Josef Krám: Co se musí stát?
17.01.2010
O škole, do níž chodil Karel Poláček
První článek, navazující na tento ZDE
Úvodem idyla: Je leden 2010, zimní bouře Daisy zasněžila sousoší Bylo nás pět na Panské ulici v Rychnově nad Kněžnou tak, že psa Pajdu u nohou Čendy Jirsáka není ani vidět a Petr Bajza má místo šály zvláštní háv. Popojděme o pár metrů dál na náměstí Karla Poláčka. Kdopak si připomene, že spisovatelova busta byla odhalena 1967 nejprve naproti onomu domu s koňskou hlavou (stalo se tak za přítomnosti Josefa Škvoreckého), pak že se dostala na symbolický Slavín mezi starou zvonici a kostel Nejsvětější Trojice, a když byla tma, zloději kovů ukradli sousední bustu, ocitla se na nynějším Poláčkově náměstí.
Odtud je pár kroků pod kolowratským zámkem žluto-bílá budova čp. 485. V jejím průčelí nahoře připomíná latinsky psaný nápis, že ji roku 1819 nechal vystavět František Ant. comes Kolowrat Liebsteinski, a původně bývala obecnou školou se třemi a později pěti třídami, do níž chodíval i Karel Poláček či chcete-li Petr Bajza z knihy Bylo nás pět. Teď v ní sídlí základní, donedávna speciální škola, jejímž zřizovatelem je Královéhradecký kraj. Uvnitř všecko O. K., ale stačí se podívat ven. Přitom po léta marně usiluje ředitelka Hana Fuksová o opravu – dívejme se.
Připomeňme si, že od roku 1905 sloužila tato budova jako obecní úřad, poté městský národní výbor, až za komunizmu v ní sídlil Dům politické výchovy okresního výboru Komunistické strany Československa. V té době taky byla v přízemí mezi okny do ulice odstraněna pamětní deska, připomínající Masarykovu návštěvu Rychnova nad Kněžnou v roce 1926. Na jejím místě zůstal světlý obdélník, až deska byla po roce 1989 přenesena na Staré náměstí. A od té doby je v této budově zase škola, teď základní pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami.
Dovolte odbočku, než položíme závěrečnou otázku. Citujme Karla Poláčka o této škole: Školu máme pěknou novou a my máme taktéž pana učitele Veselíka, on nosí zlaté brejle a o přestávce jí housku a čte si v v knížce, a když vidí nezdobu, tak uloží trest, jemu je to fuk. Že to znáte? Tak ještě kousek ze stejné knížky: Než nám pan učitel rozdal vysvědčení, tak nás napomenul, abysme ani o prázdninách nezapomněli, že jsme synové vlasti, pročež abychom ani o prázdninách nesložili ruce v klín a doma pomáhali. Abysme šli příkladem napřed a nedělali hanbu naší škole. Abysme zdravili dospělé a nejedli nezralé ovoce, což je zlých nemocí původce, a nelámali větve, poněvadž to je příroda. Abysme dbali čistoty těla a nemyslili si, že když jsou prázdniny, že můžeme chodit jako čuňata, pročež abysme se vzdělávali četbou.
Dost, prázdniny ještě nejsou, pana učitele Veselíka si Poláček nevymyslel, opravdu existoval, chodit jako čuňata nebudeme, ale škola pěkná není ani náhodou. Na co se čeká? Až to někomu spadne na hlavu? Nedej bože nebo jak by řekl malý Mao, kdysi veliký rychnovský straník, aby si nezadal s pánembohem: Nedej příroda, aby z té školy něco spadlo na děti. Třeba římsa, Karle Poláčku.
My už víme, že v rodišti Karla Poláčka, autora Bylo nás pět, je sousoší pětice kluků z oné knihy, dílo profesora hořické kamenickosochařské školy Michala Moravce, odhalené za přítomnosti Karla Smyczka, režiséra televizního zpracování stejnojmenné knihy, a představitelů klukovských rolí. Stačí se dívat – zleva Josef Zilvar z chudobince se „žralokem“ na botě, Čenda Jirsák se psem Pajdou, Éda Kemlink, Petr Bajza a Tonda Bejval. Zvídavá otázka: Má ale sochu i Rampepurda ze stejnojmenné knihy?
