CzechFolks.com PLUS

Koncem minulého roku se v kinech objevily tři nové české filmy – každý jiný a přesto mluvily společnou řečí. A všechny tři byly pro změnu dobré. Společná rovina, ve které se nesly jejich příběhy, byla nedávná, dost nehezká minulost našeho národa. Toto téma bylo v uplynulých dvaceti letech svobody projevu často obcházeno. Okupace osmašedesátého roku se dotkly snad jen letmo filmy „Pelíšky“ a „Rebelové“, první skutečnou připomínkou byl až v roce 2008 film „Anglické jahody“, o kterém jsem psala v Čechoaustralanovi v únoru loňského roku. Podobně nebyla u současných českých kinematografů ani příliš populární léta padesátá s výjimkou politického scifi thrilleru „Klíček“, natož pak návrat do doby protektorátu. Toho jsme byli naposledy svědky u Menzelova „Jak jsem obsluhoval anglického krále“ z roku 2006.

Nový film PROTEKTOR Marka Najbrta nemá ve svém názvu na mysli ani tak říšského protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, ačkoli události okolo atentátu představují ve filmu dramatický vrchol vyprávění. Protektorem ve smyslu ochránce je míněn hlavní hrdina Emil Vrbata (herecky kvalitně ztvárněný méně známým hercem Markem Danielem), který se snaží chránit svou židovskou manželku Hanu (též málo známá, až magicky fotogenická Jana Plodková) před krutostmi nacistického režimu. Před válkou je Emil Vrbata řadovým pracovníkem Českého rozhlasu, zatímco jeho atraktivní manželka Hana si užívá slávy jako stoupající filmová hvězda, což jejich vztahu neprospívá, neboť Emil je žárlivec a nesnese, že se kolem jeho pohledné partnerky točí spousta mužů. Jakmile ale na československou půdu vstoupí nacistická vojska, vše je rázem jinak. Hana jako židovka má zakázáno hrát ve filmech, končí její hvězdná kariéra, musí být zavřená v bytě, zatímco z Emila se stává hlavní hlasatel a, aby ochránil svou manželku, musí pokorně sloužit režimu a hlásat německou propagandu. Ocitá se mezi mlýnskými koly nacismu, pro bezpečnost svou i své manželky je nucen stále více slevovat z morálních hodnot, je pod stále větším tlakem a navíc nachází jisté zvrácené zalíbení v úloze protektora své manželky, kdy má konečně šanci řídit její život. Je jasné, že žádné manželství v takto vypjatých podmínkách nemůže přežít, zvláště když jsou oba manželé výraznými individualitami. Film se zaměřuje především na vývoj tohoto manželství a ukazuje, kam až je člověk schopen zajít v krajních situacích. 

Od takto silného příběhu by divák očekával tedy oskarový materiál, nicméně film vyniká spíš složkou stylového ztvárnění na úkor dramatičnosti děje. Autorům filmu se podařilo navodit správnou dobovou atmosféru, do jejího obrazu zapadá i „film ve filmu“, když se Hana účastní zkušební projekce svého nejnovějšího filmu. Tvůrci jej umně natočili tak, že vypadá, jakoby opravdu vznikl ve 30. letech. Dialogy však často pokulhávají, hlavní postava sice není na rozdíl od ostatních hrdinů ani černá ani bílá, je nám přesto jaksi nesympatická od začátku do konce trvání filmu. V závěru se nezdá, že by byl hrdina, kterému již tak nikterak nefandíme, donucen silou okolností ke ztrátě všech morálních kvalit, ale že byl v podstatě vždy charakterem nevalným. Film končí nekončí, některým divákům se zdá být závěr filmu dojemný, jiné nechává bez emocí.

Zato film TŘI SEZONY V PEKLE – tím je míněno zoufalé a neutěšené období tří poválečných let, končí zdánlivě malou, leč silně citovou katarzí, která alespoň částečně smývá pocit hrůzy z časů prvních obětí totalitní komunistické zvůle. Tento film je prvotinou Tomáše Mašína, dokonce prý snad příbuzného bratří Mašínů. Světově ceněný tvůrce reklam si na svou celovečerní režijní prvotinu počkal až po čtyřicítce a natočil film, kde jsou tvar i obsah na výši, a přitom v rovnováze.

