CzechFolks.com PLUS

Lída Rakušanová: Snížení platů poslanců

13.01.2010

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Co by se stalo, kdyby si politici, po dobu krize, snížili své příjmy o 20%? Dotklo by se to podstatně jejich životní úrovně, jejich zdraví, jejich existence? – napsal nám tento týden do rádia jeden z posluchačů. Reagoval na komentář o absenci důvěry jako základního tmelu ve společnosti, který je pro překonávání krizí tím nejpodstatnějším zdrojem. Důležitějším než kapitál finanční.

A posluchač Josef Bubeník z Poděbrad pokračuje: “To by byl signál pro občany, že politikům můžeme důvěřovat. Jenže zatím neprošel ani návrh na čtyřprocentní snížení příjmů. Dokud politici nepůjdou svým spoluobčanům naznačeným příkladem, pak všechny jejich řeči vnímáme jen jako arogantní, neupřímné žvanění. V tomto duchu bychom měli my, občané, voliči, hovořit na předvolebních shromážděních. Vynutit si slib v tomto duchu a velmi pozorně plnění slibu ve spolupráci s novináři kontrolovat. Znáte lepší recept?” Uzavírá posluchač.

Jde evidentně o myšlenku, která visí, aby se tak řeklo, ve vzduchu: Podle zpráv dnešního tisku chce ODS vyhrát květnové volby se slibem prosadit hned po nich nový ústavní zákon, který by snižoval o čtvrtinu platy všech poslanců a ministrů, pokud by hlasovali pro příliš deficitní rozpočet. Jak uvádí HN, kdyby takový zákon platil už dneska, tak by řadový poslanec musel vracet měsíčně 15 300, šéf sněmovního výboru 21 a půl tisíce a například místopředsedkyně sněmovny Němcová až 41 tisíc. Na srážky chce ODS používat zvláštní výpočetní vzorec, který by bral do úvahy i vývoj ekonomiky. A pokud by vláda předložila rozpočet, který by pak sama překročila o víc než 20 procent, musela by automaticky požádat o důvěru. Jak připomínají HN, přesně to se ovšem stalo před rokem vládě Mirka Topolánka. Překročit rozpočet tři roky za sebou by pak vláda měla jednoduše zakázáno. Dodejme, že po zákonu, který by ČR zavázal k dodržování vyrovnaného rozpočtu, volal svého času, ve funkci předsedy vlády, například i Václav Klaus.

Obdobné limity vlády ve světě v některých zemích skutečně mají a docela dobře jim to tam funguje. Konkrétně třeba na Novém Zélandu, kde měli v minulosti také hrozivý rozpočtový schodek a teď jsou tam pravidla nastavena tak, aby rozpočet byl pokud možno vyrovnaný. Disciplinovat poslance hrozbou finančních postihů by ale byla nejspíš česká specialita: v demokratickém světě bývá totiž běžné, že když jsou politické strany u vlády, mají v parlamentě většinu a jejich poslanci vědí, že jsou tam proto, aby vládní politiku podporovali a nikoli sabotovali.

To tady ale evidentně nefunguje: zatímco se vedení ODS moří s vymýšlením vzorečků, chtějí její senátoři a poslanci předvolebně snižovat spotřební daně na pivo a pro restaurace, jakkoli by to znamenalo další prohloubení rozpočtového schodku o dalších až 8 miliard. Evidentně tuší, že nový ústavní zákon, i když by jim kromě finančních postihů sliboval v případě dobrého hospodaření naopak bonus až 25 procent, v českém parlamentu nemá šanci. Levice je proti jako jeden muž. Podle ní je to prý jenom volební vějička, která má, jak to formuloval Bohuslav Sobotka, zamaskovat, že ODS “není schopna říct, jaké daňové změny a škrty chystá po volbách”.

Dodejme, že přesto stojí iniciativa ODS za pozornost: systémem finančních postihů a odměn představuje politiku jako vskutku nepokrytý – když si vypůjčím terminologii Tomáše Halíka- “”podnikatelský záměr”. Lze si snadno představit, jak by to dopadlo, kdyby takový ústavní zákon doopravdy platil. Pro poslance by nejspíš nebylo nic snazšího než nemilosrdně řezat všechny výdaje, bez ohledu na to, co to způsobí ve společnosti. Hlavně, že se oni sami dostanou měsíc co měsíc ke čtvrtině platu navíc! Zvláš´t s perspektivou, že by byli u koryta stejně jenom jedno volební období … Takhle to ovšem náš posluchač z Poděbrad nemyslel zcela určitě, když navrhoval, aby se poslanci vzdali 20 procent svých platů. Žádal to po nich jako důkaz solidarity se společností v krizi. Faktem totiž je, že přes všechny nářky se cosi jako důvěra rodí i u nás. V době, kdy bankrotů valem přibývá a bude přibývat, chápou například odbory, že většina firem nemůže svým zaměstnancům zvyšovat platy. Že úspěchem je, když je nebude propouštět. Vedoucí pracovníci se dokonce, ačkoliv o tom veřejně nemluví, vzdávají části svých platů, pokud to stav jejich podniku vyžaduje. Lidé to plným právem teď, kdy jsou státní finance ve vážné krizi, čekají i od politiků. Žádný zákon jim takové gesto solidarity ale nařídit nemůže. Museli by se k němu rozhodnout sami. Každý za sebe.

***