CzechFolks.com PLUS

O divadlo Semafor jsem se až do roku 1961 nezajímala. Byla jsemv zajetí vážné hudby. Pak nás všechny holky z prváku na SVVŠ(Střední všeobecné vzdělávací škole) okouzlil na chmelové brigádě o rok starší spolužák. Už si moc nepamatuji, jak vypadal. Ale hrál na kytaru písničku Pramínek vlasů. Rychle jsem objevila i jiné semaforské písničky a propadla jejich půvabu stejně, jako miliony ostatních Čechů, Moravanů a Slováků. Semafor = naše mládí…

Josef Škvorecký připomíná, že po Voskovci a Werichovi „to bylo poprvé, kdy řemeslného textaře, jenž sice věděl, jak sestavit text, aby dlouhé samohlásky připadaly na dlouhé noty, ale jen výjimečně ho napadlo jen něco jiného než cukerínové poznatky o vzájemném svádění obou pohlaví, vystřídal básník… V české kultuře byla ta doba krásná věc, radost na věky.“. To cítili lidí různého věku i zdělání. Proto byly na lístky do Semaforu vždycky tak strašně dlouhé fronty. 

Čtěte více ZDE »

Patří k dobrému tónu postěžovat si občas na úroveň umělecké publicistiky. Je to ostatně snazší, než se jí věnovat.

Zamysleme se nad údělem jednoho žánru, takové literární pastorkyně, která už pomalu do lepší společnosti ani nepatří – nad soudničkou. Kdyby Karel Čapek psal svůj Marsyas dnes, musel by jí vykázat takové místo, jaké tehdy zaujímaly Vilímkovy kalendáře, romány pro služky či písně lidu pražského. A jaké jsme mívali soudničkáře!

Radko Pytlík o nich říká v Malé encyklopedii českého humoru:

Splnili totiž úkol vpravdě nadlidský: z tragiky banálních příběhů a každodenních drobných starostí člověka vykřesali humor. Vyzdvihli tyto střípky lidských osudů a událostí a výraznou zkratkou je proměnili ve vyprávění, jež působí epickou živelností a komickým zbarvením. Soudní přelíčení a tragické okolnosti sporu ustupují do pozadí. Na to vše musíme zapomenout. Do popředí v oboru soudničky vystupují pozoruhodné lidské charaktery, které jsou v extatických zálibách unášeny kamsi mimo konvence, mnohdy i v rozporu se zákonem.

Čtěte více ZDE »

Tolik sněhu naše země, ale ani Evropa, už dlouho neviděla. Je to dobře, nebo máme nadávat? Jistě, že je to dobře, volají zemědělci a ekologové – sníh chrání ozimy před vymrznutím a půda potřebuje na jaře dostatek vláhy! Je to výborné, pochvalují si horská lyžařská střediska a mnou si ruce nad dobrými výdělky! Je to nádhera, vidět opět naše města a přírodu pokrytou bělostnou krásou skýtající kouzelný obraz, jenž rozechvívá srdce a naplňuje duši kouzlem ticha a pokory, šeptá u vytržení básník i umělecký fotograf.

Jenže společnost lidská nesestává toliko ze sedláků, horalů a poetů. Je zde ještě početná množina těch, pro něž ta bílá nadílka představuje náklady, námahu a často i zdravotní riziko. Těžko uslyšíte slova nadšení od silničářů, energetiků, stavařů, lesníků, zdravotníků, dopravců či letců. Ze zkušenosti nedávných let víme, že pro naše cestáře byly kalamitou daleko menší zlomyslnosti přírody, natož pak dnešních 20 centimetrů a vítr. Neptejte se na jejich pocity, když vyhlédnou ráno z okna a spatří tu duchnu. A už vůbec nechtějte slyšet, jaká slova jim asi plynou ze rtů!

Čtěte více ZDE »

Rozhovor s Josefem Vejvodou

(Titulek jsem si částečně vypůjčila z knížky Milana Koukala Sága rodu Vejvodů, kterou vydal Petrklíč.)

