CzechFolks.com PLUS

A byla to nějaká návštěva. Tak důležitá, že pražský společenský týdeník Reflex v souvislosti s ní uveřejnil sérii článků pod názvem  Síť, jejichž autorem je Josef Klíma. Pátá část (11.června 1991) má čtyři podtitulky: *Popáté o zámořských kořenech slovenského separatismu – *Pohřeb slovenského magnáta – *Tóth mění tón – *Prezidentova preference. Text začíná tučně tištěným odstavcem, který přetiskuji jako dnes už historickým naftalinem načichlou kuriozitu, kterou můžeme číst skoro jako jednu ze Starých pověstí českých (a slovenských):

“Jozef Kirschbaum, Stephen Roman, Dušan Tóth – tři různé uzly mezinárodního slovenského nacionalismu, které jsme probrali v minulých pokračováních – našly zásadní spojení ve Světovém kongresu Slováků, ustaveném v New Yorku v roce 1970. Ale zatímco válečný zločinec Kirschbaum tvrdě lpí na staré představě fašistického “štátu” a kanadský multimilionář se snaží sjednotit všechny proudy slovenského exilu, radikálně separatistické i umírněné, v jednu velkou mezinárodní sílu, generální tajemník SKS Dušan Tóth najednou mění koncem osmdesátých let tón: z tvrdého zastánce slovenské samostatnosti se stává málem apologet česko-slovenského soužití. Proč tak najednou?”

Nevím, jak přesné je Klímovo hodnocení tří hlavních postav slovenského separatistického dramatu v Kanadě. A dnes už je to důležité jen jako historická glosa. Pro mne je také už dlouho problémem, kterými z našich zásluh - a provinění - máme právo ozdobit či povinnost potřísnit svoji duši: když odečteme geny a prostředí, co z nás zůstane? Kdo jsem to já? Kdo jsme to my? To jenom na okraj několika poznámek o mém vztahu k třem mluvčím slovenského nacionalismu v Kanadě. Se Štefanem Romanem jsem se nikdy nesešel. Málem k tomu došlo někdy v osmdesátých letech, když se Dr. Mojmír Chromec pokoušel dát dohromady schůzku mluvčích různých skupin. Byl jsem ochoten (zdráhavě) se zúčastnit, budu-li osobně panem Romanem pozván. Nebyl jsem a schůzky se nezúčastnil. Na Dr.Kirschbauma jsem se díval jako na velmi schopného a nesmírně ctižádostivého člověka, který své ctižádosti (a ješitnosti) obětoval svoji duši. Udělal slušnou řádku nepěkných věcí (včetně schůzky 11. listopadu 1938 – spolu s Fedinandem Durčanským a Franzem Karmasinem – s Hermannem Goeringem v Berlíně, a administrativních zásahů ve funkci generálního tajemníka Hlinkovy strany do června 1940), ale pokud hlavním důvodem jeho odsouzení (v nepřítomnosti – po válce se do ČSR nevrátil) pro velezradu bylo jeho vášnivé úsilí rozbít Československo, pak tento důvod – jakkoliv platný v době rozsudku – se po vyhlášení samostatného slovenského státu, se souhlasem mluvčího české strany,stal poněkud anachronistickým. Zcela chápu, že mne nenáviděl a podal na mne (a Jiřího Corna, Jiřího Hlubůčka a Josefa Kuřila) žalobu pro urážku na cti (zahájil jsem kritiku jeho minulosti  článkem v Našich hlasech ” Lest we forget”). Roman jeho akci podporoval  primitivními pokusy mne profesionálně likvidovat. že neuspěl (tehdy prakticky diktoval světovou cenu uranu) svědčí o vysoké mravní úrovni advokátních kanceláří, s nimiž jsem pracoval.

