CzechFolks.com PLUS

Do třetice uvádím setkání s nejstarším autorem z té pozoruhodné elity, jaká se najde v Salónu odmítnutých. Patří spíše mezi autory inzitní a určitě by se byl dostal do antologie Bosé nožky, kdyby se o něm tehdy vědělo.

O veršících, které kdysi poslal do časopisu pro mladé autory, se skutečně nedá říci nic jiného, než že se nám prostě nehodily, proto jsem je vrátil.

Odvetou byla tato báseň.

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Tak jsem si postěžoval kamarádovi z Prahy, jak se zde v Montrealu snažíme zachránit český konzulát, který má být v rámci “šetření” zrušen již 31.března.

Abych byl v obraze, jak se teď v Česku říká, tak mi to české “šetření” hned náležitě objasnil.

A asi aby to tak nebolelo, nebo snad proto že již Jiří Suchý kdysi zpíval “že trocha poezie nikoho nezabije”, tak mi to “šetření” politiků hezky popsal v poezii.

Pro ty, kteří nevědí, o co jde, bych tedy doporučil si přečíst následující články:

Čtěte více ZDE »

Mé druhé mimořádně oblíbené pražské místo se nachází na jihu metropole – v Komořanech, kde jsem vlastně strávil nejvíce hodin svého života! V Českém hydrometeorologickém ústavu (ČHMÚ) jsem zde totiž nepřetržitě předpovídal počasí od jara 1960 až do jara 2004. A navíc – zejména v prvních dvaceti letech jsem v Komořanech trávil i mnoho mimopracovního času – buď při sportování, nebo při různých zábavách. A právě zde jsou kořeny mého vztahu k tomuto místu, kde jsem dokonce poznal svou první manželku, která po mém boku vydržela třicet let, až do svého odchodu na věčnost. V tomto díle se to bohužel bude nebožtíky přímo hemžit.

V komořanském zámečku byla jedna rarita – malá zámecká kaple s malým oltáříčkem a se starými vzácnými malbami – vše chráněné památkovým ústavem! A představte si, v té kapli jsem měl den před svou oficiální svatbou jakýsi „předobřad“ s následnou oslavičkou pro své spolupracovníky. Má nastávající totiž tehdy kreslila povětrnostní mapy, které jsme pak já a samozřejmě i další meteorologové – analyzovali. Čtěte více ZDE »

Pondělí 26. února 1990

Prezident Václav Havel zahájil oficiální návštěvu Sovětského svazu, kde se setkal s nejvyšším sovětským představitelem Michailem Gorbačovem. Ve společném komuniké vyslovila sovětská strana politování nad událostmi roku 1968. Ministři zahraničních věcí podepsali československo-sovětskou mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa ve třech etapách do 30. června 1991.

Návrhy nových zákonů schválila federální vláda pro jednání v parlamentu. Jde o zákony o právu shromažďovacím, sdružovacím, zákon o petičním právu, zákon o některých opatřeních v oblasti tisku, kdy vydavatelem může být i občan, za určitých okolnosti zahraniční právní osoby. Čtěte více ZDE »

Podívejte se na tuto ženu – a zapamatujte si ji na vždy!

Svět se nestal nemravným, takovým vždy byl…

Ocenění nedostane vždy ten, kdo je ho hoden více.

Nedávno, ve věku 98 let umřela žena jménem Irena. Během druhé světové války Irena získala povolení k práci ve Varšavském ghettu jako instalatérka – svářečka. Měla k tomu svůj důvod. Irena věděla o plánech nacistů se židy. Na dně tašky s nářadím vynášela děti ghetta, v zadní části svého náklaďáku měla místo pro starší děti. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, když auto projíždělo branou. Vojáci to nechtěli řešit a také štěkot mohl zamaskovat zvuky, které děti mohly případně vydávat.

 
Během své činnosti Irena dokázala takto zachránit až 2500 děti. Chytili ji, nacisti jí přelámali nohy, ruce a brutálně ji ztloukli. Irena si vedla poznámky o všech dětech, které se jí podařilo osvobodit.