Díky práci v Českém dialogu cestuji po světě. A kudy chodím a jezdím, tu slyším žalování našinců, že si tam lidi přivlastnili naši českou písničku Škoda lásky. Žalování je však spíše úsměvné, protože čeští patrioti jsou rádi, že se ta polka hraje po celém světě. A také rádi tamějším vysvětlují, že to není ani americká (Beer Barrel Polka) ani mexická lidová, ale že ji napsal význačný český kapelník Jaromír Vejvoda a že kromě ní napsal ještě stovky dalších výborných skladeb. (Narodil se 28. března roku 1834 do muzikantské rodiny na Zbraslavi u Prahy. Světoznámou polku napsal jako svou vůbec první skladbu v roce 1927 pod názvem Modřanská polka. Až v roce 1934 k ní Vašek Zeman napsal text a tak se zrodila Škoda lásky, jedna z dosud nejpopulárnějších skladeb na světě.)

Čtěte více ZDE »

Až prozradím o jakou a čí hudbu jde, mnozí z čtenářů si asi pomyslí, co jsem za ignoranta, který teprve teď, v tak pozdním věku, objevuje osobnosti a díla kdekomu tak známá. Já se kaji ze své neznalosti a omlouvám, protože jsem se o tomto umělci a jeho orchestru dověděl jen díky příteli Václavu Židkovi, který mi pár klipů z jeho  koncertů poslal mailem. Těch několik snímků mne nadchlo a naplnilo údivem, jak příjemně a účinně lze lidem přiblížit zejména klasickou, ale i jinou populární hudbu tak, aby se do ní přímo vcítili.

Už víte, koho a čí dílo mám na mysli? Ano, je to vynikající nizozemský houslista a dirigent André Rieu a jeho mohutný symfonický orchestr. Sice jsem si nedávno zcela náhodně stáhl z internetu video s mladou trumpetistkou a jejím skvělým přednesem dojemné skladby „Il silenzio“ za doprovodu orchestru s dirigentem, jenž místo taktovky držel v ruce housle, ale protože u snímku chyběl jakýkoliv popis, netušil jsem, že jde o výňatek z jednoho Rieuova koncertu.

Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

O škole, do níž chodil Karel Poláček

První článek, navazující na tento ZDE

Úvodem idyla: Je leden 2010, zimní bouře Daisy zasněžila sousoší Bylo nás pět na Panské ulici v Rychnově nad Kněžnou tak, že psa Pajdu u nohou Čendy Jirsáka  není ani vidět a Petr Bajza má místo šály zvláštní háv. Popojděme o pár metrů dál na náměstí Karla Poláčka. Kdopak si připomene, že spisovatelova busta byla odhalena 1967 nejprve naproti onomu domu s koňskou hlavou (stalo se tak za přítomnosti Josefa Škvoreckého), pak že se dostala na symbolický Slavín mezi starou zvonici a kostel Nejsvětější Trojice, a když byla tma, zloději kovů ukradli sousední bustu, ocitla se na nynějším Poláčkově náměstí.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Ponaučení z chudoby a bohatství

Dávat a zahrnovat vlastní děti příliš velkým přepychem je škodlivé a ne příliš rozumné. Takové děti se narodily do tohoto světa do lůna bohaté rodiny bez svého přičinění, na rozdíl od těch, co se narodily v chatrčích chudáků a nebohatých rodin. V právech a povinnostech jsou si rovny, ale bohatství jedněch vychyluje váhy rovnováhy, problematizuje a rozděluje svět. Protože dědit lze peníze a majetky, ale ne talent, schopnosti, pracovitost a skromnost.

I proto možná příroda a zatím nepoznané zákonitosti některých nepříliš častý jevů, vedou některé z přebohatých lidí k filantropii. Když jsou někteří lidé tak bohatí, že už je pro ně takřka nesmyslné usilovat o ještě větší bohatství, napadá je někdy myšlenka a úmysl, část tohoto bohatství rozdávat potřebnějším, strádajícím či je dát na něco užitečného a smysluplného. Čtěte více ZDE »

(Vzpomínka na Jana Palacha)

V úterý 19. ledna 2010 si připomeneme 41. výročí úmrtí studenta Jana Palacha (11. 8. 1948 – 19. 1. 1969), který se v odpoledních hodinách 16. ledna 1969 v horní části pražského Václavského náměstí pokusil o sebeupálení. Nebyl to, jak se někdy mylně interpretuje, pokus o sebevraždu, ani nábožensky motivované vzepjetí vyznavače buddhismu, nýbrž varující čin. V době počínající normalizace bylo Palachovým motivem probudit národ z letargie.

