Břetislav Kotyza – Michal Černík: 33 Otázek a 33 odpovědí
28.01.2010
Michal Černík – tázající se
Břetislav Kotyza – odpovídající
- Mohl by jste se popsat a charakterizovat?
Sebereflexe zkresluje. Dosažené míry a váhy a počet dioptrií nevypovídají o pisateli vůbec nic. Školní vzdělání, zaměstnání, úspěchy i neúspěchy jsou v čase minulém. Dnes jsem postarší muž, heterosexuál, snadno splývající s davem.
Avšak: “…sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům”.
- O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
Kmotřička, jejíž jméno se nevyslovuje, častěji než se dalo očekávat navštívila mé nejbližší. Přiměla mne, abych o ní přemýšlel.
- Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
Ne. Všechno ze svého života podepíšu. Někdy, pravda, jen malými písmenky.
- Bez čeho se neobejdete?
Neobejdu se bez vědomí, že někam hmatatelně patřím. Do určité doby, místa a společenství lidí. Především těch nejbližších. A doufám, že takto jsem i já pro ně.
- Co vám dalo dětství?
Bájná doba dětství…Otevřelo pro mne studnici emocí a zanechalo chvátajícímu vzkaz: budeš-li mne potřebovat, zavolej. Jsem stále s tebou, jsem stále v tobě, nikdy tě neopustím.
- Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
Kniha knih – Bible. Bez přívlastku Svatá. Bez přivlastnění si církvemi. Z česky psaných knih ty od Karla Čapka a jeho bratra Josefa Čapka. A knihy Vladislava Vančury, mistra slova i příběhu. Z překládaných autorů Ernst Hemingway. Že jsem nejmenoval básnické knihy? Hledám Poezii, nikoliv básně.
- Čemu vás naučil život?
To opravdu nevím. Každý den znova, a již hodně dlouho, stále hledám, zkouším, doučuji se.
- Co je zbytečné?
Chtělo by se říct, že zbytečné je hromadění majetku jedincem, nad míru možnosti spotřeby. Avšak míru sobě určuje každý sám. Proto ty zjevné zhovadilosti lidského společenství. Porušení zákona rovnovážného stavu je však trestáno. Jak v lidském společenství, tak i v Přírodě. Historické analogie jsou známy.
- Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
Říkal bych si to tehdy, pokud by šlo o život. Můj, mých blízkých, ale i “těch druhých”. Nebyl jsem však dosud vystaven nutnosti krajního rozhodování. Že by teplé blátíčko pohodlí? Nikoliv, jen pragmatizmus stepní trávy.
- Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
Umění nemá tu moc, dělat lidi lepšími. Je to jen jeden z dobře míněných omylů, jimiž si lidé vylepšují svůj obraz. Umění nám ukazuje, čeho jsme, v dobrém slova smyslu, schopni. Umění je způsob komunikace.
- O čem jste si dělal iluze?
Vyhýbám se iluzím. Avšak Sametová revoluce roku 1989 byla největší a hmatatelnou iluzí mého života. Poté světla zhasla, aktéři se odlíčili a zůstala jen špína v sále.
- Jaké máte ideály?
Nemám již žádné ideály. Říkám to s plným vědomím odsudku. Mám jen touhu po harmonii, a snahu harmonii hledat.
- Na jaké chyby má člověk právo?
Člověk má právo na všechny chyby. Nikdy by však neměl překročit mez, aby jeho osobní chyby se staly příčinou neštěstí jiných lidí.
- Co je pro vás největším dobrodružstvím?
Psát, když se daří. Psát, i když se nedaří.
- Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
Ano. Ale je to zbytečné poznání. Pravda i lež jsou často, snadno a účelově zaměňovány. Trpké poznání.
- Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
Lidé si nalhávají pocit vlastní důležitosti. Důležitost jedince, důležitost celku lidstva. Ale vždyť jsme již nenávratně zničili kde co. Příště možná i sami sebe. Komu budeme chybět?
- Co dnes považujete za statečnost?
Statečnost? Statečný vůči čemu? Považuji za statečného, kdo plní své každodenní povinnosti člověka pracujícího manuelně či duševně. Není to lehké a jednoduché, není to doceněné. Pracovat dnes je téměř anachronismus.
- Stojíte si za vším, co jste dosud vytvořil?
Ano, stojím si za vším, co jsem dosud vytvořil. I když dnes bych byl pečlivější vůči konečnému tvaru, i když bych více zvažoval, zda publikovat a proč.
- Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Cítím velkou pokoru před matriarchátem Přírody.
- Co vás ponižuje?
Ponižuje mne, být přítomen ponižování jiných. Bez možnosti pomoci. Je to o statečnosti?
- S čím se nesmíříte?
Že ve skutečnosti nemohu nic změnit, jen usilovat o vzdálené cíle, mimo horizont svého života.
- Co dělá člověka skutečným člověkem?