Čtěte více ZDE »

Tento pozoruhodný příběh začal vlastně už v roce 1921, kdy řízeni J. J. R. MacLeodem,  Frederick G. Banting a Charles H. Best izolovali ze slinivky břišní hormon později nazvaný insulin a našli způsob, jak insulin použít v léčbě cukrovky. Collip, hostující kanadský profesor, insulin pročistil, aby mohl být dán pacientům trpícím cukrovkou. Za tento objev byla v roce 1923 Bantingovi a MacLeodovi udělena Nobelova cena v oboru lékařství a fysiologie. Banting zahynul v roce 1941 při havarii letadla, jímž letěl – na lékařské válečné misi – do Anglie. Ten rok se Best, který do té doby zastával místo mimořádného ředitele Connaught Laboratories (kde o několik roků později – první, velmi nepřímá spojitost nadhozená v titulku – krajanka Miluška Peřinová pracovala jako technička na Salkově vakcíně proti poliu) stal ředitelem Banting and Best odělení lékařského výzkumu na Torontské univerzitě. Někteří členové Bestovy rodiny trpěli depresemi a opomenutí C.H. Besta při udělení Nobelovy ceny bylo možná jednou z příčin záchvatů těžké deprese, jimiž později trpěl.

Čtěte více ZDE »

(Na okraj 160. výročí narození T.G.M.)

„Bez skutečné nápravy srdce a hlavy, bez nápravy myšlení a mravů můžeme revolucí odstranit ďábla, ale Belzebuba posadíme na jeho místo.“ To jsou Masarykova slova z roku 1920, pod kterými bychom se i po devadesáti letech mohli směle podepsat. Tomáš Garrigue Masaryk, pedagog, filosof, politik, státník a první československý prezident je osobností, která se nesmazatelně zapsala do našich dějin.

ZASLOUŽIL SE O STÁT

Připomeňme si, že T. G. Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně jako prvorozený syn chudých rodičů, sloužících na císařských dvorech a majetcích. Otec Jozef byl slovenského původu, matka Terezie pocházela z moravské rodiny. Tomáš začal chodit do základní školy v Hodoníně, ukončil ji v Čejkovicích. Poté absolvoval dvě třídy nižší reálné školy v Hustopečích a nadto se v Čejči vyučil kovářem. V roce 1865 byl přijat do druhého ročníku německého gymnázia v Brně. V roce 1869 se Masaryk s rodinou brněnského policejního prezidenta, ve které byl vychovatelem, přestěhoval do Vídně, kde pokračoval v gymnaziálním studiu. Čtěte více ZDE »

Což takhle začít odspodu…trochu jinak…

Což takhle začít odspodu a prodloužit této funkční vládě mandát nebo pozměnit trochu ústavu a změnit zákony, ale nikoli v nekonečných debatách, jak nám to předvádí současný nefunkční parlament, nýbrž rázně, pod sankcí, že v příštích volbách nezvolíme stávající strany a občané z toho vyvodí důsledky. Rovná daň a naivní lhaní ODS, když tvrdí, že když nebude rovná daň, tak investoři a firmy odejdou do daňových rájů. To trápí nejen naši zemi. Ale např. francouzský prezident Sarkozy usiluje o to, aby tyto firmy odevzdaly do mateřské země 50% svého zisku. Ale, je toho více, co bude nutné v naší české kotlině změnit.

Ať již volby dopadnou, jak dopadnou, měl by být prodloužen „pracovité“ vládě Jana Fischera mandát. Ne že by byla dokonalá. Ale co je v tomto světě dokonalé? Nic. Už také proto, aby se neopakovala ubohá fraška po minulých volbách. Chce to vytvářet vládu této země trochu jinak, ne jako dosud. Čtěte více ZDE »

Tihle mediální společníci jsou báječní – pomáhají, slouží, často i pobaví, a když se ale pokazí, tak pořádně naštvou. Ačkoliv prý časté mobilní volání škodí sluchu, já slyším stále dobře. Internet zase v jakémsi celosvětovém průzkumu popularity skončil až na deváté příčce nejdůležitějších technických výdobytků této doby, já jej však rozhodně řadím výše. Díky němu dostávám spoustu informací, občas výhodně nakoupím, mailem zase posílám dopisy úřadům i přátelům, zkrátka je toho hodně a co víc – zvládnu ty stovky úkonů i ze svého invalidního vozíku. No, není to paráda! Když si tak občas zapřemýšlím nad svým životem, zmítají mnou smíšené pocity. „Moje ereska“ mi sice hodně vzala, přesto si zase až tak nestěžuji. Už tolik nespěchám, potkávám maličkosti co mi dříve unikaly, mám čas na lidičky okolo sebe a vůbec…