Student druhého ročníku Filosofické fakulty UK Jan Palach při svém pokusu o sebeupálení (ve 14,30 hod.) utrpěl těžké popáleniny přesto, že poblíž stojící dozorce Dopravního podniku hl. města Prahy Jaroslav Špirek zareagoval pohotově. Na zmatený křik „Hoří! Hoří! Pomoc! svým těžkým zimníkem oheň udusil. Jan byl přivolanou sanitkou převezen na speciální pracoviště nemocnice v Legerově ulici, kde byl odborně ošetřen.

Čtěte více ZDE »

Středa 10. ledna 1990

Prezident republiky Václav Havel jmenoval svou další poradkyní Věru Čáslavskou (*1942), bývalou sportovní gymnastku, sedminásobnou olympijskou vítězku, čtyřnásobnou mistryni světa, jedenáctinásobnou mistryni Evropy a čtyřnásobnou sportovkyní Československa.

Čs. prokuratura k okupaci v srpnu 1968 vydala své stanovisko, když její orgány dospěly na základě vlastního šetření k závěru, že eventuální jednání osob, které způsobilo vojenské obsazení země, naplnilo skutkovou podstatu trestného činu velezrady. Barbarskou okupací bylo k 3. září 1968 usmrceno celkem 72 občanů a 266 těžce zraněno.

Čtěte více ZDE »

Dodnes bych nedokázal vysvětlit, proč psí národ, sestávající se z podvraťáčků nejrůznější provenience, tolik miloval vojáky v modré letecké uniformě, kterou jsem i já musel nosit před více než 56 lety. Stačilo, aby voják procházel nějakou z okolních vesnic, znenadání se k němu přidal voříšek a za vlídné slovo a pohlazení se už vojáka nepustil. Tak se stalo, že na naší ubikaci bylo střídavě tři až deset psů a všichni k nám tak nějak patřili. Mohli jsme si to totiž dovolit. Nebyli jsme v kasárnách, ale v jednoduché dřevěné boudě pro osm lidí, situované 8 km od letiště v ose přistávací dráhy, kde tehdy zahajovaly provoz proudové letouny typu MIG 15. v ubikaci byla zpravidla polovina osádky, ostatní sloužili na okolních zařízeních, zajišťujících letový provoz. Výsadní postavení jsme měli i v tom, že jsme absolvovali speciální odborný výcvik přímo od sovětských instruktorů a to v ruštině. Pro takový úkol bylo obtížné vybrat vhodné kádry, a tak jsme byli vlastně kázeňsky nepostižitelní – neměl by kdo sloužit.

Čtěte více ZDE »

V naprosté většině uměleckých oborů je profesionální sféra od té amatérské dost příkře oddělena, a to nutností specializovaného vzdělání a možností se jí živit.

Literatura nemá s výjimkou soukromé Akademie Josefa Škvoreckého vlastní umělecké školství ani výraznou vrstvu spisovatelů z povolání, jen příbuzné profese redaktorů, novinářů, textařů, scenáristů…, takže je těžké určit, kdo je vlastně profesionál a kdo amatér. Nemáme dokonce ani školu pro redaktory, této profesi se každý musí naučit v praxi.

Čtěte více ZDE »

Jak se máš? Howdy from Texas I.

