CzechFolks.com PLUS

V naprosté většině uměleckých oborů je profesionální sféra od té amatérské dost příkře oddělena, a to nutností specializovaného vzdělání a možností se jí živit.

Literatura nemá s výjimkou soukromé Akademie Josefa Škvoreckého vlastní umělecké školství ani výraznou vrstvu spisovatelů z povolání, jen příbuzné profese redaktorů, novinářů, textařů, scenáristů…, takže je těžké určit, kdo je vlastně profesionál a kdo amatér. Nemáme dokonce ani školu pro redaktory, této profesi se každý musí naučit v praxi.

Na jedné straně by se dalo tvrdit, že kdo se psaním neživí, není profesionál, na druhé zase to, že každý, kdo něco otiskne, dostane zpravidla honorář – tak jaký amatérismus?

Literatura je v podstatě jedním hřištěm, kde se scházejí začínající autoři vedle těch nejzkušenějších, a to na stránkách týchž novin a časopisů, v edičních plánech týchž nakladatelství. Každý, kdo veřejně publikuje, je chtě nechtě posuzován podle stejných měřítek, bezohledně začleňován do kontextu národní literatury.

Je v tom značná demokratičnost, každý má stejnou šanci, nikdo není předem vyřazen ze hry. Je to velmi lákavé: každý může myslet na úspěch a slávu, na ty nejvyšší mety. Je to však i ošidné, neboť to vede k neuvěřitelnému oslabení sebekritičnosti. Ochotník, který dostal první roli, nenabízí svoje služby Národnímu divadlu, ani muzikant, který si poprvé zahrál s vesnickou dechovkou, se necpe do symfonického orchestru. Zato literátů, kteří zaplavují redakce časopisů a nakladatelství prvními pokusy, je bezpočet. Absence literárních učilišť vede prostě k tomu, že do boje táhnou stále nové šiky nevycvičených a nevyzbrojených literátů – a bojiště podle toho vypadá.

Nejtěžší to pak mají ti, kteří měli vysoké ambice, ale v cestě za slávou neuspěli. Co by měli dělat pro to, aby nezahořkli, aby pro ně psaní zůstalo  alespoň koníčkem, činností pro soukromou potřebu a potěšení nejbližších? Ať se zeptají nějaké biletářky či garderobiérky, která se nestala herečkou, ale přesto zůstává u divadla, nebo nějaké učitelky zpěvu, která sice vystudovala konzervatoř, ale do opery se nedostala, a tak učí děti. Ať se podívají třeba na Jiráskův Hronov, který je pro ochotníky vrcholnou metou (tento úspěch je uspokojuje a netrápí se tím, že nejsou profesionálové), nebo na kterékoli kolo Porty.

Nejvýraznějším znakem prestiže a postupu do spisovatelské branže je knižní podoba toho, co jste napsali. Můžete být stálým autorem periodik se staticícovými náklady, mohou vás číst miliony lidí, ale dokud nemáte útlou knížečku, která vyjde v nákladu několika set kusů a třeba se ani neprodá, nemáte šanci pyšnit se statutem spisovatele.

Nezbývá vám tedy nic jiného než se vydat touto cestou a připravit se na trampoty, jaké dnes neznámého autora čekají. Přesto se dějí zázraky a každým rokem se podaří desítkám žokejů dorazit na svém Pegasovi do cíle. Chce to jen nevzdávat se, trpělivě hledat svého redaktora a nakladatele.

Je to však opravdu jediná možnost? Nemáme docela zajímavé a dosažitelné alternativy? Dnes už přece není problém vydat knihu vlastním nákladem nebo publikovat na internetu. Stačí trochu odvahy a (trochu víc) peněz.

Ale tak to dnes (bohužel či zaplaťpánbůh) chodí.

  
***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Jana Pilgrová