CzechFolks.com PLUS

Možná, že už jste šli kolem výstavních panelů v Praze na Klárově, ale poputují i do dalších míst v republice, kterými nezisková novinářská agentura Post Bellum popularizuje příběhy lidí ne učebnicově, ale mediálně rozmanité, z nichž tak vzniká unikátní archiv. Český rozhlas – Rádio Česko je vysílá jako „příběhy 20. století“, je na ně divácký ohlas, ozývají se další a další pamětníci, svědkové, aktéři. Ten rozhlasový archiv již obsahuje více než tisíc celoživotních povídání našich lidí – a nebojme se nazvat je osobnostmi našeho národa.

 

Vybrané příběhy nebo jejich charakteristiky jsou už také k dostání v knihkupectvích pod názvem „My jsme to nevzdali“ (vydaly společně Post Bellum, Ústav pro studium totalitních režimů a společnost Fujitsu jako největší sponzor, Praha 2009, 264 stran). Zajímavé je chronologické a přehledné  uspořádání.

 

II.světová válka a odboj (Tři čs. stíhací perutě ve Velké Británii, Tobruk, Francie, východní fronta a další v zahraničí. A doma: Zárodky odboje, od okupace do heydrichiády, národní povstání v Praze a v českých zemích, na Slovensku). Povězme alespoň o každém stručně, kéž mi to odpustí ti, kteří dosud žijí, ale i čtenáři těchto řádek:

 

Jozef Citterberg (*1921) žije v Miroslavi na Moravě, když jeho žena zemřela v roce 2007, ale poznal ji uprostřed bitevní vřavy v karpatsko-dukelském průsmyku. Oba přežili ty kruté boje a přitom měli za sebou několikaletý tvrdý způsob života.

 

Jaroslav Grosman (*1924) utekl z totálního nasazení v hitlerovském Německu, dostal se po výsleších sovětskou tajnou službou (NKVD) do sibiřského gulagu, už cestou se mu podařilo znovu upláchnout, bojoval na Dukle, po válce a po únoru 1948 odešel do emigrace, převáděl utečence z Československa, byl dopaden, odsouzen k 20 letům vězení (Bory, Ilava, Leopoldov, Jáchymov, Příbram), propuštěn v dubnu 1963, ale ani na svobodě mu StB nedala pokoj. V Roztokách u Jilemnice po listopadu 1989 marně vyzýval ty, kteří se na jeho pronásledování podíleli, aby přišli a ulevili svému svědomí.

 

Josef Hercz (*1917), chirurg z pražské Bulovky, sloužil na počátku války s Romy a Židy v pracovním oddílu, po dočasném propuštění z armády v květnu 1940 následovala strastiplná pouť do Palestiny, s naší armádou při obléhání Tobruku byl zraněn. Jeho dva bratři bojovali rovněž v zahraniční armádě, třetí byl popraven v koncentračním táboře, stejně tak jejich matka, zatímco otec spáchal sebevraždu. Jejich statek v rodné vsi byl fašisty tzv. „arizován“.

 

Jiří Horák (*1919) se již 15. března 1939 přihlásil na čs. velvyslanectví v Londýně jako jeden z prvních dobrovolníků naší zahraniční armády. Vyznamenal se mnohokrát, nejdůležitější však bylo vylodění v přístavu Dunkerque, kde německá posádka musela kapitulovat. Vrátil se do Prahy a hned potom do Brodců budovat rodinnou sklárnu.Tu komunisté znárodnili po únoru 1948 a Jiří Horák se živil manuálně, jak se dalo. Jen málo se na něj usmálo štěstí, když mohl po kutnohorských památkách jako průvodce uplatnit svoji angličtinu. Po listopadu 1989 mu stát vrátil sklárnu v dezolátním stavu.