Asi se podivíte, že známá šéfredaktorka a publicistka Eva Střížovská (*1943) se těší teprve z knižního debutu – neboli prvního veřejného vystoupení, a my, její dávní čtenáři, spolu s ní, a to nad knížkou, která má titul shodný s názvem tohoto článku. Jde o 112stránkové dílo vydané Mezinárodním českým klubem v Praze (snad neprozradím nic tak hrozného, když sdělím, že knížka vyšla vlastně vlastním nákladem autorky – takový je ovšem dneska v Česku úděl mnoha autorů). Též  grafická úprava a tzv. „zlom knihy“ zůstaly v rodině – postaral se o ně synátor Marek Střížovský, maminčina třetí ruka počítačová.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Je až k neuvěření, kolik směšně banálních témat předkládala ve vánočních a novoročních dnech naší široké veřejnosti média všeho druhu, tedy zdaleka ne jen ta bulvární. Jedním z témat, které by podle mého názoru mělo být naším bytostným národním zájmem vypovídajícím i o způsobu našeho myšlení, se však nezabýval téměř nikdo. Mám na mysli češtinu a boj proti tomu, jak s ní často zacházíme. 

Zde nemyslím jen na lidi, kteří se dostávají do elektronických medií jako nějací odborníci, třeba na sport nebo na dopravu a dokážou říct větu, kterou jsem nedávno skutečně slyšel “Začali jsme čtyřma prvotníma ouspěchama”. Nejhorší však je, když se porušování základních gramatických pravidel a používání hrubých germanismů vyskytuje i u profesionálních hlasatelů a moderátorů případně i u autorů seriozních novin. Pokud jde o ty germanismy, pak nejčastější je ono známé “více jak” oproti správnému “více než”. Čtěte více ZDE »

„Vyprávěj mi nějakou bajku, “ zafňukal zase jednou před spaním můj Kolja.

„Bajku? A o čem?“

„Třeba o tom pavoukovi! Beztak jsi mi slíbil pokračovaní, a sliby se mají dodržovat!” žadonil jako malé štěně. „A vůbec – proč nenapíšeš taky bajku o mně?“

„Dobře, dobře, tak už si lehni a poslouchej!“ nevydržel jsem jeho neodolatelně smutný pohled a spustil:

„Bylo časné ráno, poněkud však jiné než rána předešlá. Den předtím bylo totiž za mým oknem už úplné světlo, a dnes se teprve začínalo rozednívat. Z lehkého spánku mě náhle probudilo silné mlaskání. Už zase mě otravuje, otrapa jeden! Pomyslel jsem si trochu nevrle. Přitom jsem ospale šmátral po polštáři, abych našel toho domácího mlaskouna a ujistil ho několikerým podrbáním mezi ušima, že ho mám pořád stejně rád a že bych ho nikomu nedal, ani neprodal.” Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Co by se stalo, kdyby si politici, po dobu krize, snížili své příjmy o 20%? Dotklo by se to podstatně jejich životní úrovně, jejich zdraví, jejich existence? – napsal nám tento týden do rádia jeden z posluchačů. Reagoval na komentář o absenci důvěry jako základního tmelu ve společnosti, který je pro překonávání krizí tím nejpodstatnějším zdrojem. Důležitějším než kapitál finanční. 

A posluchač Josef Bubeník z Poděbrad pokračuje: “To by byl signál pro občany, že politikům můžeme důvěřovat. Jenže zatím neprošel ani návrh na čtyřprocentní snížení příjmů. Čtěte více ZDE »

Již po patnácté Český dialog připravil publikaci, která chce potěšit, ale i připomenout některé význačné osobnosti naší historie a kultury či události, na které by se nemělo zapomenout. Kromě článkù, o kterých by se dalo říci, že jsou poučné, přinášíme v kalendáři jako obvykle i články oddechové. Povídky, básničky, písničky, křížovky, obrázky a fotografie a praktické – recepty. Letos jsme navíc se svolením vydavatelství Portál zařadili ukázky z jejich knížky Řemesla ve hře, písni a tanci.

