CzechFolks.com PLUS

(Vzpomínka na Jana Palacha)

V úterý 19. ledna 2010 si připomeneme 41. výročí úmrtí studenta Jana Palacha (11. 8. 1948 – 19. 1. 1969), který se v odpoledních hodinách 16. ledna 1969 v horní části pražského Václavského náměstí pokusil o sebeupálení. Nebyl to, jak se někdy mylně interpretuje, pokus o sebevraždu, ani nábožensky motivované vzepjetí vyznavače buddhismu, nýbrž varující čin. V době počínající normalizace bylo Palachovým motivem probudit národ z letargie.

Student druhého ročníku Filosofické fakulty UK Jan Palach při svém pokusu o sebeupálení (ve 14,30 hod.) utrpěl těžké popáleniny přesto, že poblíž stojící dozorce Dopravního podniku hl. města Prahy Jaroslav Špirek zareagoval pohotově. Na zmatený křik „Hoří! Hoří! Pomoc! svým těžkým zimníkem oheň udusil. Jan byl přivolanou sanitkou převezen na speciální pracoviště nemocnice v Legerově ulici, kde byl odborně ošetřen.

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze jako druhý syn Josefa a Libuše Palachových. Celý život prožil v domě svých rodičů ve Všetatech u Mělníka, kde v létech 1954 až 1963 absolvoval školní docházku v místní základní devítileté škole. Posléze vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu (nyní gymnázium Jana Palacha) v Mělníku. Po maturitě chtěl studovat na Filozofické fakultě UK v Praze. První pokus o přijetí byl neúspěšný. Potom byl Jan přijat na Vysokou školu ekonomickou, kde absolvoval 4 semestry. V roce 1968 na vlastní žádost přestoupil na Filozofickou fakultu UK. Zapsal se na historii a politickou ekonomii. Během týdne pobýval v Praze na studentské koleji Jarov, později (po přestupu na FF UK) byl ubytován ve vysokoškolských studentských kolejích na Spořilově. Ve volných chvílích se často a rád vracel ke své mamince do Všetat. Jeho tatínek v té době již nežil.

Ve středu 21. srpna 1968 Jan Palach ještě spal, když jej vyděšená maminka časně ráno probudila: „Jendo, vstávej! Obsazují nás Rusové! Co budeme dělat?“ Jenda uslyšel hluk nízko letících sovětských vojenských dopravních speciálů, které přes Všetaty mířily na pražské ruzyňské letiště. Z rádia vnímal hlasatelův vzrušený hlas a posléze zaslechl i charakteristický lomoz tanků, valících se silnicí kolem jejich domu ku Praze.

Přes maminčin nesouhlas se rozhodl, že se do Prahy bez meškání vypraví. Vlakem to nešlo. Po silnici ze Všetat přes Kostelec nad Labem a Měšice to bylo riskantní. Silnice byla ucpána nepřátelskými vojáky, tanky, obrněnými transportéry, samohybnými děly a další vojenskou technikou.

Sotva paní Palachová odešla do práce, vykradl se z domu i Jan. Na státní silnici došel pěšky a risknul to. Do hlavního města se dostal autostopem. Praha byla plná tanků, děl a ruských vojáků. Pozdě si uvědomil, že ve spěchu doma zapomněl fotoaparát. Mohl jím zdokumentoval dění na ulici a také nápisy, které míjel skoro na každém kroku: „Lenine prubuď se! Brežněv se zbláznil!“ Z tanků se dá střílet, ne vládnout!“ „ Ivane, jdi rychle domů! Nataša ti courá s Koljou!“…

Jan Palach těsně před okupací obdržel toužebně očekávanou zprávu. Děkan Filosofické fakulty UK mu oznamoval, že byl přijat ke studiu a rovnou do druhého ročníku! Nebýt okupace, měl by z toho ohromnou radost. Svědkové těchto pohnutých událostí se shodují v názoru, že Jan okupaci prožíval těžce. Nechtěl čekat se založenýma rukama. To neodpovídalo jeho povaze a pojetí cti. Chtěl bojovat!