Schopnost empatie, schopnost souznění s jiným člověkem. To nás spojuje; to nás i rozděluje. Poznání horoucího srdce nebývá důvodem k úctě.
- Co se vám v životě povedlo?
Povedl se mi můj dosavadní život. Povedly se mi moje děti a jejich děti – moji vnuci. Nebylo to však jen mým přičiněním. Byli jsme k tomuto zapotřebí dva lidé – muž a žena.
- Jaká přání se vám v životě splnila?
K přáním přistupuji z opačné strany. Pokud se něco podaří, předstírám, že to bylo mé přání. Pokud se nepodaří – inu, což. Možná příště!
- Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
Ano, myslím si, že žiji jako svobodný člověk. I když jen v rovině duchovního života. V myšlenkách. Ale materiálně…? Bez komentáře.
- Co pro vás znamená svoboda?
Co pro mne znamená svoboda…? Odpovím frází: Svoboda je poznaná a přijatá nutnost. Bez mantinelů, byť polepených billboardy s konzumenty širokých úsměvů, byla by svoboda jen anarchií. Prázdným heslem nezralých politických rychlokvašek.
- Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?
Můj život se nikdy duchovně nevyprázdnil. V každé době jsou kolem nás lidé, u kterých můžeme bezúplatně čerpat. Duchovní prázdnota či naplnění je věcí jedince. Nikoho nenutím, ale ani neodsuzuji. Vnímám však obecnou pokleslost mateřského jazyka a nezájem, přesněji řečeno úpadek praktické kulturnosti. Jen snaha o okamžitou zábavu. Na to si však umělci stěžovali vždy, včetně doby předešlé.
- Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
Již staří Řekové seznali – Vše plyne, vše je v pohybu. Domnívat se opak, bylo by velkým nepochopením historie. Zazobanec si ale bude vždy přát, aby jeho kulička trusu zůstala mu navěky hýčkaným majetečkem…
Snaha o přijatelnější sociální spravedlnost je stará jako lidstvo samo. Také však stejně krvavá jako lidstvo. Pokud se nezmění člověčí hamižnost, myslím si, že sebelepší politická doktrína zůstane jen dobře myšleným záměrem. Šance na lepší svět, jak doufám, ale stále žije, dokud jsme zde my, lidé. Přese všechnu naší nedokonalost. Jaký však je model jiného, lepšího světa, to věru netuším.
- Čemu jste porozuměl až teď?
Tvrdit, že jsem něčemu porozuměl bylo by opovážlivé. Spíše tuším pevnější obrysy toho, co je důležité pro mne, co je důležité pro ostatní. A co je důležité méně. To vše je o velkém tajemství poznání, a osvojuji si jej bolavou metodou pádů a vztyčování. To vše ve vyměřeném čase svého života. Bohužel, zkušenosti jsou nepřenosné. Proto každý sám padá na svoje ústa, mrazivou samotou boje o vlastní úspěšnost. A každý sám stoupá k oblakům. Je zde však ona poezie, jazyk skrývaný, jež může být pojítkem mezi jednotlivci.
- Čemu nerozumíte?
Nerozumím hašteření miniaturní české kulturní scény. Ve svém důsledku tento stav znevažuje kulturu jako celek. Nevím a nezajímá mne, zda velká jména české a světové kultury byli a jsou “pravičáci” či “levičáci”. Je to jen jejich osobní přesvědčení. Názorová dualita je potřebná, ne však rozhodující. Jen malí se schovávají za politiku.
- Na co se těšíte?
Až budu své kluky vnuky učit “koštovat” víno…
- Co byste napsal pod slova -” živote díky”?
Podepsal bych se. A nebyl bych podepsán zřejmě jediný.
- Přejete si něco pošetilého?
Ano, neustále. Chtít hledat a psát poezii je trvale pošetilé přání.
***
Ukázky z tvorby Břetislava Kotyzy:
FRANTIŠKA
tolika těžkostí života
a kostelem na márách
neseme náručí věchýtek
já zeťák a tvůj syn
- aby tej války nikdá už nebylo -
slyším tě modlit se bez přestání
Františko Březíková
třiatřicet kroků k černému autu
službou splácíme dluh
já zeťák a tvůj syn
ZÁTIŠÍ
- bude pršet -
říkávala máma
a zdáli houkal vlak
já však slyšel volat parník
a déšť
déšť voněl
voněl po ženách
OPOČNO
…závany vůně odkudsi
brambor pečení a
štiplavý dým pálené natě
paraván mlhy ranní
rousané štrapácení
alejí stromů soutokem cest
za okny rychlíku 805
biograf běží pozpátku
básníci nevyřčení
kolik že zůstalo pod kůží
zářivě chladných dnů
DOKUMENT
podvojný obraz světa
svou vlastní tvář
ukládá v paměť magnetu
jsme to však ještě my
kdo dává příkazy computeru?
anebo jen automat snímá proměny
bílkovinného subjektu
co zůstalo —
duhová kulička skleněnka
zapomenutá na dně dolíku
***