 

Jaroslav Klemeš (*1922), poslední žijící parašutista čs. zahraniční armády z Velké Británie. Jeho specializací byla radiotelegrafie a navádění letadel. Se skupinou Platinum byl vysazen na naše území v únoru 1945, dařilo se mu vysílat až do začátku Pražského povstání. V roce 1949 byl z armády propuštěn, odsouzen, uvězněn, protože komunistický režim, se bývalých západních vojáků obával nejvíce. Rehabilitován byl až v roce 1968, ale StB ho neztratila z dohledu. Teď už konečně svobodně žije v Ústí nad Labem.

 

Václav Straka (*1914) – nevěřil jsem svým očím, když jsem tohoto svého dávného přítele uviděl při slavnostním odhalování pomníku Karlu Hašlerovi na Pražském Hradě loni v listopadu a v dubnu jsem mu gratuloval k jeho 95. narozeninám! Válečný zpravodaj prošel z Velké Británie přes Francii domů, kde byl po únoru z armády vyhozen. Při jistém politickém „oteplení“ v 60. letech dostal práci v týdeníku Svět v obrazech, po srpnu 1968 ustavičně vyslýchán StB, podepsal Chartu 77. Dokud mohl, pracoval na ústředí Čs. obce legionářské.

 

Holocaust  (Čs. židé za 2.světové války, Transporty, „Konečné řešení“ a Smutná čísla: ze 120 000 Židů na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava se podařilo  30 000 emigrovat, 10 000 židů zvolilo sebevraždu, v koncentrácích a plynových komorách skončilo 77 292 českých Židů, ostatní přežili).

 

Toman Brod (*1929) byl ještě chlapec a po deportaci do Terezína skončil v Osvětimi-Březince. Zde unikl selekci a musel otročit až do nuceného transportu v říjnu 1944, který přežili jen dva. Maminku a bratra Hanuše čekal marně. Po válce se dostal do osidel StB, které se vzepřel, podepsal Chartu 77 a živil se jako čerpadlář. Je významným českým historikem. Jeho kniha Ještě že člověk neví, co ho čeká, stojí za přečtení.

 

Alexandra Slačálková (*1922) se narodila v polské Lodži. Za války s rodiči legálně emigrovali do Ruska, kde otec ukončil dobrovolně svůj život. Studovala za strašných podmínek, ustavičně vyslýchána orgány NKVD. Spolu s matkou a sestrou se jim podařilo vrátit se do Polska, Alexandra na služební cestě v Československu poznala svého prvního manžela, v roce 1952 se natrvalo přestěhovali po svatbě do Prahy.

 

Anna Hyndráková (*1928) přežila s rodiči Terezín, v Osvětimi už zbyla sama – rodiče byli zavražděni. Při pochodu smrti do Bergen-Belsenu po neúspěšném pokusu o útěk, skončila znovu v lágru. Po válce vystudovala grafickou školu, žila v ženském domově. Je vdaná, zabývá se historií a dokumentací koncentračních táborů, pracuje dosud v pražském Židovském muzeu.

 

Oldřich Stránský (*1921) byl spolu s bratrem Jiřím ve skautském oddílu, v červnu 1941 deportován postupně do Terezína a Osvětimi, posledním táborem byl Sachsenahausen, kde ho s ostatními osvobodila Rudá armáda. Pracoval jako konstruktér, do KSČ nikdy nevstoupil. Od roku 1998 působil ve funkci předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu.

 

Dagmar Lieblová (*1929) přežila terezínské ghetto, „pracovní tábor“ v Birkenau, „zotavovací tábor“ Bergen-Belsen, kde byla osvobozena britskou armádou v dubnu 1945. Vystudovala Univerzitu Karlovu, učila v Čáslavi, pak s manželem a třemi dětmi působila v Ghaně a po tříletém pobytu učila na katedře tlumočnictví a překladatelství a od listopadu 1989 pečuje o uchování památky utrpení Židů v Terezínské iniciativě.

