CzechFolks.com PLUS

Těch několik set slov, s kterými v denním životě vystačíme, i slova tak posvátná a hutná jako chleba, sůl, žena, muž, jsou slova  ohmataná, šedivá. Ale jsou také slova, jimiž lidé nadaní zvláštním citem pro svůj jazyk, rozšiřují a prohlubují řečiště řeči a sahají po hvězdách.

Loni jsem dostal od Dády a Vládi Rydlových malou knížečku  veršů, Hrubínovu “Romanci pro křídlovku” (vyšla v roce 1962 a byla zfilmována). Je to příběh o dvacetiletém chlapci, který vypráví  o své lásce k Terině, patnáctiletému děvčeti. Ale to jsou všední slova. Ten chlapec (nebo Hrubín) je jedním z těch, kteří svými slovy sahají po hvězdách. A o Terině říká: ” Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt.” Terina vybírala peníze u kolotoče na pouti v Lešanech, vesnici, kam chlapec jezdil k tetě; u kolotoče, kde Viktor hrál na křídlovku a občas “nechal u hvězd zatřepat se solo,” u kolotoče, na kterém chlapec chodil jezdit, Terina si k němu vždycky vyskočla na sedačku “opřela se mi koleny o lopatky a má křídla se rozprostřela v její krvi…”  

“Zkusil jsem ji políbit na spánek, uhnula se a bledý plamének vlasů šlehl mě do rtů, ucítil jsem hluboko v kříži palčivost a vyhořel jsem v ústech… Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo posázím vesmíry, poslední křísnutí cvrčka na podzim bude ti slyšitelné stejně jako exploze, když vzniká nová hvězda…” A potom Terina odjela, ale ne dřív, než ho políbila: “Terino, dnes večer odjelas ve voze se záclonkami. Včera jsi mě sama políbila na ústa. A ta jediná vločka tvého polibku roztřískla se po celé obloze. Vzhlížím k hvězdám, a kdykoliv usrknu, stáhnou se všechny na mé rty.” A chlapec musí bdít nad tichem světnice, “aby se nerozlilo po celém vesmíru.”

 A přemýšlet o lásce a smrti: “Je vlahá letní noc,

je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce,

všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,

a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu

strašné břímě lásky a smrti současně…

Noc lásky a smrti žíhá jasně a temně

mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.

Musím bdít.”

A když zase ve vesnici slavili pouť a chlapec přišel ke kolotoči, Viktor mu řekl: ‘Umřela na záškrt. V zimě.’

“Večer budu ležet u plotu, obličejem v trávě. Z návsi mě Viktorova křídlovka bude přibíjet k zemi a její sólo bude se třepetat pod mými spánky…”

(“Když jsem ji v janovcích

objímal, už se jí pod záda sunul hrob.

Teď přes hlínu a přes kořínky země

bude pršet na její milovanou hruď.”)

A k stáru, až bude hledat Terinin hrob ,  hrobník mu řekne: “už tu není dva roky”.

Ale chlapec, vlastně už stárnoucí, a nakonec starý muž, stále zůstane otevřen

“jí, která bude život roubovat na můj sen,

ať se i smrti podobá, nikdy to přece

nebude smrt, její věrný obraz je v řece,

věčně jiná voda žene se peřejí, 

jen pěnu chytíš z ní a kdovíkde je jí,

stále se budu do ní hroužit, znovu

chtít ji zadržet, dát jí trvalost kovu,

a stále, na křídlech i křídla odhodiv,

budu ji žíti tak dlouho, co budu živ.”

A bude s ní stavět opilý kolotoč:

“..potom zboříme

borový trůn ticha, a vůni otav

pokoříme zápachem z výfuku,

skály, které už tisíce let zarůstají mechem,

se rozdivočí a z houštin paměti

drsného kraje vyrazí a stanou s námi

nade vsí, aby z ní vychlamtaly život.

Se stádem těch lačných skal naráz vtrhneme

do bezbranných Lešan…

I začnem stavět ze stínů a závrati

opilý kolotoč, z prachu vydupávat

kroky dávných tanečníků a každý po svém

zpívat konec žalostné romance –

A navždy v něm bude žít ona noc…

Navždy mne bude víc o tu noc,

kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par

a popel na žhavém srdci držel tvar

něčeho, co už není, zatímco tys žila

a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z mar,

ne bludička, ne bysta náměsíčně bílá,

ale láska, jež v krvi žil a cév 

divoce tepá.”

Rodná řeči, budiž požehnána!

***