdopak se snažil co nejlépe připomenout svého rodáka ? Město Rychnov nad Kněžnou. Takových budov jako byla synagoga bylo ve městě plno. Připomenu jenom hotel Havel. Budova byla vrácena jako historický majetek města v dobře zdevastovaném stavu. Když jsem procházel po předání t.zv. “hotelem Rudá hvězda”, bylo mě i na zvracení…. A to byla “chlouba” okresního města. Pro upřesnění té nevolnosti-pod nálevním půltem bylo hnízdo potkanů a na dvoře kam se do jámy házely odpadky, byla vrchní část jámy díky potkanům v neustálém pohybu. Přijdťe se dnes podívat do hotelu Havel. Jaká nastala proměna díky jednání města. Investice za 65 milionů korun proměnila tuto budovu k nepoznání. Můžete si při tom prohlédnout i školy Masarykova a Komenského v jakém jsou stavu.Nově vybudovanou školu Komenského, oceněnou jako stavba roku. Také školská zařízení a mateřské školky, jak jsou upravené a opravené, díky konání města. Ve městě byla první školní jídelna v republice, kterou provozovala firma Eurest. Došlo k pronikavému zlepšení stravování žáků a tak vysoký standard ocenil i jeden ministr školství, který byl na otevření nové školní jídelny.Vrátím se tedy k budově staré školy v Kolowratské ulici. Věřím, že bude v letošním roce fasáda budovy opravena. Město má ale i další závazky, které musí plnit. Je to momentálně probíhající výstavba plaveckého bazénu dotovaná z fondů EU. Pozorným čtenářům novin určitě neunikly informace, že v minulém roce se i našich měst dotkla krize. Takže propad v hospodaření v řádu milionů korun byl tvrdou realitou.
Kdo má možnost přečíst si v dnešních Lidových novinách – poslední slovo- Petrušky Šustrové s nadpisem “Vivat Tydlitát!”, dozví se více o vztahu města Rychnov nad Kněžnou ke Karlu Poláčkovi. Kdo tu možnost nemá, může díky internetu si článek přečíst na webových stránkách LN ve 23 55 hodin.
K tomu dovětek – poslal jsem do LN: Vážená paní Šustrová, čtu Vaše věci rád a se zaujetím, kolikrát jsem Vám chtěl přitakat; dnes dovolte několik slov k Vašemu Poslednímu slovu Vivat Tydlitát! Když to vezmu popořadě, pak tedy na 1. mezinárodní poláčkovské konferenci v roce 1992 jsem vystoupil s tím, že Poláčkovo datum úmrtí je jiné (leden či únor 1945) a že o tom píšu už v 1. vydání svého průvodce začátkem 90. let (o této práci i o mně http://www.rychnovskypruvodce.info). Tento můj příspěvek byl poté publikován na straně 253 ve sborníku “Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním” (vydal Klub Obratník Praha s MěU RK a OK RK 1992). 2. Další vývoj je ve sborníku z 2. mezinárodní poláčkovské konference “O Karlu Poláčkovi a jiných” v úvodním textu Jana Tydlitáta “K datu Poláčkova konce”. Ta se konala v roce 1995, na ní paní Baumöhlová a já jsme pak byli jejími čestnými hosty (tři roky předtím jsem na onu konferenci jenom docházel jako kantor ve svém volném čase). 3. Poláčkova busta má v RK svoje třetí místo a vůbec ne u Poláčkovy školy, jak je ve filmu (viz dál). Nejprve byla odhalena za přítomnosti mj. Josefa Škvoreckého 1967 u příležitosti 75. výročí narození Karla Poláčka, pak byla přenesena na symbolický Slavín mezi katolický kostel Nejsvětější Trojice a starou zvonici (tam ji odhalila Poláčkova dcera Jiřina Jelinowiczová) a poté v červnu 2003 na náměstí Karla Poláčka (proběhlo bez oficialit, na soklu je však už správný rok úmrtí 1945). 4. O stavu té Poláčkovy školy jsem před lety publikoval v okresním tisku (pro Rychnov důležitém) v podstatě identický text, který pak vyšel nyní, a tehdy se nic nedělo. Navíc byl tento text už dávno součástí mého DVD. Až teď, když se dostal na stránky http://czechfolks.com/plus/, vzbudil velkou odezvu. Stačí srovnat původní i tuto verzi, je totiž až na detaily (fotografie jsou zde zimní) stejná, i ten šťouchanec do straníka: Na co se čeká? Až to někomu spadne na hlavu? Nedej bože nebo jak by řekl malý Mao, kdysi veliký rychnovský straník, aby si nezadal s pánembohem: Nedej příroda, aby z té školy něco spadlo na děti. Třeba římsa, Karle Poláčku. – Samozřejmě bývalí žáci naší průmyslovky, kde jsem učil, toho člověka hned poznávali a měli radost, že jsem to tak napsal. 5. V televizním filmu o Karlu Poláčkovi, který reprizovala teď u příležitosti 65. výročí spisovatelova úmrtí ČT 1 (záznam je na http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/404235100031020-po-stopach/ ) jsou nepřesnosti, opravme dvě: 1. Poláček se nenarodil v RK na rohu Starého náměstí a Palackého ulice (obraz a zvuk na 1.02), ale o nějakých 200 metrů níž v Palackého ulici. Ten rodný dům byl zbourán v roce 1974 v souvislosti s asanací středu města a na jeho zlikvidování se podíleli i sovětští vojáci. Snímek (můj) toho domu s nápisem AŤ ŽIJE SVOBODA je ze srpna 1968. – 2. Habrováci nebyli z Chaloupek (obraz a zvuk 6.47) – Habrová je okrajová vesnická část města a Chaloupky je soubor kdysi řemeslnických dvojdomků pod zámkem ve středu města. Vadilo mně na tom filmu, že jako odborný poradce tohoto filmu je uveden v titulcích právě dr. Jan Tydlitát z městského úřadu. Já si ho vážím, ale tady byla velká chyba. – Ze svého průvodce nahrávám na http://leteckaposta.cz/691418035 dvě prezentace o Karlu Poláčkovi. Tam je to všecko názorně (mluví ze mě Jan Ámos) názorně.