 

Gulag (Čechoslováci věznění v sovětských lágrech – gulagu, kterými prošlo přes 37 000 čs. občanů, z nichž přibližně 16 000 v nich zahynulo. V této statistice nejsou oběti z řad válečných zajatců a poválečné sovětizace Podkarpatské Rusi.)

 

Vasil Kolbasňuk (*1921) po záboru Podkarpatské Rusi se rozhodl s bratry uniknout ze služby v maďarské armádě, ale v Sovětském svazu je čekalo pět let nucených prací. V roce 1942 se všem třem bratrům podařilo dostat k nově se tvořící čs. jednotce, s níž Vasil bojoval v karpatsko-dukelské operaci, kde byl těžce raněn. Po válce přesídlil do Čech, žije v domově pro válečné veterány v Karlových Varech.

 

Vasil Korol (*1922) měl podobný osud jako předchozí hrdina. Tři a půl roku strávil na Sibiři v gulagu. Bylo mu necelých 21 let a vážil 43 kg, když se dostal k čs. armádní jednotce. Po válce jako doživotnímu invalidovi mu stát přidělil trafiku v Praze-Holešovicích, ale komunisté mu ji po únoru 1948 sebrali. Až do osmdesátých let pracoval za pultem v prodejně.

 

Dimitrij Lupej (*1917) byl po útěku ze zabrané Podkarpatské Rusi sovětskými orgány zavlečen postupně do několika míst na těžkou práci v lesích a stavbách. Jako dobrovolník se přihlásil do vznikajícího čs. armádního sboru, v září 1943 poprvé bojoval o město Kyjev, o rok později byl u Dukly raněn. Ještě po válce se zúčastnil zátahu na tzv. banderovce a v armádě zůstal jako voják z povolání až do důchodu. Dnes žije v Teplicích.

 

Jan Plovajko (*1922) také skončil po útěku v pracovních táborech na Sibiři, kde teplota klesala až na mínus 50 stupňů. Zachránil ho vznik čs. vojenské jednotky, s níž se probojoval až do Československa. Odmítl  podílet se na politických čistkách, byl z armády propuštěn a živil se v různých profesích. Dnes žije v Trutnově.

 

Jiřina Tvrdíková (*1923), dcera českého četníka, který byl poslán do Užhorodu. Po záboru Maďary se rozhodla utéci do SSSR, ale skončila jako jiní u těžké práce na pile v daleké Sibiři. Jako dobrovolnice se dostala ke zdravotnímu praporu čs. armádní jednotky. U Liptovského Mikuláše byla těžce zraněna a po válce se dlouho léčila. Pak prodávala pečivo v samoobsluze, víc dělat nemohla. Žije na invalidním vozíku v Domově důchodců v Černovicích.

 

Padesátá léta (Vedle velkých politických procesů s Heliodorem Píkou a Miladou Horákovou, byly odsouzeny tisíce  nevinných lidí ze státní služby, z průmyslu, z vesnic jako tzv. třídní nepřátelé. Stali se z nich „muklové“ /zkratka pro muže určené k likvidaci/ a těžili uranovou rudu na Jáchymovsku a Příbramsku.)

 

Miroslav Dvořáček (*1928) rozhodl se po vyloučení z vojenské akademie po únoru 1948 uprchnout na Západ, kde na doporučení známého generála Františka Moravce byl vycvičen ve zvláštních službách. Při svém druhém přechodu přes hranice byl 14. března 1950 na základě udání zatčen (podle policejního záznamu ho na policii nahlásil budoucí slavný spisovatel Milan Kundera) a odsouzen na 22 let těžkého žaláře v táborech uranových dolů. Podmínečného propuštění se dočkal až v lednu 1964 a krátce po sovětské okupaci v srpnu 1968 emigroval do Kanady a později do Švédska, kde žije dodnes.