Ano, za ní však musíme na Rampuši do hor – ona přece byla z hor, tedy Orlických. Její sochu od stejného autora tam najdeme, vedle je povídání a z něj si přečteme citát z Poláčkova Bylo nás pět: Kristýna, ta mne tahá z postele, vstávej, lenochu, je čas do školy. Já s ní zápasím a křičím: “Nech mne, ty Rampušando,“ neboť ona pochází ze vsi Rampuše, která jest položena vysoko v horách. A umí česky jako německy, se svými příbuznými mluví po haťalácku jako ti mužové, co přivážejí dřív z hor. „Tak abys věděla, od dneška se jmenuješ Rampepurda,“ ona se směje jako blázen, ona má šamstra a bude se vdávat. Na cestě se stavím pro Bejvala Antonína a tomu okamžitě oznámím, že Kristýna jest vlastně Rampepurda, a jemu se to líbí.Tak se směje. Doplněno informací, že v onom televizním seriálu ztvárnila filmovou roli Rampepurdy Bára Srncová.
Ale jestli tam pojedete a budete už docela blízko, nenechte se pod Hláskou zmást ukazatelem směr Nebezká Rybná. Čestný pionýrský s písmenem Z. Německy se tahle vesnice jmenovala Himmlisch Ribnei a teď se mně chce říct: Himlhergot, copak tady někdo neuměl napsat správně český překlad Německá Rybná? Množné číslo od slova nebe je nebesa, a ne nějaká nebeza. Za tento oficiální silniční ukazatel, který stojí před křižovatkou pod Hláskou směr Rampuše už dlóuhou – s prvním čárkovaným ó – dobu, je taky přece někdo zodpovědný.
Rampepurdo, tohle ti himlhergot dělat neměli.
“Po stopách: Do Královéhradeckého kraje za Karlem Poláčkem ” – ČT Ostrava ZDE
***
Fotografie pro CzechFolks.com PLUS © Josef Krám http://www.rychnovskypruvodce.info/
Vážení a milí čtenáři CF, omlouvám se za překlepy v tomto článku: Zloději ukradli “jen” sousední bustu překladatele Otmara Vaňorného (aby měli na diskotéku, byl jsem pak u soudu). Ukazatel byl mezitím opraven a doplňuji, že Rampepurda, těžce poničená červnové vichřici 2009″, je opravena (viz v závěru mých prezentací o Karlu Poláčkovi http://leteckaposta.cz/798069735 , bude to tam tři týdny). Josef Krám
Vážení, nezdá se vám, že k dané situaci přistupujeme špatně, že jsme nesoudní a nespravedliví? Že nejdeme s dobou, nebereme v potaz soudobé trendy? Společnost se vyvíjí, směřuje vpřed k lepším zítřkům! Nemůžeme přece přešlapovat na místě a zabývat se jednou rozpadající se školou. Víte, kolik takových v naší zemi je? Kolik významných objektů se pod dohledem odborníků rozpadá? A my bombardujeme chudáky pány radní svými požadavky! Uvědomme si, že penízků na přerozdělování mají tak zoufale málo, pročež s rozumem investovat musejí. Škola! Neblázněte! A že ji dal postavit Kolowrat? A že se v ní učil i Karel Poláček? No co! Všechno je pomíjivé, lidé umírají, budovy se hroutí. Již dnes pomalu nikdo neví, že byl Karel Poláček vedle Karla Čapka dalším mistrem slova, nač se tedy zabývat „jeho“ školou, vždyť je zachycena na fotočce v místním muzeu. Rozpadá se? Počkáme a uvidíme, třeba přijde nějaký ten bakšiš z fondů EU. A spadne-li budova historická? Postavíme novou. Anebo ještě lépe! Děti v rámci integrace rozptýlíme do škol ostatních, každý přece ví, že žáci ubývají a školy se slučují. A co kdybychom na jejím místě vybudovali nějaký další super-hypermarket, autosalón, penzión, zábavní středisko, aquapark s mizivou návštěvností, co? Těch není nikdy dost?! Spřízněným firmám slušnou zakázku poskytneme, pracujícímu lidu takto i práci dáme a ve výsledku umnožíme drobné příjmy do městské pokladny, i jinam, třeba. A co taková herna, když už o tom mluvíme? Pojďme, nečekejme, pusťme se do toho ihned! Kdo dřív přijde, ten dřív mele. A jestliže nám sovětští vojáci zbořili Poláčkovu rodnou chaloupku, zbořme my nyní školu, již navštěvoval. My Češi.