Rev.Dušana Tótha jsem znal dost dobře z divadla. Po mém soudu byl velmi dobrý režizér (zvlášť se mu povedla Čapkova hra “Ze života hmyzu). Jeho politická linie pro mne byla vždycky trochu záhadou a na své metody – zvláště v souvislosti s torontskou návštěvou prezidenta Havla může být sotva hrdý. Josef Klíma o něm píše: “Kirschbaumovci se už těžko změní; český demokrat… pro ně není o mnoho menším nepřítelem než český komunista… Zato Dušan Tóth se proměňuje. Už v prosinci 89 cestuje na Slovensko s čerstvě obnoveným občanstvím (podívá se sem do dubna 1991 ještě celkem osmkrát) a taky s čerstvou taktikou, která vrcholí v již zmíněném únoru 1990, kdy do zámoří letí československá reprezentace v čele s prezidentem Havlem. Dušan Tóth je na palubě letadla spolu s ním… V Kanadě Toth vystupuje z letadla jako člen Sboru prezidentových konzultantů” (kancléř prezidenta Havla, Karel Schwarzenberk, na Klímův dotaz odpověděl:’Sbor konzultantů už v současné době neexistuje.’): V té době je už známo, že v květnu 1990 Dušan Tóth přestává být generálním tajemníkem Světového kongresu Slováků. Klíma ale soudil, že to neznamená, že tím skončí Tóthova politická činnost, “že Tóth naopak hodlá prostřednictvím prezidentské návštěvy posílit své postavení Romanova následníka.”

Klíma pokračuje:” O dalších okolnostech návštěvy ostatně nejpřesněji vypovídá hlavní představitel její torontské části dr. Josef Čermák z Československého sdružení v Kanadě v březnovém čísle věstníku této organizace: Asi deset dní před prezidentovým příjezdem mi rev. Tóth jako mluvčí Světového kongresu Slováků sdělil, že jestliže nebude při prezidentově torontské návštěvě mluvit on nebo jiný reprezentant Kongresu, přednese celou záležitost prezidentské kanceláři nebo samotnému prezidentu, u něhož má příští týden audienci. Také mi řekl, že je jedním z iniciátorů prezidentovy návštěvy v Torontu. Dále mi sdělil, že dal prezidentu Havlovi jména tří osob jako kandidátů pro prezidentský sbor. Poněvadž jsem o jejich totožnost nejevil sebemenší zájem, tak teď nevím, jestli jsem se nepřipravil o důkaz Tóthova vlivu…

Asi půl hodiny poté, co bylo dohodnuto, že rev. Tóth promluví pětiminutovou řeč při prezidentově návštěvě, mi volalo několik lidí, že právě dostali z Prahy telegram, že je prezident Havel zve ke schůzce v katedrále Proměnění (založené Štefanem B. Romanem) v pondělí 19.února od 12 do šesti hodin. Tedy prakticky na celou dobu prezidentova pobytu v Torontu. Zavolal jsem rev. Tótha a zeptal jsem se ho, zda o telegramech věděl a zda o nich věděl v době, kdy jsme spolu dojednali jeho vystoupení při prezidentově návštěvě. Na obě otázky odpověděl kladně. Požádal jsem ho, aby mi do hodiny oznámil, zda telegramy znamenají změnu plánů a jestliže ano, že s celou věcí nechci mít nic společného. Rev. Tóth mi volal v dohodnuté době, ale neměli jsme příležitost mluvit. Nezáleželo na tom, poněvadž mi mezitím bylo potvrzeno z Ottawy, že platí plán dřívější. Podobných kontradikčních zpráv z různých pramenů bylo tolik, že asi týden před prezidentovým příjezdem jsem předsedovi Sboru konzultantů a honorárnímu ministru knížeti Schwarzenberkovi řekl, že se obávám, že prezidentova cesta do Toronta nadělá víc škody než užitku…

(Poznámka na okraj: jak  všichni – alespoň ti, kteří už jsou tu (na zemi) trochu déle, vědí, že život je plný fascinujících zákrutů: při schůzce o Havlově návštěvě, plánující pořad Havlovy návštěvy na Torontské univerzitě, v jejíž Convocation Hall byl Havlovi jinou torontskou univerzitou, ‘York University’, udělen čestný doktorát, zastupovala administrativu Torontské univerzity krásná elegantní žena. Moc příjemně se mně (a všem, kteří se schůzky zúčastnili) s touto ženou schůzovalo. Teprve po schůzce jsem se dozvěděl, že tato krásná elegantní žena je sestrou dr.Jozefa Kirschbauma. Schůzky se rovněž zúčastnil Gordon H. Skilling, přítel Václava Havla, profesor Torontstké Univerzity, s nímž jsem blízce spolupracoval při založení Programu českého a slovenského jazyka a literatury na Torontské Univerzitě a oslavy 70. výročí založení československého státu a který mne jaksi do role předsedajícího pořadu v Convocation Hall  dosadil. A ještě jeden zajímavý detail: čestný doktorát York Univerzity Havlovi předal prezident oné univerzity, můj spolužák z právnické fakulty Torontské University, Harry W. Arthurs…)