 

Leopold Farber (*1928) už jako chlapec se zapojil do protinacistického odboje, po únorovém převratu v roce 1948 založil s bratry ilegální skupinu, která však byla dopadena. V komunistických věznicích strávil osm let, pak pracoval na stavbách silnic. Přitom shromažďoval svědectví ostatních perzekvovaných a třebaže ho StB sledovala, nikdy mu sbírku nezabavila, ukrýval ji až do listopadu 1989.

 

Miluška Havlůjová (*1929) se narodila rodičům, kteří byli za války zapojeni do protinacistického odboje, dopadeni a odsouzeni. Také ona byla po určité konspirativní činnosti uvězněna, její čtrnáctiměsíční syn Tomáš jí byl odebrán, vyrůstal s dědečkem a babičkou. Ve vězení se potkala s manželkou šéfa klatovského gestapa, který za války krutě vyslýchal její matku. Byla podmínečně propuštěna v březnu 1955 a po první amnestii se také vrátil z vězení její otec. Dlouhá léta pracovala v podniku Restaurace a jídelny Praze. Po listopadu se dokonce na dvě volební období stala starostkou v obci Rudná u Prahy.

 

Václav Jozefy (*1934) byl výjimečně hudebně nadaný, začal navštěvovat reálné gymnázium v Litomyšli, kde se zapojil do aktivního studentského protistátního bojkotu výrobou a šířením letáků. Na počátku října 1950 se konal monstrproces s 25 obviněnými z velezrady v čele s knězem a gymnaziálním profesorem Fr. Ambrožem Stříteským. Jako patnáctiletý si odpykal šest měsíců v nápravném zařízení pro mladistvé, mezitím se ho jeho otec zřekl a vydědil ho. Po několika letech studia hudební dráhu opustil a absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou a jako inženýr se uplatnil v potravinářském a cukrovarnickém průmyslu.

 

Oto Mádr (*1917) po vysvěcení na kněze v roce 1942 působil v Zásmukách a Stříbrné Skalici, dokonce absolvoval ještě studium na Gregoriánské univerzitě v Římě, kde spolupracoval v Vatikánským rozhlasem a po návratu se zapojil do katolického disentu. Překládal a vydával papežské projevy, ale situace se zhoršovala, takže se rozhodl k útěku. Avšak v červnu 1951 byl zatčen, odsouzen pro trestné činy velezrady a vyzvědačství na doživotí. Podmínečně byl propuštěn v roce 1966. Stal se zakrátko spolupracovníkem pozdějšího kardinála Františka Tomáška, od roku 1978 vydával samizdatové Teologické texty, řídil publicistické řady Orientace a Duch a život, což nemohlo ujít pozornosti StB. Od listopadu 1989 je šéfredaktorem a v roce 1997 byl dekorován Řádem T. G. Masaryka.

 

Zdena Mašínová (*1933) je spjata s osudy rodiny armádního důstojníka Josefa Mašína, popraveného nacisty v červnu 1942. Také její maminka byla zatčena a vězněna v Terezíně. Když se po válce v únoru 1948 dostali k moci komunisté, rozhodli se její bratři Josef a Ctirad v duchu odkazu svého otce bojovat proti totalitě, až se jim podařilo uprchnout do emigrace. Jejich matka, trpící rakovinou, byla zatčena a zemřela ve vězení. Sestra bratří Mašínů zůstala s babičkou, pracovala jako myčka laboratorního skla, soustavně byly obě terorizovány StB. Dnes žije v Olomouci a výrazně se zapojila například do případu pronásledovaného odpůrce komunismu Vladimíra Hučína.

 

František Zahrádka (*1930) už během skautských výletů dobře poznal pohraničí a tak začal po únoru 1948 převádět uprchlíky přes hranice dále na západ. Poznal se také s budoucím spisovatelem Karlem Peckou, s nímž vydával ilegální časopis Za pravdu a tiskl rovněž letáky. Byl však odhalen a odsouzen k 20 letům těžkého žaláře. V listopadu 1951 byl při váze 45 kg uznán schopným práce v uranových dolech a na svobodu se dostal až po amnestii v roce 1962. V období Pražského jara 1968 se podílel na vzniku  společenství bývalých politických vězňů K 231. Po listopadu 1989 začal postupně vytvářet  Muzeum III. odboje a Památník Vojna u Příbrami.