K zamyšlení vás vyzývá Dagmar Guhryová
Tak to vidíš, Karle Poláčku! Žaludek se ti obrací? A jistě jsi viděl,v jaké budově sedí páni radní?! Co je tak přestěhovat do Tvé školy, možná by se rychleji postarali o nápravu, aby si zajistili pohodlíčko na židličkách. Jistě, on by se našel důvod, proč to nejde, stejně tak jako je jistě hned důvodů několik, proč to se školou zašlo tak daleko.
A přitom je to tak prosté. Poslyš, pane Poláčku, já mám recept za sto korun. Kup pásku bíločervenou, s tou obejdi obvod školy, zakolíkuj, přidej ceduli POZOR, DANGER, pro staré struktury OSROROŽNO. Zásadní problém se tím nevyřeší, ale bude to vypadat, že se něco udělalo. Nebudu se chlubit cizím peřím a rovnou přiznám, že to není recept z mojí hlavy. Převzala jsem ho od těch pánů, kteří sedí sedí na židlích z pravé kůže, v budovách věhlasných jmen, velkých činů… ale to spíš bývalo, teď bych řekla: velkých tahanic a prázdných slov.
Dobře, tak jinak. Počkáme. Počkáme, až spadne římsa školy dítku, jdoucímu do školy, na hlavu. Pak se jistojistě začnou dít věci. Pokud rodiče toho dítka neuškrtí vlastnoručně celou městkou radu, pak budou páni radní postaveni před televizní kamery a my budeme svědky jejich koktání o důvodech, systému přerozdělování peněz,možná se dočkáme i omluvy. Kecy, prdy, beďary, promiňte, výstižnější spojení slov mě nenapadlo. A za jakou cenu? Promiň, Karle, nechci samozřejmě pominout historický charakter budovy a Tvůj kus života v ní, ale cena lidského života nebo zdraví je přece jen k nezaplacení, o to víc, jde-li o děti.
Ale víš, pane Poláčku, co je na celé této kauze pozitivní? Že nás tu NENÍ JEN PĚT!
Terezka Čerbáková
Praha
Vážený pane dr. Kráme,
až se člověk před krajany stydí, jak jsme u nás lhostejní!
Přemýšlím, čím to je: že by dědictví minulé výchovy? anebo se soustřeďujeme jen na to, jak obstarat pro sebe co nejvíce (peněz, majetku, výhod atd.)?
Jak dlouho to bude trvat, než lidé pochopí (napříč generacemi), že bez zájmu o věci veřejné (počínaje neuklizeným chodníkem a cestou k volební místnosti konče) se nikam nehneme!?!
Jitka Titzlová
Mám dilema. Nevím, jak pořádně zareagovat, ale chci. A navíc – nejde než souhlasit s uvedenými komentáři. I když se sem tam najde starostlivý (a vzácně i movitý) ctitel historie, tradic a odkazů našich osobností, který se o nějaký náš národní poklad dokáže postarat, je to pořád málo. Já vím, mně se to mluví (tedy, píše…). Ale přece jen – vždyť Karel Poláček také psal. A JAK psal! Pane doktore, doufám, že se skutečně někdo “chytí za nos” a školu zachrání. Jinak můžeme do budoucna očekávat nápisy na domech ve stylu “Tento panelák je věnován památce firmy POSTAVNOVYBARAKCONEJRYCHLEJIAHLAVNĚLEVNĚ”.
P.S. – všimli jste si, že teď už JE NÁS PĚT?
Petra Haasová
Bohužel Rychnov n.K. neznám, ale co se týče opravy školy, bude to velký problém. Naši politici se více zajímají o vzájemné potyčky, které toho moc nevyřeší. Není patrna snaha dojít k dohodě a napřít úsilí alespoň k zachování toho, co už bylo někým vybudováno, když na nové nejsou peníze a patrně ani tak hned nebudou.