Doufáme, že se Vám i letošní kalendář bude líbit jako ty předešlé a předem Vám velice děkujeme, když o něm dáte vědět i svým přátelům a známým. A také Vás prosíme, pokud nejste odběrateli dvouměsíčníku Český diaog, věnujte mu též pozornost,vstupuje s velkou pravděpodobností do svého posledního, dvacátého ročníku. Který z nezávislých časopisù vzniklých po „sametové revoluci“ se tolika let dočkal? Ale třeba se stane zázrak, objedná si jej spousta čtenářù a my budeme ve vydávání pokračovat…

Čtěte více ZDE »

Bylo nebylo – kdysi dávno trávilo Československo s oblibou silvestrovský večer před televizní obrazovkou. Doba to byla neradostná a přesto – televizní Silvestr býval tak kvalitní, že jej mnozí s potěšením sledovali ze svých obýváků. O to nevhodnější byl název právě uplynulého silvestrovského čtyřhodinového programu populárního českého televizního kanálu Nova „Mejdan roku z obýváku“. Uveden trapnou scénkou z primitivní domácnosti sestával se z ještě trapnějších sekvencí již odvysílaných pořadů a z v rámci úspor reprízovaného „Mejdanu (roku minulého) z Václaváku“. 

Naštěstí veřejnoprávní Česká televize dostala po dvaceti letech konečně nápad nechat se inspirovat slavnými silvestrovskými „estrádami“ hýřícími vtipem, hřejícími jistou národní sounáležitostí a vytvořila tříhodinový maratón celkem vkusné zábavy. Sympatičtí průvodci večerem, Tereza Kostková a Maroš Kramár uváděli líbivě humorné scénky, tanec, písničky a pestrá vystoupení, ve kterých se tradičně objevily nejen stálice českého showbyznysu, ale také mladší talentované hvězdy populární i klasické hudby. Čtěte více ZDE »

Dokonce i ve smrtelné agónii

může pes pohladit svého pána.

(Charles Robert Darwin)

My milovníci psů víme své. Známe své čtyřnohé přátele a víme, že jsou to bytosti mimořádné. Není v celém světě jiného tvora, který by se vyskytoval v tak široké škále tvarů i velikostí a přitom měl vždy společnou charakteristiku, v tomto případě tedy svoje peství. Náš vztah ke psům je vytvářen poznáním, že smyslem jejich bytí je láska – ku svému opatrovateli i k životu. Někteří neznalci si myslí, že pes je zvíře svou povahou poddanské, patolízalské. Takoví lidé zřejmě neznají pravou povahu oddaného přátelství a lásky. Pes, který si nás jednou vybere za svého společníka, se s námi nikdy nerozvede, jeho věrnost nezná hranic. A svět by byl místem mnohem radostnějším, kdyby všichni lidé uměli odpouštět jako psi.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Jedenáctý lednový den 2010 bude Nejvyšší správní soud v Brně již podruhé projednávat návrh zákazu Dělnické strany, kterou vede byvší obdivovatel šéfa republikánů Miroslava Sládka pan Vandas. Jak známo první pokus o zrušení pro mnohé xenofobní strany skončil ještě v časech ministra vnitra Ivana Langra fraškou. 

Soud neshledal argumentaci pro zákaz Dělnické strany jako relevantní. Vandasova partaj tak slavila velké vítězství, disponovala mediální popularitou a v téže době získala i jednoprocentní volební zisk ve volbách do Evropského parlamentu, takže i nárok na peníze od státu. Jakou skutečnou argumentaci předloží současný ministr vnitra Martina Pecina, jemuž se očividně v silovém resortu na Letné zalíbilo, se nechme překvapit. Nepochybně to bude rozhodování dosti složité a v mnoha ohledech pouze přinášející Vandasovým hochům další zvyšování popularity především mezi částí mladých lidí. Ač se na první pohled zdá, že Dělnická strana je vlastně bezvýznamný spolek nesnášenlivých extremistů, není tomu tak.

  Čtěte více ZDE »

Známý titul knihy “rebela” s dobrým srdcem Josefa Fouska Lidé buďme k sobě vlídní bych si dovolil ještě doplnit Lidé, buďme k sobě vlídní a nebuďme k sobě lhostejní, i když se jedná o naše již nežijící významné předky.