Do haly se prezident Havel dostavil s velkým zpožděním. V jednom okamžiku se v davu rozšířila zpráva, že Havel se projíždí na motocyklu s torontskými policisty. Což byla pravda. Ale závažnější (a také časově náročnější) byl jiný důvod, o němž se ve svém článku zmiňuje Josef Klíma:

“Přestože prezidentův program je naplánován na minuty, do Romanovy katedrály v Unionvillu se přece jen nakonec jede. A to bez ohledu na to, že stovky krajanů zatím netrpělivě čekají v hale Torontské univerzity a krátí si chvíli střídavě zpěvem národních písní (které plánovali zazpívat panu prezidentovi- poznámka J.Č), střídavě tancem a bubnováním ontarijských Indiánů, kteří rovněž přišli Malého Velkého Muže Ze Země Bývalých Rudých Duší přivítat. Všichni hosté slavnosti – včetně kanadských vládních činitelů – mají na proslovy přiděleny čtyři minuty, jen Dušan Tóth přichází s tím, že jemu byl přidělen delší čas.”

Před prezidentovým příchodem zástupkyně univerzity, která měla organizaci pořadu v hale na starosti, určovala, kdo kde bude v první řadě sedět. Mně – jako předsedajícímu – určila židli vedle čestného hosta, prezidenta Havla. Pěkně jsem jí poděkoval a vysvětlil, že čekám rušný večer a že bude lépe, budu-li blíž mikrofonu.

Vraťme se k článku Josefa Klímy:

“Viděl jsem videokazetu z celé slavnosti – a je to dost trapná podívaná. A jen vtipu dr. Čermáka, moderátora celé show, neskončila ještě trapněji. Publikum, našponované dlouhým čekáním i několikatýdenním těšením se na Václava Havla, totiž ještě jakž takž toleruje úvodní předřečníky. Ovšem při projevu Dušana Tótha, pateticky bezobsažném, jak kdyby se učil od komunistických leadrů, už mu trpělivost dojde, začne přerušovat věty o “postojích na principu pravdy” a o “vděčnosti, že Dušan Tóth mohl zažít sametovou revoluci na Slovensku”, halasným nesouhlasem, až nebohého reverenda zcela přeruší.

“Havel! Havel!” skanduje hala.

“Dostal som svoj čas!” obrací se plačtivý Toth k Čermákovi takřka metaforicky.

“To je pravda!” směje se Čermák dobrotivě.” Měli jsme dohodu, že bude mluvit osm hodin! “rozesmává halu a na pár chvil ulamuje ostří její nedočkavosti. (Klímovu poklonu nemohu přijmout.

Těch ‘osm hodin’ nebylo plánovaných, a kdybych to plánoval, nemyslím, že bych to řekl: zní to příliš škodolibě a doufám, že škodolibostí v takové míře nedisponuji - prostě mi to vyletělo z pusy).

Nakonec jsou z toho jen útržky (‘ suverenita národů… naděje slovenského národa… předkládám manifest…Štefánik zanechal odkaz’) přerušované takovým pískotem, že i dr. Čermák kárá: ” Tohle byste neměli dělat,” a ukončené morální ťafkou kanadského ministra Jelínka, který prohlásí, že původně chtěl mluvit čtyři minuty, ale teď se jich vzdává a omezí se jen na minutu, aby neprotahoval čekání na projev prezidenta Havla. A dr. Čermák svým ” vidíte, nezáleží na tom, co se řekne, ale jak rychle se to řekne” vrací hale opět smích a pohodu, vrcholící do výbuchu nadšení, když konečně u mikrofonu stane Václav Havel.” (Václav Havel přistoupil k mikrofonu na moji výzvu. Nebyl jsem (a nejsem) obdivovatelem jeho postoje k těm komunistům, kteří se tak těžce provinili proti svým spoluobčanům; myslím, že spravedlnost je stejně nepostradatelnou hodnotou jako odpouštění. Ale když přistoupil k mikrofonu a očima se otázal, může-li začít, v jeho očích byla pokora člověka, který četl zvídavě v knize člověčenství a naučil se vidět život (i sebe) v nelichotící nahotě.

Josef Klíma se potom zmiňuje, že jsem byl v   krajanských kruzích obviněn, že jsem nechal Tótha tak dlouho mluvit, a že jsem se bránil tím, že “pořadatelé nebyli pořádně informováni o změně programu, že ‘nabádáni prezidentskou kanceláří, abychom všemožně vycházeli slovenským organizacím vstříc, a ve snaze přijmout prezidenta důstojně a bez kontroverzí’ (zmíněný Věstník), přijali takřka všechny jejich požadavky, včetně přivřených očí nad kolportováním publikace The Unconquerable Slovaks (Neporazitelní Slováci) se starou písničkou o utlačovatelích z Čech.

