CzechFolks.com PLUS

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Trpkost bilancování uplynulých dvaceti let ani znechucení ze současné situace nechci zdůrazňovat, tím méně prohlubovat či rozmazávat. Jen se od těch pocitů “odrazím”, protože mě více zajímá otázka, co s tím. Co dělat, když se ukáže, že za poměry, které ty pocity právem vyvolávají, vězí již ustálený systém nadaný velkou setrvačností? 

Je dobré trpělivě doufat, že vytrvalým anonymním úsilím těch, kdo nerezignovali, dojde k postupné nápravě, i když to bude trvat dlouho, jednu, dvě generace. Máme pro to ve svých dějinách poučný model. Tím byl proces vytváření moderního českého kulturního národa, který vyplnil celé 19. století. Na jeho počátku jsme byli plebejci, jimž sláma čouhala z bot. Ještě Josef Dobrovský, velká postava našich dějin, hodnotil naše šance s krajní skepsí. Vida, po stu letech jsme se stali národem, jehož kulturní výkony představovaly lepší evropský průměr. Na počátku byli zapadlí vlastenci. Sto let poté tu byli lidé jako Masaryk, Goll, Pekař, byl tu “Manifest české moderny”, s nímž přišla tzv. generace 90. let s F. X. Šaldou. Měli jsme Smetanu, Dvořáka, z malířů Slavíčka, Preislera, řadu lyrických básníků, kteří k nám promlouvají dodnes, a dobré školství – to nebyl špatný výkon. Umožnilo ho to, čemu Masaryk říkával “drobná práce”.

Zpět k současným poměrům, které vnímáme jako neutěšené. Kéž bychom se z té mdloby vzpamatovali obdobným způsobem jako ten, o němž jsem se právě zmínil, totiž “drobnou prací”, která umožní imponující výkony. – Za neméně realistickou ale pokládám možnost, že se to nepodaří. Oproti 19. století máme totiž jisté ztížené podmínky. Na rozdíl od našich předků jsme společností atomizovanou a (říkám to nerad) demoralizovanou. Těm, kdo ji ovlivňují nejvíce, tedy naše ekonomické, politické a kulturní (dnes spíše mediální) elity, chybí potřebný “drajv”. Ony se dokonce na té současné bídě aktivně podílejí. Ten “drajv” chybí i veřejnosti. – Co tedy dělat, jak žít, ukáže-li se, že stávající mizérie bude trvat neomezeně dlouho?

I pro takovou situaci máme ve své historii, tentokrát nedávnější, model. Tím byl disent. Dost se na něj zapomnělo. Mladší pokolení, i ta jeho vzdělanější část, o něm skoro neví. Moji studenti slovo “disent” neznají. Někteří znají výraz “disident”. Říkám jim, že disent byla množina disidentů, a oni řeknou “aha”. Dlužno dodat, že disent byl i v dobách svého rozmachu jevem menšinovým. Nejen proto, že byl umlčován a pronásledován. Hlavně proto, že základní životní pocit tohoto společenství byl jiný než obdobný pocit většinové populace.

Pokud si vzpomínám, základní náladou většiny byla otrávenost, rezignace a snaha o únik v různých podobách. Do soukromí, na chalupy, do každodenního obstarávání. Nejednou i do příležitostí z této mizérie těžit. Dělali to nejen veksláci a meloucháři, ale i ti, kdo vsadili na individuální kariéry. Platili za to cynismem, ale šťastní moc nebyli.

Naproti tomu základním životním pocitem disentu byl vzdor. Postoj negativistický, ale měl sebezáchovnou funkci. A nezůstalo jen při něm. Disent byl tvořivý. Myšlenkově, literárně, umělecky a hlavně vztahově. Většina tvořivě nekomunikovala. Disent ano, vedly se v něm dialogy. Disidenti sice mívali občas strach (z kádrováků, estébáků apod.), ale nebyli otrávení. Panovala v něm dobrá nálada, podnětná (tedy nikoli tzv. blbá). A to přesto, že naděje na společenský úspěch v dohledné době byla minimální.

Na vysvětlenou dodávám, že disent nebylo jen společenství Charty 77. Byly i jiné iniciativy, ale všechny se vzájemně prolínaly. Třeba “underground”, tzv. podzemní církev, ekologové. Charta měla kolem sebe vrstvičku lidí, kteří nešli do přímého střetu s režimem, ale účinně jí pomáhali. Jiřina Šiklová je tenkrát nazvala “šedou zónou” (význam toho pojmu je dnes dosti posunut). Byli i osamělí jednotlivci, kteří dle možnosti obstáli v roli, již se říká “sám voják v poli”. Např. mezi kantory a kulturními pracovníky. I oni paří do tohoto spektra.

Disent měl smysl pro kontinuitu, souvislost, návaznost. Pro překlenování bariér. Našel např. společnou řeč s exilem. Ještě důležitější bylo nalezení návaznosti na tradice, které se oba totalitní režimy, nacistický a komunistický, snažily pohřbít. Tedy na duchovní odkaz naší minulosti. Česká vzdělanost, která vydávala své plody už za starého Rakouska a pak za první republiky, tu měla svého pokračovatele právě v disentu. Myslím, že už nikde jinde.

Poslední službu národu poskytl disent tím, že po listopadovém převratu (o nějž jsme se příliš nezasloužili) vyslal své lidi na důležité posty státního provozu včetně žurnalistiky. Tím vlastně skončil. Z někdejších disidentů se stávají veteráni a jeden za druhým se odebírají na pravdu Boží. Do života naší společnosti vstoupily jiné síly a jiní lidé. Po dvaceti letech se dostavuje pocit hořkého zklamání a mnozí si s tím nevědí rady. Pokud stojí o nějaké vodítko, o příklad, jak si počínat v době klesajících nadějí, mají tu “model”, který měl svůj étos, pathos i vitalitu: disent.

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © František FrK Kratochvíl

http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com

Vysíláno na ČRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/