K oné fotografii Poláčkova rodného domu s nápisem AŤ ŽIJE SVOBODA mně napsal 13. 8. 2008 vnuk Karla Poláčka Tomáš Jelinowicz: „Velice Vám děkuji za tuto fotografii rodného domu Karla Poláčka ze srpna 1968, hezčí nápis si nelze představit, dobře si tu dobu pamatuji. Zaujalo mě, že Rychnov navštívil Ludvík Vaculík, velice si ho vážím. Jeho čeština je nepřekonatelně krásná, když mluví, tak je v jeho intonaci slyšet, že má dobrý hudební sluch. Vždycky jsem si říkal, že test svobody u nás bude, až Ludvík Vaculík bude moci svobodně psát. Jsem rád, že jsem se toho dožil. (L. V. přijel 11. 8. 2008 do RK na zahájení výstavy o srpnu 1968.)
To: Jaroslav Kos
Jaroslav Kos působil ve vedení města dlouhou dobu. Tečka. Zcela jistě se spoustu dobrých věcí podařilo. Tečka. Hotel Havel provozuje firma, která není ve 100% vlastnictví města, školní jídelně více či méně úspěšně šéfuje manželka starosty a firma navíc není ve 100% vlastnictví města. Obě budovy město ale vlastní. Tečka. Škoda, že Jaroslav Kos se k opravě budovy školy v Kolowratské ulici, ač to ve svém příspěvku přislíbil, nevyjádřil. Tečka.
Opravdu se musí něco stát? Musí nějakému školákovi spadnout na hlavu kus cihly nebo kamene, aby se někomu rozsvítilo? Fotografie jasně dokládají, že části omítky jsou značně chatrné, ale radnice jako majitel budovy žádné zajištění zatím zřejmě neprovedlo.
Vážení i vážní zájemci, pokud máte skutečný zájem dozvědět se více o problematice ZŠ Kolowratská v souvislostech a v časovém sledu, viz Archiv Rychnovské televize 2010 – 04/2010 – Co by tomu řekl Karel Poláček?(http://www.kulturark.cz/rtv/archiv-2010.php?klip=4_2010_5.wmv
Jak už zde bylo zmíněno, s tou úctou k Poláčkovi je to ještě horší.
V Rychnově n.K. jsem se narodil a na gymnázium jsem chodil kolem Poláčkova rodného domu. Kdo by ten dům neznal z jeho psaní!!! Když jsem se dozvěděl, že v sedmdesátých létech byl dům zbourán bylo mi z toho smutno. V Rychnově se velikánů formátů Poláčka nenarodilo mnoho. Jak poznamenává Dr. Krám, dům byl zbourán při asanaci města. A za tím domem vyrostlo sídliště ošklivých paneláků. Poláčkův dům byl příležitostí vybudovat v něm muzeum, které by jistě přilákalo do Rychnova mnoho návštěvníků.
Mám v Rychnově stále mnoho dobrých přátel a vím, že tam žijí také lidé slušní a šikovní. Náměstí je dnes pěkně upraveno, hotel Havel zdárně zrekonstruován atd. Jak se však jeví, tito vlastenečtí Rychnováci nesedí na radnici. Domnívám se, že namísto asanace zbouráním Poláčkova rodného domu bylo by užitečnější provézt pořádnou asanaci v hlavách rychnovských radních. Dr. Josefu Krámovi i Václavu Židkovi náleží dík za napsání a otištění článku, který na tento problém upozornil. Poměry se jistě zlepší až se na radnici usadí lidé rozvážní a správní. Snad se tak jednou stane, nikdo ale neví kdy.