CzechFolks.com PLUS

Snad žádná jiná fakulta naší Alma mater – Univerzity Karlovy, ale ani jiné instituce vysokého školství u nás  – nebyla pod takovým drobnohledem, přesněji „policejním dohledem“, ale tím pádem i středem veřejné pozornosti, jako Filozofická fakulta. Spojena se jmény známými doma i v literárním světě, jejichž nositeli byli mj. Jan Mukařovský, Albert Pražák, Bohuslav Havránek, Karel Krejčí, Felix Vodička, Květuše Sgallová, František Buriánek, Antonín Jelínek, Emil Lukeš Milena Honzíková, Jaroslava Janáčková  a následovat by mohl   dlouhý seznam z přebohatého rejstříku, uvedeného v čerstvě vydané knize  Tato fakulta bude rudá! (Akropolis,  Praha 2010, 728 stran).

Původcem, editorem a redaktorem knihy je profesor PhDr. Jiří Holý, DrSc. (v redakční spolupráci Mgr. Katky Volné, známé již z první knihy „Prověřená fakulta“ z roku 2009, o níž jsme v CzechFolks.com psali 28. 5. a 1. 6. 2009), jemuž se podařilo v ucelené podobě prostřednictvím 18 autorizovaných rozhovorů s pamětníky (pedagogy i studenty), dokumentů a dalších historických textů obsáhnout jedno dějinné a významné půlstoletí. Připravit vlastně základ ke zkoumání dějin české literárněvědné bohemistiky a vlastně dějin filozofické fakulty, které je zatím v počátcích.

Dlouhé a členité je období, které kniha zahrnuje, bylo náročné pro samotné aktéry, pedagogy i absolventy z padesátých let, poznamenaných ideologickým dogmatismem, z let šedesátých se snahou o liberalizaci výuky, pluralizaci kultury a demokratizaci, až po léta „normalizační“ s rozsáhlými čistkami, přísnou kontrolou a mnoha zásahy stranické a státní byrokracie. Tím vším je fakulta a kniha o ní velmi zajímavá a přitažlivá pro mnoho čtenářů. Román „Žert“ Milana Kundery má svůj původ na této katedře, stejně tak próza Jana Trefulky „Pršelo jim štěstí“s atmosférou jejich vyšetřování, a tím pádem jejich všeobecná známost dodnes trvá, neboť autoři i protagonisté příběhů dosud žijí a jejich osudy jsou nadále středem pozornosti.  

Destruktivní působení Vítězslava Rzounka, který ovládal fakultu v letech 1972 až 1980, zasáhlo nejen do jejího života, ale zejména do životů a osudů mnoha lidí. Jeho vzestupu a kariéře nikdo nebránil, stal se fantomem a také netvorem, byl bystrý a také bezcharakterní, inteligentní a také rafinovaný, ctižádostivý a také demagogický (to zejména). S pomocí a zásluhou dvou všehoschopných soudružek Zdeňky Bastlové a její přítelkyně Evy Fojtíkové (manželky ideologického tajemníka ÚV KSČ) bezohledně „ničili nejen protihráče, ale i všechny, kdo je odmítali jednoznačně podporovat“. Tady má svůj původ i název knihy, neboť výrokem „Tato fakulta bude rudá!“ se její proslulý autor po celou dobu řídil, rozhodoval o titulech a vědeckých hodnostech, manipuloval lidmi, získával je za konfidenty, takže zákonitě postupně klesala mravnost a kultivovanost. Vysloveně negativní ovzduší se mělo nazývat „normalizací“, přitom vše se odehrávalo na komunistické partajní úrovni, kde Rzounkovi nemravní stoupenci dokázali udržovat a posilovat svůj neotřesitelný vliv.

Rozhovory a výpovědi pamětníků jsou obdivuhodně přesvědčivé, přičemž podle editorů nebylo vždy snadné získat souhlas k vyprávění a zaznamenání vzpomínek, stanovisek, ale i konfrontací s odlišnými názory. „Nemám co zajímavého říct“, „Jsem už starý, ne všechno si přesně pamatuji“, „Mám obavy ze zkreslení“ – asi tak a podobně vyznívaly mnohé odpovědi na vyslovená přání získat o dění na filozofické fakultě pokud možno věrné údaje. Pochopitelně získané rozhovory nemohou mít shodný stylový ráz, ale poslední slovo při jejich zařazení měli vždy zpovídající, mluvčí.

Zaslouží si proto vyjmenovat těch 18 pamětníků a přečíst si jejich autentické odpovědi, a jak vidno, všechna jména jsou v naší literární veřejnosti dosti známá, mnohé napovídají i jejich titulky (uvedeno podle pořadí v knize): Zdeněk Pešat (*1927): Na katedře nebylo co vést liberálně ani stranicky ortodoxně, Miloš Pohorský (*1927): Fakulta se neustále proměňovala, Květuše Sgallová (*1929): Někomu pomůžeš, a on tě pak vyhodí, Miloš Hoznauer (*1929): Byli jsme zapálení a naivní, Zdeněk K. Slabý (*1930): Z reformovaného studia na fakultě jsem se poněkud vymykal, Antonín Jelínek (1930-2008): Na Nezvala vzpomínám docela rád, Jaroslava Janáčková (*1930): Musíš fungovat jako most, Vladimíra Gebhartová (*1931): Je těžké pochopit naše nadšení, Věra Menclová (*1938): V šedesátých letech tady byla báječná atmosféra, Vladimír Binar (*1941): Berete mi práci, kterou mám rád, řekl jsem Rzounkovi, Bohuslav Hoffmann (*1940): Katedra byla jasně rozdělená, Jiří Hošna (*1950): Přišel okamžik, kdy už nešlo mlčet, Eva Štědroňová (*1946): Lidé se rozdělovali podle toho, jestli byli slušní, Vladimír Heger (*1958): Plnily se „příkazy doby“, Miloš Zelenka (*1961): Beru to jako negativní zkušenost, Milan Pokorný (*1961): Na katedře jsem zažil nejhorší léta života, Petr A. Bílek (*1962): Byla to směšnohrdinská doba, Alexej Mikulášek (*1962): Atmosféra byla napjatá.

Mnoho vypovídají i učební texty, či jejich úryvky, z jakých měli posluchači fakulty čerpat vědomosti. Dále také autobiografické a fikční texty inspirované děním na fakultě, jakož i nezbytné kalendárium se jmény učitelů a předmětů, významných událostí a dokumentů. Vše se rodilo v letech 2008-09. Vznikla kniha s viditelnou snahou o komplexní pohled, reflexi i sebereflexi a její veřejná prezentace na půdě filozofické fakulty s hojnou návštěvou může napovědět, že o ni bude zájem. Kéž by poskytla impuls k dalším podobným vzpomínkovým a memoárovým knihám o našem vzdělávání a tím i o našich nadějích v budoucnost celé společnosti.

***