CzechFolks.com PLUS

O místech trvalého pobytu, jak známo, nerozhodují děti, ale rodiče. A tak dalším, po všech stránkách nezapomenutelným místem mého už vlastně pubertálního mládí, se stala další brána, tentokrát brána do Krkonoš – Vrchlabí. A hned na začátek musím přiznat, že o mou přízeň muselo toto město s rodným Jičínem dlouho bojovat a o maminčinu přízeň ještě déle! Za to, že si některé místo zamilujete, může nejen jeho krása a zajímavosti, ale také zejména to, co jste tam prožili a jaké lidi jste tam poznali.

Z krásného rovinného Jičína se nám v říjnu 1948 do podhorského Vrchlabí s drsnějším počasím i podnebím prostě nechtělo, a to přesto, že s mým rodištěm mělo mnoho společného.

Kromě zmíněné „brány někam“ do krásného kraje třeba i to, že v období Třicetileté války patřilo i vrchlabské panství Albrechtovi z Valdštejna a nakonec jsme všichni v rodině museli přiznat, že vrchlabský zámek je mnohem hezčí, než jičínský, tak nějak „zámečtější“. Nyní už mohu prozradit, že kolem toho jičínského zámku v rohu krásného náměstí jsem v dětství dlouho chodil, aniž bych si uvědomil, že je to zámek!

Tatínek, jako už zasloužilý výpravčí ČSD, konečně dostal kýženou inspektorskou zahrádku a místo přednosty železniční stanice, ve které končily koleje pár desítek metrů za nádražím. Příznačné pak bylo, že ho ta zahrádka na klopách netěšila dlouho. Uniformy „aisenboňáků“ byly totiž brzy „povojenštěny a posovětštěny“, zmizela černá pelerýna i válcová čepice. Ze železničářů se stala modrá armáda a z tatínka náčelník stanice s brigadýrkou a nárameníky.

Jisté nepříjemnosti čekaly i mne, protože jsem z jičínského Lepařova gymnázia přešel nejprve na dva roky do Základní devítileté školy Dukelských bojovníků a pak na další tři roky do Gymnázia Klementa Gottwalda! Smířit se zejména s tím druhým názvem mi dělalo potíže celé tři roky a dokonce jsme byli nuceni jet na jaře v roce 1953 do Prahy na pohřeb tohoto „velikána“! Naštěstí jsem přece jen usoudil, že na názvu školy tolik nezáleží a vzdělávalo mě opět několik výborných kantorů. No a nakonec se našemu ročníku pětatřicet odvděčil v tom roce soudruh ministr Nejedlý tím, že nám zkrátil gympl o rok!

Ovšem za to, že nakonec jednoznačně musím zařadit Vrchlabí mezi má nejmilejší místa, může sportování. A kupodivu nikoliv sporty zimní, jak by se dalo očekávat. Bylo to zřejmě proto, že na dlouhé běhy jsem měl velmi malou kapacitu plic a sjezdové lyžovaní bylo v Krkonoších doslova v plenkách. Žádné rolby, vleky se daly spočítat na prstech jedné ruky a myslím, že si dnes už nikdo nedovede představit, jak jsme si svahy sami upravovali sešlapáváním! Jinak jsme samozřejmě provozovali snad všechny sporty halové i „venkovní“. U mne ale jednoznačně převládaly a na vyšší výkonnostní úrovni byly sporty letní. Tedy zejména lehká atletika a odbíjená, která se tehdy hrála venku. O té ale více sdělím příště.

V dalším odstavečku musím alespoň krátce vzpomenout na dva vrchlabské taneční sály, které se zapsaly do historie města nejen tím, že jsem se v nich v padesátých letech marně snažil vyniknout jako lev parketu. Do sálu v Sokolovně jsme chodili zejména na nedělní odpolední čaje a ta Sokolovna je pověstná je tím, že když jsem sníh ve Vrchlabí už osobně nehlídal, napadlo ho jednou tolik, že ho střecha budovy neudržela a spadla! Další taneční sál byl na druhém konci města, a na Střelnici jsme se koncem padesátých let také něco natancovali, tentokrát spíše na plesech. Hrálo se tu i ochotnické divadlo, ale zde bych chtěl tento sál připomenout pro něco jiného. Vsadím se s kýmkoliv, že ho zná v česku snad každý a dokonce je velmi známý v celém světě! Ano – vrchlabskou Střelnici si vybral Miloš Forman k natáčení svého velkolepého filmu Hoří, má panenko! Budova byla tehdy dokonce pro potřeby filmařů upravena, například byla kvůli hluku i osvětlení zazděna okna, která vedla na ulici a ponechána byla jen ta, co vedla do zahrady. A nejen to, režisér do filmu obsadil celou řadu mých vrchlabských přátel! A to vlastně nejen téměř kompletní kompars, ale do vedlejších rolí i několik místních hasičů, tedy – pardon – tehdejších požárníků a také několik ochotníků. I základ dechovky byl místní! A tak na příklad krátké detailní záběry mé spolužačky z gymnázia, tehdy už učitelky a jejího obrýleného manžela – hlavy přes celé plátno – obletěly doslova celý svět!

Docela paradoxní je, že v těch pěti vrchlabských letech jsem poznával vlastně zejména střední část nejvyšších českých hor a trasy ze Špindlu do Vrchlabí. Na pravém břehu Labe – Bucharovou cestou přes Mísečky, tři kopce a Benecko, nebo častěji – po levém břehu přes boudu na Pláni a Přední Struhadla, nebo přes Friezovky a Lahrbuschem na Strážné. No a západní a východní část Krkonoš jsme navštěvovali pak až po letech, už s dětmi.

Mohu se ale také pochlubit, že i pro nás platilo – ve zdravém těle zdravý duch. A tak jsme se docela úspěšně zúčastňovali různých kulturních soutěží, aniž bychom v tom „čase malin nezralých“ tušili, že vesele kolaborujeme s velmi podivným režimem. Nu – je třeba to zahrnout do lítosti.

A nakonec několik záběrů okolí Sněžky z Krkonošských proměn skvělého fotografa, mého přítele, absolventa vrchlabského gymnázia, Ing. Jiřího Havla.

***
 
Originální fotografie pro CzechFolks.com © V. Hanuš a Ing. J. Havel