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Originální ilustrace pro CzechFolks.com © Pavel Mojžíš

Právě jsem svedl tuhý boj o hráčská práva na mladého hokejistu Lukáše Vaškoviče. Jeho mateřský klub nakonec kývl na dvoumilionovou nabídku a dvaadvacetiletá naděje se stěhuje do našeho klubu. Jedná se o reakci na nedostatek centrů v mančaftu. Tu situaci jsme museli řešit, pokud se hodláme i v druhé půlce sezóny udržet v první čtyřce a zajistit si tak lepší výchozí pozici pro play-off. Věřím, že Lukáš zapadne do týmu a bude platným hráčem. Mezi jeho přednosti patří dobré fyzické parametry a tvrdá střela plus úspěšnost na buly. Přesně takový typ hráče nám chyběl.

Možná vás napadlo (pokolikáté už?), že jsem se opět zbláznil, a nebo že mi s psaním pomáhá některý z dvojice kamarádů Jack–Jim. Ani jedno. Nebo spíše to druhé určitě ne. Rozhodl jsem se sesmolit pár řádků o fenoménu nejrůznějších on-line her a dalších „žroutů času“ a napadlo mě, že bych měl alespoň jednu z nich vyzkoušet na vlastní kůži, než se do toho pustím. Nerad bych totiž rozšířil již tak početné řady těch, co s oblibou píší o věcech, o kterých nemají ani zbla páru.

Čtěte více ZDE »

Člověk by měl poznávat. Obzvlášť v případě, když v mládí neměl mnoho možností a v určitých směrech (míněny světové strany) žádnou. To omezení už dávno padlo, povinnosti prořídly, takže pokud jedinec ještě chodí, slyší, vidí, vnímá a pilně šetří, má možností habaděj.

Já jsem tentokrát zvolila Španělsko a, soudíc podle programu, je na co se těšit. Cestovní kancelář nabídla poznávací zájezd do Barcelony a jiných historicky nebo kulturně zajímavých míst. Odjezd v první polovině října, v době, kdy je ve Španělsku ještě léto, ale slunce už tolik nepálí a nevyhání lidi z ulic, ba často skryje svou tvář i do mraků – co víc si může penzista přát? Proto jsme s přítelkyní neotálely, odeslaly přihlášku a začaly šetřit.

Zájezd je koncipován tak, že se v něm budou střídat zážitky rozdílné jako den a noc. Čekají nás kláštery z IX. až XII.století, sakrální umění raného středověku a jako protiklad souborné sbírky malířů Picassa, Dalího a Miróa, a stavby architekta Gaudího. Je dobré to vidět. Je dobré si poopravit mínění vzniklé povrchním soudem neznalce. 

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro spuštění prezentace  

Koncem minulého roku se v kinech objevily tři nové české filmy – každý jiný a přesto mluvily společnou řečí. A všechny tři byly pro změnu dobré. Společná rovina, ve které se nesly jejich příběhy, byla nedávná, dost nehezká minulost našeho národa. Toto téma bylo v uplynulých dvaceti letech svobody projevu často obcházeno. Okupace osmašedesátého roku se dotkly snad jen letmo filmy „Pelíšky“ a „Rebelové“, první skutečnou připomínkou byl až v roce 2008 film „Anglické jahody“, o kterém jsem psala v Čechoaustralanovi v únoru loňského roku. Podobně nebyla u současných českých kinematografů ani příliš populární léta padesátá s výjimkou politického scifi thrilleru „Klíček“, natož pak návrat do doby protektorátu. Toho jsme byli naposledy svědky u Menzelova „Jak jsem obsluhoval anglického krále“ z roku 2006.

  Čtěte více ZDE »

Škrt

První dny po 17. listopadu 1989 jsem prožíval stejně hekticky jako všichni, buď venku při průvodech a manifestacích, nebo v redakcích, kde se scházeli redaktoři a novináři toužící podpořit snahu studentů, herců a disidentů o změnu poměrů, svobodu projevu, demokracii a pluralitní politický systém. Sotva doznělo zvonění klíči a bylo jasné, že se totalitní režim zhroutí, začal jsem přemýšlet, jak bych mohl a měl otvírající se možnosti využít.