 

Od jara k jaru 1968 – 1969 (Reformní kurs na cestě k demokracii a svobodě trval jen do okupace Československa 21. srpna 1968 armádami paktu Varšavské smlouvy. K velkému zklamání došlo v srpnu 1969, kdy představitelé země, kterým lidé stále ještě věřili, podepsali tzv. „pendrekový zákon“ č. 99/1969 Sb., který legalizoval opět tvrdé zásahy proti opozici a demonstrantům.)

 

Koloman Gajan (*1918) se narodil v židovské rodině pod jménem Edelmann na východním Slovensku, podařilo se mu přežívat až do prosince 1944, kdy byl po udání zatčen a do konce války prošel několika koncentračními tábory. Po válce přijal příjmení Gajan jako upomínku na svou falešnou identitu v době války. Až do roku 1968 působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, odkud musel v roce 1971 odejít, živil se jako lektor francouzštiny a němčiny v Parku kultury. Dosud se věnuje historické činnosti v Masarykově společnosti.

 

Antonín Hruška (*1946) po vojenské střední škole nastoupil službu u spojařů na generálním štábu čs. armády, avšak po srpnu 1968 byl propuštěn a po jednom incidentu v roce 1971 odsouzen. Podařilo se mu z vězení utéci a přihlásil se do francouzské cizinecké legie, s níž ještě prožil poslední vánoce v roce 1990 ve válce v Perském zálivu. Dnes příležitostně tlumočí při akcích NATO u české armády.

 

Josef Obr (*1923) byl za druhé světové války totálně nasazen v Německu, po válce absolvoval školu středních velitelů čs. armády a dosáhl hodnosti majora. V padesátých letech byl však za své politické postoje potrestán prací v dolech a posléze v chemické továrně v Pardubicích. V období Pražského jara stál v čele stávkového výboru, byl členem rady pracujících, avšak v době normalizace mu nabídli pouze místo ve zdraví škodlivém chemickém provozu, kde pracoval až do důchodu.

 

Rostislav Valušek (*1946) po srpnu 1968 nejprve emigroval do Spolkové republiky Německo, ale vrátil se, a podařilo se mu studovat Husovu čs. bohosloveckou fakultu, avšak potřebný souhlas pro výkon duchovní služby nezískal. Od roku 1972 vydal spolu s Petrem Mikešem a ve spolupráci s pražským disentem celkem 300 titulů „Texty přátel“. V 80. letech byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen a farářskou službu mohl nastoupit až v roce 1989 a do dnešních dnů působí v Církvi čs. husitské v Horce na Moravě.

 

Olbram Zoubek (*1926) při studiích na pražské Uměleckoprůmyslové škole se potkal se sochařkou Evou Kmentovou a žil s ní až do její smrti v roce 1980. Byli oba mladí nadějní sochaři. Tragický čin Jana Palacha v něm probudil ohromné síly a podařilo se mu  sejmout jeho posmrtnou masku a jeden odlitek věnovat pražským studentům Filozofické fakulty. Zhotovil dále bronzovou náhrobní desku s Janovým reliéfem, který však StB tajně z Olšanských hřbitovů odstranila. Vrátila se sem až po listopadu 1989 a zároveň pro Filozofickou fakultu zhotovil pamětní desku Jana Palacha, před níž se konají vzpomínkové akce. Je také autorem Pomníku obětem komunismu na pražském Újezdě. 