O filmu, který si podle něj může každý vykládat po svém, tedy chápat jej jako film o milostném vztahu nebo o nástupu komunismu v celé jeho zrůdnosti, režisér říká: – „Každý ten výklad je správný. Pro mne je ten film o nějaké vzpouře i vůči věcem, které se nám předkládají jako předem dané a neměnné. Převažuje pro mne milostné drama, víc než to drama politické… Ta politika se milenců bezprostředně dotkne.  Jedinců výjimečného typu, ne jakoby obyčejných lidí. Jsou to umělci, on je navíc marxista, na začátku v podstatě spratek, který to ještě dává demonstrativně najevo. Tak se mi zdál zajímavý ten motiv, že ta ideologie, které on propadl, mu nakonec dá přes hubu… A o to je to zajímavější, že se to děje dva tři roky po válce, kdy všichni věřili, že bude líp, že konečně budeme moci volně dýchat. A komunisti začnou ničit to, co nestačili zničit nacisti.“

Jako všechny české filmy, i tento se mnou zhlédla má jednadvacetiletá dcera narozená a vychovaná v Austrálii, pro kterou je pochopitelně tato tematika stejně tak jako pro koholiv, kdo neví, jak to tehdy u nás chodilo, naprosto cizí. Přesto se jí film líbil. Je vysoce umělecký, s bezchybnými hereckými projevy, exceluje zde Martin Huba; na představitele hlavní role, mladého herce Kryštofa Hádka si musí divák chvíli zvykat. Osobitá kamera, hudba a výprava pracují nevtíravě jedna pro druhou, bez sólistických exhibicí a stejně vyrovnaně, ať jde o scény akční nebo poetické. Žádná ze složek se neschovává za alternativu či generační úlet. „Tři sezony v pekle“ skutečně mluví ke každému, kdo jim chce naslouchat, nehledě na věk ani národnost. Jako takové jsou zřejmě nejlepším českým filmem loňského roku a budou pravděpodobně vhodným kandidátem na mezinárodní oskarové klání.

Osobně hodnotím tento film kladně i z důvodů jeho poselství pro nové generace. Už jsem o tom psala v souvislosti s recenzí fimu „Klíček“. Vzpomínám, jak nám, jako dětem školou povinným, byly tehdejší kinematografií soustavně předkládány filmy s válečnou tématikou. Ačkoli jsme sami neprožili nacistické hrůzy, věděli jsme, že válka se nesmí nikdy opakovat. Snad tedy podobně pochopí i dnešní mládež díky filmům, jako jsou právě „Tři sezony v pekle“, co ještě se nesmí nikdy opakovat.

Název třetího filmu ZEMSKÝ RÁJ TO NA POHLED napovídá o jeho provinčnosti. Navzdory tomu, a nebo právě díky tomu, se mi však i tento film líbil. Mrazivou komedii ze sedmdesátých let natočila zkušená režisérka Irena Pavlásková podle scénáře Terezy Boučkové. Autorka inspirovaná svým vlastním dospíváním v disidentské komunitě tvrdí, jak jinak, že veškerá podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná. Postava otce ve filmu se může a nemusí podobat jejímu otci, spisovateli Pavlu Kohoutovi, roztomilý disident v podání Ondřeje Vetchého Jan Pavel může a nemusí být Václav Havel. Mnozí kritici se nechali slyšet, že film je špatným svědectvím dalšího temného období naší země. Zapomínají však, že tento film si nečinil stejné aspirace jako „Protektor“ či „Tři sezony v pekle“. Jeho cílem bylo spíš pobavit humorem, ironií a nadsázkou, díky kterým se mohlo dařit českému intelektuálnímu disentu přežívat neutěšenou dobu. Film prezentuje disent jako bohémský svět, přesto je však víc než jasné, že se nejednalo o jeden velký flám. Byl to nepochybně život plný stresu, neustálého strachu, čekání, skrývání… není tak divu, že na společných schůzkách se popíjelo a pouštěla uzda zábranám. Byla to vlastně komunita, která žila sama pro sebe, nechtěla ostatní kompromitovat, zatahovat je do nebezpečného politického odboje. Statečně přeživala mnohdy právě díky tomu úsměvu na rtech. Úchylnost totalitního – „normalizovaného“ státu je z filmu patrna i tak. 

Jednou z nejnáročnějších a nejdražších scén celého filmu byla ta v samotném úvodu příběhu z noci 21. srpna 1968 natáčená na pražském náměstí Jana Palacha. Kvůli ní se musela zastavit tramvajová doprava, Hrad ztlumil osvětlení, aby odpovídal svému tehdejšímu vzhledu, kluby vojenské historie dovezly dobovou techniku a přihlížející lidé se přiznávali, že na ně doba okupace znovu dýchla. Podobně dýchne i čas normalizace na každého, kdo jej v republice zažil. Emigrantů, kteří odešli až v této době, kdy ilegální opuštění vlasti bylo daleko těžší než bezprostředně po srpnové okupaci, je ve světě daleko méně. Mají však největší porozumění s tehdejší nezáviděníhodnou situací všech těch, kteří se k podobnému kroku neodhodlali či odhodlat z jakýchkoliv pádných důvodů nemohli.     

***

Článek byl otištěn ve spolupráci s krajanským magazínem ČechoAustralan.com