Politické ambice jsem nikdy neměl, a tak jsem ve svém výhledu zůstal věren kulturním a literárním zájmům. Sáhl jsem po telefonu a zavolal příteli Josefu Kučerovi, zvanému Kobra. Aniž bych mu musel vysvětlovat, co chci, okamžitě pochopil, že mě napadlo totéž co jeho: založit nový humoristický časopis. A bylo celkem logické, že jsme se k tomu cítili nejvíce povoláni. Nejlepší přehled o literátech pěstujících humor jsem měl ze své redakční praxe já, a pokud jde o kreslíře, měl stejnou výhodu Kobra díky organizování Salonu kresleného humoru. Byl tu sice ještě Dikobraz, ale jednak se do něj nikdy nedostali všichni, kteří na to měli, jednak se dalo se předpokládat, že v nových poměrech ztratí na přitažlivosti.

Čtěte více ZDE »

S tímto autorem z Ústí nad Labem jsem se osobně nikdy nesetkal, korespondoval častěji s mým redakčním kolegou. Vím však, že v té době psal i tiskl slušné povídky a dodal námět k jednomu filmu. I on však často obdržel vrácený rukopis, na chvíli se zachmuřil, ale pak vždy reagoval s velkým nadhledem i vtipem.

“Přišel mi dopis od pana Poláka a v něm má povídka. Není to dobrý pocit, když člověk vidí svá dítka, jak se vracejí ze světa. Vypadají jako kulhající artisté, kteří se utrhli z hrazdy. Někdy kulhají na jednu nohu, někdy – a to častěji – na obě. Tahle povídka měla navíc pochroumané i nějaké to žebro.

Pan Polák mi nadal do blagérů a ledabylých písmáků, naštěstí s humorem. Právě jsem zahájil práci na rozsáhlém románu, s nímž jsem chtěl rozbít svět, potřít spoluobčana Párala a vydělat si na cestu do Sas. Teď vidím, že povídka byla opravdu špatná, moralizování z ní čouhalo jako vidle z hnoje. Je zajímavé, že na to člověk přijde až tehdy, když se utrhne z hrazdy.”

Čtěte více ZDE »

V květnu si připomeneme 65. výročí skončení 2. světové války, tu historii “velkou” bychom měli znát, zkusme se dopátrat někoho konkrétního. U nyní už 85letého Vladimíra Netíka jsem objevil při shánění materiálů pro svůj DVD průvodce Rychnovem nad Kněžnou (www.rychnovskypruvodce.info) nezvyklé svědectví – adresy spojeneckých vojáků-zajatců, kteří se ocitli v tom čase právě zde pod Orlickými horami a jimž tu Vladimír Netík tlumočil. Ony adresy mu napsali na památku právě oni, a tak tu najdeme kontakty do Skotska, Nového Zélandu, Velké Británie i Austrálie. Při dalším hledání jsem přišel na jejich snímky z příjezdu na rychnovské Staré náměstí, pak nějaké fotografie před jejich “ubytovnou” v tehdejší tzv. chlapecké škole a dokonce obrázek dvou z těch vojáků s tehdy malým Rudlíkem, později slavným Rudolfem Roklem - i u nich byli ubytováni. Čtěte více ZDE »

A byla to nějaká návštěva. Tak důležitá, že pražský společenský týdeník Reflex v souvislosti s ní uveřejnil sérii článků pod názvem  Síť, jejichž autorem je Josef Klíma. Pátá část (11.června 1991) má čtyři podtitulky: *Popáté o zámořských kořenech slovenského separatismu – *Pohřeb slovenského magnáta – *Tóth mění tón – *Prezidentova preference. Text začíná tučně tištěným odstavcem, který přetiskuji jako dnes už historickým naftalinem načichlou kuriozitu, kterou můžeme číst skoro jako jednu ze Starých pověstí českých (a slovenských):

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Pondělí 19. Února 1990

Za úspěšnou cestu označil prezident republiky V. Havel dosavadní návštěvu Islandu a Kanady, a to v rozhovoru pro ČTK, Hlas Ameriky a Čs. rozhlas. Před příletem do USA  zavzpomínal ještě v letadle na šestitýdenní pobyt v New Yorku v roce 1968 u Jiřího Voskovce.

