Pavel Pávek: Kapři
25.01.2010
Toho večera se v útulné hospůdce kousek od smíchovského Anděla vlastně nic zajímavého nedělo, parta štamgastů u svého vydrženého stolu byla značně nekompletní. V lokále převládalo neobvyklé ticho jen občas narušované halasným zíváním hostinského Orobince.
„Pánové, takhle to dál přece nejde,“ usoudil sochař Makovička, dopil smíchovskou desítku otočil prázdný půllitr uchem k hostinskému a zasněně vyhlédl ušmouraným oknem na ulici. „Ticho, jako v chrámu páně, venku poeticky leje, za měsíc a pár dní Vánoce, doma bába povídá něco o mytí oken… Tohle přece nejde, něco by se mělo zorganizovat.“
„Jo, mohli bychom třeba začít nacvičovat na spartakiádu“, složil dočtenou Večerní Prahu fotograf Dan. „Tady zrovna čtu, že vyvěrá; no nekoukej pitomě, vyvěrá z přirozené touhy pracujících po aktivním sportovním vyžití v kolektivu. To abych si pomalu šel koupit červený trenýrky… Nebo co třeba happening? Velice zábavné. Tuhle jsem byl na jednom na Kampě a policajti nás hnali až k Národnímu divadlu. To bylo aktivní sportovní vyžití v kolektivu. Dostal jsem pendrekem po hřbetě a ještě půl dne v Bartolomějský vysvětloval, že jsem nefotil žádný chuligány narušující klid na práci ale motejla. Otákárka, pánové. Aby zase nedošlo k záměně…“
„Dobře ti tak,“ zapojil se do debaty hostinský. Nemáš courat po Kampě. V hospodě máš sedět, pivo pít a nikdo tě nebude mlátit vulkanizovaným socializmem. Na druhou stranu, u tebe škoda rány co padla vedle. Přitlačit měli.“
Čas plynul zvolna v příjemných debatách, na ulici se šeřilo, výčep se zaplňoval dalšími příchozími.
„Pánové,“ prohrábl nazrzlý vous Makovička, „Všimli ste si, kolik venku visí všelijakejch letáčků a plakátků s telefonními čísly? Ráno takhle čekám na autobus, krátce, zpoždění měl slabejch deset minut, a jenom na zastávce takovejch lejster viselo dobře dvacet. Chcete pohlídat dítě? Doučit rusky? Umejt vokna? Nic není problém, stačí zavolat… Jo a vedle u řezníka na skle inzerujou, od kdy budou k mání kapři…“
„Od který doby zrovna tebe zajímají umytá okna,“ živě se zajímal hostinský. Kdy to bylo? Onehdy jsem šel okolo toho tvého ateliéru; z venku ani není vidět, jestli se uvnitř svítí nebo ne…“
„To je věc přístupu a pohledu na věc,“ opřel se Makovička pohodlněji a škrtl zapalovačem u startky bez filtru. „Ušetříš za záclony, a když tě zajímá, co se děje na ulici, stačí přece otevřít okénečko. Krom toho je poctivě meju každý sudý rok…“
„To má svatou pravdu,“ zvedl oči od několikrát přečteného listu všech Pražanů fotograf. „Zrovna loni jsem byl svědkem. Jdu kolem a koukám jako blázen, co se mu stalo. Vláčel na hřbetě celý křídlo okna, mašíroval nim k náplavce. Pánové, takovou grotesku vidět a uhynout. Víte, co ten cvok provozoval? Položil na břehu okno do Vltavy, sedl si vedle, půl hodiny čuměl po rybářích, potom okno zase vylovil, naložil na hřbet a táhnul do ateliéru… No, povím vám, divadlo, že by zlatou kapličku mohli okamžitě zrušit…“
„Nezáviď mladému zlepšovateli geniální myšlenky a rači uvažuj,“ přerušil monolog sochař. „Ty cedule mě poněkud inspirovaly. Napadlo mě, že by mohlo být celkem žertovně rozvěsit tady okolo pár plakátů. Co třeba, kdyby takovej Mirek Kyselý chtěl prodávat levné kapry, pokud možná pravé z Třeboně… Mohl by i štičku či ouhoře zákazníkovi nabídnout…“
Uplynul další den, večer se plížil do útulné krčmy a spolek štamgastů se rozrostl právě o Mirka. Seděl, tvářil se zadumaně, občas povzdechl. „Kluci, já tomu nerozumim, někdo se asi musel zbláznit. Asi telefonní ústředna, jenomže to odnáším já…“
Živý zájem o kamarádovo neštěstí mu nebyl podezřelý a začal barvitě líčit dění z posledních hodin.
„Věčně někdo volá a chce si objednat kapry. Koukám na to jako blázen. Copak já mám nějaký kapry? Kde bych k nim přišel? Hlavně, když to někomu řeknu, začne řvát, že si je nechávám pro kamarády, že se jenom kapsujeme, jeden chtěl dokonce úhoře…“
Fotograf Dan vypadal zamyšleně. Po chvíli se pousmál, dopil Smíchovské a odešel ke dveřím do kuchyně. „Já si, Karle, brnknu…“ utrousil na půl úst k hospodskému, který vedle pípy znuděně leštil půllitry.
Čas plynul v milé pospolitosti, za okny již svítily lucerny, hostí zvolna přibývalo. Na trpký osud pomalu zapomínal i nechtěny prodavač ryb a, jak podotkl Makovička, při troše fantazie si člověk ani neuvědomil, že za dveřmi hospody řádí socializmus.
Bytelné vstupní dveře oddělující hospodu od zbytku světa se váhavě, jako rozpačitě a těžce pootevřely a škvírou váhavě nahlédla manželka Mirka Kyselého Květa. Jako každá správná manželka si nikdy nebyla schopna vysvětlit, co manžel na hospodě vidí tak zajímavého, že v zakouřeném lokále tráví čas, který by mohl mnohem příjemněji prožít po jejím boku u zářící televizní obrazovky. K vysvětlení záhady nedospěla ani dnes. Choť seděl mlčky, zadumaně mlčenliví byli i všichni okolo stolu nejbližšímu k výčepnímu pultu.
Květa byla známa nejen odporem k podnikům ve správě Restaurací a jídelen, proslavila se i tím, že z jakési podivné zásady snad nikdy v životě nepoužila hrubější výraz než kruci. Ten večer byl jaksi magický, Květa zásadu porušila a hned několikrát po sobě. Přišla totiž manželovi oznámit, že právě volali z národního výboru a očekávají, že je prodavači ryb nejpozději následující den navštíví a při té příležitosti předloží povolení k prodeji ryb a doklad o jejich nabytí
***
Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Miroslav Šesták
