CzechFolks.com PLUS

Tento pozoruhodný příběh začal vlastně už v roce 1921, kdy řízeni J. J. R. MacLeodem,  Frederick G. Banting a Charles H. Best izolovali ze slinivky břišní hormon později nazvaný insulin a našli způsob, jak insulin použít v léčbě cukrovky. Collip, hostující kanadský profesor, insulin pročistil, aby mohl být dán pacientům trpícím cukrovkou. Za tento objev byla v roce 1923 Bantingovi a MacLeodovi udělena Nobelova cena v oboru lékařství a fysiologie. Banting zahynul v roce 1941 při havarii letadla, jímž letěl – na lékařské válečné misi – do Anglie. Ten rok se Best, který do té doby zastával místo mimořádného ředitele Connaught Laboratories (kde o několik roků později – první, velmi nepřímá spojitost nadhozená v titulku – krajanka Miluška Peřinová pracovala jako technička na Salkově vakcíně proti poliu) stal ředitelem Banting and Best odělení lékařského výzkumu na Torontské univerzitě. Někteří členové Bestovy rodiny trpěli depresemi a opomenutí C.H. Besta při udělení Nobelovy ceny bylo možná jednou z příčin záchvatů těžké deprese, jimiž později trpěl.

V roce tragické smrti Bantingovy (1941) bylo Mladenu Vranicovi jedenáct let. Dvanáct dní před jeho narozeninami se vlády v Chorvatsku s pomocí německých nacistů zmocnili fašisté (Ustaši), což pro Mladena – vzhledem k jeho rasovému původu - eventuálně znamenalo smrt bez soudu. Mladen si později uvědomil, že to by byl osud podobný osudu hrdiny v románu velkého českého spisovatele, Franze Kafky, Soud. Mladenovi i  jeho rodině se podařilo uprchnout, nějaký čas strávili v italském koncentračním táboru a nakonec našli bezpečí v italském městě Taranto (podobnost čistě náhodná?), které již bylo v rukou spojenců.

Mladen se narodil se v Záhřebu 3.dubna 1930, promoval (MUDr) na Záhřebské univerzitě v roce 1955, a tamtéž obdržel vědecký doktorát  (D.Sc.)  o sedm let později. Jeden rok sloužil ve zdravotní službě v komunistické jugoslávské armádě. Tehdy četba slavného českého románu  Dobrý voják Švejk mu pomohla vyrovnat se s vnější nesmyslností své dvojité role “lékaře a vojáka”.  V Československu ho o několik roků předběhli Anna a Otakar Širekovi, kteří graduovali  na lékařské fakultě Slovenské Univerzity v Bratislavě v roce 1946. Anna (tehdy se ještě nejmenovala Šireková) a Otakar spolu zápolili o prvenství celé gymnazium i potom na lékařské fakultě a obyčejně se o prvenství podělili… A také se do sebe zamilovali. V Československu bylo zvykem, že univerzitní studenti, kteří skončili studia se Summa Cum Laude, dostali od prezidenta republiky zlaté hodinky. Děkan bratislavské právnické fakulty Anně a Otakarovi poradil, že  podle římského práva muž a žena jedno jsou, a když se vezmou před promocí a skončí oba se Summa Cum Laude, dostanou prezidentské hodinky oba.( A tak se také stalo.) Po promoci oba odjeli na postgraduální studia do Stockholmu. A tam je zastihl únor 1948. Do Československa se nevrátili. Jedné z Otakarových vydaných prací (v angličtině) si v Torontu povšiml professor Best a nabídl mu místo v  Best and Banting Institute in Toronto. Otakar přijal.  Do Institutu  ho v roce 1974 následovala Anna (která první léta v Kanadě pracovala v Hospital for Sick Children). Oba měli krásné kariéry, dostalo se jim řady vyznamenání a byli jedinou manželskou dvojicí, která byla v Torontském deníku Star zařazena do serie Superstars of Science.