Reprezentativní sociologický výzkum uskutečnila skupina pro nezávislou analýzu Sociologického ústavu Čs. akademie věd. Mezi 2400 dotazovanými ve věku od 15 do 70 let bylo zjištěno, že 86 % populace je s politickým vývojem v posledních týdnech spokojeno, očekává, že revoluce nepovede k pouhé výměně osob nebo mocenských elit, ale k hluboké změně celého politického systému. K aktivnímu vstupu na veřejnou a politickou scénu je připraveno 54 % občanů, což je dvojnásobek proti období před revolucí.

Čtěte více ZDE »

Milanovi J., mému bývalému o šest let staršímu kolegovi, se na jaře roku 1964 splnil sen – podařilo se mu přejít k Československé námořní plavbě a jako zkušený ekonom byl přijat pro funkci lodního hospodáře. Byl tehdy už skoro dvaačtyřicátník a jako starému mládenci mu k životu námořníka nebránily žádné rodinné ani finanční závazky. Absolvoval příslušné kurzy a školení a v červnu byl připraven k nástupu do služby. Ještě před odjezdem pozval Milan několik svých kamarádů a přátel, mezi nimi i mne, na malou rozlučkovou párty v pivovaru U Fleků, kdy nám slíbil, že se při první své dovolené s námi o své námořní dojmy podělí.

Na svou první dovolenou přijel Milan ale až po osmnácti měsících a znovu nás pozval na stejné místo jako před svým odjezdem. Nejdříve jsme Milanovi museli vylíčit, co všechno se mezitím na podniku i v Praze událo a také upít dostatek černého malvazu, abychom se dostali do správné nálady. Čtěte více ZDE »

Před pár dny skončila má třetí plavba kolem světa… Ne, pardon. To byl překlep… Správně tam mělo stát: … třetí plavba zkouškovým obdobím. A že se jednalo o dobrodružnou cestu plnou zrádných mělčin a skalnatých útesů, ničivých bouří z čistého nebe a zákeřných pirátů v kdejaké zátočině, to mi dosvědčí lodní deník. Vlastně index. Jelikož můj průměr zůstal opět hrozivé nízký, měl bych se nad sebou zamyslet. Nepatřím k nejlepším studentům. No považte sami, rok a půl studia a žádný titul! To by se mi „vysokoškoláci“ z Plzně pěkně smáli. A to vůbec nemluvím o svém indexu. Jak jen ten je počmáraný, plný škrábanců a klikyháků, zatímco oni ho udržují vzorně čistý, nepopsaný. K tomu moje účast na seminářích – nedám si pokoj a nedám, pořád na ně chodím… Hanba mi!

Čtěte více ZDE »

To bylo motto besedy s Jiřím Boudou, malířem a grafikem, ilustrátorem a autorem poštovních známek, milovníkem mašinek a veškerého dění kolem nich, cestovatelem, navíc synem slavného malíře Cyrila Boudy.

Když jsem byla naším webmasterem p. Veselým upozorněna, že se tato beseda koná právě v Buštěhradě začátkem února, neváhala jsem ani na okamžik a pozvánku pro všechny milovníky mašinek a cestování  jsme na náš web dali. Na besedu jsem šla s přítelkyní, která má mašinky a železnici v krvi, protože na této trati Kralupy n. Vlt. – Kladno – Chomutov pracovala coby výpravčí. Šly jsme tam právě s otázkou, proč ta dráha do Buštěhradu vůbec nedojela?

Ve zcela zaplněném útulném prostředí klubu v restauraci u Bečvářů jsme všichni  dostali  odpověď z úst nejpovolanějších – milý a příjemný Jiří Bouda, předseda skupiny pro studium a dokumentaci železniční historie při Národním technickém muzeu, vyprávěl se zaujetím a vzpomínal na dětství a na cesty vlakem se svým slavným otcem. A ty ho vlastně k jeho celoživotní zálibě přivedly.

Čtěte více ZDE »

Poměrně nedávno, již ve zralém věku, jsem se v životě dostal do situace, která mi umožnila splnit si jeden z klukovských snů. Řídit pořádný dálkový náklaďák! A navíc v Austrálii.