 

Disent a Charta 77 (Symbol občanského odporu proti diktatuře komunistické strany, hystericky odsuzovaný, vedl k zatýkání a věznění, jak o tom vypovídají Informace Chartě a exilové časopisy, kde bylo od ledna 1977 do 3. listopadu 1992, kdy Charta 77 ukončila svou činnost, publikováno celkem 643 dokumentů.)

 

Jiří Gruntorád (*1952) byl v době normalizace dvakrát zatčen a uvězněn za vydávání samizdatových publikací, aby po listopadu 1989 založil unikátní knihovnu samizdatových a exilových tiskovin s názvem Knihovna Libri prohibiti, kterou dodnes řídí.

 

Ivan Martin Jirous (*1944) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, stal se vedoucím legendární hudební skupiny The Plastic People of the Universe, jejíž členové byli zatýkáni a souzeni. Také on byl propuštěn z vězení v dubnu 1979 a v roce 1981 šel za mříže znovu. Ve valdické věznici vznikla jeho sbírka Magorovy labutí písně, která patří k nejsilnějším dílům české poezie. Ještě v březnu 1989 byl znovu odsouzen za petici, odsuzující zločiny komunismu v 50. letech a zavraždění disidenta Pavla Wonky. Teprve po listopadu 1989 mu byl prominut zbytek trestu. Je nositelem Ceny Toma Stopparda a Jaroslava Seiferta.

 

Daniel Kroupa (*1949) po srpnu 1968 v duchu zásady filozofa Jana Patočky „Živit se prací, a ne kolaborací“ kopal výkopy, nosil uhlí, statoval u filmu, ale nadále přitom navštěvoval bytové přednášky našich filozofů. Po podpisu Charty 77 byl mnohokrát vyslýchán StB, založil si vlastní bytový seminář a okamžitě v listopadu 1989 působil ve vedení Občanského fóra, byl poté poslancem Parlamentu a v dalším období senátorem.

Dana Valtrová – Němcová (*1934) se provdala za významného katolického intelektuála Jiřího Němce, měli spolu sedm dětí. Přestože se jim podařilo po srpnu 1968 odjet do Rakouska, vrátili se, ale začali být s manželem pronásledováni, když jako jedni z prvních podepsali Chartu 77. Po listopadu 1989 se nakrátko stala poslankyní federálního parlamentu, vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové, byla oceněna mezinárodním mírovým hnutím Pax Christi a rakouskou Středoevropskou cenou.

 

František „Čuňas“ Stárek (*1952) byl tmelící osobností českého undergroundu a vydavatelem jeho tiskové platformy Vokno. Po odpykání trestu ve vězení v Plzni na Borech podepsal Chartu 77 a byl znovu uvězněn a léta zdánlivé svobody se střídala s léty za mřížemi až do listopadu 1989. Dnes pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze.

 

Normalizace (Tak nazývali dobu, následující po invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968, komunističtí pohlaváři v čele s Gustavem Husákem. Byly pro ni typické hromadné čistky nejen ve straně, ale i ve státní správě, soudní represe a vyvolávání strachu ve společnosti.)

 

Miroslav Janda (1929-2009) po úspěšné maturitě na lesnické škole v Písku se pohyboval ve vojenském prostoru na Šumavě, podařilo se mu navázat spojení s důstojníkem západoněmecké zpravodajské služby, jako volejbalový činovník doprovázel sportovní zájezdy po celých sedm let a za tu dobu dokázal odeslat  11 450 dopisů. Byl však vypátrán a v roce 1978 odsouzen na deset let vězení ve Valdicích. Teprve po listopadu 1989 si byl v mnichovské bance vyzvednout zaslouženou odměnu za protikomunistický odboj.  