Možná až ta římsa na někoho spadne, tak se “ledy” pohnou, kdo ví ? Video, kterým provází pan Vladyka, je velmi zdařilou vzpomínkou na K. Poláčka a představuje zajímavosti města.
Dobrý den,
nemám slova díků, kterými bych vyjádřila Vaše konání ve všech oblastech.
Z letecké pošty http://leteckaposta.cz/798069735 jsem si stáhla prezentace o K. Poláčkovi., a které tam už budou jen pár dní. Jsou velmi zajímavé a lituji, že je nemohu umístit na webu “mé” knihovny (tam mohu dát jen prezentace do velikosti 5 MB), kde mám rubriku PREZENTACE osobností . Moc ráda bych dala na web aspoň odkaz, kde by si čtenáři mohli ty prezentace stáhnout nebo prohlédnout a díky Vám je vidět a dozvědět se více . Můžete mi, prosím, poradit možnost jak čtenářům ty Vaše prezentace přiblížit .
Současně mi dovolte obdiv k Vaší práci v oblasti technické – zpracování prezentací a webu http://www.rychnovskypruvodce.info/ . Sama se o to snažím a vím co to dá prace.
Děkuji Vám za všechny čtenáře a těším se na Vaši odpověď
Přeji Vám hodně zdraví, síly a radosti z Vaší práce
Janina Svobodová
Jsem také rodačka z Rychnova nad Kněžnou. Moji rodiče bydleli v Doudlebách nad Orlicí sice krátce, ale mám to v rodném listě.
Málo kdy se mi podaří zajet na ta místa, ačkoliv to mám kousek. Ale když už, tak vidím změny.
Všechny.
Ty dobré, i ty špatné. Jsem smutná z toho v jakém stavu je památka po panu Poláčkovi a slzy se mi derou do očí. Takových míst je mnoho. Ale neztrácejme naději. Znám i případy, kdy to vše nakonec dobře dopadlo.
Jak už to tak ale bývá, musíme hooodně křičet a nebo na někoho ta římsa spadne. Takhle to poslední dobou funguje. Doufám, že to nebude tento případ!!!
Já si ale všimla, že lidé v okolí nejsou lhostejní ke stavu památek. Mnohde si sami opravili, zrenovovali, ačkoliv to nemusela být jejich starost.
Ono- kousek ke kousku, vše bude zase o ten kousek lepší. Nesmíme se jen dát. Finance se musí najít.
Ono se totiž jen musí chtít.
Je to přece historie a památka na předky každého.
Každého člověka.
Vážený pane doktore,
čtu všechny Vaše články s velkým zaujetím a jsem moc ráda,že někdo jako Vy v Rychnově nad Kněžnou vůbec je!!!
Olga Szymanská
Tak mi to připadá, že je to stále stejné, vlastně by měl Karel Poláček ještě více materiálu pro svá díla. Mám však pocit, že takovýto stav není rychnovskou specialitou.
Zdraví A.Š.
Čtenářka českoamerického webového magazínu vyzvala starostu k opravě školy, kde studoval i Karel Poláček: http://www.orlicky.net/?id_zpravy=11547167091263810902
To: Jaroslav Kos
Jaroslav Kos působil ve vedení města dlouhou dobu. Tečka. Zcela jistě se spoustu dobrých věcí podařilo. Tečka. Hotel Havel provozuje firma, která není ve 100% vlastnictví města, školní jídelně více či méně úspěšně šéfuje manželka starosty a firma navíc není ve 100% vlastnictví města. Obě budovy město ale vlastní. Tečka. Škoda, že Jaroslav Kos se k opravě budovy školy v Kolowratské ulici, ač to ve svém příspěvku přislíbil, nevyjádřil. Tečka.
Opravdu se musí něco stát? Musí nějakému školákovi spadnout na hlavu kus cihly nebo kamene, aby se někomu rozsvítilo? Fotografie jasně dokládají, že části omítky jsou značně chatrné, ale radnice jako majitel budovy žádné zajištění zatím zřejmě neprovedlo.