Amerika, Kanada a Austrálie jsou rozlehlé země a dálkové kamióny a jejich řidiči jsou legendárnÍ. Takže polykat stovky mil napříč rozsáhlými pláněmi a na odlehlých zastávkách usrkávat kafe s nemluvnými ostřilenými veterány nekonečných dálnic, je nesporně sen každého kluka. Prostě tak, jak o tom zpívá Petra Černocká v písničce Náklaďák (i když co se zrovna téhle písně týče, mám teď už spíš víc v pase než v ramenou) a jiní zpěváci české a americké country music v písních o velkých náklaďácích, nekonečných dálkách a osamělých řidičích.

Čtěte více ZDE »

(K 86. výročí nedožitých narozenin Jiřího Šlitra – 17. února 2010)

Ano, šlo o vydání, jež vyšlo v Našem vojsku roku 1968. V době Husákovy normalizace se však ocitlo na seznamu zakázaných  knih, které musely být vyřazovány z knihoven, a proto je problém se k výtisku dostat. Nakonec se tak stalo díky knihovnicím a můžete hádat odkud. Z Náchoda, rodiště Josefa Škvoreckého. Čest a sláva jim J Tak sken obálky tohoto unikátního vydání (tu právě vytvořil s kresbami Jiří Šlitr) se dostává i do  rychnovského průvodce (o něm www.rychnovskypruvodce.info) a v předstihu ho vidíme my tady – přední i zadní stranu onoho výtisku a počítačově „vytažených“  18  kreseb na něm.

Že to je málo? Tak otázku na konec: Na společném snímku čtyř tříd rychnovského reálného gymnázia při cestě do Zlína v roce 1940 je taky 16letý student Jiří Šlitr. Mladá česká generace by řekla: Where is George? This is a question.

Čtěte více ZDE »

I když čas se dá samozřejmě měřit velmi přesně a akurátně, subjektivní vnímání času je naprosto výjimečné. V rodném Jičíně jsem žil do svých třinácti let, ve Vrchlabí trvale pak pouze pět let – do svých osmnácti a dále už stále v Praze – více než pětapadesát let. Při vlastním bilancování vzpomínek, které hrají velkou roli v „určení“ nejmilejších míst, jich sice opravdu nejméně připadá na Vrchlabí, ale jinak vzpomínky na dětství v Jičíně jsou zcela jistě rovnocenné těm pražským! A to jak kvantitativně tak i kvalitativně. Zdá se, že v tom mém mozku tak nějak „dozrály“!

Prahu jsem začal poznávat už ve velmi útlém mládí, neboť jsme přes ni jezdili z Jičína každoročně na prázdniny do tatínkova rodiště na Příbramsku. Cestovali jsme samozřejmě vlakem, a tak to poznávání se omezovalo na krátké přechody z Masaryčky na Wilsoňák. Čtěte více ZDE »

Někdy se i mezi odmítnutými autory najdou takoví, kteří dokážou vzít svůj neúspěch s nadhledem a odpovědět vtipně. Leckdy se dokonce mezi autorem a redaktorem rozvine zajímavá korespondence, vyvine přátelský vztah.

Svého času mi poslal básně mladý autor z Kuřimi. Nebyly docela marné, nesly však pečeť začátečnického hledání a poněkud přebujelé autorské ješitnosti. Jednu jsem si nechal a k těm vráceným podotkl, že se mi zdá, jako by měl autor sebevědomí nad své poměry. Vzápětí jsem dostal tento skvělý pamflet. 

Čtěte více ZDE »

Už jsem se kdysi zmiňovala, že jsem-li v Praze, píšu z domu „U kamenného stolu“. Inspirací by měl být tento dům doslova opředen. Denně míjím pamětní desku, která hlásá, že 7. září 1899 zde zemřela velká česká spisovatelka Karolina Světlá. Zakladatelka českého románu se ovšem narodila před 180 lety, 24. února 1830 v Praze v Poštovské (dnes ulice Karolíny Světlé) ulici 22 v domě U Tří králů. 

Významná česká literární osobnost a vlastenka stojí často ve stínu své krásné a slavné souputnice Boženy Němcové, přesto byla podobně kultivovaná, nadaná a osvícená žena jako Němcová. Také její život byl poznamenán tragédií a nešťastnou láskou, jen její přístup k vlastnímu osudu byl jiný – ukázněnější, civilnější, méně okázalý?

Čtěte více ZDE »

Klikněte na obrázek pro zvětšení

Fotografie © forsage