Předevčírem jsem našel v poště dopis s přílohou od záslužného rychnovského kronikáře a archiváře pana PhDr. Josefa Kráma, který mne rozhodně nenechal klidným, a řekl jsem si, že bude dobře ho přeposlat dál, aby bylo jiným českým úřadům známo, že jsou na světě ještě lidé, kteří si podobné věci nenechají jen pro sebe a snaží se různými cestami zjednat nápravu.

Je smutné, že se o nápravu věcí snaží především lidé, kteří svoji činnost vykonávají zadarmo, stejně jako Josef Krám http://www.rychnovskypruvodce.info/, který se stará o dobré jméno města Rychnova, zatím co kompetemtním činitelům, slušně placeným za jejich práci, jsou podobné problémy lhostejné. Proto jsem si článek pana Kráma vyzývající k nápravě nenechal jen pro sebe a touto cestou jej posílám dál.

Čtěte více ZDE »

Původcem okřídlených rčení bývají známé osoby. Někdy je to historicky doloženo, někdy ne. Někdy se to ví, jindy se na to dávno zapomnělo. V zdravém těle zdravý duch není české přísloví, ale citát z Juvenala. Protože však jde o satirika, mnoho lidí je přesvědčeno, že to myslel ironicky, a neřídí se tím. Povzdechne-li si někdo Kde ty loňské sněhy jsou!, vzpomeneme si, že jde o verš z Villona? Sotva. A není to ani nutné.

Pak jsou ovšem výroky zcela anonymní, o nichž se neví, kdo, kdy a kde je poprvé vyslovil. O jednom z nich chci pojednat.

Bývá jej slyšet hlavně při nejrůznějších amatérských soutěžích, i literárních, kdy součinem zájmu a činnosti není dojem umělecký, ale paumělecký. V takové situaci se vždycky najde někdo, kdo zmaří odhodlání porotců nazvat věci pravým jménem, kdo se původců těch hrůz zastane a prohlásí: “Nesmíme jim brát chuť do práce. Pořád je to lepší, než kdyby chodili do hospody!

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Po Novém roce se prezident tradičně setkává s nejvyššími státními a politickými činiteli. Tentokrát měli na pořadu jednání důležitý bod: termín předčasných voleb. Z hlediska ústavy a rozdělení moci mezi vládou a prezidentem by neměl vzniknout žádný problém: pozor, ale jenom v zemi, kde nejvyšší státní činitelé ústavě rozumějí a hodlají se jí řídit. 

Takovou zemí, bohužel, nejsme, a tak se s termínem voleb hokynaří jak v baráčnické rychtě. Prezident Klaus řekl, že hodlá vyhlásit sněmovní volby v nejzazším termínu 28. a 29. května. Prezident to prohlásil poté, co se předsedové ODS Mirek Topolánek a sociální demokracie Jiří Paroubek v nedělní televizní debatě shodli na konání voleb v polovině května. Čtěte více ZDE »

“Bejválo, bejvávalo dobře…” tak začínají slova staré lidové písníčky, kterou nám zpívali naši rodiče a prarodiče, když jsme my byli ještě dětmi. Ano, bejvávalo, bejvávalo určitě dobře, když naše maminky, babičky, někdy i tatínkové a dědečkové předčítávali svým dětem v postýlkách před spaním nádherné pohádky Boženy Němcové, bratří Grimmů a nebo Karla Jaromíra Erbena. To vše mělo své pohádkové kouzlo, ale jen do doby, než nastal čas televizí a ještě později počítačů. Předčítání pohádek před usnutím jako by usnulo, a nebo mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje lorda Woldemorta náhle zmizelo a s ním snad i všechny pohádkové maminky a babičky. Čtěte více ZDE »

Pátek 5. ledna 1990

První vězňové na svobodě. Do sedmé hodiny ranní – jak hlásil rozhlas – bylo na základě amnestie prezidenta republiky o amnestii propuštěno z věznic již 11 602 odsouzených a obviněných. Podle mluvčího ministerstva spravedlnosti zbývá propustit ještě dalších 5000 osob. Jde o dosud největší amnestii v historii našeho státu, ale i v jiných zemích. Ještě týž den večer přinesla agentura ČTK zprávu, že 32letý pětkrát soudně trestaný vězeň z Jablonce nad Nisou vykopl v jednom domě v Sokolově dveře a vnikl do bytu 52leté ženy. Odcizil jí věci v hodnotě 3000 korun. V dalším domě zatáhl do sklepa 18letou dívku a pokusil se ji znásilnit. Nájemníci na její volání násilníka vyhnali. Zadržený muž bude stíhán pro trestné činy krádeže, vloupání, znásilnění, ublížení na zdraví a porušování domovní svobody.