Ale co je daleko horší: z jedinečného svátku, kdy kanadští krajané mohli po padesáti letech zase jednou přivítat prezidenta zvoleného z vůle lidu vzdálené vlasti, je tu najednou pocit zvláštního rozčarování. Jak mezi Čechy, tak mezi samotnými Slováky.

Slovák Ján Adam, biskup synody Sion z USA, píše prezidentu Havlovi dopis, kde prezidenta varuje před Slováky typu Dušana Tótha, Čech dr. Čermák v citovaném Věstníku zase s hořkostí připomíná jednu pasáž z Havlova totontského projevu: ‘Proto  musíme oddělit v českých zemích vědomí české státnosti od vědomí státnosti československé, a tím posílit národní vědomí i podvědomí obou našich národů, českého i slovenského… Bylo by skvělé, kdyby pokud možno měly oba naše národy ve světě vlastní národní organizace a struktury, alespoň ve sféře kulturní a politické.’

‘Je mozné’, píše dr. Čermák, ‘že na mne pasáž zapůsobila tak negativně alespoň částečně proto, že už jsem ji slyšel jinde. Přišel s ní před řadou let rev. Dušan Tóth. Navrhoval tehdy, aby Československé sdružení v Kanadě (ČSK) se stalo oganizací čistě českou, zatímco Slováky by zastupoval Svetový kongres Slovákov (SKS). Můj názor tehdy byl (a dosud je), že to byl návrh nemravný. Rev. Toth od nás v podstatě žádal, abychom slovenské členy Československého sdružení v Kanadě, kteří s námi pracovali desítky let, prostě vypsali z ČSK (nebo se měli prohlásit za Čechy?) a doporučili jim, aby vstoupili do SKS. Tento návrh byl tím nemravnější, že mnozí z  našich slovenských bratří bojovali v čs. legiích v první světové válce za Československo a ve druhé světové válce na Slovensku proti Tisovu režimu, zatímco SKS založili vedle Štefana B. Romana představitelé Tisova režimu Ferdinand Durčanský a dr. Jozef Kirschbaum (titíž pánové, kteří 11. listopadu 1938 s Karmasinem navštívili v Berlíně Goeringa)… Domníval se rev. Tóth, že by někdo z české strany mohl jeho návrh přijmout?’

“A pokračuje:’ Pokud vím, rev. Tóth byl jediným krajanským funkcionářem z Kanady přijatým na Pražském hradě prezidentem Havlem. Je mi nesmírně líto, že nebyl přijat, nebo alespoň požádán o názor ani jediný mluvčí organizací, které padesát let hájily československé demokratické tradice proti nacismu a fašismu a později komunismu.’

Oč vlastně šlo? Josef Klíma: “Mohlo by se zdát, že jde o žabomyší prestižní boj dvou dětí, které si vynucují pohlazení hosta: sobečtějšímu se ho dostalo i za cenu, že velkorysejšímu to bude líto. Jenže jde o víc než o mezispolkové spory: jde o vztah státu k dvěma obrovským skupinám krajanů s naprosto odlišnou koncepcí hodnot a o autenticitu toho, s jakou z těchto hodnotových koncepcí se stát chce ztotožnit.

Ještě jednou dr. Čermák: ‘Vyrůstal jsem v Masarykově republice, a měl-li jsem kdy nějaké podvědomí státnosti, bylo to podvědomí československé – mísí se v něm Tatry s Hradčany a Šumava s Bradlem. Uznávám plně rovnost Čechů a Slováků a právo Slováků mít svoji vládu a administrativu, ale ztratíme-li podvědomí československé státnosti, nevím, co nám zůstane. Je možné, že se mýlím, že Masarykova koncepce je přežitkem a já za víc než čtyřicet let života mimo území Československa ztratil kontakt s politickou realitou ve své rodné zemi – jestliže ano, přeji prezidentově koncepci největší úspěch. Ale tohohle starého koně už novým trikům nenaučíš. A jsem nesmírně hrdý na přátelství těch mohykánů, Slováků a Čechů (mýlí se ti, kdo náš spor se skupinou funkcionářů seskupených v organizacích s nedobrou minulostí a nejasnou budoucností vidí jako spor Čechů a Slováků), kteří sdílejí můj vztah k Československu. Je to nádherná skupina lidí… Vlast pro mne (a pro ně) znamená citový a duchovní pojem, něco silnějšího než administrativní nadstavbu nad životem dvou rozdělených národů.’

