CzechFolks.com PLUS

Václav Žák: Prezidentská svévole opět zvítězila

13.02.2010

(Vybrali jsme pro vás z vysílání Českého rozhlasu 6)

President nakonec prosadil svou: volby budou v termínu, který si určil. Nerespektoval přání politických stran, které volby chtěly o 14 dní dřív. Vláda ale respektovala přání prezidenta a jeho rozhodnutí stvrdil premiér podpisem. Podle některých komentářů se vlastně o nic nejedná: čtrnáct dní sem nebo tam, to přece nehraje roli.

Často se u nás mluví o politické kultuře. Obvykle se tím myslí, že by se politici neměli chovat neurvale, ukazovat si, kdo je jednička, projíždět se s lobbisty na jachtách v Itálii, neplatit sami sobě poslanecké náhrady atd. Jenže v politické teorii je zaužívaný jiný pojem kultury: jde o viry, hodnoty, normy, tužby, techniky atd., které lidé získávají sociálním učením. Jde o mimořádně důležitý pojem, protože kultura, kterou v průběhu socializace získáváme, se stává brýlemi, jimiž vidíme svět. Co je s ní v souladu, považujeme za normální.

Česká kultura se vyznačuje obecným pohrdáním formálními pravidly a malou tendencí je brát vážně. Kdo jednou jel autem po Švýcarsku, ví, o čem hovořím. Zato když si na D1 nastavím tempomat na 130 km/hod, stanu se terčem úsměšků tak poloviny účastníků dálničního provozu. Když noviny napíšou, že řidič XY jel v noci po dálnici dvou set kilometrovou rychlostí, většina si řekne: proč ho otravují, vždyť silnice je v noci prázdná. Jestli nikoho neohrozil, je to šikana. Uvažuje přesně obráceně než Švýcaři: jestli je rychlost omezena, má se dodržovat, a kdo ji překročí, má platit pokutu.

Respekt k formálním pravidlům je dělítkem, které dělí vyspělé demokratické společnosti od těch druhých. V přítmí koridorů moci se na formální pravidla moc nehledí nikde na světě. Ale pokud se nositelé moci rozhodnou viditelně porušovat omezení, která na ně pravidla kladou, ve vyspělých demokraciích zbystří pozornost. Vždyť porušují slib, který jí při přebírání úřadu dali! Jenže aby veřejnost vůbec rozuměla tomu, co její představitelé dělají, musí rozumět ústavě. A to je potíž. U nás se ústava nikdy nebrala moc vážně, protože jsme o ni nevedli zápas. Jinde na světě se omezení moci panovníků prosazovalo v ostrém mocenském zápase. Nakonec panovníkům zůstaly ceremoniální kompetence. Jejich úkolem není vládnout, ale vládním aktům propůjčovat důstojnost svého úřadu a integrovat společnost. Vládce, ať je to král nebo prezident v parlamentní demokracii, má tvořit svorník, ne polarizovat společnost tím, že by dělal o své vůli politická rozhodnutí. To je mimořádně důležitá, u nás zcela nepochopená funkce hlavy státu. Ústavy to vyjadřují zdvořile: prezident v nich má napsané různé kompetence, ale je ústavně neodpovědný. Kdo za něj odpovídá? Vláda. Před kým? Před parlamentem, který jí může vyjádřit nedůvěru. Co tím chce ústava říci? Že rozhoduje ten, kdo odpovídá. A tím je vláda.

Položme si otázku: co je základním úkolem ústav? Omezit moc ústavních aktérů. Vláda zákona v jejím původním pojetí znamená zásadu, že vládnou pravidla, nikoliv lidé. Jinými slovy, kompetence, které si v ústavě můžeme přečíst, se musejí vykládat zcela restriktivně, tj. tak, aby nezávisela na volní úvaze jednoho aktéra. Kdo tvrdí, že o termínu voleb rozhoduje prezident, protože to je v ústavě napsáno, říká tím vlastně, že podle ústavy má rozhodovat jedinec, který za své činy není odpovědný. Je ta představa skutečně slučitelná se základním účelem ústavy omezit jednání držitelů moci dle své volní úvahy?

Nedávno jsem mluvil s jedním německým soudcem, který situaci v České republice dlouhodobě sleduje. Kupodivu neměl pochybnosti o tom, že o kontrasignovaných kompetencích prezidenta rozhoduje vláda. Vyprávěl jsem mu o případu soudního čekatele Langera, kterého prezident odmítl jmenovat soudcem, protože mu připadal příliš mladý. Podotýkám, že jmenování soudců je také kontrasignovaná kompetence. Soudní čekatel ho zažaloval a prezident soud i kasační stížnost prohrál. Přesto neudělal nic: rozsudky soudu prostě ignoroval. Německý soudce se usmál. “Víte, jak bychom to řešili my”? Řekl jsem, že nevím. “My bychom čekateli přiznali plný soudcovský plat. A protože nemůže svou práci vykonávat, předepsali bychom ten plat k náhradě tomu, kdo překážku způsobil. Kdyby se pan prezident takto zachoval ke třem soudcům, chodil by domů bez výplaty.” Škoda, že u nás tak sebevědomé soudce nemáme. Po třech letech čekání soudní čekatel Langer odešel do advokacie. Měl přitom nejlepší výsledky soudcovských zkoušek, velký doktorát a odvahu. “Žalobou hájím nejen svá práva, ale i demokratické principy právního státu. Kdo jiný než kandidát na soudce by měl prosazovat právo a spravedlnost,” prohlásil Langer.

Škoda. Už by měla přijít generační výměna a nastoupit sebevědomější generace, která se nezalekne ani hlavy státu a bude trvat na pravidlech hry, protože jim rozumí. Když se konečně první vlaštovky objeví, hlava státu se postará, dokonce ignorováním rozsudků soudů, že do justice nenastoupí. Smutné je, že k této absurditě napomáhají málo sebevědomá česká média. Jak poznamenal německý soudce: takové chování prezidenta by mu v Německu neprošlo.

***

Vysíláno na ÈRO 6 a publikováno: http://www.rozhlas.cz/cro6/portal/