 

Ivan Medek (1925-2010) byl starším synem proslulého generála a spisovatele Rudolfa Medka. Po podpisu Charty byl jednou z prvních obětí, když dostal výpověď ze zaměstnání a po několika letech manuálních prací obdržel vystěhovalecký pas a emigroval do Rakouska. Až do listopadu 1989 mohli jsme doma poslouchat jeho vystihující komentáře, které končil oznámením „Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň“. Stal se pak vedoucím kanceláře prezidenta republiky do roku 1998. V roce 1991 byl mu udělen Řád T. G. Masaryka, v roce 1999 byl vyznamenán medailí Za zásluhy a v roce 2008 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

 

Vladimír Merta (*1946) byl synem Augustina Merty, válečného veterána z druhé světové války ze západní fronty. Byl písničkářem a spolu s ostatními kytarovými folkaři provokovali „normalizační režim“, který jejich nahrávky ve vydavatelství Supraphon po vyšetřování StB zničil. V listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra v Realistickém divadle a Činoherním klubu. Nyní nadále koncertuje, píše scénáře a natáčí dokumentární pořady.

 

Ondřej Stavinoha (*1955) pracoval po dvou letech vojny v příbramských Uranových závodech a v srpnu 1968 se mu podařilo s kamarádem Františkem Polákem odpálit bronzovou sochu Klementa Gottwalda na příbramském náměstí. Byl dopaden a odsouzen na devět let do  žaláře. Po listopadu 1989 si našel práci u Vojenských lesů a statků, kde je dodnes zaměstnán a kromě toho působí v Konfederaci politických vězňů.

 

V uvedené publikaci jsou dále zachyceny příběhy Hedviky Hurníkové (*1926), Rudolfa Bělohoubka (*1933) a Sotirise Joanidise (*1939), jejichž činnost se týkala pomoci menšinám v Československu. Následuje kapitola o účasti našich divadel v období sametové revoluce a některých jejich režisérů, mezi nimiž jsou uvedeni: Lída Engelová (*1944), Vlasta Gallerová (*1942), Ondřej Hrab (*1952), Karel Král (*1953), Petr Oslzlý (*1945) a Pavel Pavlovský (*1944). Zařazena je též kapitola o významném podílu pracovníků velvyslanectví Velké Británie na čs. událostech: Brian M. Bennet (*1948), Barbara  Day (*1944)  a Denis Keefe (*1958).

 

Z období demonstrací v listopadu 1989 je uveden ještě příběh kněze Václava Malého (*1950) a studentky Moniky Pajerové –MacDonagh  (*1966).

 

Nezbytnou kapitolu tvoří pak přehled vedoucích pracovníků ministerstva vnitra bezpečnostních složek (uveďme, že ministerstvo vnitra zaměstnávalo v letech normalizace 18 107 příslušníků SNB a 4285 občanských pracovníků, zatímco v krajích pracovalo dalších 6982 příslušníků a občanských pracovníků). Také „oni to nevzdali“ a mají na svědomí represívní akce, vyšetřování a velký podíl na životech a osudech těch předchozích „hrdinů“, o nichž vypovídá první část publikace.   

 

Jsou zde uvedeni zejména Alojz Lorenc, František Kincl, Stanislav Nezval, Otta Sedlák, Milouš Krása, Otakar Pilský, Vilém Václavek, Karel Vykypěl, Václav Koníček, Ondrej Tomko, Josef Červášek, Václav Mencl, Václav Kilián, Milan Šimůnek, Štefan Homola, Miloslav Konrád, Ludovít  Penzeš, Josef Šabata, Marko Salmoši, Petr Šesták, Antonín Chmelíček, Jiří Bečvář, Jiří Bytčánek, Jiří Novák, Břetislav Zdráhala, Stanislav Petr a Michal Danišovič.

* * *

Příběhy 20. století nadále pokračují v Českém rozhlasu, myšlenku „Paměť národa – fond pro budoucnost společnosti“ je vhodné dále šířit mezi naší veřejností a zejména mezi pedagogy, kterým se tak dostala do rukou velmi užitečná kniha. Více o tom na www.postbellum.cz nebo www.pametnaroda.cz.