Vánoce roku 1968 byly asi posledními šťastnými dny v Palachově životě. Milované Všetaty, starostlivá maminka (tatínek zemřel v roce 1962 ve věku pouhých 52 let, o 7 let starší bratr Jiří byl ženatý a žil v Kamenickém Šenově), sváteční stůl, rozzářený stromeček, štědrovečerní večeře, smažený kapr s bramborovým salátem, jablečný závin, vánoční voňavé cukroví… Večeře s modlitbou a s přáním, aby se tu příští rok ve zdraví znovu sešli.

Pod stromečkem našel Jan knihy, boty a parádní bílou košili do plesů. Po večeři si s maminkou poslechli vánoční koledy, v televizi se podívali na oblíbenou pohádku a pak, když maminka usnula, šel Jan ztichlým městečkem až ke slavnostně ozářenému kostelu sv. Petra a Pavla, ve kterém oblíbený katolický farář děkan doktor František Vaněk celebroval slavnostní mši, tradičně okrášlenou líbeznými tóny Rybovy České mše vánoční „Hej mistře!“

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 Jan vstal již před půl šestou ranní. Po snídani překvapil maminku neobvyklou žádostí o dopisní papíry s obálkami. Pak se rozloučil a ještě za tmy vykročil do mrazivého lednového rána. Ze Všetat do Prahy se dostal jako obvykle ranním vlakem, z dnes již neexistujícího Těšnovského nádraží odjel tramvají rovnou na studentskou kolej.

Zatímco kamarádi na pokoji ještě spali, Jan začal psát své poslední dopisy. Měly stejný obsah:

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem:

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit.

Já jsem měl tu čest vylosovat si jedničku, tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou:

1.                  Okamžité zrušení cenzury

2.                  Zákaz rozšiřování „Zpráv“

3.                  Jestli naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969 a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj.časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně!

Podepsána: Pochodeň č. 1“

P.S. „Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolní prostor pro ČSSR, využijeme jej!“

Adresátem prvního dopisu byl Ladislav Žižka (studentská kolej Jarov, Praha-Žižkov). Druhý dopis patřil Luboši Holečkovi  (Filozofická fakulta UK, Praha 2) a poslední, třetí dopis byl určen Svazu spisovatelů. Jan vložil dopisy do aktovky, oblékl se, spěšně se rozloučil se spolužáky a se slovy „…musím si ještě něco důležitého zařídit“… rázně odešel. Bylo půl jedenácté dopoledne. Kostky byly vrženy!

Téhož dne si Jenda (kde a s kým byl od jedenácté dopolední do druhé hodiny odpolední se nepodařilo objasnit) u fontány před Národním muzeem polil zimník benzínem, zapálil ho a jako živá pochodeň utíkal přes vozovku směrem k soše svatého Václava. Náhle změnil směr, klopýtl a upadl na dlažbu. Jak už jsme prozradili, plameny na hořícím uhasil pohotový dozorce Dopravního podniku Jaroslav Špirek.

Zkušení lékaři v Legerově ulici poznali, že Janovy popáleniny jsou vážné. Neslučitelné se životem. Pacienta už nebylo možné zachránit! Alespoň se pokusili jeho nesnesitelné utrpení zmírnit. Když byl Jenda ještě při vědomí, projevoval starost o to, aby byl jeho čin správně pochopen. Opakovaně zdůrazňoval: „Nejsem sebevrah ani buddhista! Nebyl to pokus o sebevraždu, nýbrž varující čin. Chtěl jsem protestovat! Chtěl jsem…vyburcovat lidi z letargie!“

I když počítal s rizikem, zemřít si nepřál. Doufal, že přežije. Podrobnosti ohledně svého sebeupálení odmítal sdělit. Lékaři i zdravotní sestry se během léčby přesvědčili, že Jan Palach byl nadán mimořádným pocitem odpovědnosti, pravdy a čestnosti!

V neděli 19. ledna 1969 po 14 hodině se Palachův stav zhoršil. Pacient přes veškerou snahu lékařů v 15,30 hodin zemřel. Před nemocnicí čekali studenti. Na rakev položili československou vlajku a mlčky pohledem doprovázeli pohřební vůz, odvážející Palachovo mrtvé tělo…

Až se v úterý 19. ledna 2010 ve věži všetatského kostela sv. Petra a Pavla na Palachovu počest rozezní zvony, nezapomeňte!

***

Fotografie pro CzechFolks.com PLUS © Milan Richtermoc a jeho archív