(Napsal jsem tehdy také, že uskutečněním tohoto konceptu by rozdělení Československa bylo pouhou formalitou).

Josef Klíma tuto část svého článku uzavírá otázkou:”Zůstalo tohle pozdní volání, pozdní varování bez odezvy?”

Odpověď: Zůstalo…

Hodně se v našem malém vesmíru změnilo za těch dvacet roků, které od Havlovy návštěvy uplynuly. Československo krátce nato zmizelo z mapy Evropy a místo něho se objevily dva ještě menší nové státečky, Česká republika a Slovenská republika. Smrt si přišla pro dlouhou řadu mých přátel  i několik jedinců, kteří na mne (právem) příliš netrpěli – na pravdě boží (není to nádherné trojsloví?) zasednul vedle svého šéfa, Štefana Romana i dr.Jozef Kirschbaum. Zvykli jsme si na lecos, i na to, že pouhých dvacet let po pádu režimu se předsedou české vlády stal bývalý (ale to se jenom domnívám) člen strany, jež čtyřicet let popravovala a věznila nejlepší z našich lidí a že patří mezi nejpopulárnější české politiky. Život – jak má ve zvyku – jde dál, přes hroby i přes principy.

Ale nezodpovídá všecky otázky: na příklad, proč v nově demokratickém Československu byla likvidace státu rozhodnuta v podstatě z vůle dvou představitelů státní moci? Všecko, co mně je o té záležitosti známo, jednoznačně naznačuje, že většina obou národů (na slovenské straně většina značnější než v dnešní České republice) by v referendu rozdělení Československa odmítla. Škoda, že Československu, jednomu z nejvznešenějších pokusů o vytvoření civilizované společnosti, nebyl dopřán čas k zrání. Na druhé straně, ve světě, v kterém žijme, je nutno být vděční, že obě dnešní republiky se mají k světu, že v slovenské větvi proudí nová míza a že oba národy, ve  své většině, neztratily pocit sounáležitosti.

I nad onou Havlovou torontskou návštěvou dosud visí otazník. Snad několik otazníků, které tam pověsil ve svém článku Josef Klíma. Jak velký byl vliv rev. Tótha na prezidenta Havla a co bylo jeho pramenem? Byla mu udělena (jako pokud vím, jedinému krajanskému mluvčímu z Kanady) na Hradě audience, byl (jak tvrdil) jedním z iniciátorů Havlovy návštěvy, věděl o údajném prezidentově pozvání krajanů ke schůzce v Romanově katedrále, přestože – jak Josef Klíma píše – “prezidentův program je naplánován na minuty, do Romanovy katedrály se nakonec přece jen jede..” Je tu i podobnost koncepcí o vztazích mezi oběma národy… A otazník nejtěžší: do jaké míry Havlova návštěva a jeho řeč v Torontu ovlivnila vývoj vedoucí k předčasnému zániku státu, na který většina z nás byla hrdá. A jak by se v krizi, která se v Československu rozvíjela, v Havlově pozici zachoval Tomáš Masaryk..

Ale to jsou všecko úvahy o problémech, které už nemučí, vhodné téma při draní peří .S úctou a vděčností vzpomínám těch, kteří za svou (a také moji) pravdu platili životy a léty ve vězeních, těch, kteří venku pokračovali v často donquichotském zápasu o duši národa (brzy jsem přestal lidi posuzovat podle úspěchů jejich úsilí; na čem nakonec záleží je spravedlivost naší pře a způsob, jak svůj zápas vedeme); vděčně kvituji každý akt, který je projevem noblesnosti duše (dvakrát jsem tuto noblesnost zahlédl u Václava Havla – po prvé ve výrazu jeho očí před mikrofonem  na Torontské univerzitě a po druhé několik let později, kdy mi v Ottawě – přestože jsem byl kritický k některým jeho rozhodnutím – udělil (v mé nepřítomnosti – měli jsme v Torontu zkoušku na divadlo) pamětní medaili. K těm, s kterými jsem se pral, jsem necítil nenávist, ani k dr. Kirschbaumovi, ani k rev. Tóthovi - nepral jsem se s nimi, ale s jejich činy a idejemi. A mezi zážitky, na které rád vzpomínám, je Havlova návštěva na Torontské Univerzitě.

 
***