Mladen Vranic mezitím začal v Záhřebu svoji vlastní  skvělou kariéru.  V polovině šedesátých let se zúčastnil vědecké konfrence o cukrovce v Ženevě. Stejné konference se zúčastnila i Anna Šireková z Toronta. Mladen si přál studovat jako post-doktorální asistent v  Torontu, světovém středisku  výzkumu cukrovky. Bohužel v té době v Torontu nebylo volné místo a Anně trvalo pár měsíců, než přesvědčila Besta, aby Mladena pozval do Toronta. Za komunistického režimu Mladen mohl odejít do Toronta, ale jeho žena dítě musely zůstat v Jugoslavii. Povolení odejít dostaly teprve po intervenci chorvátského ministerského předsedy Savky Daplevice, který navštěvoval salon krásy Mladenovy matky. V Torontu Mladen akademický Olympus zlézal junácky: v roce 1965 byl na Torontské univerzitě jmenován docentem (a v roce1972 profesorem) fysiologie (děkanský úřad zastával od roku 1991 do roku 1995), v roce 1973 se stal členem Institutu lékařských věd, v roce 1977 členem oddělení endo. metab. v Toronto General Hospital, v  roce 1978  profesorem medicíny na Torontské univerzitě, v létech 1981 – 93 předsedal v Banting and Best Diabetic Centre na U. of  T. Komitétu pro národní a mezinárodní vztahy, zastával vůdčí místa v řadě organizací (včetně C.H. Best Foundation), organizoval (a často řídil) řadu národních i mezinárodních symposií, mezi nimi v roce 1977  první globální konferenci o vztahu mezi tělesným pohybem a cukrovkou; a v roce 1996, při příležitosti 75. výročí objevení insulinu,  U. of T. /Carolinska/Joslin Center – Harvard Symposium o perspektivách ve výzkumu cukrovky. Prof. Vranic je autorem 280 publikací, redigoval nebo spoluredigoval spisy o jednání 9 vědeckých konferencí a byl citován na 9 000 místech.

Professor Vranic (O.OC,MD,DSc, FRSC,FRCP (C), FCAHS, dnes Professor Emeritus of Physiology and Medicine na U. of T, je nositelem tolika poct a vyznamenání, že se jeho medaile, ceny a uznání musí skromně tísnit na dvou stěnách jeho kanceláře na U. of T. Najdete mezi nimi čestný doktorát medicíny z Karolinska Institute Medical Faculty (1992); Banting Medal (1991) - Dr.  Vranic je jediný Kanaďan, kterému byl udělen; Albert Renold Award (2005),  American iabetes Association;Canadian Diabetes Association Inaugural Life-Time Achievement Award (2007), Mizuno award (Japonsko), Je členem of the Board of Japanese Sportology, byl poctěn Symposiem  for a Lifetime of Scientific Achievements… Jeho snad nejvýznamnějšími kanadskými uznáními jsou laureát Kanadské Lékařské haly slávy a Řád Ontaria (Order of Ontario). Je hostujícím profesorem na Záhřebské a Stockholmské niverzitě, přednášel na univerzitách v Nara a Osaka v Japonsku, Ottawě a Montrealu v Kanadě, v Oxfordu, New Yorku, Seattle, Atlantě, Stockholmu. A také – v lektorátu R. Kroce – na Univerzitě Jižní Karoliny.

A tím se dostáváme k poslednímu propojení kariéry Dr. Vranice s Čechoslováky: Raymond “Ray” Albert Kroc. Kroc, který  v roce 1954 převzal malý podnik, McDonald Corporation, a vybudoval ho v největší ‘fast food’ konglomerát na světě (a byl zařazen  Time Magazinem mezi 100 nejdůležitejších lidí 20.století) byl českého původu - jeho rodiče se do USA přestěhovali z vesnice Stupno u Plzně. V mladších letech (hlavně během svého prvního manželství – byl ženat třikrát, jeho druhá žena byla sekretářskou John Wayna) významně podporoval výzkum nejen v cukrovce, ale i v revmatizmu. Jeho bratr pracoval vědecky. Mezi medailemi a fotografiemi na stěně Vranicovy pracovny je fotografie skupiny vědců v oboru cukrovky (včetně bratra R. Kroce) na rodinném ranči v Kalifornii. Což byla první konference o vztahu mezi cvičením a cukrovkou. Organizoval ji Prof. Vranic. Tato konference a konference, které následovaly, přinesly důkazy, že cvičení a dieta nejen pomohou, ale mohou úplně zabránit onemocnění cukrovkou. A profesor Vranic nedávno objevil, že – paradoxně – tlak (stress) způsobuje zhoršení cukrovky, ale přizpůsobení se opakovanému tlaku může onemocnění cukrovkou zabránit.

Ale ani to vlastně není poslední propojení života prof. Vranice s československou komunitou: loni česká televize v Torontu, Nová vize, uvedla na stanici OMNI dokumentární film o - ovšem, o Dr. Mladenu Vranicovi. Teď už jen zbývá pozvání k přednášce na Karlově univerzitě v Praze a Komenského univerzitě v Bratislavě. A to by bylo krásné uzavření kruhu pro muže, který – jak říká – od mládí miloval hudbu českých skladatelů Dvořáka, Smetany a v současnosti Janáčkovy opery, shledával fantastickým, že mohl poslouchat v Torontu slovanskou hudbu v podání Karla Ančerleho; muže, který s Milanem Kunderou sdílí myšlenky o vztahu imigrantů k jejich rodné zemi… 

***