CzechFolks.com PLUS

Omlouvám se panu Čapkovi, že jsem si vypůjčil název jeho divadelní hry, snad by mi to odpustil a slibuji, že nechám všechnu ostatní hmyzí čeládku na pokoji a zaměřím se pouze na okřídlený hmyz, který symbolizuje více jak cokoli jiného – australské léto – na cikády.

Spolehlivé prameny uvádějí, že z dvou tisícovek druhů tohoto hmyzu, rozšířených po světě, zhruba 220 druhů zvolilo za svůj domov právě Austrálii. Mnohý z těchto v Austálii žijících druhů dostal kromě svého latinského pojmenování i domácí jména, většinou prý přidělená před mnoha a mnoha lety dětmi, horlivými sběrateli cikád, jména potom věrně tradovaná z generace na generaci. A tak tedy máme cikádu nazývanou Black Princ (Černý princ), Greenn Grocer (Zelinář?), Double Drummer (Dvojitý bubeník??), Yellow Monday (Žluté pondělí) a mnohé jiné. Již zmíněný Green Grocer a Double Drummer jsou držiteli rekordu za nejhlučnější „zpěv“, který dosahuje hodnoty až 120 dB, což je „treshold of pain“, neboli zvuk, který způsobuje bolest v uších. Něco více o tomto „zpěvu“, který nemohu popsat jako „cikání“, abych nebyl napomínán slovenskými přáteli, že používám nemravná slova, se ještě dovolím zmínit.

Život cikády probíhá v podstatě ve třech etapách. Vajíčko – larva – dospělá cikáda. Maminka-cikádka naklade několik set vajíček, vždy asi po tuctu, pod kůru stromu, kde se s nich vyvinou larvy, které spadnou na zem, do které se zavrtají do hloubky deseti až čtyřiceti centimetrů a tam spokojeně rostou, mění „kabátek“, když se do starého už nevejdou, a živí se šťávou z kořínků různých rostlin. Když potom nastane příhodný čas (správná teplota, vlhkost??) tak larvy, které již tvarem připomínají dospělý hmyz, opustí podzemí a zachytí se někde na kůru stromu. Krunýř kukly potom praskne a dospělá cikáda se rozhlédne po světě, zanechávajíc na stromě svoji poslední „skořápku“. Údobí, které tráví larvy podzemní činností, se pohybuje u většiny australských druhů mezi šesti a sedmi lety, u jiných druhů může být toto údobí mnohem kratší, pouhých devět měsíců, ale na druhé straně až téměř neuvěřitelných sedmnáct let. Život dospělé cikády je potom, k porovnání s časem stráveným v zemi, neúměrně krátký. U některých odrůd se jedná o pár dní, u většiny australských druhů je jim potom čas vyměřen na několik málo týdnů, zřídka měsíců. Za tuto krátkou dobu se musí cikádové a cikádky postarat o to, aby po nějakých šesti, či sedmi letech jejich potomci šťastně vylezli z útrob země a pokračovali v koloběhu života.

Já bych se však nyní chtěl vrátit k tomu hlasitému „zpěvu“ cikád. Když ráno, pokud počasí a jiné okolnosti dovolí, chodím na ranní procházku do buše, provází mne v letních měsících právě zpěv cikád, takže tu hlasitost 120 dB mohu s klidným svědomím odpřísáhnout, včetně té bolesti v uších. Zpěv cikád ovšem není stále stejné intenzity, tato se mění v naprosto pravidelných intervalech. Já si to představuji asi takto.

Někde na nejvyšší větvi eukalyptu stojí za dirigentským pultíkem jakýsi cikádí Herbert von Karajan a celý ten mužský sbor řídí. (Ano, pouze mužská část cikádího národa se věnuje zpěvu, ženská část pouze pečlivě naslouchá). Sbor zní pěkně ve fortissimu (až, jak jsem řekl, uši bolí) když tu pan dirigent táhlým, pomalým gestem zpěv ztlumí až do úplného pianissima, kdy pouze pár nepozorných, nebo nedisciplinovaných cikádů ještě zacikádí. Herbert potom počká tak dvě, nanejvýše tři vteřiny a potom rázným, rozhodným gestem přivede celý sbor zpět k ohlušujícímu trojitému forte. Celá tato hudební produkce se opakuje tak třikrát, nebo čtyřikrát během minuty. Dlouho jsem se mylně domníval, že se tato hudební produkce koná jen a jen pro moje osobní potěšení. Jak jsem se dozvěděl z příslušné literatury, není tomu tak. Silná zvuková produkce prý pomáhá zahánět ptáky, kteří si na individuálních hudebnících rádi pochutnávají. (Ptáci ovšem nejsou sami, kdo mají cikády v „lásce“, v některých zemích patří roštované cikády k místním pochoutkám.) Druhá funkce je mnohem zajímavější. Písňový projev jednotlivých druhů se od sebe poněkud různí, a protože je to vlastně „volání lásky“, uvede cikádí krasavici na správnou stopu, aby se snad nezapletla s příslušníkem jiného druhu.

Jistou australskou specialitou je potom to, že některé druhy clikád (zejména již zmíněný Green Grocer) se zabydlují s oblibou v oblastech obývaných lidmi. I návštěvníci ze zemí, kde nejsou cikády zvláštností, jsou překvapeni, když slyší cikády uprostřed města.

Fotografie pro CzechFolks.com © Zdeněk Reich