Jana Reichová: Telefon do nebe
27.01.2010
Jsem prababička dokonce dvou pravnuků. Často myslím na moje rodiče, tatínek se dožil jen několika let jednoho vnuka, maminka byla šťastnější, dožila se čtyř vnoučat a mohla se dokonce, bohužel nedlouho před svou smrtí, potěšit s pravnoučaty, která se narodila v Austrálii. To třetí pravnouče mohla jenom pohladit přes bříško naší australské snachy, která měla tu odvahu v pěti měsících těhotenství cestovat s námi do naší rodné země.
Mám tedy dárek nad dárky, nejenom, že své pravnoučky vidím, mohu o ně společně s manželem také dva dny v týdnu pečovat. Ten starší je již pět a půl roku starý, ten mladší jen patnáct měsíců. Dohromady je máme jen výjimečně, většinou každého zvlášť. Vnučka totiž pracuje a studuje a její manžel právě tak.
Jeden pravnuk se jmenuje Zachariáš, ten starší, a mladší je Elijášek.
Zachariáš nám říká po česku – babi a dědo, jinak umí říci jen prosím a děkuji a důležité – na zdraví! Anglicky toho ale napovídá moc, spíš až trochu moc, tedy tak, on má neúměrnou fantasii. Miluje zvířátka malá i velká, od ještěrek až po krokodýly. Samozřejmě tedy obdivuje Steve Irwina a jeho dcerku Bindi. Byly mu jen čtyři roky, když jednoho dne prohlásil : „Musím vám to povědět, dohodli jsme se s Bindi a odletěli jsme na jeden pěkný ostrov a tam jsme měli svatbu. Takže teď je Bindi moje sestra.“ Vymluvit si to nenechal.
Ovšem tím jeho divoké historky nezačaly a nekončí, ale v poslední době se zamýšlí nad jinými věcmi. Je to tak půl roku, kdy přišel a sdělil mi „vážnou“ věc.
„Víš babi, godzila není skutečná, vůbec ne, ale Pán Bůh (God) je velice skutečný. On je větší než obr a žije tam moc a moc vysoko v oblacích.“
Za krátký čas přišel se starostlivou tvářičkou :
“Babi, ten Pán Bůh musí být už moc starý, neumře nám ?“
Před několika dny jsme ho někam vezli a kolem silnice osekávali nějací muži stromy. A Zachariáš přišel s další „story“.
„Vidíte, jak osekávají ty větve, to já jsem jim dovolil, že to smějí udělat.“ „Prosím tě, Zachariáši, to přece není pravda.“
„Ale je, protože ty stromy jsem tady zasázel já, po celé zemi jsem je sázel s Pánem Bohem. On mně k tomu dal svolení a se vším sázením mi pomáhal“.
„Zachariáši, jak ses mohl domlouvat s Pánem Bohem?“
Rychlá odpověď:“No přece po telefonu.“
„Zachariáši, copak ty znáš telefonní číslo na Pána Boha ?“
A odpověď okamžitá:“ Ano 436.“
Víc už se k tomu ale nechtěl vyjadřovat. Prostě když mi nevěříte, tak si myslete, co chcete.
Jsem bláhová prababička a za několik dní mně to nedalo a číslo 436 jsem vyvolala. Čekala jsem, že nebude žádné spojení, nebo že mi bude oznámeno, že volám chybné číslo. Ne, přátelé, ozval se obsazený tón.
Manžel mi to samozřejmě vysvětlil: „Umíš si ty vůbec představit, kolik lidí stále volá Pána Boha?“
Mohu vám prozradit, že já to vícekrát zkoušet nebudu. Ale vy si pro jistotu to číslo zapište.
Mít v rodině dva „proroky“ není jednoduchá záležitost a to ještě netušíme, čeho se dočkáme s Eliášem.
***
Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová http://evussa.wz.cz/index.html
Milý příběh paní Jany mi připomněl příhodu mého staršího syna Tomáše, když byl asi tak stejně starý jako Zachariášek. Dneska mu je již 43 let. Jak ten čas letí…
Při jedné naší procházce v polích u Varšavy pobíhal vesele náš Tomášek před námi, poskakoval jako kůzle, v ruce držel dlouhý klacek, který v jeho fantazii měl znázorňovat pušku – hrál si na Apaču.
Co čert nechtěl, najednou se z vysoké trávy vynořila obrovitá želva. Snad takovou bylo možné vidět jen na Galapágách, ale já i má žena jsme viděli jen velký zaoblený kámen. Náš indián se prudce zastavil, jako by se lekl, opatrně přišel k želvě, naklonil se k ní a zašeptal: “Ty želvo, ty se mne vůbec neboj! Já ti nic neudělám, já tě nezastřelím! Víš, já si jenom tak hraju.” Potom „pušku“ rychle schoval pod kabátek, aby želvu ještě více nevystrašil a pelášil po cestě dál.
Je úžasné, jak krásná a nevinná je fantazie malých dětí. Ty leckdy svou dětskou moudrostí dovedou nás dospělé překvapit. Ale, bohužel, až do té doby, než my dospělí je dokážeme zkazit.
Krásný příběh! Děti jsou opravdu bezmezná studnice fantaskních myšlenek. Mám čtyři. A příběhů na tisíce! Ale tohle se nám ještě nestalo. Někdy se člověk zamyslí, jestli náhodou v tom není něco, co my dospělí nejsme schopni vnímat. Syn často mluví s Kerezkou, schovává jí pod peřinu, nabízí jí bombony a my jí musíme pozdravit. Myslím, že naše kočka především, to vzala vážně a nikdy nesedí na židli, kde je Kerezka.
Děti! Naše životní radost a dárce tolika krásy.
Krasny clanek Jany Reichove o decke fantazii. Moje vnoucatka, mam tri, ziji blizko meho domku v Sydney, mi take povidaji zazracne povidky. Sestileta Emma povida, ze ma sny na objednavku a ze se ji vzdycky povede ten objednany sen opravdu mit. Pak se zlobi, kdyz se probudi drive, nez cely sem probehl. Deti jsou zdrojem krasnych zazitku.
Krasny clanek Jany Reichove o detske fantazii. Moje vnoucatka, mam tri, ziji blizko meho domku v Sydney, mi take povidaji zazracne povidky. Sestileta Emma povida, ze ma sny na objednavku a ze se ji vzdycky povede ten objednany sen opravdu mit. Pak se zlobi, kdyz se probudi drive, nez cely sen probehl. Deti jsou zdrojem krasnych zazitku.
Bohužel, chybička se vloudila, předchozí ohlas je skutečně pana Rosslera. Já si o domu v Sydney mohu snad nechávat snít, ale náhodou tři vnoučata také skutečně mám a i jejich fantazie je často překvapující. Moc tímto zdravím šťastného dědečka Petera Rosslera i úžasnou prababičku Janu Reichovou a oběma přeji hodně dalších tak krásných zážitků s jejich zlatíčky.