CzechFolks.com PLUS

Komické žánry nejsou v literatuře rovnými a širokými silnicemi první třídy, po nichž se žene početný peloton humoristů. Připomínají spíše zbojnické chodníčky pro věčné rebely, po nichž se moc nechodí.

Rodina komických žánrů je početná: humor, ironie, parodie, travestie, satira, groteska… atd. Přesto se s podivnou tvrdošíjností mluvívá pouze o dvou jejích členech: o humoru a satiře. Čím to je? Jistě tím, že to jsou žánry nejvýraznější a nejproduktivnější. Ale k tomu, aby se tato dvě slova vyslovovala jedním dechem, aby se z nich stal přímo populární tandem, musí být další důvody.

Lidé mají zálibu v zjednodušování, milují dualistické pojmy a stavějí jejich složky proti sobě: den a noc, světlo a stín, líc a rub, rozum a cit… Stejným způsobem se dostaly do opozice i humor a satira, stali se z nich dickensovští společníci: jeden vždycky vlídný a usměvavý, druhý naopak jízlivý a nerudný.  A my samozřejmě chodíme raději za tím, který se tváří příjemně, neboť jsme přesvědčeni, že s ním uděláme lepší obchod.

Tvrdíme, že u humoru převažuje porozumění pro lidské slabosti, že jeho princip je kladný, zatímco satira odmítá a odsuzuje, protože vychází z principu negace. Nevím, zda hra se znaménky plus a mínus něco řeší. V obou případech jde přece o specifický druh poznání objevováním rozporů v zdánlivě jednolité skutečnosti (většinou vážné a vznešené). Humor se od satiry liší spíše kalibrem a množstvím prostředků než oscilováním mezi klady a zápory.

Slovinský teoretik Kajetan Kovič charakterizuje humor jako léčivou bylinu, satiru jako chirurgický nůž, čímž vyhrocuje jejich dichotomii. Karel Sýs jim naopak přisuzuje společného jmenovatele, když oba žánry označuje jako hořký lék v sladké oplatce.

Slovník literární teorie o humor říká, že …slučuje v sobě prvky komična i tragična, v účinu pak smích i pláč. O tom, jak k sobě mají tyto dvě věci blízko, svědčí už klasická řečtina. Veselý průvod s hudbou, zpěvy a tanci se v ní nazýval kómos, žalozpěv s pohřebním rituálním nářkem pak kommos.

Marxističtí kritici často tvrdili, že humor je hodnotnější než satira, neboť je moudrý a chápavý a dospívá ke smíření protikladů, zatímco satira působí destruktivně. Je zajímavé, že v teorii hlásali boj protikladů, ale v praxi snili o jejich harmonii.

Také si občas pletli satiru s kritikou. Od té lze žádat, aby pečlivě zvažovala všechna pro i proti, byla maximálně objektivní, uvážlivá a taktní. Ale chtít totéž od satiry?!

Že to nebyl přístup nijak nový, dokládají slova, která napsal Karel Poláček již v roce 1937: V této zemi, ve které je slovo odvaha předmětem denní potřeby a ve které se skuhrá, že nemáme humoristu, jenž by tepal zlořády, by patrně Shaw musel svázati svůj uzlíček. Satirickými šlehy je dovoleno tepati pouze minulé zlořády, např. řádění jezuitů v době temna. Jinak je dovoleno tepati satirickým šlehy pouze drožkářské kobyly, tchyně a zapomnětlivé profesory.

Není to předvídavá vize tzv. komunální satiry?

Satira vždy vyžaduje konfrontaci pohledů a světů maximálně vzdálených, co největší rozpětí mezi nízkým a vznešeným, co nejvzdálenější terč, aby se dala ocenit zdařilá trefa. Tam, kde se plebejec nemůže rouhat nejvyšším autoritám – buď proto, že se to nesmí, nebo že k tomu není důvod –, nejsou pro satiru podmínky.

Středověk alespoň jednou do roka připouštěl v rámci karnevalu dny bláznů, kdy bylo dovoleno beztrestně zesměšňovat kohokoli: krále, papeže, šlechtu, duchovenstvo… Dnes je možné dělat si legraci z kohokoli a po celý rok. Na jednu stranu je taková demokratičnost milá, na druhou už to není pro autora to pravé dobrodružství. Nemusí si lámat hlavu, jak nejlépe své sdělení zašifrovat, jaké jinotaje zvolit, jakou parafrázi či travestii použít. Nečeká už dychtivě, zda jeho pokus projde, zda se redakce odváží jeho skrytý výpad otisknout, a když ano, zda se ozve potrefená husa a jaké to pro něj bude mít následky. A čtenář? Ten už také nemá ten dráždivý pocit, že čte něco nepatřičného či přímo zakázaného, nemá tu radost z četby mezi řádky, z odkrývání skrytého smyslu slov.

Škodolibost a zlořečivost jsou ovšem natolik silné stránky lidské povahy, že nás nikdy nepřejde chuť zesměšňovat ty, kdož jsou nad námi a říkají si o to, jenom se to musí dělat a vnímat trochu jinak, protože komické žánry už chybějící společenskou a politickou kritiku nesuplují.

***

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Jana Pilgrová