Čtěte více ZDE »

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

Počátek roku nám v médiích naservíroval bezmála ideální politické elity. Působily důstojně, moudře, konsensuálně, skoro až vstřícně. Radostí určitě zaplesali experti na český jazyk a etiketu, možná i pár politologů a komentátorů. Jenže za uhlazenými slovy a ušlechtile působícími záměry se místy zaskvěly nelogičnosti, ne-li přímo čertoviny. 

Čtěte více ZDE »

Na podzim 1989 mne pozval Jiří Černý do nově zakládané redakce Rock a Pop (při Lidových novinách). Udělal to jednoduchým způsobem: “Evo, rád bych tě tu měl jako ženskou.” Takové nabídce se nedalo odolat. 

“Evo, nevíš o nějaké sekretářce,” zeptal se mne hned první den mého redaktorování Jirka.

“No, věděla bych, jestli nevadí, že je to moje sestra. Právě odešla z vydavatelství Práce, kde měla šéfa, zasloužilého straníka, jinak alkoholika, který se počůrával i při poradách vsedě na židli.”

Jirka zajásal a moje sestra Lída další den nastoupila. Byl to hezký čas. My, redaktoři, jak je zvykem, jsme nechodili do práce brzy ráno, také i proto, že jsme navštěvovali koncerty, které trvaly do noci a o nichž jsme psali. Čtěte více ZDE »

Jsou autoři, kteří se v redakci nikdy neobjeví. Netroufají si, jsou nesmělí, návštěva jim nahání hrůzu… Zřejmě píší právě proto, že jsou introvertní, živý kontakt a přímá komunikace jim působí potíže. Nebo chtějí úmyslně oddělit veřejný projev od svého soukromí, zůstat v jisté anonymitě. (Jednou jsem při návštěvě odlehlého místa na Moravě navštívil dobrého autora, abych ho osobně poznal, ale bylo zřejmé, že mu to není vhod. Narušil jsem odstup, na nějž má právo.)

Ti, co do redakce přijdou, bývají vedeni různými důvody. Někdo má strach poslat svá díla poštou, aby se neztratila (a netuší, že pošta je mnohem spolehlivější než leckterý redaktor). Jiný je zvědavý, co je to za lidi, kteří budou jeho výtvory posuzovat. Další si myslí, že bez osobní intervence má menší šanci (a pátrá, jakou pozorností či protislužbou by se mohl zavděčit).

Čtěte více ZDE »

Již po patnácté Český dialog připravil publikaci, která chce potěšit, ale i připomenout některé význačné osobnosti naší historie a kultury či události, na které by se nemělo zapomenout. Kromě článkù, o kterých by se dalo říci, že jsou poučné, přinášíme v kalendáři jako obvykle i články oddechové. Povídky, básničky, písničky, křížovky, obrázky a fotografie a praktické – recepty. Letos jsme navíc se svolením vydavatelství Portál zařadili ukázky z jejich knížky Řemesla ve hře, písni a tanci.

Doufáme, že se Vám i letošní kalendář bude líbit jako ty předešlé a předem Vám velice děkujeme, když o něm dáte vědět i svým přátelům a známým. A také Vás prosíme, pokud nejste odběrateli dvouměsíčníku Český diaog, věnujte mu též pozornost,vstupuje s velkou pravděpodobností do svého posledního, dvacátého ročníku. Který z nezávislých časopisù vzniklých po „sametové revoluci“ se tolika let dočkal? Ale třeba se stane zázrak, objedná si jej spousta čtenářù a my budeme ve vydávání pokračovat…

Čtěte více ZDE »